Opomíjená skupina obyvatel: migrující pracovníci v Číně a jejich tíživá situace

(Minghui.org) Podle propagandy Komunistické strany Číny (KS Číny) zažívá Čína dlouhé období prosperity: zvyšuje se životní úroveň, průmysl je vyspělý, vysokorychlostní železnice zajišťuje pohodlnou dopravu a země dosahuje významného technologického pokroku. Pod tímto obrazem se však skrývá obrovské a dlouhodobě přehlížené „slepé místo“: miliony lidí na nejnižších příčkách společnosti, kteří zůstávají ve stínu.

Pojem „migrující pracovníci“ je v Číně běžný. Během desetiletí rozsáhlé industrializace odešly stovky milionů rolníků za prací do měst. Jen málokdo se však zamýšlel nad tím, proč se v jiných moderních zemích fenomén migrujících pracovníků v této podobě nevyskytuje. A proč je tato početná skupina obyvatel již dlouhou dobu vyloučena z městského systému sociálního zabezpečení a z běžných důchodových dávek?

Ekonomové zjistili, že hospodářský růst Číny v posledních několika desetiletích začal poté, co byla KS Číny po dlouhém období hospodářské stagnace nucena od 70. let postupně uvolnit kontrolu nad životy lidí a povolit soukromé vlastnictví. Po zavedení tržních mechanismů a zapojení do světové ekonomiky, například vstupem do Světové obchodní organizace (WTO), Čína přilákala obrovské zahraniční investice a vyspělé technologie, což jí umožnilo vyrábět pro světové trhy zboží nižší a střední cenové i technologické úrovně.

Jinými slovy, čínská ekonomika se rozvíjela za cenu omezených lidských práv a nízké úrovně sociálního zabezpečení obyčejných občanů. KS Číny navíc nevyužívala daňové příjmy k lepší ochraně životního prostředí, zkvalitnění vzdělávání, posílení sociálního zabezpečení ani ke zvýšení výdajů na zdravotní péči. Daňové prostředky naopak z velké části pohlcuje vládní aparát, což vede k mimořádně vysokým společenským nákladům.

Za iluzí „světové továrny“

Díky nízkým nákladům na pracovní sílu je Čína známá jako „světová továrna“, přičemž zásadní úlohu v ní hrají čínští rolníci. Tyto lidi, kteří opustili své domovy na venkově, označuje KS Číny jako „migrující pracovníky“. V továrnách všech velikostí po celé Číně je však jen málokdo z nich skutečným „zaměstnancem“ v tradičním slova smyslu.

Pracovníci v Číně mají mít zpravidla nárok na běžné zaměstnanecké výhody a důchodové zabezpečení, ve skutečnosti je však dostává pouze menšina. Kdo tedy tvoří převážnou většinu lidí pracujících na výrobních linkách? Jsou to čínští rolníci. Často jsou považováni za „externí“ nebo „dočasné“ pracovníky, a proto nemají nárok na běžné zaměstnanecké výhody ani důchodové zabezpečení. Podle oficiálních čínských statistik dosáhl celkový počet migrujících pracovníků v celé zemi 301 milionů; z toho 168 milionů tvoří lidé ve věku 60 let a více. Je to šokující číslo.

Ve většině zemí světa mají lidé z venkova podobné postavení jako obyvatelé měst. Liší se jejich zaměstnání, nikoli však základní sociální výhody. Například rolníci na Taiwanu pobírají stejně jako obyvatelé měst po odchodu do důchodu měsíční penzi ve výši 8 110 NT$ (přibližně 256 USD). Naproti tomu rolníci v pevninské Číně dostávají po odchodu do důchodu pouze 163 RMB měsíčně (přibližně 24 USD), což představuje jen 9,6 % taiwanské penze a nestačí ani na pokrytí základních životních nákladů.

Když člověka postihne vážné onemocnění nebo katastrofa, i ty nejzákladnější humanitární standardy předpokládají, že normálně fungující společnost poskytne svým nejzranitelnějším členům základní pomoc a ochranu. Například starší pacienti s rakovinou – ať už ve vyspělých, nebo méně bohatých zemích – jsou před finančním krachem chráněni veřejnými opatřeními, jejichž cílem je hradit nákladnou léčbu.

Vezměme si opět Taiwan. Rolníci trpící některým ze 30 druhů závažných onemocnění, například rakovinou, jsou v rámci systému národního zdravotního pojištění (NHI) osvobozeni od spoluúčasti. Pro běžné obyvatele navíc systém NHI stanovuje přísné roční limity výdajů hrazených pacientem za standardní hospitalizační péči, aby se zabránilo finančnímu úpadku rodin a chránily se domácnosti před katastrofickými náklady na léčbu. Jakmile tedy roční výdaje jednotlivce na hospitalizaci hrazené z vlastní kapsy překročí přibližně 95 000 NT$ (asi 3 000 USD), zbývající náklady hradí stát. Pacient tak kvůli vážné nemoci nemusí obětovat veškeré rodinné úspory.

Naproti tomu čínští rolníci čelí i v době, kterou KS Číny označuje za „nejlepší zlatý věk v dějinách“, zoufalé situaci, pokud onemocní smrtelnou chorobou, například rakovinou. Část nákladů na léky „zařazené do seznamu zdravotního pojištění“ je sice proplácena, avšak pro léky mimo tento seznam, které pacient hradí sám, žádný horní limit neexistuje. Pacient je musí zaplatit v plné výši a bez jakékoliv náhrady.

Jinými slovy, taiwanský systém NHI umožňuje u závažných nemocí a úrazů osvobození od spoluúčasti a zároveň stanovuje roční limit výdajů hrazených pacientem. V pevninské Číně naopak bezedné náklady na léky nehrazené pojištěním uvrhly nespočet běžných rodin do chudoby a kvůli nemoci je zatížily obrovskými dluhy. Tváří v tvář přemrštěným účtům nakonec mnoho čínských rolníků nemá jinou možnost než léčbu vzdát.

Tři „věrní synové“

Je to tragická situace, vezmeme-li v úvahu, že Čína je druhou největší ekonomikou světa s HDP kolem 20 bilionů USD. Pokud se však podíváme na priority veřejných výdajů, náklady na „udržování stability“ neboli vnitrostátní represe, vojenské rozpočty, zahraniční projekty iniciativy Pás a stezka a různé formy zahraniční pomoci často dosahují bilionů, případně stovek miliard amerických dolarů. Kdyby ústřední vláda z nejzákladnějších humanitárních důvodů plně hradila výdaje na léčbu závažných nemocí, které si musí převážná část venkovského obyvatelstva platit sama – například formou dodatečné zvláštní podpory ve výši 1 000 USD na osobu ročně –, pro 200 milionů lidí z hlavní zemědělské populace by to představovalo pouze 200 miliard USD ročně. To odpovídá pouhému jednomu procentu celkového HDP.

Stačilo by mírně omezit výdaje na některý velký vládní projekt a tyto peníze by mohly být využity praktickým a smysluplným způsobem. Toto jedno procento institucionální sociální podpory však v Číně dodnes nápadně chybí.

Liu Yanwu, přednášející na katedře sociologie Wuhanské univerzity, prováděl šest let rozsáhlý terénní výzkum v 11 provinciích, mimo jiné v Hubei, Shandongu a Jiangsu. Ve své zprávě Sociologická studie sebevražd mezi staršími lidmi na čínském venkově zjistil, že míra sebevražd mezi staršími lidmi ve venkovských oblastech Číny „dosáhla alarmující úrovně“. V některých venkovských oblastech je podle něj šokujícím způsobem vysoká: „nejméně 30 %, a to je konzervativní odhad“. Tato tvrdá data narušila tvrzení KS Číny a ukázala důsledky institucionálního zanedbávání čínského venkova v době stárnutí populace.

Během výzkumu se Liu dozvěděl o rčení, které kolovalo v jedné venkovské oblasti: „Každý starý člověk tady má tři ‚věrné syny‘, na které se může spolehnout: syna jedu – smrt vypitím pesticidu, syna provazu – smrt oběšením a syna vody – smrt utonutím. V jejich očích se kromě těchto tří nelze spolehnout na nikoho.“

Jeden uživatel internetu z provincie Hubei napsal v příspěvku na sociální síti: „Většina starších lidí v naší vesnici umírá po požití jedu… Moje babička, dědeček mého bratrance, babička naproti přes ulici, babička z domu šikmo naproti, dědeček souseda… takto jich zemřelo mnoho.“ Nemohli si dovolit dál žít. Skutečnost, že čínští rolníci s klidem volí sebevraždu, aby zmírnili finanční zátěž své rodiny, akademici označují za „šokující“.

Proč země, jejíž vláda disponuje značným bohatstvím, nedokáže zajistit základní životní a zdravotní potřeby stovek milionů čínských rolníků? Ve skutečnosti byli obyvatelé čínského venkova poté, co KS Číny v roce 1949 převzala moc, od 50. let 20. století odsunuti do postavení občanů druhé kategorie a tento stav přetrvává dodnes.

Z komunistického pohledu jsou lidé jen zvířaty nebo pracovními nástroji a jejich život má význam sotva větší než život mravence. Někdo by mohl namítnout, že dnes existují programy na „odstraňování chudoby“. Ano, ale ty jsou omezeny především na takzvané „staré revoluční základny“ KS Číny. V běžných venkovských oblastech, například v provinciích Hubei, Henan nebo Shandong, které jsou oficiálně považovány za oblasti mimo hranici chudoby, lidé stále čelí vážným problémům: starším lidem nejsou zajištěny ani základní životní podmínky, tradiční úcta k rodičům a péče o ně se rozpadla a lidé se závažnými nemocemi nemají k dispozici odpovídající veřejnou podporu.

Tyto problémy jsou běžné a často se označují jako „problémy sociální odolnosti“. Ve skutečnosti však tyto tvrdé podmínky ohrožují samotné přežití starších lidí žijících na venkově. KS Číny životy starších lidí ve venkovských oblastech dlouhodobě přehlíží a své jednání často ospravedlňuje odkazem na historické dědictví, rozdíly mezi městy a venkovem a dalšími záminkami.

Bez východiska

V této zemi čelí stovky milionů lidí na nejnižších příčkách společnosti tomu, že ve stáří nemají přístup ke zdravotní péči ani k základním právům a mohou být dohnáni až k zoufalství. Naštěstí byl v roce 1992 veřejnosti představen Falun Gong, meditační systém vycházející z tradiční čínské kultury. Během několika let z této praxe těžilo přibližně 100 milionů lidí. Nejenže se zbavili nemocí, ale principy této praxe – Pravdivost-Soucit-Snášenlivost – je také vedly k tomu, aby se z nich stali lepší členové společnosti.

Navzdory obrovskému přínosu Falun Gongu pro společnost, včetně zranitelné starší populace, KS Číny tuto skupinu od července 1999 tvrdě potlačuje. Například praktikující Wang Yaqin z provincie Jilin byl v roce 2004 zjištěn nádor v levé plíci o velikosti 3,3 × 3,5 cm. Pět cyklů chemoterapie nebylo účinných a rakovina později metastázovala. Když se vrátila do domu své sestry na venkově, zaslechla sousedku mluvit o Falun Gongu a začala se o praxi zajímat. Během týdne od chvíle, kdy začala praktikovat, se její zdravotní stav podle článku zázračně zlepšil: znovu dokázala chodit a již nepotřebovala péči druhých.

O měsíc později rakovina zcela zmizela. Její zotavení viděli všichni ve vesnici. O další měsíc později však Wang Yaqin zatkla policie KS Číny a zakázala jí Falun Gong praktikovat. Ve své víře vytrvala a policistům vyprávěla o vlastní zkušenosti. V roce 2020 byla Wang Yaqin KS Číny znovu zatčena a protiprávně odsouzena k pěti a půl roku vězení.

Praktikující Falun Gongu byli svědky pozoruhodných účinků této praxe na vlastním těle. Za vlády KS Číny jsou však brutálně pronásledováni již 27 let až dodnes. Podle statistik webové stránky Minghui.org bylo jen v první polovině roku 2026 KS Číny protiprávně odsouzeno nejméně 279 praktikujících Falun Gongu v pevninské Číně. Z nich bylo 142 praktikujících starších 60 let, tedy 51 %; 77 bylo ve věku 60–69 let, 50 ve věku 70–79 let, 14 ve věku 80–89 let a jeden praktikující byl starší 90 let.

To je paradox dnešní Číny: veřejné finance dlouhodobě neposkytují nezbytnou pomoc zranitelným lidem na nejnižších příčkách společnosti, zatímco vláda zároveň vede tvrdé pronásledování pokojné meditační praxe, která je bezplatná a prospívá lidem všech věkových kategorií. Lidé na okraji společnosti tak zůstávají ve velmi tíživé situaci.

Obě tyto tragédie se v Číně bohužel odehrávají v důsledku vlády totalitní KS Číny. Zásadní změna je proto nepravděpodobná, dokud se lidé tohoto režimu nezřeknou.