Kultivovat se s upřímným srdcem

(Minghui.org) Falun Dafa, známé také jako Falun Gong, praktikuji více než dvacet let a snažím se řídit principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Od chvíle, kdy Komunistická strana Číny (KS Číny) zahájila pronásledování Falun Dafa, se spolu s ostatními praktikujícími snažím držet krok s nápravou Fa tím, že děláme tři věci, které mají praktikující dělat, a pomáháme Mistrovi zachraňovat lidi.

Ačkoli se navenek zdálo, že můj stav je stabilní, nevědomky jsem v kultivaci polevila. Ve skutečnosti jsem se více soustředila na dokončování úkolů než na vlastní kultivaci. Před několika lety jsem v kultivaci uvázla a promarnila mnoho drahocenného času. Dnes bych se ráda ohlédla za tím, co se stalo, a popsala své obnovené odhodlání dobře projít závěrečným úsekem své kultivační cesty.

Všechno začalo u jedné praktikující, která bývala mou dobrou přítelkyní. Záleželo nám na sobě. Poté, co byla kvůli pronásledování Falun Gongu poslána do tábora nucených prací a následně propuštěna, se však ke mně začala chovat nepřátelsky. Byla na mě nepříjemná a využívala každé příležitosti, aby mi ztížila pokračování v kultivaci a práci spojenou s objasňováním pravdy o Falun Dafa.

Například mi bránila v kontaktu s dalšími praktikujícími, vyvolávala mezi námi konflikty a snažila se mě vyloučit z projektů objasňování pravdy o Dafa, aby mě izolovala. Ostatní praktikující byli přesvědčeni, že mi ubližuje, ale nikdo s ní o tom nechtěl mluvit.

Když byla znovu zatčena, doprovodila jsem její rodinu na oddělení domácí bezpečnosti, kde jsme požadovali její propuštění. Po návratu pokračovala v tom, co dělala dříve, jen méně nápadně. Několikrát jsem se s ní o tom pokusila otevřeně promluvit, ale pokaždé se rozhovoru vyhnula. Její vychytralé chování ve mně vzbuzovalo odpor. Koncem roku 2019, když mě vyloučila z dalšího projektu objasňování pravdy, jsem s ní už nechtěla mít nic společného.

Ve skutečnosti se však v mém charakteru objevil vážný problém už předtím. Kultivační prostředí mi připadalo příliš složité a politikaření mezi praktikujícími mě vyčerpávalo. Chování mnoha praktikujících pro mě bylo nepřijatelné a pochybovala jsem, zda se nacházejí ve správném kultivačním stavu. Často jsem se sama sebe ptala: „Je tohle praktikující? Je tohle skupina praktikujících?“

Přestože jsem nic neříkala, v mysli jsem měla spoustu negativních myšlenek o druhých. Ostatní praktikující mě hluboce zklamali a začala jsem ztrácet odhodlání.

Můj stav byl nesmírně nebezpečný, protože nakonec mohl otřást vírou praktikující v Mistra a Fa. Když mi tedy ona praktikující dělala věci, které mě zraňovaly, byla to poslední kapka. Mé srdce už to nedokázalo unést a byla jsem na pokraji zhroucení. Bylo to nejtěžší období mé kultivace.

Ani během nezákonného zadržování jsem nebyla tak sklíčená. Dokonce ani vůči policistům, kteří mě pronásledovali, jsem nechovala zášť. V té době mě však trápily špatné myšlenky, především zášť a závist, a nedokázala jsem se jich zbavit.

Narazila jsem na Mistrovy články o tom, že se člověk má dívat do sebe, když se s ním zachází nespravedlivě. Neudržela jsem se a v duchu si postěžovala: „Mistře, mám se dívat do sebe i vůči člověku, který se snaží, abych v kultivaci klopýtla, a zahání mě do slepé uličky?“ Věděla jsem, že taková myšlenka je vůči Mistrovi nesmírně neuctivá, a uvědomila jsem si, že s mou kultivací není něco zásadního v pořádku.

Mistr mi pomohl znovu nalézt soucit

Zklamala jsem Mistra a způsobila mu tolik starostí. Ve svém nesmírném milosrdenství mi Mistr pomohl znovu nalézt soucit, vyvedl mě z nebezpečného stavu a umožnil mi vrátit se ke správnému stavu praktikující.

Jednou jsem jela autem se svou rodinou. Neteř se dívala do mobilního telefonu a chichotala se. Zeptala jsem se jí: „Zlatíčko, na co se to díváš, že tě to tak rozesmálo?“

Řekla mi, že sleduje muzikál s názvem „Dýchánek macech“. V animovaných filmech společnosti Disney, jako jsou Sněhurka a Na vlásku, mají princezny macechy, které jim ubližují. V tomto muzikálu se všechny macechy sejdou a vyprávějí, jak princezny vychovávaly a jak laskavě se k nim chovaly. Neteři připadala jejich neupřímnost směšná.

Neteř řekla: „Princezny jsou tak hodné. Taky bych chtěla být princeznou!“ Zeptala jsem se proč a ona odpověděla: „Protože mají dobré srdce, jsou statečné a soucitné.“

Zeptala jsem se jí: „Není dobré srdce a soucit totéž?“

Řekla, že není, a dodala: „Každá princezna měla macechu, která jí ubližovala, ale princezny si to nebraly k srdci. Nezlobily se kvůli tomu a ke svým macechám nechovaly nenávist.“

Slova dítěte se mě hluboce dotkla a přiměla mě k zamyšlení. Pak se mě neteř zeptala: „Teto, chtěla bys být princeznou?“

Na chvíli jsem se odmlčela a pak jsem s úsměvem odpověděla: „K tomu mám ještě hodně daleko.“

Výraz neteře náhle zvážněl. Podívala se před sebe a rozhodně prohlásila: „Princezny jsou princezny. Mají výjimečný charakter.“

Když jsem jasně uslyšela slova „výjimečný charakter“, rozplakala jsem se. Velmi dobře jsem věděla, že Mistr prostřednictvím dítěte poukazuje na můj problém! Doufal, že budu mít „výjimečný charakter“.

Zášť se ve mně hromadila dlouho, a tak jsem se jí nedokázala zbavit hned, ani když jsem si ji uvědomila. Když se ostatní praktikující zmínili o ženě, která se ke mně chovala špatně, neubránila jsem se negativním poznámkám. Věděla jsem, že bych o nikom neměla mluvit špatně, ale mé srdce bylo plné negativních myšlenek, i když jsem nic neřekla. Náš soucitný Mistr pro mě naštěstí připravil další příležitosti.

Během několika let pandemie covidu zahájily místní úřady několik rozsáhlých vln pronásledování. Mnoho praktikujících Falun Gongu zatkly a nechaly odsoudit a nemálo praktikujících zemřelo. Některé skupiny studia Fa se proto rozpadly. Kvůli tomu i kvůli pandemickým uzávěrám se vzájemný kontakt a komunikace mezi praktikujícími výrazně omezily.

Koncem roku 2020, krátce po skončení jedné z uzávěr, jsem si na webové stránce Minghui.org přečetla zprávu o odsouzení místní praktikující k trestu vězení. Rozhodla jsem se navštívit její devadesátiletou matku, která většinu času ležela na lůžku. K mému milému překvapení mi dveře otevřela příbuzná, kterou jsem znala jako praktikující.

Matka odsouzené ženy vypadala velmi smutně. Ačkoli se dříve Falun Gong učila, po pronásledování své dcery přestala praktikovat a její zdravotní stav se vážně zhoršil. Její příbuzná, které bylo přes sedmdesát let, nedávno procházela karmou nemoci a po propuštění z nemocnice měla potíže se srozumitelným vyjadřováním. Téměř zapomněla všechna slova z Zhuan Falun, takže pro ni nebylo možné studovat Fa.

Když jsem viděla, v jaké jsou bezmocné situaci, uvědomila jsem si, že mě potřebují. Pochopila jsem, proč Mistr zařídil, abych je navštívila. Navrhla jsem, že budeme společně studovat Fa, a obě byly nadšené. Stanovily jsme si rozvrh a dodržovaly ho. Není těžké si představit, jak náročné bylo studovat Fa se dvěma praktikujícími, které uměly číst jen s obtížemi. Vytrvaly jsme však až do chvíle, kdy byla dcera propuštěna z věznice a vrátila se domů.

Na jaře 2023 jsem navázala kontakt s další praktikující, která byla právě propuštěna z věznice. Dříve jsme spolu pracovaly na projektech Dafa a já jsem ji obdivovala. Navštívila jsem ji a zjistila, že prochází těžkou karmou nemoci. Rodina ji velmi bedlivě hlídala a ona nemohla svobodně praktikovat. Cítila jsem, že jí musím pomoci.

Abych to mohla udělat, musela bych ji vzít k sobě domů. Souhlasila. S pomocí dalších praktikujících jsme promluvili s její rodinou a nakonec jsme získali i její souhlas. Praktikující sice později zemřela, ale její rodina viděla naše nezištné úsilí a změnila k nám svůj postoj k lepšímu. Řekli nám, že se její život prodloužil téměř o rok.

Ve skutečnosti začala Falun Dafa praktikovat, když byla na pokraji smrti, a Dafa jí život prodloužilo o více než dvacet let.

Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomila, jak nesnadné bylo pro každou bytost dojít až sem. Ve srovnání s praktikujícími, kteří neuměli číst, s těmi, kdo byli uvězněni, nebo s těmi, kdo procházeli karmou nemoci, jsem si připadala nesmírně šťastná. Mé údajné těžkosti ve skutečnosti nic neznamenaly. Zbytečně jsem jim však přikládala velkou váhu, místo abych je brala s lehkostí.

Pomáhat druhým mi navíc přinášelo radost. Naučila jsem se více si vážit života i ostatních praktikujících.

Dlouhé roky jsem si stěžovala, že mě vztahy s ostatními praktikujícími vtáhly do negativního stavu. Tyto myšlenky mě sevřely jako silná vrstva ledu a oddělily od druhých. V posledních několika letech však Mistrova uspořádání tento led znovu a znovu rozbíjela a umožnila mému pravému já rozmrznout. Cítila jsem, jak špatných prvků v mém těle ubývá a síla soucitu postupně roste.

Dívat se do sebe a pátrat hlouběji

Od chvíle, kdy mě Mistr vyvedl z nebezpečného stavu, přemýšlím, co bylo základní příčinou mého vážného problému. Uvědomila jsem si, že jsem byla příliš zaneprázdněná a studium Fa jsem odbývala. Neosvojovala jsem si Fa srdcem, a proto jsem ho skutečně nezískávala. Když jsem neměla Fa v srdci, nemohla jsem se jím v kultivaci řídit.

Začala jsem posilovat své hlavní vědomí. Když jsem si při studiu Fa všimla, že mi odbíhají myšlenky, přečetla jsem si větu znovu. Připomínala jsem si, že si musím Fa osvojit srdcem. Možná jsem nezískala žádné nové pochopení, ale mé spravedlivé myšlenky sílily. Také jsem se znovu začala učit Fa nazpaměť. Jak se mé studium Fa prohlubovalo, postupně jsem dokázala své problémy rozpoznat jasněji.

Vyrostla jsem v poměrně tradiční rodině. Od starších členů rodiny jsem se učila morálním zásadám, podle nichž by se měl člověk chovat a rozvíjet. Měla jsem některé dobré návyky, ale vycházely z výchovy a z toho, jak jsem vystupovala před ostatními. Neodrážely můj skutečný stav. Jinými slovy, navenek jsem se chovala jako praktikující, ale hluboko uvnitř jsem taková nebyla. Principům Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti jsem se skutečně nepřizpůsobila.

Aniž jsem si to uvědomovala, jen jsem se tvářila, že se jimi řídím. V menších záležitostech jsem zkouškami procházela, ale svých připoutání jsem se nezbavila. Když se na mě navalily konflikty, nahromaděné lidské myšlenky propukly naplno.

Řídila jsem se také morálními zásadami běžných lidí namísto principů vyšších úrovní. Neuvědomovala jsem si, že principy běžných lidí a praktikujících jsou zcela odlišné. K lidským ctnostem patří například poctivost, laskavost a schopnost rozeznat dobro od zla. Stav praktikující však sahá mnohem dál.

Vždy jsem měla jasně vyhraněné sympatie a antipatie. Teprve po zahájení kultivace jsem si uvědomila, že jde o typický projev toho, jak mě poznamenala kultura komunistické strany.

Lidé jsou různí – dobří i špatní, laskaví i zlí. Jako praktikující je nemusíme záměrně rozdělovat ani se k nim podle toho chovat rozdílně. Ke každému se chováme laskavě, aniž k někomu chováme zvláštní náklonnost či odpor. Takový by měl být stav praktikující.

Zásady běžných lidí ve mně navíc vytvořily zatvrzelé představy. Byla jsem pyšná na to, že jsem „dobrý člověk“, a měla jsem o sobě vysoké mínění. Držela jsem si od druhých odstup, přikládala jsem si příliš velkou důležitost, tvrdošíjně jsem trvala na své pravdě a dívala se na ostatní svrchu. Jakmile se u někoho projevila špatná stránka, musela jsem se usilovně ovládat, abych se nerozzlobila. Ve skutečnosti za tím byla hluboká nenávist vůči zlu a silná závist.

Mé přesvědčení o vlastní pravdě a nedostatek pokory zároveň mohly snadno vyvolávat negativní reakce u druhých a vést k soupeření a vnitřním sporům mezi praktikujícími, kteří se ještě nezbavili lidských připoutání.

Hlavním důvodem, proč se ve mně rozvinula zášť, bylo příliš silné lpění na vlastním já. Své sympatie a antipatie jsem považovala za měřítko, a když věci neodpovídaly mým představám, rozrušilo mě to.

Uprostřed konfliktů jsem nedokázala otevřeně vyjádřit, co si myslím. Když mě v dětství někdo šikanoval, jen jsem to snášela a neodvážila se ozvat ani bránit. Vyrostla jsem proto v bázlivého člověka. I v dospělosti jsem se bála konfliktů a toho, že mi někdo ublíží, přestože jsem se cítila ukřivděná a měla pocit, že se mnou zacházejí nespravedlivě.

Velmi mi také záleželo na tom, abych neztratila tvář, a obávala jsem se přímého střetu s druhými. Myslela jsem si, že konflikt s někým jiným by mohl poškodit můj obraz v očích ostatních. Projevovalo se tak mé připoutání ke slávě.

Vnímala jsem rovněž, že do dlouholetého napětí mezi mnou a touto praktikující zasahoval hlubší vztah příčiny a následku, který staré síly zneužily a uspořádaly.

Před více než deseti lety jsem náhodou zahlédla, jak se na mě tato praktikující dívá. Nenávist v jejích očích mi připadala zvláštně povědomá. Celá jsem se otřásla a neubránila se zachvění. Hluboko uvnitř jsem silně cítila, že v některém z minulých životů se ke mně chovala stejně a zničila mě.

Od té doby jsem si pečlivě udržovala odstup. Navenek jsem k ní byla zdvořilá, ale bála jsem se jí a neměla ji ráda. Neodvažovala jsem se jí otevřít a sdílet s ní svá pochopení ze strachu, že mi ublíží. Věděla jsem, že jsem vůči ní nevykultivovala opravdový soucit. Jako praktikující jsem měla tento vztah příčiny a následku překročit a zachovat si spravedlivé myšlenky.

Ve skutečnosti bych jí měla poděkovat. Tento proces kultivace charakteru mi pomohl velmi dozrát a byl drahocenný.

Po několika promarněných letech jsem se s Mistrovou pomocí konečně dostala z bažiny. Jednoho dne mi Mistr ve snu ukázal, jak mě zachránil: Stála jsem na přídi lodi plující temnotou. Náhle se přese mě převalila obrovská vlna. Ocitla jsem se na dně hlubokého, černočerného oceánu a nevěděla, kudy dál.

Najednou shora přímo dolů pronikl paprsek světla a otevřel mi světlou cestu. Plavala jsem po ní vzhůru, stále blíž ke světlu, až jsem se dostala na hladinu. Když jsem vynořila hlavu z vody, spatřila jsem Mistra! Stál na vodě a čekal na mě. Z celého jeho těla vyzařovalo jemné světlo. Za ním se tyčilo bílé schodiště vedoucí přímo do nebes.

Mistr se sklonil, vytáhl mě z vody a řekl: „Mé dítě, čekal jsem na tebe tak dlouho!“

Probudila jsem se s pláčem. Byla jsem hluboce vděčná za Mistrovu soucitnou záchranu! Mistr se této učednice, která ho zklamala, nevzdal, a já se proto nesmím vzdát sama sebe.

Začala jsem odkládat zásady běžných lidí, které mě dříve ovládaly, a kultivovat se s upřímným srdcem. Postupně jsem měnila své lidské představy a učila se dívat na věci z pohledu praktikující. Zároveň jsem se učila nebrat sama sebe tak vážně a nechávat věcem přirozený průběh. Snažila jsem se, aby mě vnější projevy citově neovlivňovaly, a vytrvale si udržovala spravedlivé myšlenky.

Znovu jsem objevila pravý význam kultivace, který jsem poznala na jejím začátku, i tehdejší radost a pocit naplnění. Do budoucna chci spolupracovat s ostatními praktikujícími, vzájemně se povzbuzovat, dobře dělat tři věci a společně pilně postupovat vpřed!