Kultivace sebe sama a odstraňování připoutání při práci hospodyně

(Minghui.org) Je mi 58 let a Falun Dafa praktikuji od roku 2002. Posledních šest let pracuji jako hospodyně – v profesi, která bývá považována za málo váženou, a přitom mi umožňuje setkávat se s nejrůznějšími rodinami. Kdekoli pracuji, vždy se snažím potvrzovat moc Fa. Dávám pozor, abych nikdy neudělala nic, co by Dafa poškodilo. I když někde zůstanu jen den nebo dva, vždy se snažím projevovat soucit praktikující. Během těchto let jsem prošla mnoha zkouškami charakteru – některé byly opravdu bolestné.

Odstranění připoutání k povrchnosti a horlivosti

V roce 2023 mi jedna spolupraktikující řekla o práci, při níž bylo třeba pečovat o 87letou paní, které s úctou říkám „teta“. Žila sama a byla soběstačná. Měsíční plat činil 2 500 jüanů (asi 7 300 CZK) bez volných dnů a svátků. Ačkoli odměna nebyla vysoká, umožňovala mi každé ráno vycházet ven a objasňovat pravdu o Falun Dafa a pronásledování. Jiná praktikující u ní předtím pracovala, ale musela odejít, a tak jsem se domnívala, že po ní zůstalo dobré kultivační prostředí. Nabídku jsem s radostí přijala.

Nastoupila jsem sedmý den čínského lunárního Nového roku, právě když teta hostila své dva syny s rodinami – celkem pět lidí. První den v nové práci jsem tak stála před velkou skupinou lidí, což mě znervóznilo. Obávala jsem se, zda jim moje jídlo bude chutnat. Tři z nich navíc zastávali vedoucí pozice a někteří měli i zahraniční zkušenosti. Slyšela jsem, že velmi chválili kuchařské umění předchozí praktikující, a tak na mě padl ještě větší tlak, abych obstála.

Uvědomila jsem si, že tyto pocity nejsou mým pravým já, ale projevem připoutání ke strachu a k zachování dobrého dojmu. Okamžitě jsem vysílala spravedlivé myšlenky, abych tato připoutání odstranila, a opakovala si: „Falun Dafa je dobrý.“ Ve skutečnosti umím vařit dobře a lidé mě často chválí. Když jsem jídlo naservírovala, všichni si ho pochvalovali a téměř vše snědli. Když přišli i druhý den, teta mě požádala, abych připravila více jídla. Zase všechno snědli. Vzbudilo to ve mně pocit horlivosti: „Tuhle zkoušku jsem zvládla a neztrapnila se.“ Věděla jsem, že to není spravedlivá myšlenka, ale potlačit jsem ji nedokázala – a brzy přišla zkouška charakteru.

Jednoho večera jsem si při společné večeři všimla, že se teta tváří nespokojeně. Byla jsem zmatená a zraněná: „Opravdu je moje vaření tak špatné?“ O pár dní později mi své rozhořčení řekla přímo: „Co to vaříte každý den? Je to hrozné, bez chuti!“ Odložila hůlky a odmítla jíst. Zůstala jsem ohromená – za šest let, co pracuji jako hospodyně, se ke mně nikdo takto nechoval, naopak, všichni moje jídla milovali.

Začala jsem se dívat do sebe a pochopila, že příčina leží v mých připoutáních k horlivosti a povrchnosti. Okamžitě jsem své myšlenky napravila a snažila se tato připoutání odstranit. Vzpomněla jsem si, že teta byla nedávno propuštěna z nemocnice po prodělaném covidu. Zeptala jsem se známé, která covid také prodělala, jaké měla příznaky, a ta mi řekla, že cítila celkovou slabost a ztratila chuť. Náhle jsem si uvědomila, že tetina nespokojenost nesouvisí s mým vařením, ale s dočasnou ztrátou chuti po covidu. Jemně jsem jí to vysvětlila. Bylo jí to trapné a už se k tomu nikdy nevrátila.

Jako praktikující jsem si uvědomila, že kvůli zachování tváře nesmím v srdci chovat zášť. Dafa nás učí vždy myslet nejdříve na druhé. Snažila jsem se každý den vařit chutně a podle tetina gusta, přičemž jsem jídelníček neustále obměňovala. Postupně se plně zotavila z následků covidu.

Opuštění připoutání k osobnímu prospěchu

Jednoho dne praktikující Feng z jiného města navštívila mou sousedku Liang, která je také praktikující. Feng už několik let procházela zkouškou karmy nemoci, ale nedokázala se přes ni přenést. Doufaly, že se vrátím domů, abych se s ní setkala, a pomohu jí. Teta mě toho rána požádala, abych koupila mleté maso, a poblíž mého domu byla řeznická prodejna. Koupila jsem tedy maso a potom se zastavila u Liang. Zdržela jsem se tam o něco déle a k tetě jsem dorazila až kolem půl dvanácté. Obvykle přicházím mezi půl jedenáctou a jedenáctou.

Jakmile jsem vešla dovnitř, začala mě hubovat: „Proč jste přišla tak pozdě? Byla jste doma? Kde je invalidní vozík ze skladu?“ (Naznačila tím, že jsem si ho snad mohla vzít domů.) Když byla propuštěna z nemocnice, přivezla si vozík domů, ale nikdy ho nepoužívala a nechala ho ve skladu. Klíč od místnosti jsme měly jen my dvě. Když mi řekla, že ho tam nenašla, odpověděla jsem, že se hned půjdu podívat.

Otevřela jsem dveře skladu a vozík tam opravdu byl. Vynesla jsem ho po schodech nahoru a s úsměvem jí řekla: „Teto, podívejte, tady je!“ Nesměle se usmála a řekla: „Já ho neviděla. Nemusela jste ho sem nosit.“ Odpověděla jsem, že jsem chtěla, aby ho sama viděla. V tu chvíli zrudla. Brala jsem to s lehkostí, s úsměvem jsem vozík zase odnesla zpátky do skladu. Potom jsem omyla rajčata, která jsem koupila za své peníze, a podala jí je se slovy: „Teto, ochutnejte moje rajčata.“ Ještě víc zrozpačitěla: „Mohla jste použít peníze, které jsem vám dala. Proč utrácíte svoje?“ Odpověděla jsem, že to není žádný problém.

Po této příhodě jsem se začala dívat do sebe a přemýšlela, kde jsem nepostupovala podle Fa. Její podezření vůči mně přece nemohlo být náhodné. Vzpomněla jsem si, že mě v poslední době často pozorovala, když jsem uklízela kuchyň. Pomyslela jsem si: „Nic nekradu, ať se klidně dívá.“ Potom jsem si vzpomněla na jinou věc. Pár dní předtím neměla brambory. Nabídla jsem se, že jí přinesu nějaké své, aby ušetřila peníze, a ona byla ráda. Nechtěla jsem ale použít nové tašky na špinavé brambory, a tak jsem si vzala dvě použité plastové tašky z její kuchyně. Strčila jsem si je do zástěry a potom do tašky, když jsem se oblékala, aniž bych jí to řekla. I když to neviděla a dělala jsem to pro její dobro, nebylo to upřímné. To byl kořen problému. To, co se zdálo jako maličkost, se ukázalo být důležitou zkouškou, protože bohové a Buddhové mě sledují. Musím se napravit.

Druhý den jsem se jí upřímně omluvila. Řekla: „To přece není nic vážného.“ Odpověděla jsem: „Právě proto, že jsem si dřív myslela, že to není nic vážného, jsem o tom mlčela. Ale v očích Bohů jsem se zachovala jako zloděj.“ Pochopila a usmála se. Myslela jsem si, že moje připoutání k osobnímu prospěchu je slabé, ale díky této události jsem poznala, že je stále silné. Mistr mi touto zkouškou chtěl naznačit, že se musím probudit.

Odstranění žárlivosti a soutěživé mentality

Teta byla velmi šetrná. Jen pár dní po mém nástupu se blížil Lampiónový festival a její nejstarší syn přinesl hrozny a banány. Okamžitě řekla: „Proč to kupuješ? Já to jíst nebudu.“ Syn odpověděl: „Blíží se Lampiónový festival, hospodyně (míněno já) si to možná taky ráda dá.“ Věděla jsem, že má ovoce ráda, a tak jsem pochopila, že se obává, že bych mohla sníst to, co jí přinesly děti. Bylo mi to nepříjemné a v duchu jsem si pomyslela: „Vaše ovoce vám nebudu jíst. Když budu chtít, koupím si svoje. Vám už nic nekoupím.“

Jednoho dne jsem viděla v supermarketu dole krásné čerstvé jahody v akci – pět jüanů za krabičku. Koupila jsem si jednu a přinesla ji do pokoje, abych si pochutnala. Když jsem zvedla jednu jahodu, omylem mi spadla na zem – a hned jsem se cítila nesvá. Žiju opravdu podle měřítek praktikující Falun Dafa? V tu chvíli zazvonil telefon – volala mi sestra, aby se zeptala, jak se mám. Řekla: „Ta paní, o kterou se staráš, má už 87 let. Dělej svou práci dobře a zacházej s ní jako s vlastní matkou.“

Zrudla jsem hanbou. Dokonce i běžná osoba, jako je moje sestra, myslela na druhé, zatímco já jsem se nechala ovládnout malicherností a podrážděností kvůli maličkostem. Dafa nás učí vždy myslet nejprve na druhé, a já jsem postrádala snášenlivost praktikující. Uvědomila jsem si, že Mistr použil sestřina slova, aby mě osvítil. Oči se mi zalily slzami vděčnosti za Mistrovu soucitnou spásu a starost o své učedníky. Cítila jsem, že jsem neobstála v Jeho nekonečné dobrotě. Rychle jsem vybrala ty nejkrásnější jahody a nabídla je tetě.

Když jsem přemýšlela o svých nevlídných myšlenkách, rozpoznala jsem v nich žárlivost a soutěživost. Okamžitě jsem si sedla, vysílala spravedlivé myšlenky a odstraňovala vše, co nebylo v souladu s Fa. Jakmile se ve mně začal projevovat soucit, pocítila jsem k tetě lítost. Měla málo návštěv, její dcera ji navštěvovala jen zřídka a nikdy jí nic nepřinesla. Od té doby jsem pokaždé, když jsem koupila ovoce, omyla ho a nejprve nabídla jí. Ačkoli mi často chtěla zaplatit, ujišťovala jsem ji, že to není třeba.

Často jsem si připomínala slova, kterými mě Mistr prostřednictvím mé sestry osvítil – abych s tetou zacházela jako s vlastní matkou. Neustále jsem se snažila si pěstovat soucit podle učení Dafa. Teta měla ráda knedlíky, a tak jsem jí vždy dělala porci navíc a smažila jí i ty zbylé. Sama jsem obvykle večeři vynechávala, ale když jsem pro ni vařila knedlíky, jedla jich schválně méně, aby mi nabídla také. Přijala jsem pár kousků ze zdvořilosti. Postupem času začala být vůči mně pozornější. Protože byl můj pokoj v přízemí na jaře chladný, dala mi svůj elektrický ohřívač. Když viděla, že mám na sobě málo oblečení, dělala si o mě starosti. Také mě přestala při práci hlídat a když jsem někdy přišla později, stačilo jí to předem oznámit – to mi dalo více prostoru k objasňování pravdy o Dafa ostatním lidem.

Pracovala jsem u ní pět měsíců, ale z nečekaných důvodů jsem musela odejít. Nerada mě pouštěla a rozechvělým hlasem řekla: „Doufám, že se vrátíte.“ Volala mi několikrát a prosila, abych se vrátila. Opravdu jsem se chtěla vrátit, ale bála jsem se, že by pak její současná hospodyně přišla o práci. Byla starší a těžko by si hledala nové místo. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla nevrátit.

Toto je má kultivační zkušenost z doby, kdy jsem pracovala jako hospodyně. Prosím laskavě poukažte na cokoli, co není v souladu s Fa.