Neochvějná oddanost labutí

(Minghui.org) Labutě jsou vodní ptáci podobní husám. Mají hlasité volání a živí se rostlinami a hmyzem. Ačkoli jsou vodními ptáky, výborně létají.

V kapitole „Nebeské kruhy“ ve Zhuangzi, starověkém taoistickém textu, se píše: „Labutě jsou bílé, aniž by se musely denně koupat; vrány jsou černé, aniž by se musely denně barvit.“ Podle nejstaršího čínského slovníku Shuowen Jiezi je labuť (hu) ptákem, který létá vysoko. Znak hu (鵠) se často používá spolu se znakem hong (鴻, divoká husa) k symbolizování vznešených cílů.

Když labutě migrují, často se od sebe vzdálí, ale přesto zůstávají věrné svému partnerovi. Většina labutí si svého druha drží po celý život.

Narodil jsem se v provincii Shanxi v severovýchodní Číně. Když mi bylo deset let, rodiče mě vzali na návštěvu k prarodičům do města Yuanping, kde jsem poprvé v životě viděl hory. Byl jsem nadšený, když jsem spatřil tak velkolepé pohoří.

Jedno slunné odpoledne si se mnou otec sedl u pramene. Slyšeli jsme pastýře, jak píská na stádo, a viděli jsme, jak mu jedna nezbedná ovce utíká. Pastýř zvedl kámen a hodil ho směrem k ovci tak přesně, že zasáhl jeden z jejích rohů. Když viděl, jak mě jeho dovednost ohromila, otec mi pověděl příběh ze svého dětství.

Jeden z otcových bratranců byl také pastýř. Když pásl stádo, vždy s sebou nosil loveckou pušku, aby se chránil před vlky a levharty. Každé jaro vídal hejna tažných ptáků vracejících se na sever. Jednou, když pásl ovce na vrcholu hory, spatřil dvě labutě letící nad hlavou. Z rozmaru po nich vystřelil a jedna spadla. Zvedl ji a zjistil, že má zlomené křídlo. Obvázal ho a vzal labuť domů. Když se starší doma dozvěděli, co udělal, pokárali ho: „Lovci nikdy nestřílejí labutě v páru. Je to něco strašného.“ Bratranec věděl, že udělal chybu, a tak labuť nechal na dvoře a krmil ji.

Když přišel podzim a ptáci se začali stahovat na jih, přiletěla osamělá labuť, která žalostně volala. Labuť na dvoře její volání zaslechla a hlasitě odpověděla. Labuť ve vzduchu poznala hlas svého druha a bez ohledu na přítomnost lidí přistála na dvoře. Zdálo se, že si užívají shledání. Ta, která přiletěla, byla větší, pravděpodobně samec. Když zjistila, že její partner má zlomené křídlo a nikdy s ní už neodletí, rozepnula křídla, zvedla hlavu a s bolestí zvolala. Pak labutě propletly krky a zemřely spolu.

Ať už uplynulo sebevíc let, stále živě vzpomínám na čas strávený v horách mého dětství. Když jsou časy těžké, vybaví se mi sladká voda z pramene, zurčící potoky, hnízdo straky na velkém topolu u vstupu do vesnice, zvony a bubny kamenného chrámu a labutě letící nad hlavou.

Existuje i jiný druh ptáků, kteří jsou ke svým partnerům oddaní: zoborožec dvourohý (Buceros bicornis). Jakmile se pár zoborožců spojí, zůstávají spolu po celý život. V období hnízdění samci zásobují samice potravou během inkubace i po vylíhnutí mláďat.

Orel bělohlavý, mohutný dravec, také tvoří celoživotní páry. Když jeden uhyne, druhý často také brzy zemře.

Albatros, mořský pták s rozpětím křídel 2,5–3,5 metru, je rovněž znám svojí věrností. Albatrosi tráví více než 90 % života ve vzduchu, přesto nikdy nezapomenou na svého partnera ani na místo hnízda. Jakmile se pár vytvoří, zůstává spolu po celý život. I když se na roky rozdělí, dokážou rozeznat hlas i vzhled svého partnera. Když se vracejí do hnízdišť, svobodní ptáci hledají partnera a ti, kteří přiletěli dříve, trpělivě čekají na návrat svého druha.

V lidské společnosti tradičně manželství představovalo vzájemnou podporu v těžkých časech a oddanost v dobrém i zlém. Na Západě lidé slibují, že se budou milovat a ctít v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci. Bohužel s rozšířením teorií, jako je evoluce a ateismus, manželství už není spojeno s morálními normami a vírou. Nevěra, incest a rozvody jsou běžné. Lidé bez morálního kompasu mohou jednat hůře než zvířata.