Mistr mě učí psát

(Minghui.org) V posledních letech se zaměřuji na záchranu lidí prostřednictvím psaní dopisů objasňujících pravdu. Tento nápad původně vzešel z náznaku od Mistra.

Na manželově stole už nějakou dobu ležela jeho učebnice anglického psaní. Často mě žádal o pomoc, a kdykoli jsem si sedla k jeho počítači, měla jsem tu knihu přímo před sebou. Okamžitě jsem si všimla podstatných principů psaní uvedených v knize a dokázala jsem je snadno vstřebat. Po několikerém čtení určitých částí jsem si pomyslela: „Není to znamení od Mistra, že bych se měla věnovat psaní?“

Nemám humanitní vzdělání a nikdy jsem se psaní neučila. Píšu zcela intuitivně. Psaní mám velmi ráda – kdykoli začnu psát, cítím radost z činnosti, která mi jde přirozeně. Když jsem si uvědomila, že Mistr chce, abych psala, naplnilo mě to štěstím a ochotou na sobě pracovat.

Začala jsem se psaní věnovat vážněji. Stáhla jsem si z webu Minghui.org články o psaní a soustředila se na to, jak zlepšit své dovednosti a jak správně zasílat příspěvky na Minghui.

Ukázalo se však, že to není tak snadné. V té době jsem se starala o svou stárnoucí tchyni v jejím rodném městě. Domácí práce byly náročné a kolem ní se neustále pohybovalo mnoho lidí, takže bylo těžké se zklidnit a psát. Několikrát jsem články poslala, ale žádný nebyl zveřejněn.

V té době bylo mé objasňování pravdy omezené. Mohla jsem to dělat hlavně při nákupech potravin. Občas jsem využila příležitosti a rozdala informační materiály v okolních obytných oblastech. Když tchyně v noci usnula, tiše jsem odcházela lepit samolepky s krátkými sděleními. Později však potřebovala celodenní péči, takže jsem neměla možnost vůbec vycházet.

Tchyně má velkou rodinu a často ji navštěvují děti i vnoučata. Chtěla jsem každému z nich objasnit pravdu, ale přicházeli a odcházeli ve spěchu, a všichni se soustředili na rozhovor s ní, takže nebylo snadné vést klidnou konverzaci. Cítila jsem se bezradná. Později jsem zjistila, že psaní dopisů je dobrý způsob. Tamní životní tempo je pomalé a lidé tráví hodně času na telefonech. Pokud jim dám dopisy, které si mohou v klidu doma přečíst, budou mít dost času přemýšlet.

Změnila jsem tedy svou strategii. Když přišli navštívit tchyni, chovala jsem se k nim laskavě a pohostinně. Sama jsem téma Falun Dafa nezahajovala, mluvila jsem s nimi jen o běžných věcech. Zároveň jsem je pozorovala a někdy položila několik otázek, abych zjistila jejich postoje. Analyzovala jsem, co je v jejich srdci svazuje, a podle toho jsem jim později napsala dopisy. Tento přístup se ukázal jako velmi účinný.

Manželova sestřenice je přibližně v mém věku. Napsala jsem jí několik dopisů objasňujících pravdu a ona už dávno vystoupila z Komunistické strany Číny a jejích přidružených organizací. Důvěřuje mi a ráda se mnou hovoří. Jednou se dostala do konfliktu se svým synem. Její silná povaha spor ještě vyhrotila a po prudké hádce se situace nedala vyřešit. Cítila se zoufalá a přišla za mnou s prosbou: „Ty umíš dobře psát. Prosím, napiš dopis mému synovi, ať mu domluvíš.“

Napsala jsem dopis tomuto synovci. Použila jsem principy Fa – Pravdivost, Soucit a Snášenlivost – abych ho povzbudila k pochopení. Také jsem použila příběhy z tradiční kultury, aby výklad působil přirozeně a nezranil jeho sebeúctu. Tímto způsobem jsem mohla jemně poukázat na jeho chyby a zároveň vyjádřit lásku a očekávání jeho rodiny. Když jsem dopis dopsala, předala jsem ho jeho matce. Byla nadšená a řekla: „Skvělé! Hned mu ho dám přečíst!“ Jejich konflikt se brzy vyřešil.

Manželův nejstarší bratr sice vystoupil z Komunistické strany Číny, ale tlak pronásledování způsobil, že nesouhlasil s tím, že praktikuji Dafa. Dala jsem mu několik materiálů objasňujících pravdu, ale nikdy na ně nereagoval. Často však navštěvoval mou tchyni. Když přišel, nabídla jsem mu teplý čaj, přátelsky jsme si povídali a já mu naslouchala, když mluvil o svých starostech. Protože měl vysokou hladinu cukru v krvi, koupila jsem mu potraviny, které ji snižují, a při jeho návštěvách jsem mu je dávala. Jeho žena měla také zdravotní problémy, a tak jsem se o ni často zajímala a vyjadřovala jí podporu.

Viděla jsem film Jednou jsme byli bohové (Once We Were Divine) a připadal mi výborný. Pomyslela jsem si, že pokud by jej mohli vidět běžní lidé, mělo by to větší účinek než mé vlastní vysvětlování. Nahrála jsem film na tablet, aby si jej on i jeho žena mohli doma v klidu pustit. Napsala jsem k tomu i dopis, ve kterém jsem film pomohla vyložit. Využila jsem této příležitosti a otevřela srdce – v dopise jsem vysvětlila, proč i přes pronásledování stále praktikuji Falun Gong, proč dál objasňuji pravdu, i když vím, že ji mnozí nechtějí slyšet, a proč poznání či nepoznání pravdy povede k odlišným výsledkům v budoucnosti.

Když po půl měsíci tablet vrátil, řekl mi vážně, že film se svou ženou pozorně zhlédli. Jeho manželka dokonce přijala mou radu a podívala se na něj dvakrát. Řekl, že hlubší významy možná nepochopil, ale že si hluboko v srdci zapamatoval, že člověk musí být laskavý. Cítila jsem, že tentokrát skutečně porozuměli. Oba působili klidněji, veseleji a svěžeji. Začali se ke mně chovat s větším respektem a jejich pohled na mě se změnil.

Poté, co jsem se loni vrátila do svého města, jsem si ještě víc uvědomila, jak důležité je psát dopisy objasňující pravdu. Lidé kolem mě jsou vzdělaní, mnozí z nich pracovali celý život ve vládních institucích a nyní jsou v důchodu. Dlouho byli zaslepeni lžemi KS Číny, ale myslí si, že všemu rozumějí. Tito lidé obvykle neradi poslouchají vysvětlování od neznámých lidí a odmítají si brát informační materiály o Falun Gongu. Přesto jsou poměrně rozumní a mají určité morální zásady. Když se jim někdo začne snažit objasnit pravdu přímo, často téma rychle změní, aby se rozhovoru vyhnuli. Proto používám stejnou strategii jako dřív – při rozhovoru téma přímo neotevírám, ale pozoruji je, poznávám, co je vnitřně trápí, a podle toho jim později napíšu dopis, který jim osobně předám ve vhodnou chvíli.

Dopisy píšu na počítači, takže všechny zůstávají uložené. Mohu se k nim později vracet a používat je jako podklady pro nové dopisy. Některé části mohu opakovaně využít pro podobné situace. U některých lidí musím psát znovu a znovu, po částech bourat jejich různé mentální bariéry. Díky archivaci dopisů přesně vím, co jsem napsala naposledy, a mohu se při dalším psaní lépe zaměřit na klíčové body.

Píšu klidným tónem a s ohledem na city i připoutání běžných lidí. Snažím se vyhýbat tématům, která by pro ně byla příliš citlivá. První věc, nad níž přemýšlím, je, zda budou ochotni můj dopis číst. Například u lidí silně ovlivněných kulturou KS Číny se vyhýbám výrazům jako „zlá strana“ nebo „rudý démon“ a používám neutrální výrazy jako „KS Číny“ nebo „strana“. Když oslovuji jejich city nebo je chci osvětlit pomocí rozumu, nepoužívám slovo „vy“, ale „my“ – například: „Nemůžeme přece dovolit, aby nám strana zničila budoucnost, že?“

Když píšu dopisy, často vstupuji do stavu, kdy skutečně komunikuji s vnímající bytostí. Během psaní i po předání dopisu cítím, že se naše srdce propojují a probíhá mezi námi tiché porozumění. Jednou, když jsem vysílala spravedlivé myšlenky, se mi na okamžik zjevil obraz člověka, jemuž jsem psala – stál přede mnou a díval se na mě vážným pohledem.

Můj manžel (také praktikující) je můj „redaktor a korektor“. Zajímá se o každý dopis, který píšu, a někdy mi dává návrhy na úpravy. Zpočátku se mi to nelíbilo. Věděla jsem totiž, že většinou jen čte, ale sám nerad píše, a často mě žádá, abych mu pomohla s jeho vlastními texty. Brzy jsem si však uvědomila, že jsem se mýlila. I když není zkušený pisatel, jeho připomínky bývají velmi přesné a po jejich zapracování má text lepší účinek. Má také „zlaté oči“ – dokáže odhalit každou překlepovou chybu.

Pochopila jsem, že Mistr uspořádal, aby mi manžel pomáhal. Psaní dopisů objasňujících pravdu je společný projekt nás obou. Začala jsem s ním spolupracovat a přijímala jeho návrhy. Výsledky byly vynikající a psaní mi šlo čím dál plynuleji.

Nedávno jsem napsala dopis příbuznému, který studuje na vysoké škole a byl právě doma na zimní prázdniny. Po dopsání jsem dopis ukázala manželovi. Řekl, že mi před přečtením chtěl poradit, abych dopis zatím neposílala, protože s tímto příbuzným nejsem v kontaktu a přímé oslovení by nemuselo být dobře přijato. Když si ale dopis přečetl, uznal, že je dobře napsaný, živý a může být odeslán. Dopis nakonec na první pokus přesvědčil adresáta, aby vystoupil z Komunistické strany Číny.

Postupně jsem pochopila, že důvod, proč mi Mistr naznačil, abych se zlepšila v psaní, spočíval v tom, že mě připravoval na psaní dopisů objasňujících pravdu – na záchranu lidí. Tehdy jsem to však správně nepochopila.

Také jsem si uvědomila, že celý proces psaní probíhá pod vedením Mistra. Já musím pouze hýbat rukama – inspirace, která přichází, je způsob, jakým mi Mistr předává myšlenky.

Jakmile mám správné porozumění, psaní jde samo od sebe. Kdykoli potřebuji podklad nebo citaci, objeví se přede mnou, aniž bych ji musela hledat. Když chci v určitém videu najít konkrétní pasáž, po jediném kliknutí se otevře přesně ta část, kterou hledám. Když potřebuji v článku najít určitou větu, okamžitě ji najdu, i když je text dlouhý. Neustále mě to udivuje.

Někdy se ale stává, že moje připoutání zablokují myšlenkový proces, který mi Mistr předává, a psaní pak nejde hladce. Tehdy tápu, zkouším jiné směry myšlení, ale výsledkem bývá, že napíšu hodně, a přesto cítím, že jsem nevystihla podstatu. V takových chvílích mi Mistr znovu probouzí moudrost a neúnavně mi ukazuje principy Fa, dokud se nevrátím ze své odchýlené cesty zpět. Jak by to mohlo být „moje vlastní psaní“? Je zcela zřejmé, že je to Mistr, kdo mi vede ruku – přesně tak, jako to dělali učitelé nebo rodiče, když jsme byli malí a učili se psát, ale ještě jsme neuměli držet pero.

Moje starší sestra, která je také praktikující, se jednou dostala do potíží, když umisťovala materiály v jedné vzdělávací instituci. Zachytila ji bezpečnostní kamera a někdo s ní přišel mluvit. Když se o tom dozvěděla rodina, nastaly určité komplikace a můj synovec se psychicky rozrušil. Dokázala jsem to pochopit – moje sestra byla pronásledována a čtyřikrát přišla o svobodu. Synovec tehdy snášel obrovský tlak, a proto se i z drobných problémů dokázal velmi rozrušit. Navíc právě procházel těžkým obdobím, protože jeho zaměstnavatel se ocitl ve finančních potížích a on přišel o práci. Jeho mysl byla v křehkém stavu.

Jednou jsem s ním hovořila, ale cítila jsem, že je rozrušený a nedokáže mě skutečně poslouchat. Rozhodla jsem se proto napsat mu dopis, abych s ním mohla vést hlubší rozhovor.

Když jsem s psaním začínala, držela jsem se stejných myšlenek, jaké jsem měla při našem rozhovoru před několika dny. Ale nešlo to dobře a nedokázala jsem pokračovat. Večer, když jsem četla Zhuan Falun, jsem náhle uviděla, že některé řádky na dvou místech zčervenaly! Rychle jsem se na ně podívala. Červená barva na dolních slovech zmizela dřív, než jsem je stačila přečíst, ale nahoře jsem jasně viděla červeně zvýrazněný řádek:

„Tohle obyčejní lidé považují za nemyslitelné a nemohou praktikujícímu porozumět.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Přemýšlela jsem o tom, ale nerozuměla. Pokračovala jsem tedy ve čtení. Po otočení stránky se znovu objevilo červené zvýraznění v jiném místě:

„ ... jde o to, jak hluboce pochopíte to, co se vám přihodí během kultivace,...“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun).

Opět se objevilo slovo „porozumět“. Co to mělo znamenat?

Další den jsem byla trochu netrpělivá. Nedařilo se mi napsat dopis a manžel mi navíc bránil, abych šla ven rozdávat materiály. Doma jsem byla neklidná. Po tolika letech kultivace jsem ale věděla, že nic nelze dělat s přetlakem. Pomyslela jsem si: Dobře tedy, když mě nechceš pustit ven objasňovat pravdu, objasním ji tobě. Zavolala jsem manžela. Než jsem stačila promluvit, začal mluvit sám. Řekl, že si vzpomněl na materiály o tom, jak využívat zákon k odporu proti pronásledování. Mluvil nadšeně a říkal, že mu to po přečtení přineslo jasno do mysli. Dodal také, že dopis pro mého synovce by se mohl ubírat tímto směrem.

Uvědomila jsem si, že důvodem, proč jsem v psaní uvízla, bylo to, že mé myšlenky nebyly správně vedené. Když jsem se synovcem mluvila před pár dny osobně, hovořila jsem z příliš vysoké úrovně a nepoužila vhodné příklady. Není divu, že reagoval spíše odmítavě. Kdybych pokračovala ve stejném duchu, opět by to nepřijal. Najednou jsem také pochopila Mistrovy náznaky: běžní lidé nepochopí, pokud píšu z příliš vysoké úrovně. Pocítila jsem náhlé prozření, změnila přístup a okamžitě začala dopis přepisovat.

Když jsem dopis dokončila, vydali jsme se s manželem za synovcem a osobně mu ho předali. Cestou zpět mi od něj přišla zpráva: „Uctivě přečteno. Všechno mi je teď jasné.“ Rodinná bouře tak byla utišena.

Později jsem si se sestrou a synovcem znovu promluvila a shodli jsme se, že není třeba mít strach. To, co děláme, je správné a není na tom nic nezákonného. Pokud by nás někdo přišel obtěžovat, můžeme použít zákon jako prostředek k odporu proti pronásledování. Tímto způsobem vlastně chráníme Fa na úrovni běžných lidí, pomáháme udržovat společenskou stabilitu a zároveň zachraňujeme lidi, aby se nedopouštěli činů proti Dafa.

Možná právě proto, že náš xinxing dosáhl určité úrovně, nakonec se nic nestalo. Tento falešný poplach mi ale dal příležitost napsat dopis synovci, díky němuž lépe porozuměl pravdě a začal Dafa podporovat. Když se na to dívám zpětně, vidím, že opravdu platí: dobré i zlé věci jsou nakonec dobré. Za tím vším však stála Mistrova pečlivá a soucitná uspořádání.

Pracuji poměrně pomalým tempem. Jen zřídka se mi podaří něco napsat celé v jednom dni. Jednou v noci, po jedenácté hodině, jsem však náhle dostala chuť napsat kultivační sdílení. Psaní šlo rychle a většinu jsem dokončila ještě před půlnocí, kdy jsem začala vysílat spravedlivé myšlenky. Po jejich ukončení jsem text dopisovala a brzy dokončila. Rychle jsem jej jednou či dvakrát přečetla a rovnou odeslala na Minghui.org. Všechno proběhlo hladce.

První i druhý den po odeslání jsem se na stránkách dívala, zda byl článek zveřejněn, ale nenašla jsem ho. Pomyslela jsem si, že na tom nezáleží. Články o kultivaci v období nápravy Fa, které Minghui zveřejňuje, jsou v každém případě přínosné pro zlepšení praktikujících. Moje odeslání bylo jen vyjádřením postoje a zapojením se do společného sdílení zkušeností. Nemohla jsem posoudit, zda bude můj text pro druhé užitečný či ne.

Věřím, že psaní a posílání článků na Minghui má smysl, ať už jsou zveřejněny, nebo ne. Je to jako nádherný a vznešený chrám, kde každý kámen tvoří součást celku – ať je umístěn kdekoli, vždy má svůj význam.

Zamyslela jsem se i nad sebou a zjistila, že jsem článek odeslala příliš uspěchaně, téměř bez úprav. Tím jsem redaktorům přidala práci a neprojevila dostatečně pečlivý přístup. Rozhodla jsem se, že příště budu opatrnější a důslednější.

O pár dní později jsem však zjistila, že můj článek byl zveřejněn – a později se objevil dokonce i v Minghui Weekly. Když jsem ho porovnala s původním textem, zjistila jsem, že redaktor nezměnil pasáže, které jsem sama považovala za problematické, ale opravil několik mých stylistických zlozvyků, o nichž jsem neměla ponětí. Byla to pro mě skutečně cenná příležitost, kterou mi Mistr daroval, abych se zlepšila v psaní.

Když jsem tento článek dopsala až sem, měla jsem pocit, že je hotový – ale po přečtení jsem s ním nebyla zcela spokojená. Rozhodla jsem se tedy nechat ho pár dní odležet, abych pochopila, co mu ještě chybí.

Jednoho dne, když jsem vysílala spravedlivé myšlenky, se mi náhle mihla před očima scéna – viděla jsem článek s názvem „Porozumět“. Po vysílání jsem o tom přemýšlela, ale nerozuměla jsem. Znovu jsem nad tím uvažovala druhý den a nakonec jsem pochopila. Uvědomila jsem si, že název mého článku nebyl vhodný. Použila jsem totiž větu, kterou napsal někdo jiný. Ten výrok se mě tehdy hluboce dotkl, a tak jsem si ho zvolila jako titulek. Když jsem se však nad tím zamyslela důkladněji, došlo mi, že s obsahem mého článku vlastně příliš nesouvisí – a že takový název by mohl čtenáře zmást a narušit sdělení samotného textu.

Pochopila jsem, že ať už jde o nadpis, nebo o samotný obsah, čtenář musí nejprve článku rozumět. U dvou znaků „dong de“ („pochopit“) je třeba nejdříve „dong“ – porozumět – teprve pak „de“ – získat. Mistr mě tak znovu učil, jak psát!