Kráčet po cestě kultivace při odmítání starých sil

(Minghui.org) Dne 7. října 2025 jsem hovořila s jednou spolupraktikující, která právě vyšla z vězení, o svých zkušenostech s tím, jak jsem nespolupracovala se zlem a odmítala uspořádání starých sil. Povzbudila mě, abych o svých zkušenostech napsala, a proto jsem vybrala několik úryvků, které bych chtěla sdílet se spolupraktikujícími.

Odpor proti pronásledování na základě ohleduplnosti ke druhým

V roce 2004 jsem byla nezákonně vězněna v pracovním táboře Masanjia ve městě Shenyang. Často jsem objasňovala pravdu bývalým praktikujícím, kteří se vzdali své víry. Mnozí z nich si mé rady vzali k srdci a vrátili se na správnou cestu. Když to dozorci zjistili, velmi se rozhněvali a řekli, že mě zavřou na záchod. Odpověděla jsem: „To nevadí, koneckonců odpadkové stanice jsou po celém světě.“ V té době jsem Fa plně nechápala a myslela jsem si, že jsem velmi pevná a že se zla nebojím. Nevšimla jsem si však, že jsem tím spolupracovala se starými silami a následovala jejich uspořádání, a v důsledku toho jsem byla na záchodě zavřená více než 40 dní.

Jednoho dne jsem si pomyslela: „Mistře, je to tu tak nepohodlné, nechci tu zůstávat.“ Tato myšlenka se rovnala prosbě, aby mi Mistr pomohl. Výsledkem bylo, že mě hned následující den přemístili do učebny. Každý den jsem mohla recitovat Fa a nikdo mě nerušil. Jednoho dne mi došlo: „Všechna ta předchozí utrpení byla způsobena mými myšlenkami. Neměla bych spolupracovat se zlem ani se mu podřizovat, neměla bych kráčet po cestě uspořádané starými silami. Budu následovat cestu, kterou mi uspořádal Mistr, a zcela odmítnu veškerá uspořádání starých sil.“

Po nějaké době jsem zaslechla, že se mimo učebnu nacházejí vězni, kteří se snaží „transformovat“ učedníky Dafa. Bez zaváhání jsem vyběhla ven a řekla jim, že nemají právo nutit učedníky Dafa vzdát se své víry. Později přišel dozorce a řekl: „Když si neužíváte dobrého zacházení, tak se vraťte na záchod.“ Odvedli mě tam. Řekla jsem: „Nepůjdu tam. Záchod není místo, kde by měli lidé zůstávat.“ Když viděli, že trvám na svém, neochotně šli za velitelem a poté mě odvedli do velké učebny s velmi dobrým prostředím. Opět jsem mohla recitovat Fa a cvičit.

Tentokrát jsem stála za Fa a odmítla uspořádání zla, aniž bych brala ohled na vlastní bezpečí. Postavila jsem se proti pronásledování, což bylo v souladu s charakteristikami nového vesmíru. Staré síly už neměly žádnou výmluvu, aby mě pronásledovaly, a Mistr mi proto uspořádal lepší prostředí.

Říct dozorci: „Nechci to“

Byla jsem zařazena do zvláštní skupiny, kde bylo více než deset praktikujících Dafa. Pouze jedna praktikující z Pekingu a já jsme neměly žádné fyzické potíže. Všichni praktikující museli zdravit velitele pokaždé, když vstoupil do místnosti.

Jednoho dne mi praktikující z Pekingu řekla: „Buďme první, kdo ho přestane zdravit.“ Souhlasila jsem. Když pak velitel přišel, nezavolaly jsme pozdrav. Řekl: „Jste tak nerozumné. Nemusíte pracovat, nemusíte recitovat vězeňská pravidla, nemusíte nosit vězeňské uniformy – a přesto odmítáte pozdravit velitele?!“ Tušil, že jsme to vymyslely my dvě, a přikázal nám, abychom ho pozdravily, ale ani jedna z nás to neudělala. Našli několik mužských dozorců, rozdělili nás do dvou místností a mučili nás. Celé tělo jsem měla zpocené a ruce vážně poraněné. Pomyslela jsem si: „Mistře, prosím, zachraňte mě. Nechci toto pronásledování. Jsem učednicí Mistra Li Hongzhi. Nechci žádná jiná uspořádání. Kdokoli mě pronásleduje, páchá hřích.“

Asi po deseti minutách přišel dozorce s lékařem a lékař se náhodou dotkl mých konečků prstů. Vykřikla jsem bolestí. Na několik minut mě rozvázali. Dozorce řekl: „Když pozdravíte velitele, pustíme vás zpátky. Když ne, budete dál trpět.“ Neodpověděla jsem a v duchu jsem si řekla: „Nedovolím vám, abyste mě znovu mučili. Nechci to.“ V tom okamžiku mě lékař náhle objal a řekl: „Vy jste z toho a toho města, jsme krajané.“ Přitom mě odstrčil zpět do místnosti.

Seděla jsem tam asi deset minut. Pak se otevřely dveře a vešel velitel spolu s praktikující z Pekingu. Ta mu řekla: „Řeknu vám to na rovinu, nejsem přesvědčená.“ Když se posadila, otočila se ke mně s bolestným výrazem a zeptala se, zda jsem s nimi udělala kompromis. Řekla jsem, že ne. Ona řekla: „Mistr mi řekl do ucha, že zkoušku zvládnu za pět minut, ale nepovedlo se mi to.“ Odpověděla jsem: „Ne, to Mistr neřekl, to byl ďábel.“ Zeptala se: „Jak to můžeš říct?!“ Řekla jsem jí, co nás Mistr učí:

„Kromě novějších žáků, od 20. července 1999 pro vás Mistr nevytvořil žádné zkoušky pro osobní kultivaci, a to proto že celkově vaše osobní kultivace je zaměřená směrem ke spasení vnímajících bytostí a potvrzování Dafa.” (Vyučování Fa během Lampiónového festivalu na konferenci Fa v Západním USA)”

Poté řekla: „Aha, takže to bylo uspořádání ďábla.“

Tuto zkoušku jsem překonala pomocí spravedlivých myšlenek. Výsledkem bylo, že naše skupina už velitele nezdravila. Rozložily jsme zlá uspořádání starých sil a dozorci ustoupili.

Učedníci Dafa mají soucit i majestát

V roce 2015 jsem byla vězněna na 12. oddělení ženské věznice Dabei ve městě Shenyang. Tato část věznice byla v podstatě koncentračním táborem pro vysoce nátlakové vymývání mozků praktikujících Falun Gongu. Věděla jsem, jak zlé to místo je, a proto jsem si neustále připomínala, že se zlem nesmím spolupracovat a že musím kdykoli čelit pronásledování.

Jakmile jsem vstoupila do cely, jedna vězeňkyně po mně chtěla, abych se vzdala Falun Gongu. Odmítla jsem a ona mě udeřila. Vážně jsem jí řekla: „Kdo vám dal právo mě bít? Jste zločinec. Řeknu veliteli, aby vám zvýšil trest.“ Na okamžik zůstala stát jako opařená a pak odešla. Už mě nikdy neuhodila. Zkoušela mě různými způsoby přesvědčit, abych se Falun Gongu vzdala, ale neposlouchala jsem. Jednoho dne jsem zjistila, že zmizela moje deka. Zeptala jsem se: „Kde je moje deka?“ Řekla: „To je státní deka a vy ji nemůžete používat, pokud se nevzdáte Falun Gongu.“ Hledala jsem ji všude a nakonec jsem ji našla. Když jsem si ji šla vzít, zastavila mě. Popadla jsem ji zpět a šla rovnou ke své posteli. Řekla jsem jí: „Nemáte právo mě pronásledovat. Pácháte hřích.“ Řekla: „Nikdy jsem neviděla praktikující Falun Gongu jako vy, že by si to troufla vzít zpátky.“ Odpověděla jsem: „Učedníci Dafa mají soucit i majestát a můj majestát vůči vám je pro vás největším soucitem.“ Zůstala ohromená. Ignorovala jsem ji a šla jsem spát. Už mě nikdy nešikanovala.

Věděla jsem, že jsem tuto zkoušku překonala. Mnoho praktikujících se podvolilo a spalo na dřevěné pryčně bez deky, a nakonec to nevydrželi a proti své vůli ustoupili dozorcům.

Mistr řekl:

„Někteří lidé říkají: „Když se Tao zvětší o stopu, démon se zvětší desetkrát tolik.“ To je rouhání obyčejných lidí, démoni nebudou nikdy vyšší než Taové.“ (Přednáška pátá, Zhuan Falun)

Navíc jsme praktikující Dafa, a proto pro nás zlo není ničím.

V průběhu let jsem si uvědomila, že ať už se člověk nachází kdekoli, pokud nestojí pevně ve Fa, pak čím více se bojí a spolupracuje se zlem, tím více utrpení zakouší a tím tvrdší pronásledování zažívá. Ať už jsem byla v pracovním táboře nebo ve vězení, relativně vzato jsem netrpěla tolik, protože jsem pochopila Fa o odmítání pronásledování.

O svých zkušenostech jsem psala s úmyslem podělit se o ně s ostatními praktikujícími.