Mé kultivační příležitosti při restaurování tradičních uměleckých děl

(Minghui.org) Jsem mladá praktikující Falun Dafa, která začala praktikovat v roce 2020. Nyní jsem studentkou druhého ročníku v oboru restaurování nástěnných maleb (maleb na stěnách). Ráda bych se s vámi podělila o některé poznatky, ke kterým jsem dospěla, zatímco jsem součástí restaurátorského uměleckého světa.

Rady od Mistra prostřednictvím mých učitelů

Někdy se mi stává, že i když moji učitelé mluví o školních záležitostech, poukazují na mé hlubší kultivační problémy. Chápu, že Mistr používá jejich slova k tomu, aby mi napověděl.

Jednou, když jsme kreslili zátiší, se mi moc nedařilo – něco mi na kresbě nesedělo. Učitel mi řekl, že mám špatnou perspektivu a že jsem dala horizont příliš nízko, že bych se měla na věci dívat z vyššího úhlu.

Uvědomila jsem si, že často váhám se zahájením nového projektu, protože si myslím, že nejsem dost dobrá, nebo vidím své problémy s kultivací jako příliš velké, protože se stavím příliš nízko. Měla bych mít vyšší perspektivu a se spravedlivými myšlenkami, které by učednice Dafa měly mít, neexistuje nic, co bychom nemohly překonat, a můžeme důstojně zachraňovat vnímající bytosti.

Uvědomuji si, že je velmi důležité se správně zařadit. Jsem částečkou Dafa, a proto není důvod se čehokoli obávat. Podceňovat se je ve skutečnosti stejně sobecké jako mít nafouklé ego. Obojí pochází z nesprávného umístění sebe sama.

Měla bych být pokorná, ale statečná. Uvědomila jsem si, že pokud si nevěřím, nemohu si vést dobře a nemám takovou moc při záchraně vnímajících bytostí, protože v takových případech nemám spravedlivé myšlenky. Místo toho myslím jen na sebe a bojím se, že nic nedokážu. Ale záchrana vnímajících bytostí není o mně. Měla bych myslet především na druhé a udělat vše, co je nutné. A také, když Mistr věří ve mne, ale já nevěřím v sebe, není to tak, že nevěřím v Mistra? Je to tedy také otázka víry.

V jiné třídě, když jsme kreslily živou postavu, mi učitel řekl, že je moje anatomie nepřesná – postava, kterou jsem nakreslila, nestála pevně a padala, protože nebyla uzemněná. Opět proto, že jsem měla špatnou perspektivu.

Uvědomila jsem si, že musím být pevně zakotvena ve Fa, že bez ohledu na to, jak dobré věci mohou být na povrchu, základ musí být pevný. Pokud je můj pohled na dělání věcí špatný, pak to nebude fungovat.

Uvědomila jsem si, že někdy je moje kultivace dost povrchní. Provádím pět cvičení, studuji Fa, vysílám spravedlivé myšlenky a účastním se aktivit objasňování pravdy. Ale dělám každou z nich dobře? Studuji Fa, nebo Fa jen čtu? Sedím v lotosové pozici s rukama v poloze pro vysílání spravedlivých myšlenek, ale má mysl bloudí, nebo opravdu vysílám silné spravedlivé myšlenky, které by mohly otřást světem deseti směrů? Pouze cvičím, nebo se skutečně kultivuji, přizpůsobuji Fa každou malou část své existence a zároveň mám skutečně srdce pro záchranu vnímajících bytostí? Odpověď zní: „Ne vždy.“

Musím tyto tři věci skutečně dělat celým srdcem, upřímně a častěji a postupně dosáhnout stavu, kdy už nebudu ve své kultivaci povrchní. Je to jako nástěnná malba. Nezáleží na tom, jak pěkně je připravena mokrá omítka pro fresku, pokud není zeď stabilní, zřítí se. Uvědomila jsem si, že někdy mám tuto „pilnou fasádu“, ale ve skutečnosti se mi nedaří dobře.

V hodinách figurální kresby obvykle kreslíme dlouhou studii postavy v životní velikosti. Jednoho dne učitel změnil zadání a nechal nás udělat spoustu rychlých malých skic. Šlo mi to opravdu špatně. Uvědomila jsem si, že mi to jde lépe v životní velikosti, protože už jsem nakreslila spoustu postav v životní velikosti a vím, jak velké mají být jednotlivé části těla. Ale když se změnil formát, moje proporce nebyly přesné.

Uvědomila jsem si, že je to stejné jako se mnou a mými připoutanostmi. Mohu se poučit a neopakovat stejnou chybu ve stejné situaci. Ale často si svých připoutání v různých situacích nevšimnu, prostě je nepoznám. Potřebuji prohloubit své chápání a přístup a ne jen memorovat situace a to, jak mám v takových případech myslet, mluvit a chovat se. Potřebuji být ve své kultivaci upřímnější, aby bez ohledu na to, jaká bude vnější situace, byl můj přístup založen na hlubokém porozumění uvnitř mě, z mého srdce.

Žárlivost

Zjistila jsem, že občas mívám žárlivé myšlenky, většinou na jiné praktikující. Naštěstí se s tím otevřeně svěřujeme a bereme to jako něco, co je nám cizí a snaží se mezi námi vytvářet bariéry. Když zjistíme, že na sebe navzájem žárlíme, pomáháme si a povzbuzujeme se, abychom tyto špatné myšlenky odstranily. Děkuji vám, drahé praktikující!

Moji spolužáci mi velmi pomohli uvědomit si, jak rušivá a zbytečná tato emoce je. Moje škola se specializuje na restaurování nástěnných maleb, což je skupinová práce. Ve škole při hodinách kreslení a malířské přípravy učitelé porovnávají naše práce a my se máme učit jedna od druhé. Já jsem si vedla o něco lépe než moji spolužáci, takže mi záviděli. Ale když pracujeme společně na lešení, fasáda je prostě příliš velká na to, aby ji zvládl jeden člověk sám – musíme dobře spolupracovat jako tým, který pracuje společně na něčem mnohem větším (i fyzicky), než jsme my samy. Nemá smysl soutěžit. A také proto, že jsme stále ještě studentky, bez ohledu na to, komu se daří o něco lépe než ostatním, jsme všechny velmi daleko od standardu, kterého bychom měly dosahovat, a stále se máme co učit. Až dostudujeme, možná se už nikdy neuvidíme.

Uvědomila jsem si, že s námi praktikujícími je to velmi podobné. Dokud jsme ještě v tomto lidském světě, nikdo z nás nedosáhl standardu a stále se musíme hodně kultivovat. Měly bychom se tedy učit jedna od druhé, ale nesoutěžit mezi sebou. Nejenže se můžeme učit jedna od druhé, ale můžeme také využít silné stránky každé praktikující k účinnější záchraně vnímajících bytostí. Pokud je jedna lepší v tom a druhá v něčem jiném, můžeme společně odvést dobrou práci a vzájemně se doplňovat. Měly bychom dobře spolupracovat, protože sdílíme velké, svaté poslání, které je mnohem větší než my samy. A až dokončíme svou kultivaci – až dosáhneme Dovršení – budeme muset spravovat své vlastní ráje a už se neuvidíme. Takže nemohu dopustit, aby mi jakákoli žárlivost stála v cestě při práci s mými spolupraktikujícími, protože je to, jako bychom byly jen chvilkovými spolužáky.

Postřehy z výuky chemie a technologie

Poté, co jsem začala praktikovat, jsem ztratila zájem o učení se světským znalostem, a i když jsem měla výborné známky ze zkoušek, myslela jsem si, že se musím jen „tvářit“ jako dobrá studentka, abych nepoškodila pověst Dafa. Nechápala jsem, že bych neměla jen vypadat jako dobrá studentka, ale skutečně být dobrou studentkou a co to znamená. Stěžovala jsem si, proč se musím učit to a to. Nedávno jsem si uvědomila, že ve všem můžeme najít narážky pro naše zlepšení charakteru a že Mistr používá k vysvětlení Fa i moderní vědu. Uvědomila jsem si, že díky těmto hmotným věcem můžeme pochopit vyšší principy a jejich použitím můžeme potvrdit Fa. Myslím, že je také úctyhodné vůči bohům, abychom si vážily tohoto hmotného prostředí, ve kterém žijeme, protože je to prostředí, které pro nás vytvořili, abychom se v něm mohly kultivovat a potvrzovat Fa.

Ráda bych se podělila o dva poznatky, které jsem získala v hodinách chemie a technologie.

Učitel nám vysvětlil, že moderní umění je téměř nemožné obnovit, i když se o to snažíme. Řekl, že Van Goghova díla se začala kazit už za několik desítek let ve srovnání s renesančními díly, která vydržela celá staletí. A i když se renesanční díla poškodí, dají se relativně snadno restaurovat, protože se postupuje podle tradičních technik a používají se tradiční materiály, což jsou nejlepší přístupy, které máme k dispozici.

Tvorba tradičním způsobem vyžadovala spoustu času. Například jen příprava podkladu pro obraz trvala měsíce. Umělci byli obvykle velmi chudí, za svého života neuznaní a neusilovali o slávu ani zisk. Umění vytvářeli k oslavě bohů. Respektovali také fyzikální a chemické vlastnosti materiálů, které používali, a dodržovali pravidla.

Oproti tomu moderní umění pravidla nerespektuje, ať už jde o kompozici nebo způsob použití materiálů. V moderním malířství umělci záměrně porušují všechny konvence a umění, které vytvářejí, je matoucí. Je to jako komunistický přízrak, který ve všech ohledech bojuje proti božskému. Na této materiální úrovni se projevuje tím, že dává dohromady věci, které spolu chemicky bojují, poškozuje plátna, omítky a vrstvy barev. A proto se je téměř nikdy nepodaří zcela restaurovat, protože obrazy jsou sebedestruktivní.

Uvědomila jsem si, že bez ohledu na to, jak démonické věci mohou být (mohou vypadat velmi ošklivě), jsou ve skutečnosti velmi dočasné a slabé. Vnímám to jako projev hesla „zlo nikdy nezvítězí nad spravedlivým“.

Mistr řekl:

Někteří lidé říkají: „Když se Tao zvětší o stopu, démon se zvětší desetkrát tolik.“ To je rouhání obyčejných lidí, démoni nebudou nikdy vyšší než Taové.
(Přednáška pátá, Zhuan Falun)

Seznámily jsme se také s tradiční technikou vrstvení olejomalby zvanou glazování a s modernější technikou zvanou „alla prima“, což znamená „najednou“.

Glazování se provádí v mnoha průhledných vrstvách, což vytváří hlubší dojem. Když světlo dopadá na povrch obrazu, prochází těmito vrstvami, protože jsou průhledné, až se dostane do základní vrstvy, kde se odráží. Během této dlouhé cesty je mnoho světla pohlceno, protože světlo se během této dlouhé cesty vrstvami setkává s mnoha částečkami pigmentu. Proto se tato technika může zdát o něco tmavší, přestože jsou použity stejné barvy. Barvy se také obvykle nemíchají na paletě a konečné barvy se dosahuje neustálou korekcí v další transparentní vrstvě s velmi malým množstvím naředěné barvy. A při tolika transparentních vrstvách může prosvítat původní podklad, podmalba nebo základní vrstva.

Oproti tomu alla prima nepoužívá vrstvy barev, pouze jednu silnou vrstvu barvy s namíchanou požadovanou barvou. Když na takovou malbu dopadne světlo, nemůže proniknout příliš hluboko a téměř okamžitě se odráží, takže barvy jsou ve srovnání s technikou vrstvení mělčí a světlo se nedostane k původní podkladové vrstvě. Silná vrstva barvy ji zcela zakryje.

Zdálo se mi, že to má hlubší význam, a tak mě to přimělo podívat se na to, jak se kultivuji. Někdy chci dělat věci alla prima: Zbavit se všeho odpadu, který jsem za život nashromáždila. Ale to je velmi povrchní. Obvykle, když to dělám, jen nahradím jedno připoutání jiným a zkusím něco jiného. Ale to nemůže dosáhnout mého pravého já, nikdy to nebude tak čisté jako mé původní pravé já, pokud nepůjdu hlouběji a jen to na povrchu překryji silnou vrstvou něčeho. Také jsem si uvědomila, že když jsem netrpělivá, není to proto, že se nekultivuji podle Ren (snášenlivosti), jednoho ze tří nejdůležitějších principů?

Proto je kultivace Falun Dafa tak mocná, protože nás může skutečně zásadně změnit a přivést zpět k našemu pravému já, ne jen provést povrchní změny.

Mistr řekl:

Dovolte mi vám říci, vidím, že se v kultivaci opravdu činíte dobře, zvláště dlouholetí praktikující, jsem opravdu šťastný, když vás vidím. Ale můžete mít stejné problémy a čas od času se ve vašich myšlenkách mohou objevit nějaké špatné věci. Někdy mohou vaše myšlenky mít dokonce i příšerné věci a tyto věci se mohou stát horšími a horšími. Řeknu vám, proč to tak je. Během vaší kultivace, jak víte, vás přeměňujeme od mikroskopické úrovně, od utvoření vašeho bytí. Takže ta část, která již byla přeměněna, dosáhla standardu a nemůže být více nazývána lidskou. Potom tato část nemůže následovat, když vaše lidská část něco dělá. (Vyučování Zákona na Fa konferenci asistentů v Čchang-čchunu)

Když poctivě a trpělivě procházím vrstvami a vrstvami svých připoutaností, mohu jít mnohem hlouběji, a to je pravdivé. Někdy se cítím velmi špinavá, když narazím na další připoutanosti, které jsou hluboko skryté, stejně jako světlo naráží na mnohem více pigmentových částic ve vrstvách než alla prima. Ale když to udělám, mohu absorbovat mnohem více světla z Fa. Měla bych být transparentní a otevřená ohledně svých chyb a konečně dosáhnout svého původního, pravého já, jehož spravedlivost může prosvítat skrze vrstvy špíny, které jsem nashromáždila. Našla jsem tam také princip soucitu. Je v pořádku, že se nemohu stát Buddhou přes noc, stejně jako je v pořádku, že nemohu získat vytouženou barvu najednou. Mohu ji budovat vrstvu po vrstvě, po malých krůčcích, a přizpůsobovat se Fa.

Překvapilo mě, že západní tradiční olejomalba, kterou nám zanechali Bohové, je tak úžasná, protože ztělesňuje kvality tohoto vesmíru, Zhen, Shan a Ren!

Od potvrzování sebe sama k potvrzování Zákona

Když jsem se ohlédla zpět, uvědomila jsem si, že jsem si vytvořila silné připoutání k potvrzování sebe sama. Nyní vidím, jak hrozné byly (a do jisté míry stále jsou) mé myšlenky, ale v té době jsem to nebyla schopna vidět, protože to byla moje druhá přirozenost.

Mistr mi dal tuto velmi cennou příležitost, díky níž se mohu této mentality zbavit. Během letních prázdnin máme měsíční praktický výcvik v restaurování. Po prvním roce teorie a praktického kreslení a malování to byl náš první kontakt se skutečným restaurováním. Během semestru jsem si z počátečního vyčerpání zvykla na nabitý rozvrh a dlouhé, fyzicky i psychicky náročné hodiny.

Po týdenní malířské zkoušce, kde jsme dokonce přespávaly, jsem si myslela, že přežiju všechno. Jak jsem byla samolibá a pyšná! Ale malování při práci na lešení nebylo nic takového jako malování v ateliéru, i když jsme nepracovaly tolik hodin. Byla jsem vyčerpaná, jako vždycky, když se zvedne laťka. Uvědomila jsem si, že jsem nijak nezlepšila svůj charakter, a místo toho jsem se jen víc prosazovala a stávala se ještě arogantnější s pocitem úspěchu. Uvědomila jsem si, že to, co dělám, by se dalo přirovnat spíše k fyzickému cvičení než ke kultivační praxi. Svůj charakter jsem vůbec nezlepšovala, jen jsem vyvíjela běžné úsilí, abych si zvykla na určitou zátěž.

Než jsme poprvé vylezly na lešení, moje spolužačky se bály výšek. Myslela jsem si, že já se bát nebudu, protože jsem předtím, než jsem se začala kultivovat, lezla po skalách a byla jsem na výšky zvyklá. Ale plošiny lešení byly postaveny pro lidi normální výšky a já jsem docela malá. Takže jsem často musela stát na nějaké plošině, abych se dostala do vyšších částí jednotlivých pater. V naší části fasády jsme také měly velké okno. Lešení bylo blízko zdi, ale tam, kde bylo okno, nebylo možné nenechat mezeru mezi zdí a lešením. Takže když jsem pracovala na okenní římse, musela jsem použít desku. Mezi mnou a zdí byla také mezera, takže tam bylo místo, kam jsem mohla případně spadnout. Uvědomila jsem si, že bych měla vždy zůstat pokorná a nikdy si nemyslet, že už jsem překonala nějaké těžkosti.

Používaly jsme také mnoho silných nástrojů, které by při špatném zacházení mohly být nebezpečné. Uvědomila jsem si, že musím dávat pozor, nebát se, ale také nebýt arogantní a být vždy opatrná.

Například jsme používaly skalpel k odstranění nesprávných retuší. Vždycky jsem zapomněla, jak je ostrý, a často jsem se nechtěně pořezala. První týden jsem se pořezala každý den, ale s Mistrovou ochranou zranění přes noc zmizela. Když jsme čistily fasádu, skryté části, které se nedaly vyčistit vodou, jsme čistily párou. Když jsem poprvé zapnula parní trysku, byla jsem šokovaná, jak silná pára byla, a opařila jsem si ruce, protože jsem parní trysku nedržela pevně. Uvědomila jsem si, že když jako praktikující objasňujeme pravdu, máme v rukou nesmírně mocné nástroje. Můžeme vyčistit špínu z nejskrytějších částí lidské mysli. Měly bychom je držet pevně, jako jsem měla držet parní čistič, a nebát se jich. Můžeme však také něco pokazit a ublížit sobě nebo jiným lidem, pokud si nedáme pozor, takže bychom měly být zodpovědné vůči vnímajícím bytostem. S Mistrovou ochranou se mi ruce nezranily, i když jsem je polila vroucí párou.

Po celou dobu praxe se s námi špatně zacházelo a já jsem si uvědomila, že bez ohledu na to, jak složitá práce to byla nebo jak náročná byla práce v horkém létě, nebyly bychom uznány. Ostatní části hradu byly otevřené, takže jsme často narážely na návštěvníky. Mnozí rodiče svým dětem říkali, dost nahlas, abychom to slyšely, že pokud se jim nebude dařit ve škole, skončí jako my, budou o prázdninách manuálně pracovat na stavbě. Někteří lidé si mysleli, že veřejné práce děláme za trest za naše prohřešky. (U nás, když mladí lidé spáchají trestný čin, za který by jim byla uložena pokuta, jsou místo toho přiděleni na veřejné práce a peníze dostanou jejich rodiče).

Když jsme odpoledne sešly z lešení na kávu, hradní uklízečky nám vynadaly, že nepracujeme, ačkoli jsme už pracovaly celé hodiny bez nároku na mzdu, protože to byla součást naší školní docházky.

Zpočátku jsem se cítila dotčená, že nejenže nám nikdo nebude vděčný za obnovu našeho kulturního dědictví, ale lidé se na nás dívají svrchu nebo si myslí, že nás trestají. Ale pak jsem si uvědomila, že to je dobrá věc - pomohlo mi to zbavit se připoutanosti k pověsti, k uznání. Pomohlo mi to stát se pokornější a laskavější.

Všimla jsem si, že moji učitelé a starší studenti byli všichni velmi laskaví, uctiví a pokorní, i když se k nim všichni chovali špatně. Všimla jsem si, že my, studenti prvního ročníku, jsme byli jediní, kdo si stěžoval na těžkou práci, žádné prázdniny, přístup lidí k nám atd.

Když uklízečka vynadala mé učitelce, která byla sice oblečená jako dělnice a celá od omítky, ale která je velmi vzdělaná a stojí vysoko v akademickém světě, pokorně jí poděkovala za připomínku a napravila věc, která ani nebyla její vinou. Styděla jsem se, že i nepraktikující se chovají lépe než já.

Během zbytku praxe jsem si začala všímat, jak hříšné a sobecké je moje myšlení, a kdykoli jsem se starším studentům omlouvala, že jim dělám problémy, laskavě mi řekli, ať si z toho nic nedělám, že každý byl kdysi studentem prvního ročníku. Uvědomila jsem si, že se museli hodně změnit a že bych si měla vážit tohoto prostředí, kde se i nepraktikující studenti kultivují a zlepšují.

Zeptala jsem se jich, proč je už netrápí věci, které trápily nás. Řekli mi, že tato disciplína ničí sobectví, takže se buď změníš a staneš se obětavější a ohleduplnější, nebo se v oboru neudržíš. Byla jsem ohromená. Děkuji vám, Mistře, že jste to pro mě zařídil!

Učitelka nás učila, že při restaurování musíme mít úctu k uměleckému dílu, protože je to záznam tradice a hodnot, které jsme kdysi měli, a nesmíme do něj míchat své vlastní věci. Měly bychom respektovat předchozí restaurátory a být shovívavé, i když někdy něco pokazili. Připomněla nám, abychom se nestaly arogantními s mentalitou hrdinek, že jsme zachránily renesanční umělecké dílo od socialistických restaurátorů. Řekla nám, že oni nemohou za to, že něco pokazili, protože to ani nebyli restaurátoři, ale umělci vyloučení z jiných oborů, protože nevstoupili do komunistické strany a nemohli pracovat v oboru, který vystudovali. Také neměli k dispozici materiály, které máme my z Itálie. Doslova míchali, co použili ve svých garážích. V neposlední řadě bychom měly být uctivé a ohleduplné k budoucím restaurátorkám a restaurátorům a nedělat nic, co by jim ztížilo budoucí práci. Můžeme se poučit z chyb předchozích restaurátorů a měly bychom mít na paměti, že nejsme nejlepšími restaurátorkami všech dob, takže bychom neměly dělat věci, které jsou nevratné.

Hluboce se mě to dotklo.

Při jiné příležitosti jsme se spolužačkou pomáhaly starší restaurátorce s konzervací dřevěné zpovědní lavice. Opravovaly jsme polychromii (vrstvy barvy na vyřezávaném dřevě), která se odlupovala. Byla v tak špatném stavu, že jsme s ní nemohly hýbat. Moje spolužačka tedy dělala horní část z desky a já jsem si lehla na zem, abych udělala spodní část. Uvědomila jsem si, že pokud je to potřeba k její záchraně, pak je mou povinností to udělat. Nemůžu si s lavicí dělat, co chci, ale měla bych k ní být ohleduplná, abych ji zachránila.

Uvědomila jsem si, že se záchranou vnímajících bytostí je to stejné, že musíme brát ohled především na ně a objasňovat pravdu podle toho, co mohou přijmout, a nevnucovat lidem své vlastní představy. Také obecně platí, že když někomu pomáhám, měla bych nejprve brát ohled na druhého člověka. Tato zpověď mě přiměla zamyslet se a vyznat, jak jsem se nedávno zachovala k jedné praktikující. Chtěla jsem pomoci, ale nebyla jsem ohleduplná, a dokonce jsem na ni byla tvrdá, protože jsem nemohla vystát její nedostatky.

Po prvním roce jsem viděla, jak jsem byla sobecká, arogantní a pyšná. Teď se máme se studentkami prvního ročníku pravidelně setkávat a pomáhat jim. Je to pro mě velmi zajímavé, protože je to jako podívat se do zrcadla a zjistit, jaká jsem byla před rokem, a zjistit, kde se stále ještě nacházím.

Všechny jsme přišly z dobrých středních škol, takže jsme všechny měly vysoké výsledky a nedokázaly jsme udělat krok zpět. Vzpomínám si, jak jsem byla frustrovaná, když jsem měla horší výsledky než moje spolužačky, a jak se mi ulevilo, když jsem měla lepší výsledky. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem byla soutěživá. Teď už chápu, že pro mě bylo těžké se zlepšovat, protože jsem nechtěla dělat chyby. Teď, když jsem schopná odložit své ego a přijmout, že nejsem dokonalá, je mnohem snazší se učit, protože se nemusím bát, že udělám chybu. Udělám jich spoustu a vynesu je na světlo, abych si jich mohla všimnout a zlepšit se. Moje učitelky mi často napovídají. Například mi řekly, abych kreslila tuší místo tužkou, abych nemohla skrývat své chyby.

Po tomto roce jsem se setkala s kamarádkou ze střední školy, která studuje medicínu. Ptala se mě na naši praxi a já jí vyprávěla veselé historky o tom, jak jsem se bála, když se ke mně přiblížil spolužák s velkou injekční stříkačkou, kterou jsme vstřikovali chemikálie do sádry. Smála se a říkala, že jestli je ta injekční stříkačka určená pro mě, museli by použít větší! Pochopila jsem, že takový byl kdysi můj přístup – neustále jsem s ostatními soutěžila, nerespektovala je a měla pocit, že musím dokazovat, že pracuji tvrději, déle atd. Rozčilovalo mě, když mě lidé shazovali, protože jsem studovala řemeslo místo vědy. Většina mých obyčejných přátel studuje STEM a já měla pocit, že mě nepochopili.

Moje myšlení se změnilo. Uvědomila jsem si, že není možné potvrdit Dafa tím, že potvrdím sama sebe. Takže když se mě jednou někdo zeptal, jestli jsou všichni učedníci Dafa „jen umělci“, nemyslela jsem si, že mi někdo křivdí. Odpověděla jsem: „Je mnoho učedníků Dafa, kteří studují nebo pracují v prestižních vědeckých oborech. Jsou to lékaři, právníci, vědci a nejrůznější další úctyhodné profese a jsou v tom, co dělají, velmi dobří.“

Viděla jsem, že to na mou kamarádku hluboce zapůsobilo, což se mi nepodařilo, když jsem se bránila a snažila se vysvětlit, že praktikující se zabývají také chemií, technikou a historií a že nejsme méněcenné jen proto, že děláme manuální práci. Když jsem se zbavila svého ega a přijala, že nejsem přesvědčivým příkladem chytré osoby, a místo toho jsem dovolila ostatním, aby byli lepší než já, moje kamarádka řekla: „Páni, nevěděla jsem, že praktikující Dafa jsou tak kvalifikovaní lidé!“.

To jsou jen mé omezené poznatky na mé současné úrovni kultivace. Prosím, upozorněte laskavě na cokoli, co není v souladu s Fa.

Děkuji vám, Mistře! Děkuji vám, drazí praktikující!