Proč lidé, kteří uctívají Boha, trpí?

(Minghui.org) Mnoho lidí možná zná příběh Jóba ze Starého zákona. Jeho příběh je vyprávěn v knize Jób, první knize Starého zákona, která je nejen součástí křesťanské Bible, ale odvolávají se na ni i různá náboženství.

Jób byl dobročinný a lidé si ho vážili. Byl to spravedlivý muž a Bůh mu požehnal bohatstvím a dětmi. Jednoho dne se Bůh zeptal Satana na jeho názor na Jóbovu zbožnost. Satan řekl, že Jób je zbožný jen proto, že se těší hmotnému požehnání; kdyby Bůh Jóbovi vzal všechno, co má, určitě by se od Boha odvrátil.

Bůh dal Satanovi svolení, aby Jóba připravil o majetek a zabil jeho děti a služebníky. Jób přesto Boha chválil: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky, nahý se k ní zas navrátím; Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“

Bůh pak dovolil Satanovi, aby Jóbovo tělo postihl znetvořujícími a bolestivými vředy. Když Jób seděl v popelu svého bývalého majetku, jeho žena ho vyzvala, aby „proklel Boha a zemřel“. Jób odpověděl: „Máme od Boha přijímat dobro a nemáme přijímat zlo?“.

Začínají Jóbovy zkoušky

Satan pak použil tři Jóbovy přátele – Elifaza, Bildada a Zofara – aby mu poskytli soucit a útěchu, ale také aby ho vyzkoušeli. Když ho uviděli, sotva Jóba poznali. Začali hlasitě plakat, roztrhli si roucha a posypali si hlavy prachem, aby vyjádřili svůj zármutek. Seděli s ním sedm dní a sedm nocí. Zpočátku mu nikdo neřekl ani slovo, protože viděli, jak velké je jeho utrpení.

Jób konečně otevřel ústa a rozplakal se. Ptal se Boha, jak může dál žít. Elífaz ho pokáral, že nemá dostatečnou víru v Boha, a vysvětlil mu, že ti, kdo jsou poctiví, nebudou nikdy zničeni. Vyprávěl Jóbovi, co viděl v noci a že mu hlas řekl, že Bůh nedůvěřuje svým služebníkům, zejména těm, jejichž základy jsou prach. Řekl, že Jób trpí, protože ho Bůh chce ukáznit.

Jób odpověděl, že každý tvor v krajním utrpení by sténal jako on a že jen smrt ho může zbavit bolesti. Napomenul své přátele za to, že mu situaci ztěžují.

Bildad naznačil, že Jóbovy děti možná urazily Boha a že Jób možná není tak poctivý, jak se zdá, jinak by se o něj Bůh jistě postaral.

Jób odpověděl, že věří, že Bůh není nespravedlivý a že se nemusí zodpovídat lidem, protože „koná divy, které nelze pochopit, zázraky, které nelze spočítat“. Jób řekl, že může Boha pouze prosit o milost. Kromě toho, k čemu je dobré snažit se ze všech sil konat dobré skutky? Na zemi neexistuje spravedlivý soud. Ptal se: „Proč musím procházet vším tím utrpením?“ Prosil Boha, aby „pamatoval, že jsi mě formoval jako hlínu“. Věděl, že Bůh k němu byl v minulosti laskavý, ale i kdyby byl Jób bez viny a dál se bránil, jen by to zvýšilo Boží hněv - kdyby tomu tak bylo, raději by zemřel.

Z Jóbových rozhovorů s Elífazem a Bildadem vidíme, že člověk jako Jób, který je věrný Bohu, když jeho fyzické utrpení dosáhne určitého stupně, doufá, že jeho okolí pochopí, čím prochází, a doufá, že Bůh pochopí jeho myšlenky a pocity a postaví se na jeho stranu.

Poté se do debaty zapojil Zofar a řekl: „Nejsme děti. Kdo uvěří tvým slovům? Trváš na tom, že jsi nevinný, ale pokud Bůh promluví, jistě odhalí tvé hříchy.“ Zofar se Joba zeptal: „Dokážeš pochopit Boží tajemství?“ Řekl Jóbovi, že pokud „nedovolíš, aby ve tvém stanu přebývalo zlo“, Bůh mu opět požehná.

Jób věděl, že byl v minulosti spravedlivý, ale také věděl, jakou bolestí a utrpením prochází. Proto svým přátelům sarkasticky řekl: „Nepochybně jste jediní lidé, na kterých záleží, a moudrost zemře s vámi!“. Myslel si, že kdyby jeho přátelé viděli všechno, co Bůh stvořil, mohli by se poučit. Jób pevně věřil, že je spravedlivý, a prosil Boha, aby ho vyslyšel. „Smrtelníci, zrození z ženy, mají málo dní a jsou plní soužení.“ „Kéž bys mě ukryl v hrobě a skryl, dokud nepomine tvůj hněv! Když někdo zemře, bude znovu žít?“

Elífaz se pak Jóbovi vysmíval pro jeho nedostatek moudrosti a snažil se podkopat jeho úctu k Bohu. Podle Elífaza Bůh nevkládal důvěru do smrtelníků a svatých. Kritizoval Jóba, že si o sobě myslí příliš mnoho, a tvrdil, že jeho pomoc lidem je jen úplatkem.

Jób si myslel, že jeho přátelé jsou nevědomí a že „utěšují lidi prázdnými slovy“. Doufal, že ho Bůh ospravedlní, protože věřil, že Bůh dobře ví o jeho utrpení.

Hádka se vyostřila a Zofar obvinil Jóba, že je hříšník, který bude potrestán.

Jób namítl: „Proč bezbožní žijí dál, stárnou a sílí? Tráví svá léta v blahobytu a v klidu sestupují do hrobu. Dobří trpí až do smrti.“

V této fázi vidíme, že Jób není zlý člověk, ale když čelí nepodloženým obviněním, zdůrazňuje, že měl pravdu, a odmítá vidět, kde udělal chybu.

Elífaz začal očerňovat Jóbovy dobré skutky. Obvinil Jóba, že je zlý, odmítá dávat jídlo hladovým a špatně zachází se sirotky a vdovami. Elífaz tvrdil, že Jóbova situace je způsobena tím, že není tak šetrný, jak se zdá.

Kdo znal Jóba, věděl, že Elífazova obvinění jsou v rozporu s fakty. Proto se Jób začal bránit fakty. Sebevědomě prohlásil, že je ochoten předložit svůj případ Bohu, protože on jistě ví, že má pravdu. Bildad namítl, že před Bohem není nikdo čistý.

Víme, že Jób trpěl kvůli soužení, které na něj uvalil Satan. Jób to však nevěděl – věděl jen, že ho Bildad křivě obviňuje, a nemohl se uklidnit a přemýšlet.

Jób však popsal Boží moudrost a z toho můžeme vyčíst Jóbovu úctu k Bohu. Řekl, že Boží moudrost je vidět ve věcech, které můžeme vidět, jako je vesmír, země, mraky, oceán a vítr, ale to vše odráží jen malou část Boží velikosti. Lidé vědí, kde se na tomto světě nacházejí různé poklady, ale „kde lze nalézt moudrost“? Pouze Bůh ví, kde sídlí.

Jób poukázal na to, že „bázeň před Hospodinem – to je moudrost a vyhýbat se zlému je rozumnost“.

Jób pevně věřil ve svou nevinu a řekl: „Dokud nezemřu, nezapřu svou bezúhonnost!“

Jób pokračoval ve vyprávění o svých minulých skutcích a o tom, jak toužil znovu získat důvěrný vztah, který kdysi měl s Bohem. Kdysi zachraňoval ty, kteří se ocitli v nesnázích. Pro slepé byl jako jejich oči. Všichni se na něj dívali a tiše čekali na jeho radu, ale nyní ztratil veškerou svou slávu a dokonce i mladí se mu posmívali. Teď, když byl v tak bolestném a žalostném stavu, mu plivali do tváře a bezohledně ho napadali.

Jób řekl, že je tím, kdo se obětoval pro Boha a prosil o soud. Požádal také ty, kdo ho obviňovali ze špatného jednání, aby z jeho skutků vyčetli jeho hříchy.

Jóbova slova umlčela jeho tři přátele.

Elihu promluvil a vysvětlil, že tiše naslouchal debatě a čekal, až bude moci promluvit, protože ostatní byli starší než on: „Věk by měl mluvit, pokročilý věk by měl učit moudrosti.“ Řekl, že se na Jóba zlobí, protože ospravedlňuje spíše sebe než Boha. Zároveň se ještě více zlobil na tři Jóbovy přátele, protože byli nevědomí a vznášeli nároky na Boha.

Jeho slova byla upřímná. Nejprve přiznal, že Bůh je jeho Stvořitelem, a pak poukázal na to, že Jób se ve vztahu k Bohu nestaví správně. Bůh nemusí Jóbovi odpovídat, přesto se s ním Jób pokoušel hádat.

Elihu vyzval ty, kdo mají moudrost, aby mu naslouchali. Poukázal na Jóbův omyl, když předtím řekl, že ti, kdo zachovávají jeho poctivost, jsou marní. Elíhu řekl: „Daleko je od Boha, abychom činili bezbožnost, ani od Všemohoucího, abychom páchali nepravost. On odplatí člověku podle jeho skutků, každému podle jeho skutků. Bůh jedná nestranně, ale Jób přeceňuje svou vlastní spravedlnost. Jób prý mluvil neuváženě, aniž by si to uvědomoval, protože „nemá žádné poznání“, ale Bůh vidí Joba jako toho, kdo projevuje dlouhověkost“.

Elihu vypráví o pozoruhodných Božích činech a jeho schopnosti ovládat přírodu. Připomíná Jóbovi, aby věnoval pozornost Božím zázrakům a přemýšlel o nich a pamatoval, že Boží velkolepá sláva a úžasný majestát přesahují lidské chápání. Bůh miluje každého, kdo si ho váží, ale nebude se starat o ty, kdo si jen myslí, že má moudrost, a není pokorný, řekl.

V této chvíli Jób prosil Boha, aby mu odpověděl. Protože lidé nejsou schopni vidět pravý Boží obraz, Bůh se zjevil v podobě bouře a odpověděl Jóbovi.

Hospodin položil Jóbovi řadu otázek, díky nimž si uvědomil, jak malí jsou lidé: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Řekni mi, jestli tomu rozumíš. Kdo vytyčil její rozměry? Jistě to víš! Kdo přes ni natáhl měřící čáru? Na čem byly položeny její základy nebo kdo položil její základní kámen – zatímco jitřní hvězdy společně zpívaly a všichni andělé křičeli radostí?“

Bůh řekl, že se to všechno stalo dávno předtím, než se Jób narodil!

Hospodin pak vznesl mnoho otázek, jednu po druhé. Zmínil se o oceánu, mracích, jitru, bráně smrti, jasu a tmě. „Protože ses už narodil a žil jsi dlouho, mohl bys to všechno znát?“ A co bouře, hvězdy na obloze, různá zvířata a tak dále?

Jób pokorně přiznal: „Jsem nehoden, jak ti mohu odpovědět, zakrývám si ústa rukou.“ Přiznal své chyby a nevědomá slova. „Mé uši o tobě slyšely už dříve, ale teď tě spatřily mé oči. Proto sebou pohrdám a kaji se v prachu a popelu.“

Hospodin pak napomenul Elífaza a jeho dva přátele, že o něm nemluví pravdu. Požádal je, aby přinesli oběti a přiměli Jóba, aby se za ně modlil. Hospodin obnovil Jóbovo jmění a dal mu dvakrát tolik, než měl předtím. Hospodin požehnal Jóbovi v jeho posledním životě více, než měl předtím – dal mu více dobytka a dětí. Jób žil dalších 140 let a dočkal se svých dětí a jejich dětí do čtvrtého pokolení.

Když měl Jób zemřít, Bůh se nad ním slitoval a poslal posla: „Vysvoboď ho od sestupu do jámy: Našel jsem výkupné. Jeho tělo bude svěžejší než tělo dítěte, vrátí se do dnů svého mládí.“

Z příběhu o Jóbovi vidíme, že Bůh má s lidmi soucit, ale tento soucit se neomezuje na lidské emoce a představy. Když si lidé Boha váží, neznamená to, že jsou dokonalí. Dokud je člověk člověkem, bude chybovat a lidské hříchy a karmu lze odstranit pouze utrpením. Prostřednictvím Jóbova příběhu vidíme, že existují i jiné důvody, proč lidé trpí... V jeho případě dal Bůh svolení k tomu, aby dobří lidé trpěli. Dokud si dokážeme udržet úctu k Bohu, ať se děje, co se děje, obdržíme nakonec požehnání.

Ti, kdo nevěří v božství, budou stále zodpovědní za své špatné skutky. Zákony vesmíru nezmizí jen proto, že v ně někteří lidé nevěří.