Ředitel záchytného centra a dva policisté souhlasili s vystoupením z KS Číny

(Minghui.org) Když Komunistická strana Číny (KS Číny) začala pronásledovat Falun Dafa, praktikující z našeho kraje neustále jezdili do Pekingu apelovat. KS Číny mnoho z nich zatkla a uvěznila ve vazebních věznicích.

Ředitel vazební věznice

V jednom takovém zařízení působil ředitel, který právě odešel z armády. Byl mladý, ambiciózní a chtěl udělat něco pro svou kariéru. Poslouchal tedy příkazy nadřízených a k vězněným praktikujícím se choval velmi krutě – bil je, kdykoliv se mu zachtělo. Po nějaké době jej však soucitné jednání praktikujících Dafa změnilo. Postupně přestal vězně bít a snažil se k nim chovat co nejlaskavěji.

Když jsem tam byla zadržena, občas si mě zavolal na rozhovor. Vyprávěla jsem mu o své zkušenosti s kultivací v Dafa a o tom, jak Dafa učí lidi kultivovat si mysl a stát se dobrými lidmi. Jeho to dojalo a řekl: „První skupina praktikujících, která tu byla zadržena (tím myslel koordinátory zatčené z různých míst den před 20. červencem 1999), na mě opravdu zapůsobila.“

„Měli velmi vysoké morální zásady! Tak dobré lidi jsem nikdy předtím neviděl. Když jsem viděl jejich chování, změnil jsem se. Přestal jsem vězně bít a začal jsem se je snažit přesvědčovat a vychovávat.“ Mluvil se mnou také o svém životě a kariéře a komentoval temnou stránku dnešní společnosti. Povzbudila jsem ho, aby si uchoval svou laskavost a dál se k praktikujícím Dafa choval s úctou.

Později skutečně praktikující Dafa chránil a snažil se jim v rámci svých možností pomáhat. Když například praktikující drželi protestní hladovku, nahlásil jejich stav nadřízeným a žádal o jejich propuštění s tím, že za ně nemůže nést odpovědnost, pokud by jim šlo o život. Praktikující byli do tří dnů propuštěni.

Když chtěli praktikující psát dopisy s výzvami k ukončení pronásledování Dafa, ředitel jim poskytl papír a pera. Když četli Fa a cvičili, dělal, že to nevidí.

Jednou ho potkal jeden praktikující náhodou na ulici a pozval ho na večeři. Přijal. Připojila jsem se k nim. Během večeře jsme mu pomohli vystoupit z KS Číny a jejích přidružených organizací. Po dobu jeho služby jsme se na něj často obraceli s dotazy ohledně zadržených praktikujících a prosili jsme ho, aby jim pomohl, kdykoliv to šlo.

Příběh dvou policistů

Po začátku pronásledování jsem udržovala kontakt se dvěma místními policisty. Jeden z nich byl zkušený důstojník, kterému do důchodu zbývalo jen pár let. Byl laskavý a pokaždé, když přišel ke mně domů, jsem mu objasňovala pravdu. Naslouchal mi pozorně, aniž by cokoli říkal, a cítila jsem, že to, co říkám, přijímá. Nikdy mi nečinil žádné potíže – pouze formálně plnil povinnosti, které mu nařídili jeho nadřízení. Když jsme se náhodou potkali na ulici, vždy jsme se vřele pozdravili a popovídali si.

Jednou jsem ho uviděla, jak si u křižovatky pumpuje kolo. Sesedla jsem, pozdravila ho a začala s ním mluvit o Dafa. Poradila jsem mu, aby vystoupil z KS Číny a jejích přidružených organizací. Vybrala jsem mu přezdívku a pomohla mu s vystoupením. Přezdívku zopakoval a usmál se. Cítila jsem, že ta radost vycházela z jeho božské stránky, která znala pravdu a těšila se na záchranu.

Jednoho dne, když jsem rozdávala materiály objasňující pravdu, začal mě sledovat jeden policista v civilu. Podařilo se mi uprchnout, ale na místě zůstalo mé kolo a kabelka s osobními údaji. Poté jsem se nevrátila domů a dva měsíce jsem se zdržovala jinde. Během těch dvou měsíců nepřišel žádný policista k mému domu. Později jsem se dozvěděla, že tento policista můj případ vůbec neohlásil. Poté, co pochopil pravdu o Dafa, se rozhodl správně.

Po jeho odchodu do důchodu jeho místo převzala mladší policistka. Když jsme se poprvé setkaly, všimla jsem si, že je prostá a upřímná. Když jsem jí řekla, že jsou praktikující Falun Dafa pronásledováni, vyjádřila soucit a řekla, že jsem dobrý člověk.

Jednou, na příkaz nadřízeného, přišla ke mně domů a požádala mě o telefonní číslo mého syna. V té době pracoval mimo město. Řekla jsem jí, že číslo nedám a že by to pro ni nebylo dobré, kdybych ho prozradila. Rozrušila se a rozplakala: „Co mám dělat? Co mám říct svému nadřízenému?“ Když jsem viděla její slzy, pomyslela jsem si: „Když zlá strana pronásleduje praktikující Falun Dafa, pronásleduje přitom i tyto policisty. Jako praktikující bych ji neměla vinit. Měla bych k ní přistupovat se soucitem a pomoci jí, aby i ona mohla být zachráněna Dafa.“

Uklidnila jsem ji a řekla: „Nebuďte nervózní. Jste v této práci nová, nemáte zkušenosti a snažíte se dělat jen to, co vám přikážou. Ale nenechte se využít. Komunistická strana se nakonec vždycky zbaví těch, kdo pro ni páchají zlé skutky.

Během Kulturní revoluce neskončil dobře nikdo z těch, kdo šli slepě do první linie – sedm nebo osm set jich bylo odvezeno do Yunnanu a tam zabito. Nebuďte naivní. Ten předešlý starší důstojník jen plnil formality, když něco dostal nařízeno. Nikdo to nebral vážně. A kromě toho – všichni přece vědí, že praktikující Dafa jsou dobří lidé. Měl by se někdo tak slepě držet KS Číny, že kvůli ní začne pronásledovat dobré lidi? Jste tady, protože vás poslal nadřízený. Když se vrátíte, můžete mu jednoduše říct, že nikdo nebyl doma – a tím je úkol splněn.“

„A kdyby vás poslal znovu, vymyslím pro vás nějaké telefonní číslo, které mu můžete dát.“ Zeptala se: „To je v pořádku?“ Odpověděla jsem: „Samozřejmě. A protože tím chráníte dobré lidi a konáte dobrý skutek, nebe vám požehná.“ Uvěřila tomu, co jsem jí řekla, přestala být nervózní a odešla s klidným výrazem. Už nikdy se mě nezeptala na telefon mého syna.

Když mě později propustili ze zadržení, zeptala jsem se jí: „Řekla jsem vám toho o Falun Dafa tolik – proč jste přesto vedla ostatní při prohlídce mého domu?“ Odpověděla: „Neměla jsem na vybranou. Jsem místní policistka – jak bych mohla nejít s nimi? Ale nic jsem nedělala, jen jsem se podívala na pár fotografií.“

Poté mi řekla, že kvůli mně byla svými nadřízenými tvrdě kritizována. Odpověděla jsem jí: „Kdyby o mně vůbec nic nevěděli, vypadalo by to, že si dobře plníte své povinnosti. Ale tím, že jste mě chránila, jste zároveň chránila i sebe. Nemyslíte?“ Přikývla na souhlas.

Jednou přišla k nám domů s několika dalšími policisty, když jsem nebyla doma. Můj manžel byl rozzlobený a křičel na ně, takže nakonec odešli. Ona byla poslední, kdo odcházel. Na rozloučenou manželovi dvakrát stiskla ruku, čímž mu beze slov naznačila: „To je v pořádku, nebojte se, nemusíte mít strach.“

Později přinesla k nám domů ovoce a trvala na tom, abych ho přijala. Nejprve jsem odmítla, ale když jsem viděla, že to myslí upřímně, její dar jsem přijala. Následující den jsem jí na oplátku dala telefonní kartu v hodnotě 100 jüanů, abych jí vyjádřila svou vděčnost.

Začátkem roku 2024 jsem ji potkala v našem obytném komplexu a řekla jí: „Li Keqiang zemřel za záhadných okolností. Byl to přece premiér celé země! Vy jste jen řadová policistka – měla byste vidět věci jasně a rozlišovat, co je správné a co špatné.

Pamatujte si, co jsem vám říkala dřív! Nenechte se pohřbít spolu s tou zlou stranou!“ Opakovaně přikyvovala. Všimla jsem si, že má tmavší pleť, a zeptala jsem se jí, jestli vstoupila do strany. Řekla: „Ano, musela jsem.“ Odpověděla jsem: „Dám vám přezdívku a pomohu vám vystoupit z KS Číny od srdce.“ Souhlasila bez zaváhání.