Moje zkušenost s potvrzováním Fa na věži Tiananmen v roce 2000

(Minghui.org) V období kolem roku 2000 se mnoho praktikujících Dafa vydalo do Pekingu, aby apelovali za své právo praktikovat Falun Dafa. Odvážně postupovali vpřed, beze strachu z brutálního potlačování ze strany KS Číny. Pod soucitnou ochranou a pečlivým vedením Mistra dosáhli mimořádných skutků, které ohromily nebe i zemi. Když na tyto události vzpomínám, rád bych se podělil o své vzpomínky s ostatními praktikujícími, abych poukázal na velikost Mistra a velikost Dafa.

Měl jsem to štěstí, že jsem se v únoru 1998 dostal ke knize Zhuan Falun a začal jsem se kultivovat v Dafa.

Na konci roku 1999 jsme se s jedním praktikujícím dohodli, že o půlnoci vztyčíme na náměstí Tiananmen vlajku Falun Dafa, abychom přivítali nové milénium společně se všemi praktikujícími Dafa. Na vlajce byl uprostřed výrazně zobrazen symbol Falun a na spodní části osm znaků: „Falun se otáčí věčně, moc Buddhy je bez hranic.“ Pro mě to znamenalo, že bezhraniční Fa neustále bdí nad vnímajícími bytostmi a stará se o ně.

O půlnoci, na přelomu tisíciletí, jsme s jedním praktikujícím úspěšně rozvinuli vlajku uprostřed náměstí Tiananmen. Kvůli nervozitě v tom krátkém okamžiku však nepřitáhla větší pozornost. Později jsem cítil, že její dopad nebyl takový, jaký jsem si přál. Měl jsem velké výčitky a chtěl jsem to nějak napravit – přemýšlel jsem, co bych mohl udělat. Náhle mě osvítila myšlenka: „Ano! Měl bych zavěsit vlajku Falun na věž Tiananmen, aby tam vlála navěky. Fa napravuje vesmír. I kdyby byla vlajka odstraněna, ve vyšších dimenzích tam vlajka Falun bude dál existovat.“

Pevně jsem se rozhodl, že to udělám. Neměl jsem však už vlajku Falun k dispozici. Ta byla u jiné praktikující, která si ji s sebou odnesla, a praktikující z Pekingu ji také neměl. Co teď? Rozhodl jsem se, že si ji vyrobím sám.

Praktikující z Pekingu mě vzal do obchodu sehnat materiál – a všechno proběhlo až překvapivě hladce. Do dvou hodin jsem měl vše potřebné. Potom jsme šli k praktikujícímu domů, kde jsme se spolu s ním a jeho novou manželkou pustili do výroby vlajky Falun. Vlajka měla bílý podklad a uprostřed emblém Falun. Emblém obsahoval dva symboly Taiji s červenou nahoře a modrou dole, další dva symboly Taiji s červenou nahoře a černou dole, čtyři malé znaky 卍 a jeden velký zlatý znak 卍 uprostřed. Vlajka byla přibližně 60 cm široká a 80 cm dlouhá. Výsledek nás potěšil – když jsme ji pozvedli, působila slavnostně a posvátně. Rozhodli jsme se, že si následující den odpočineme a sejdeme se 3. ledna 2000 v 9 hodin ráno u věže Tiananmen. Vlajku jsem sroloval do svitku a odešel od praktikujícího domů s vlajkou v ruce.

Bydlel jsem v penzionu jen pár minut chůze od náměstí Tiananmen. Cestou zpátky jsem začal přemýšlet o dvou věcech. Za prvé jsem věděl, že vlajka je látková a má nahoře provázek. Když ji však pověsím, mohla by být ochablá a neotevřela by se úplně. Přemýšlel jsem, co s tím. Druhá otázka byla, jak vlajku dostat na věž Tiananmen. Bylo jasné, že ji nemohu jen tak držet v ruce – stráže by mě okamžitě zastavily.

Abych vyřešil první problém, potřeboval jsem nějakou tyčku – ideálně tenkou, aby šla provléknout poutkem na uchycení vlajky. Tím by se vlajka při zavěšení plně rozevřela. K mému překvapení jsem po vstupu do pokoje zahlédl v koupelně bambusové ramínko. Bylo poměrně dlouhé a mělo vodorovnou příčku – ideální! Měl jsem pocit, jako by tam bylo připravené právě pro mě. Opatrně jsem oddělil vodorovnou část ramínka a vložil ji do poutka na vlajce. Fungovalo to skvěle – tloušťka přesně odpovídala. První problém byl vyřešen.

Druhé dilema jsem však vůbec nevěděl, jak vyřešit. Následující den jsem se procházel ulicemi a dorazil do nákupní zóny Dashilan. Najednou na mě zavolala prodavačka: „Tento dlouhý vatovaný kabát má odepínací podšívku!“ Slovo „odepínací“ mě zaujalo. Přišel jsem blíž a ona mi vysvětlila: „Vidíte? Tady je zip – svrchní vrstvu můžete odepnout a vyprat.“ Pomyslel jsem si, že prostor mezi vnější a vnitřní vrstvou by se dal využít k ukrytí vlajky. Kabát stál přes 100 jüanů – koupil jsem ho. Teď už jsem věděl, jak vlajku na věž Tiananmen dostanu. V penzionu jsem si kabát oblékl. Na přední klopě byly dva zipy po stranách – lehce jsem ho nahoře rozepnul a srolovanou vlajku zasunul úplně dolů ke spodnímu lemu. Kabát jsem nechal rozepnutý, na hrudi otevřený, ruce v kapsách kalhot. Vypadal jsem velmi stylově. Skvělé! Kdo by tušil, že se uvnitř skrývá tajemství? Byl jsem nadšený. Díky Mistrovu uspořádání bylo vše připravené – zbývalo jen vyčkat na vhodný okamžik.

Třetího dne ráno jsem se včas umyl a v 7 hodin se odhlásil z penzionu. Zašel jsem do snídaňového podniku a sedl si ke stolu, ale neměl jsem vůbec chuť k jídlu. Cítil jsem zvláštní melancholii, protože jsem netušil, jak to celé dopadne. Pomyslel jsem na možnost zatčení, ale ten nápad jsem rychle zaplašil – nedovolil jsem si tím směrem vůbec uvažovat. Po chvíli jsem se vydal směrem k věži Tiananmen – bylo právě 8 hodin.

Čekal jsem na spolupraktikujícího před věží Tiananmen. Bylo asi 8:30 a stále nepřicházel. Nedávno se oženil a jeho manželka o něj měla strach. Když mě doprovázel na nákup materiálu, vyběhla za ním z domu s pláčem, klekla si před něj a prosila ho, aby nikam nechodil – říkala, že je to příliš nebezpečné. Velmi jsem ji chápal. Nebyla praktikující Dafa. Když čelila možnosti, že se mohou kdykoli odloučit, cítila se bezmocná, ztrápená a zoufalá. Rozhodl jsem se, že už na něj čekat nebudu a že to zvládnu sám.

Vešel jsem branou do věže a našel pokladnu. Několik lidí už stálo frontu na vstupenky, tak jsem se zařadil. Bylo ještě brzy, takže lidí nebylo mnoho. Po zakoupení lístku jsem se postavil do fronty ke vstupu na věž. U brány stálo několik strážných, kteří vybírali vstupenky. Po obou stranách stáli členové ochranky, kteří každému turistovi prohlíželi věci a prohmatávali je. Navíc musel každý turista před vstupem vykřiknout něco hanlivého proti Falun Gongu. Přemýšlel jsem: Co mám udělat? A vtom – jaká náhoda! – jsem si všiml, že přede mnou je skupina turistů z provincie Guangdong. Právě se přeli se strážným u vstupu. Průvodce mu vysvětloval: „Jsou z Guangdongu a neumí mandarínsky. Nebude s tím problém, že ne? Prosím, pusťte je.“ Skvělé! Náhodou jsem stál hned za nimi a uměl několik jednoduchých vět v kantonštině. Strážný nebude rozumět tomu, co říkám. Jak je možné, že vše do sebe tak dokonale zapadá?

Když jsem přistoupil ke kontrole, požádal mě jeden ze strážných, abych zvedl ruce, a začal mi prohmatávat horní část těla. V kantonštině jsem důstojně pronesl: „Falun Gong není kult.“ Neuvěřitelné – pustil mě dál! Zdálo se, že mé předchozí zkušenosti ze života a práce v Guangdongu mě připravily právě na tento okamžik.

Prošel jsem kolem vojáka, který stál přímo u vchodu, zamířil přímo k věži a vystoupal na věž Tiananmen. Našel jsem tam průchod orientovaný ve směru východ–západ, široký asi jeden až dva metry, kde se shromáždili turisté a shlíželi z věže na náměstí Tiananmen. Na severní straně průchodu se nacházela výstavní síň, na jižní straně bylo bílé mramorové zábradlí. Každých několik úseků zábradlí bylo přerušeno čtvercovým bílým mramorovým sloupem.

Našel jsem prostřední z těchto mramorových sloupů a rozhodl jsem se, že vlajku zavěsím právě tam. Když jsem se podíval na jih dolů přes zábradlí, uviděl jsem další průchod ve směru východ–západ, rovněž asi metr nebo dva široký. Na jeho jižní straně byla vnější zeď, na níž visel portrét Mao Zedonga. Na širokém průchodu stáli vojáci – každých pár metrů jeden – a dohlíželi na turisty. Když jsem dorazil, byli tam čtyři vojáci – po jednom na každém konci a dva uprostřed. Všiml jsem si mezi davem v průchodu také mnoha mužů v civilu. Vypadali nervózně a často mluvili do mikrofonů, jako by očekávali, že se něco stane. Prolétla mi hlavou myšlenka: „Musím ji vyvěsit! A musím se bezpečně dostat pryč!“

Pozoroval jsem, že v průchodu jsou dvě skupiny turistů, všichni se tísnili uprostřed u bílého mramorového zábradlí, kde si prohlíželi scenérii a fotili. Asi po dvaceti minutách náhle celý průchod ztichl. Všichni vstoupili do výstavní síně, jako by zaslechli jednotný rozkaz. Zůstal jen jeden chlapec, asi sedm nebo osm let starý, který stál přímo pod prostředním mramorovým sloupem v zábradlí. Pomyslel jsem si: „Pusťme se do toho! Ať je tento chlapec svědkem!“

Postavil jsem se vedle něj, zády k výstavní síni. Rychle jsem vytáhl vlajku ze skryté kapsy uvnitř kabátu. Pravou rukou jsem uchopil zavěšovací provaz, levou držel srolovanou vlajku. V jednom okamžiku jsem zvedl pravou ruku a přivázal provaz ke středovému mramorovému sloupu. Levou rukou jsem rychle přehodil vlajku přes mramorové zábradlí směrem k jižní straně, tedy směrem k náměstí Tiananmen. Vlajku jsem pustil a ihned ustoupil od zábradlí. Po jedné či dvou vteřinách jsem uslyšel „ššš“ – vlajka Falun se rozvinula a otočila směrem k náměstí, jak jsem doufal. Slavnostní vlajka Falun byla vyvěšena na věži Tiananmen – a rotující Falun bude navěky existovat v jiných dimenzích vesmíru!

Otočil jsem se a vešel do výstavní síně. Asi o deset minut později jsem zaslechl někoho křičet, následoval dusot kroků a lidé se začali rozbíhat na všechny strany. Museli si všimnout vlajky Falun, protože se tam seběhlo mnoho lidí. Rychle jsem se vydal dolů z věže Tiananmen.

Z mostu Zlaté vody jsem se ještě jednou ohlédl na věž Tiananmen a měl jsem pocit, jako by tam posvátný Falun stále vlál! Když jsem odcházel směrem k hlavnímu vstupu u věže, uviděl jsem, jak ke mně spěchá praktikující z Pekingu. Bylo ještě brzy – teprve devět hodin ráno. Se spolupraktikujícím jsme si s radostí vychutnali ranní sluneční svit a poté jsme oblast opustili.

Když dnes na tyto události vzpomínám, vše do sebe zapadalo naprosto hladce. Opět jsem hluboce pocítil nesmírný a bezmezný Mistrův soucit!