Odpoutání se od připoutanosti k tomu, že „já“ je na prvním místě

(Minghui.org) Jednoho dne jsme se s mladší sestrou vydaly pomoci jednomu příbuznému. Když jsme se vrátily domů, sestra mi řekla, že jsem se neměla vyjadřovat k záležitostem onoho příbuzného – že zasahuji do věcí druhých. Bylo mi to líto, ale udržela jsem se a nezačala se bránit. Když se na to zpětně podívám, mluvila jsem o něm bez rozmyslu a nebrala jsem ohled na city daného člověka ani na to, jestli to ostatní vůbec dokáží přijmout.

Kořen problému jsem objevila téhož večera při studiu Fa. Mám sklony chovat se jako učitel. Ráda lidem radím, považuji se za nadřazenou a zkušenou, cítím, že mám „správné“ názory a považuji se za chytrou. Sama však trpím silnou připoutaností k „já“ – jen jsem si vždy myslela, že tomu tak není. Často dokonce radím ostatním praktikujícím, aby se oprostili od připoutanosti k „já“ a nelpěli na sobě samých.

Pochopila jsem, že se tohoto připoutání musím zbavit. Bylo mi vnuceno starými silami během mého dospívání – a až teď jsem si to uvědomila.

I moje matka (praktikující) nedávno projevila své připoutání k „já“ a nezměnila se. Sestra si mi na ni často stěžovala, ale já jsem se nikdy nepodívala dovnitř, do sebe. Myslela jsem si, že právě ona je ta, kdo lpí na „já“ – že má ve všem pravdu a musí mít vždy poslední slovo. Až nyní jsem pochopila, že mi to bylo ukazováno jako zrcadlo – a já jsem to neviděla.

Také jsem se v poslední době setkala s několika praktikujícími, kteří byli silně připoutáni k „já“. Ať jsme spolu mluvili jakkoliv, nechtěli naslouchat. Trvali na tom, že oni mají pravdu a ostatní se mýlí. Teď vidím, že mi tím vším připomínali, že stejnou připoutanost mám i já.

Je mi líto, že jsem propásla tolik příležitostí a začala se dívat dovnitř až po přímých slovech své sestry. Slibuji, že budu ve své kultivaci pilná a budu se zlepšovat.