Nová výzva v mé kultivaci

(Minghui.org)

Drahý, ctihodný Mistře, drazí spolupraktikující,

letos jsem se stala moderátorkou (MC) vystoupení Shen Yun. Když jsem o této možnosti slyšela poprvé, pochybovala jsem o sobě a váhala, jestli se o tuto roli vůbec ucházet. Věděla jsem, že příprava i samotné moderování zaberou hodně času. Shen Yun znám od dětství a bylo pro mě těžké představit si, že bych stála na pódiu jako moderátorka. Navíc jsem s tím neměla žádné zkušenosti.

Upřímně řečeno, nechtěla jsem se stát moderátorkou – musela bych změnit tempo svého života, vystoupit ze své komfortní zóny a investovat spoustu času do osvojení nových dovedností. Ale říkala jsem si, že by mě mrzelo, kdyby se některé show Shen Yun musely zrušit jen proto, že není k dispozici moderátor. S tímto vědomím jsem se přihlásila na konkurz a rozhodla se zjistit, zda se pro tuto roli hodím.

Po odeslání přihlášky jsem několik měsíců nedostala žádnou odpověď. Myslela jsem si, že možná vybrali někoho jiného, a podvědomě jsem tuto myšlenku opustila. Dokonce jsem si říkala, že kdyby mě skutečně vybrali, možná bych nabídku odmítla, protože jsem už neměla žádné volné dny na dovolenou, které bych si mohla vzít kvůli výcviku v New Yorku.

Jednoho dne mě ale překvapila zpráva, ve které se mě ptali, jestli mám stále zájem stát se moderátorkou a jestli si sebe v této roli umím představit. Okamžitě jsem pocítila obrovský smysl pro zodpovědnost – a také chuť od všeho utéct. Přestože se v té zprávě jen zjišťoval můj zájem, měla jsem pocit, že už se rozhodli mě vybrat. Později jsem se dozvěděla, že rozhodnutí tehdy ještě nebylo konečné a že existovala i jiná vhodná kandidátka. Kdybych to tehdy věděla, možná bych odpověděla jinak.

Protože jsem předpokládala, že mě už vybrali, říkala jsem si, že bych později litovala, kdybych nabídku odmítla – vždyť Shen Yun potřeboval moderátorku. V hloubi duše jsem už své rozhodnutí znala, i když jsem ho zatím definitivně neučinila. Abych si na výcvik uvolnila čas, pracovala jsem přesčasy a nashromáždila si volno.

Během jednoho rozhovoru s praktikujícími jsem si znovu uvědomila, že má cesta byla předurčena už dávno – a že se jí nemám bránit.

V New Yorku, když jsem poprvé vstoupila na jeviště, abych si zkusila moderování, byla jsem nervózní, i když jsem se dívala jen do prázdných sedadel. Začala jsem si odříkávat předem naučené věty a postupně jsem se na jevišti začala cítit jistěji. Ale když někdo prošel vzadu divadlem, zadrhla jsem se. Bylo mi nepříjemné, že mě někdo poslouchá. Postupně jsem se však začala přizpůsobovat.

Později na můj trénink přišel další moderátor a poslouchal, jak říkám své repliky. Po každé zkoušce mi dával zpětnou vazbu. Zpočátku jsem byla nervózní z toho, že mě někdo hodnotí – a ta analýza mi ztěžovala soustředění. Později jsem trénovala s jiným moderátorem na menší postranní scéně s mikrofonem a světly. Střídali jsme se ve čtení textu a dávali si navzájem připomínky. Když jsem měla vystoupit poprvé, silně jsem cítila odpor jít na pódium. Byla jsem nervózní a srdce mi bušilo. Věděla jsem, že musím tuhle trému překonat a čelit jí odvážně.

Když se teď ohlížím zpět při psaní tohoto sdílení, chápu, že stát se moderátorkou znamenalo překonávat překážky a krok za krokem opouštět svou komfortní zónu. Byla jsem postupně vystavována stále větším výzvám – vždy však v rozsahu, který jsem byla schopná zvládnout. I když to bylo nepříjemné, cítila jsem jasně, že právě skrze tyto zkušenosti mohu růst.

Během příprav v New Yorku mi mnoho moderátorů poskytlo cenné rady. Při jednom tréninku jsme simulovali reálné vystoupení ve velkém divadle. Těsně předtím, než jsem měla vystoupit, mi jeden z moderátorů znovu připomněl, že nesmím zapomenout text. Říkala jsem si, že ho mám přece už dávno v hlavě. Ale když jsem o pár vteřin později stanula na pódiu, byla jsem v šoku – všechno jsem zapomněla. Ani útržek mi nevytanul na mysl. Jako by mi text úplně zmizel z paměti. Okamžitě mi došlo, že jsem se nedokázala plně soustředit – a že jsem selhala kvůli pocitu samolibosti.

Po návratu z New Yorku jsem doma každý den dál procvičovala svůj text. Když jsem se jeden den procvičování dostatečně nevěnovala – ať už kvůli nabitému programu nebo z lenosti – byla jsem roztržitá a nedokázala se soustředit. Každodenní intenzivní trénink mi naopak pomáhal udržet pozornost a zlepšovala se i moje efektivita.

Několik týdnů před svým prvním vystoupením jsem si přečetla článek, v němž autor popisoval scény, které spatřil v jiných dimenzích během představení Shen Yun. Když moderátor na jevišti oznamoval poslední program, udělal drobnou chybu – a kvůli tomu hlavní vědomí některých diváků na vteřinu ztratilo soustředění. Tím došlo k přerušení jejich spojení se zlatou cestou vedoucí do nebes. Někteří z nich byli králové nebo královny svých království a zůstali viset mezi nebem a zemí, neschopní se vrátit.

Uvědomila jsem si, jak obrovskou zodpovědnost nesou moderátoři Shen Yunu – a to mě motivovalo, abych trénovala ještě usilovněji. V den svého prvního vystoupení jsem byla velmi nervózní, ale věděla jsem, že je to má předurčená cesta a že musím pokračovat. Vzala jsem tento úkol velmi vážně a věřila jsem, že pokud zůstanu plně soustředěná, všechno půjde hladce.

První vystoupení pro mě bylo extrémně náročné – jak fyzicky, tak psychicky. Nedokázala jsem se uvolnit, ale právě to mě nutilo zůstat plně soustředěná. Ve druhé polovině představení mě začala bolet záda a hlava a bolest postupně zesílila natolik, že jsem si přála jen lehnout si a odpočívat. Té noci jsem dostala horečku a hodně jsem se potila. Když jsem to následně sdílela s ostatními praktikujícími, uvědomila jsem si, že moje tělo prochází očistou v souvislosti s touto novou výzvou.

O pár dní později se horečka vrátila. Cítila jsem, že mé tělo potřebuje důkladnější očistu. Další představení mě čekalo už za pár dní, ale horečka neustupovala.

Někdo mi poradil, abych si vzala výživové doplňky nebo navštívila lékaře, abych se rychleji zotavila a byla připravená na další vystoupení. Chtěla jsem udělat všechno pro to, abych se mohla vrátit na jeviště – ale tento přístup mi nepřipadal správný. Stále jsem horečku považovala za projevy chorobné karmy.

Když jsem odpočívala v posteli, vybavila se mi pasáž z Fa, kterou jsem dříve četla:

Kdyby měl obdržet titul Ph.D., měl by dobré zaměstnání a budoucnost před sebou. A přirozeně by jeho plat byl velký – to je zcela jasné. Byl by vyšší než ten běžných lidí nebo průměrné osoby. Nežijí lidé právě pro tyto věci? On se těchto věcí dokonce dokázal vzdát.

„Pokud se jedná o tyto lidi a tento druh situací, řekl jsem, že když už se dokázali vzdát svých citů, slávy a sebezájmu, proč se nevzdat také samotného strachu ze zabíjení životů? Nebylo by to odložení posledního připoutání“ (Vyučování Fa na Fa konferenci ve Švýcarsku)

Položila jsem si otázku, proč vlastně nechci užívat výživové doplňky nebo vyhledat lékařskou pomoc. Navenek by to přece snížilo horečku a umožnilo mi dočasně se zotavit, abych mohla moderovat další představení. Ale zároveň by to oddálilo odstranění chorobné karmy.

O několik týdnů po skončení sezóny jsem při studiu Fa narazila na pasáž:

„Co se týče toho, zda tam zasahují staré síly, když proměňujeme naše nejzevnější tělo, je zde část, kterou musíte sami protrpět. Avšak relativně řečeno není velká, a nebude mít velký vliv na potvrzování Fa. Když přijdou velmi velké těžkosti, tehdy je to zasahování zla, a musíte vyslat spravedlivé myšlenky, abyste to odstranili!“ (Vyučování a vysvětlování Fa na konferenci Fa v New Yorku, Učení Fa na konferencích III)

Došlo mi, že horečka, která mě při některých vystoupeních ovlivňovala, nebyla jen projevem chorobné karmy, ale také zasahováním ze strany zla. Uvědomila jsem si, že jsem se na něj měla zaměřit a rozhodně ho odstranit pomocí spravedlivých myšlenek.

Jednou během představení, když jsem se chystala přednést úvodní texty mezi jednotlivými čísly, jsem si všimla, že k nim přistupuji s lidskými emocemi – některé texty jsem měla ráda, jiné ne. Některé byly delší, některé obsahovaly jazykově náročné věty. Tyto drobné lidské představy ve mně vyvolávaly očekávání nebo odpor, což ještě zvyšovalo moji nervozitu.

Vzpomněla jsem si také na video, ve kterém se jeden z umělců Shen Yun dělil o svou zkušenost – vždy, když se během vystoupení objevila nějaká nehoda nebo překážka, podíval se do sebe a připomněl si, že vystoupení není o něm, ale o tom, aby publikum dostalo co nejlepší zážitek. Moje představy o jednotlivých replikách mi bránily v soustředění. Když jsem je pustila, dokázala jsem je přednést lépe a i složitější pasáže jsem zvládala s menším napětím.

Po každém vystoupení jsem také byla neustále zkoušena – jak pochvalami, tak ostrou kritikou. Obzvlášť po jednom představení mě první člověk, kterého jsem potkala, tvrdě zkritizoval a poukázal na oblasti, ve kterých se mám zlepšit. Snažila jsem se zůstat klidná a cítila jsem výčitky, že jsem to nezvládla tak, jak jsem měla. Druhý člověk, kterého jsem potkala hned poté, mě naopak velmi pochválil a řekl mi, že v některých ohledech jsem to zvládla výborně.

Oba byli zkušení moderátoři a věděli přesně, o čem mluví, takže jsem si jejich zpětnou vazbu vzala k srdci. Když jsem se nad tím později zamyslela, došlo mi, že to, co oba řekli, mělo sloužit k vytříbení mého srdce. Navenek komentovali můj výkon, ale na hlubší úrovni to byla zkouška – jestli mé srdce ovlivní chvála nebo kritika.

Výše uvedené jsou některé z mých kultivačních zkušeností a mé omezené pochopení na mé současné úrovni. Pokud je v textu něco, co není v souladu s Fa, prosím, laskavě mě opravte.

Děkuji Vám, ctihodný Mistře.Děkuji vám, spolupraktikující.

(Vybrané sdílení ze zkušeností z konference Falun Dafa v Rakousku v roce 2025)