Růst ve Fa po boku mého syna

(Minghui.org) Srdečné pozdravy Vám, Mistře! Srdečně zdravím i všechny spolupraktikující!

Po narození mého syna jsem byl zaměstnaný projekty a prací, a o péči o něj se většinou starali ostatní členové rodiny. Já sám jsem se téměř nezapojoval. Moje matka, která je rovněž praktikující, mi jednou připomněla, že bez ohledu na to, jak jsem zaneprázdněný, bych se měl každý den alespoň podívat na svého syna.

Ani jsem se nenadál a mému synovi byly téměř dva roky. Jednoho dne se mě zeptal: „Tati, víš, kde jsem byl, než jsem přišel sem?“ Zeptal jsem se: „Kde jsi byl?“ A on odpověděl: „Na nebi.“ Zasmál jsem se, protože jsem si myslel, že mu to musel někdo z rodiny říct. Později jsem ale zjistil, že o ničem takovém s ním nikdy nemluvili. Ani jeho maminka, ani prarodiče. Ale pokaždé, když mě uviděl, položil mi stejnou otázku.

Jednoho dne, když se mě na to znovu zeptal, jsem se ho otázal: „A co jsi dělal na nebi?“ Bez váhání odpověděl: „Díval jsem se, díval… a pak jsem si tě vybral.“ Řekl jsem: „Gratuluji, vybral sis správně.“ Hned se mě zeptal: „Proč?“ Jeho náhlá otázka mě zaskočila. Nevěděl jsem proč, ale prostě mi vyklouzla odpověď: „Protože tatínek ti může pomoct najít cestu kultivace.“ Zdálo se, že má odpověď v něm něco probudila. Zamyslel se a dlouze se na mě zadíval.

Obvykle usínám, sotva se dotknu polštáře, ale tu noc jsem se převaloval a nemohl usnout. V hlavě mi neustále zněla věta: „Protože ti tatínek může pomoct najít cestu kultivace.“ Co se zdálo jako spontánní odpověď, působilo spíš jako myšlenka, která mi byla vnuknuta. Uvědomil jsem si, že mě Mistr osvěcuje. Když se někdo narodí do rodiny praktikujících Falun Dafa, musel přijít kvůli Fa. Můj syn si byl nejblíže se svou maminkou a prarodiči, mě téměř nevídal. A přesto říkal tyto věci právě mně. Možná právě v tom spočívá má zodpovědnost.

Brzy jsem upravil svůj pracovní rozvrh a přešel do oddělení, které připravovalo film. I když jsem kvůli tomu měl nižší příjem, získal jsem pravidelnější pracovní dobu a mohl jsem trávit víc času se svým synem.

Vedení mého syna

V té době byly mému synovi něco přes dva roky. Od narození poslouchal Fa každý den. Měl jsem pocit, že když už jsou mu dva roky, měl by začít studovat Fa samostatně, a tak jsem ho začal učit recitovat Hong Yin a vysvětloval jsem mu doslovný význam jednotlivých veršů. Později jsem si všiml, že po dvou dnech hlasitého čtení si třetí den už dokázal části básně sám vybavit a recitovat. Povzbuzoval jsem ho, aby se naučil nazpaměť první báseň z Hong Yin, „Zoceľovať vôľu“. Když si ji zapamatoval, měl velkou radost. Pak se začal učit nazpaměť druhou báseň, třetí a tak dále. Během jednoho roku zvládl zarecitovat všechny básně z Hong Yin.

Začal jsem ho také učit zpaměti Lunyu. Každý den jsme se naučili jednu větu, a když byla věta příliš dlouhá, rozdělili jsme ji na polovinu. Fa jsme si opakovali cestou do školky. Za méně než rok dokázal Lunyu plynule recitovat.

Postup na další úroveň

Poté jsme s mým synem strávili téměř dva roky společným studiem knihy Zhuan Falun od začátku do konce. Když mu bylo šest let a chystal se nastoupit do první třídy, rozhodl jsem se, že ho začnu učit recitovat Zhuan Falun zpaměti. Stále jsme se drželi postupu jedné věty denně a zároveň jsme si opakovali to, co jsme se už naučili.

Prvních šest měsíců, kdy jsme memorovali první přednášku, šlo vše hladce. Jak ale syn rostl, přibývalo mu povinností a já jsem začal být postupně nervózní – měl jsem neustále pocit, že není dost času. Ani jsem si to neuvědomil a nejčastější věta, kterou jsem synovi říkal, se stala: „Dělej, není čas…“ V té době jsem měl pocit, že teprve když skončím v práci, začíná ta opravdová část dne. Často jsem byl pod tlakem a v napětí, obával jsem se, že syn všechno nestihne, protože se loudá. A i když jsme dané úkoly dokončili, někdy to trvalo tak dlouho, že se to odrazilo na jeho spánku.

Věděl jsem, že taková situace není dobrá. A věděl jsem i to, že se moje připoutání k synovi čím dál víc prohlubuje. On sám cítil ten tlak, který jsem na něj – i když neúmyslně – přenášel. Byl vždy velmi poslušný a snažil se studovat Fa, cvičit a plnit si každodenní povinnosti, jak nejlépe uměl. Ale já jsem si neustále říkal, že kdyby se jen dokázal víc soustředit a lépe si organizovat čas, všechno by bylo ideální.

Když jsem viděl jak se snaží, a přitom nemá téměř žádný prostor k odpočinku, cítil jsem velké vnitřní napětí. V duchu jsem přemýšlel, jak mu ulevit, aby měl čas i sám pro sebe. Jenže – memorování Fa a cvičení rozhodně nelze zanedbat, jinak by kultivace začala ochabovat. Školu také nemůže zanedbávat. Vyrůstá v západní společnosti – angličtina je důležitá a čínština ještě víc. Když se ji nenaučí teď, bude to mít později ještě těžší. A pokud by v budoucnu chtěl tančit, jak by mohl, kdyby nerozuměl hudbě a rytmu? Takže ani hodiny klavíru nešlo zrušit. Ale samotná hudba bez fyzické zdatnosti také nestačí – takže ani plavání nešlo vynechat. A skákání přes švihadlo každý den pomáhá růst – takže ani to ne. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím jasnější mi bylo, že není co vyškrtnout. Nakonec jsem se rozhodl, že zachovám stávající režim.

Jednoho dne, když jsem poslouchal rádio Minghui, zaslechl jsem sdílení třináctiletého praktikujícího, který během letních prázdnin memoroval Fa deset hodin denně a během jednoho léta se naučil celý Zhuan Falun zpaměti. Připadalo mi to úžasné. Pustil jsem to sdílení i svému synovi a řekl mu: „Blíží se letní prázdniny. Nemusíš být jako ten praktikující, ale co kdybychom spolu dokončili první přednášku?“ Můj syn s radostí souhlasil.

Aby první přednášku během prázdnin zvládl, musel se každý den naučit zpaměti půl strany textu – včetně opakování, čtení a memorování Fa. To všechno zabralo sedm až osm hodin denně. Úplně jsem zapomněl, že mu bylo teprve něco přes šest let. Jednoduše jsem ho povzbuzoval slovy: „Zvládneš to.“ Snažil se opravdu hodně a učil se dobře – nikdy si nemyslel, že po něm chci příliš. Někdy dokonce sám řekl: „Dneska bych mohl zvládnout ještě dvě věty navíc.“

Když si Fa opakoval, seděl jsem vedle něj a věnoval se svým vlastním věcem. Někdy jsem musel odejít na práci v rámci projektového týmu, a doufal jsem, že si do té doby stihne zapamatovat novou pasáž. Když se mu ale některou větu nepodařilo zapamatovat, několikrát jsem se velmi rozčílil a zeptal jsem se: „Proč si to nemůžeš zapamatovat? Proč se na to nesoustředíš?“

Můj ostrý tón mu často ublížil – cítil se zraněný a někdy se rozplakal. Vždycky, když jsem se rozčílil, mě to pak mrzelo, a měl jsem pocit, že jsem na něj byl příliš tvrdý. Ale když se to stalo znovu, stále jsem měl problém ovládnout své emoce – mluvil jsem a jednal jsem přísně. Celé léto jsem se cítil úplně vyčerpaný. Věděl jsem, že není správné na syna křičet, že bych měl být trpělivější – ale přesto jsem dál pokračoval, aniž bych se opravdu podíval do sebe.

Poslední den letních prázdnin nakonec dokončil první přednášku. Měl z toho velkou radost. Já jsem jen cítil úlevu, že druhý den začíná škola.

Nové prostředí a nové zkoušky

Začala škola a můj syn nastoupil do druhé třídy na škole Minghui. Protože byl jediný druhák, chodil na výuku společně s prvňáčky. Krátce nato přišlo první testování. Syn byl ve škole každý den velmi šťastný, ale neustále si rodiče jiných dětí stěžovali, že jejich dítě šikanuje. Jeho spolužáci si mi často stěžovali, že s nimi mluví hrubě, a učitelka mi dávala podobnou zpětnou vazbu. Nějakou dobu jsem pokaždé, když jsem pro něj přišel do školy, a viděl někoho, jak jde přímo ke mně, cítil nervozitu – myslel jsem si, že mi jde opět něco vytknout.

Syn od dvou let navštěvoval běžnou soukromou školu, až do dokončení první třídy. Tam ho měli učitelé i spolužáci rádi a děti si s ním rády hrály. Jak to, že se během jednoho léta tolik změnil? Zvlášť když během těch prázdnin většinu času věnoval memorování Fa.

O pár dní později si mě učitelka pozvala do kanceláře a řekla mi, že podle jejích pozorování můj syn lže. Její slova mě zasáhla. Kde se to naučil? Kde se v něm vzala lež? Když jsem odcházel z kanceláře, měl jsem těžké srdce.

Ten den, když jsem ho vyzvedával ze školy, mi jeho nejlepší kamarád řekl, že ho můj syn uhodil. Zeptal jsem se ho: „Proč jsi uhodil svého kamaráda?“ Odpověděl: „Neuhodil jsem ho.“ To jeho „neuhodil“ mě úplně rozzuřilo. Vzpomněl jsem si na slova učitelky o tom, že lže. Nebyla tohle lež přímo do očí? Rozzlobeně jsem řekl: „Zeptám se tě ještě jednou. Proč jsi uhodil spolužáka?“ Syn znovu odpověděl: „Neuhodil.“

Rozčílil jsem se. Odvedl jsem ho z učebny a na parkovišti v koutě se ho znovu zeptal: „Jestli jsi ho neuhodil, jak by si mohl něco takového vymyslet? Uhodil jsi ho, nebo ne?“ Syn se polekal a rozplakal se. Ale i tak trval na tom, že nikoho neuhodil.

Tu noc jsem si ho přestal všímat a zůstal zavřený ve svém pokoji. Cítil jsem hluboké zklamání a přemýšlel jsem, proč se můj syn po tolika letech vynaloženého úsilí vyvíjí tímto směrem. Abych utišil rozbouřené myšlenky, posadil jsem se do meditační pozice, zkřížil nohy a spojil ruce do mudry. Hudba Dafa postupně zpomalovala můj rozběhlý tok myšlenek. Dlouho postrádaný klid ve mně začal tišit únavu, pocit křivdy, bezmoci i další lidské emoce.

Když jsem se uklidnil, otevřel jsem náhodně Mistrovo učení a uviděl jsem tuto větu z přednášky „Učení Fa v Manhattanu“:

„S takým obrovským Fa tu, Fa bude s vami, keď sú vaše myšlienky spravodlivé a toto je najväčšia záruka. Ale na druhej strane, keď sú vaše spravodlivé myšlienky nedostatočné a nie sú v súlade s Fa, odreže vás to od mocnej sily Fa a bude to vyzerať, akoby ste zostali sami a bez pomoci.” (Vyučovanie Fa v Manhattane)

„…zostali sami a bez pomoci“ – přesně tak jsem se v tu chvíli cítil. Po dlouhou dobu jsem působil, že jsem každý den zaneprázdněný, ale mé studium Fa bylo povrchní a považoval jsem samotné dělání věcí za kultivaci.

Když jsem řešil věci se svým synem, jen jsem po něm něco vyžadoval, aniž bych k němu přistupoval ve stavu praktikujícího. Cítil můj syn, že je kultivace radostná záležitost? Vedl jsem ho ke kultivaci, nebo jsem ho od ní spíš odháněl?

Mistr dává v Zhuan Falun jasné pokyny ohledně výchovy dětí:

„Máte vychovávat děti rozumně, aby to mělo smysl, a jen tak je můžete opravdu dobře učit.” (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Rozhodl jsem se, že začnu měnit nejprve sám sebe, abych pomohl svému synovi zbavit se nedostatků, na které upozorňovala učitelka i spolužáci.

Změnit sám sebe a růst po boku svého syna

Druhý den po škole jsem vzal svého syna do restaurace. Upřímně jsem mu řekl, že to, jak jsem se na něj předchozí den rozčílil, nebylo chování hodné praktikujícího, a omluvil jsem se mu. Řekl jsem mu, že praktikující musí být upřímní a že Mistr nemá rád, když děti lžou – ani v těch nejmenších věcech. Mluvil jsem velmi mírně, a on mi pozorně naslouchal.

Po večeři jsme v dobré náladě vyšli ven. V čekárně restaurace stál ozdobný bonsaj, vedle kterého byla skleněná dekorace. Můj syn do ní nechtěně vrazil a rozbil ji. Zůstal stát na místě a nevěděl, co má dělat. Nezlobil jsem se, ani jsem ho nekáral. Nechal jsem na něm, jestli se rozhodne přiznat zaměstnancům, že to byla jeho vina, a řekl jsem mu: „Jsi malý praktikující. Věřím, že se rozhodneš správně.“ Syn se na chvíli zamyslel, pak mě vzal za ruku a vrátil se se mnou zpátky do restaurace. Řekl personálu: „Rozbil jsem skleněnou dekoraci u vchodu.“ Zaměstnanec se na něj laskavě usmál a odpověděl: „To je v pořádku. Vím, že jsi to neudělal schválně.“ Zanechal jsem tam své telefonní číslo pro případ, že by se mi chtěli ozvat.

Když jsme vycházeli z restaurace, přidřepl jsem si k synovi a řekl mu: „Jsi statečný a upřímný malý praktikující.“ Usmál se šťastně. V tu chvíli jsem si najednou uvědomil, že to bylo Mistrovo důmyslné uspořádání – dal mi příležitost naučit svého syna, jak být čestným člověkem.

Najednou jsem pochopil, že jeho neupřímnost pramenila z mé příliš tvrdé povahy. Kdybych s ním mluvil vlídně, nemluvil by hrubě s jinými dětmi ve škole.

Mistr řekl:

„Zároveň, jestliže rodiče mají v určitých ohledech problémy, v dítěti se to bude odrážet, aby se to úmyslně ukázalo rodičům, učedníkům Dafa.” (Vyučování Zákona na Mezinárodní konferenci Zákona v New Yorku, 2004)

Nakonec se ukázalo, že se nezměnil můj syn – ale že byl mým zrcadlem, které mi odráželo mé vlastní nedostatky. Ten problém byl celý ve mně.

O dva týdny později jsem znovu potkal učitelku a ta mi s úsměvem řekla: „Zixiang už nelže a se spolužáky mluví laskavě a trpělivě. Děkujeme za spolupráci.“ Byl jsem nesmírně vděčný Mistrovi za vedení a také učitelce za její laskavou péči o mého syna.

Později jsem se potkal s několika dalšími rodiči, a ti mi s pochopením řekli: „Kluci jsou takoví – dovádějí. Tvůj syn je větší než ostatní, takže i když do někoho jen lehce strčí, ten spadne. Nedělá to schválně. Neber si to tolik k srdci.“ Když si vzpomenu, jak ten den syn hořce plakal, cítím hlubokou lítost. A přesto ke mně nikdy nechoval zášť za to, že jsem ho nepochopil – vždycky mě vítá jasným úsměvem a čistýma, nevinnýma očima.

Díky této zkušenosti jsem najednou hlouběji porozuměl rčení: „Vzhled vychází z mysli.“ Ve skutečnosti si prostředí kolem sebe vytváříme sami – je odrazem našeho vlastního charakteru (xinxingu).

Jednoho dne, když si syn opakoval Fa zpaměti, jsem se přidal a také memoroval. Zeptal se mě: „Tati, proč si taky memoruješ Fa zpaměti?“ Odpověděl jsem mu: „Táta chce ‚srovnávat se při studiu, srovnávat se při kultivaci‘.“ Měl z toho velkou radost.

Po memorování jsme si navzájem kontrolovali přesnost. Když narazil na místa, která se mu těžko pamatovala, často to byla stejná místa, kde jsem i já dělal chyby. Ukázalo se, že úzká místa, na které syn narážel při učení Fa, nebyla nutně způsobena jeho nesoustředěností.

Když jsem si Fa memoroval slovo po slově, cítil jsem, jak Mistr odstraňuje vrstvy kalných látek z mé mysli a jak mě Fa očišťuje. Myšlenky se pročistily, mysl se uklidnila. Netrpělivost, úzkost a napětí, které mě dusily téměř celý rok, postupně zmizely. A tak jsme se se synem zase navrátili k lehké a radostné atmosféře, kterou jsme kdysi měli při společném studiu Fa.

Během tohoto období memorování Fa jsem v sobě odhalil mnoho připoutání. Přestal jsem být autoritativním otcem. Už jsem mu neříkal, co má a nemá dělat – dovolil jsem mu, aby věci dělal vlastním tempem, a dopřál jsem mu možnost udělat chybu. Zjistil jsem, že je uvolněnější a klidnější než dřív – a přitom pilnější a víc si váží svého času. Když jsem odložil svá lidská připoutání, změnil se i můj syn. A to všechno vzešlo z jeho pilného studia Fa.

Opouštění dalších připoutání

Právě když jsme se se synem opět vrátili k běžnému a klidnému rytmu studia Fa, učení a života, nastala změna v mé práci. Kameraman a hlavní osvětlovač jednoho filmového projektu mě oslovili, že by chtěli, abych se zapojil do natáčení. Můj nadřízený mi řekl, že mě chtějí na place naučit nové dovednosti – a že je to vzácná příležitost, kterou bych měl využít. Souhlasil jsem, ale v srdci jsem měl obavy o svého syna. Bude dál memorovat Fa, i když u něj nebudu? Nepoleví? Když jsem byl během natáčení na místě a měl chvíli volna, tyto myšlenky se mi občas vracely.

Jednoho rána mi rodina vyprávěla o snu, který měl syn předchozí noc. Když usnul, objevil se v rohu jeho pokoje otvor, ze kterého vycházelo bílé světlo. Okamžitě byl tím světlem odnesen a dorazil do světa zářivé zlaté nádhery. Viděl nebeské panny, jak rozhazují květy, a nespočetné vrstvy Vadžrů a Buddhů. Viděl Mistra, který měl na sobě žlutou kasaji. Mistr se na něj laskavě usmál a řekl: „Studuj dobře Fa, dobře cvič, krásně tancuj, rychle vyrůstej a připoj se k Shen Yun.“ Věděl jsem, že to byl Mistr, kdo povzbuzoval mého syna a zároveň mi dával náznak – že je syn pod Mistrovou ochranou a že bych měl své obavy pustit.

Během šesti měsíců natáčení jsem získal mnoho. V den, kdy se natáčení uzavřelo, jsme skončili v sedm hodin ráno. Když jsem vyšel ze studia, necítil jsem žádnou únavu. Když jsem jel domů, vítr mi vanul do tváře a slunce svítilo na cestu. V duchu jsem si pomyslel: „Kultivace je opravdu nádherná. Mít Mistra je opravdu nádherné!“

Závěr

Jedné noci, když jsme po společném memorování zavřeli knihu, se na mě syn podíval a řekl:„Tati, nevybral jsem si špatně.“ Věděl jsem, že jeho slova byla povzbuzením od Mistra.

Synova nevinnost a laskavost mi ukázaly, v jakém stavu má být život. Zároveň je pro mě zrcadlem – odráží má připoutání a pomáhá mi neustále se napravovat podle Fa a dělat věci lépe. Zároveň ale mohl vidět i svého nedokonalého otce – který se snaží kultivací měnit sám sebe.

Cítím, že se v kultivaci vyvíjím společně se svým synem. A pokud jde o výchovu – vést svého syna k tomu, aby kráčel cestou kultivace – považuji za to nejlepší, co mu mohu jako otec dát.

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji i všem spolupraktikujícím!

Pokud je v mém sdílení něco, co není v souladu s Fa, prosím laskavě mě na to upozorněte.

(Vybrané sdílení přednesené na Fa konferenci v Kanadě v roce 2025)