Nová praktikující dosahuje průlomů v kultivaci při objasňování pravdy o pronásledování

(Minghui.org) Srdečně zdravím soucitného Mistra! Srdečně zdravím spolupraktikující!

Než jsem v květnu 2023 začala praktikovat Falun Dafa, trpěla jsem depresí, kterou způsobilo mnoho složitých faktorů – mimo jiné nesplněná očekávání ohledně dat v mé disertační práci a konflikty s profesorem, rodinou i studenty. Deprese byla natolik vážná, že jsem nebyla schopna pracovat ani studovat. Po několik let mě pronásledovalo trápení spojené s psaním disertace – jako stín, který mě neustále obklopoval a naplňoval mě strachem, úzkostí, podrážděností a pocity méněcennosti. Pokaždé, když jsem se pokusila psát, bylo to jako mučení. Procházela jsem dlouhými obdobími strachu, bolesti, pochybností o sobě a fyzického nepohodlí.

Za uplynulé dva roky kultivace – s inspirací z Dafa a pomocí od spolupraktikujících – jsem se postupně dokázala postavit na nohy, dostat se z deprese a odhalit i prolomit jedno připoutání za druhým, která stála za mou neschopností napsat disertaci.

Nejde jen o disertační práci – jde o kultivaci

Jednou, když jsem velmi trpěla a měla pocit, že to vzdám a prostě odevzdám něco náhodného, jen abych to měla z krku, zdál se mi sen: psala jsem důležitou zkoušku a byla u poslední otázky. Čas se krátil, ale před sebou jsem měla ještě mnoho rovnic plných složitých čísel a písmen na obou stranách. Cítila jsem silnou úzkost a už jsem nechtěla pokračovat. Najednou se ale zkouška změnila na esejovou otázku. V tom snu jsem odevzdala báseň, kterou mi napsal přítel. Když ji učitel přečetl nahlas celé třídě, byla jsem zděšená, že ostatní poznají, že rukopis není můj.

Když jsem se probudila, pochopila jsem, že problém nespočívá v samotné disertaci – je to sled zkoušek v kultivaci, kterým musím čelit. Vždycky jsem svou neschopnost napsat disertaci vnímala jako problém běžného člověka, nebo dokonce jako nemoc. A tak jsem často měla chuť to nějak uspěchat, jen abych to měla za sebou a mohla se plně věnovat objasňování pravdy a zachraňování lidí.

Ale všechno, s čím se v lidském světě setkáváme, je součástí naší kultivace. Skutečnou zkouškou bylo, jak pozvednout svůj charakter (xinxing), důstojně a správně dokončit své studium a projít tímto trápením kultivačním způsobem.

Odstranění strachu je klíčové

Před dvěma měsíci mi jedna praktikující podala petiční desky a tlustý balík petičních archů. Pomyslela jsem si, že možná mým úkolem je naplnit jej podpisy. Nikdy předtím jsem nepomáhala se sbíráním podpisů ani s vystupováním Číňanů z Komunistické strany Číny a jejích přidružených organizací, ale rozhodla jsem se to zkusit – prolomit svůj strach. Zpočátku jsem byla velmi nervózní. Na rozdíl od mého obvyklého přímočarého přístupu jsem zkusila oslovit několik lidí – a k mému překvapení mnoho z nich podepsalo. Najednou jsem pochopila, že mě Mistr povzbuzuje a že pokud se člověk rozhodne něco udělat, opravdu to může vyjít.

Dne 13. května jsem se domluvila se dvěma dalšími novými praktikujícími, že půjdeme sbírat podpisy k CN Tower v Torontu. Zpočátku jsem byla při oslovování kolemjdoucích velmi nervózní a lidé, které jsem oslovila, působili zdráhavě. Jakmile však dorazily dvě spolupraktikující, můj strach se výrazně zmírnil – a lidé začali ochotněji podepisovat.

Nedaleko od nás však proudilo mnoho lidí v modrých kšiltovkách na stadion Rogers Centre na baseballový zápas – a nikdo z nich nechtěl podepsat. Když jsem oslovila jednu skupinu, žertovali, že jsou „příliš slabí a nemají odvahu“ podepsat petici. Ať jsem je povzbuzovala jakkoli, trvali na tom, že nemají odvahu, a rychle odešli.

V tu chvíli už v okolí nebyli žádní další kolemjdoucí. Spolupraktikující ukázaly na druhou stranu ulice a řekly, že zápas brzy začne a že uvnitř stadionu bude více lidí. Když jsem se zadívala na to moře modrých kšiltovek, zaplavil mě pocit beznaděje. Pomyslela jsem si: „Když nechtějí podepsat venku, jak by mohli podepsat uvnitř stadionu?“ Přesto jsem se rozhodla jejich návrh přijmout. Řekla jsem si: „Možná je to jen moje představa,“ a přinutila jsem se jít s nimi. K mému překvapení lidé uvnitř stadionu začali skutečně podepisovat – dokonce i celé skupiny přátel podepsaly společně.

Později jsem si uvědomila, že ten strach, který jsem viděla u všech těch lidí, byl ve skutečnosti odrazem mého vlastního strachu. Když říkali, že jsou slabí, bylo to proto, že já sama se cítila slabá. Prostřednictvím této zkušenosti mi Mistr ukázal můj duševní stav a pomohl mi pochopit, že reakce druhých často odrážejí mé vlastní připoutání. Když jsem prolomila své představy, pochybnosti a strach, prolomili i oni svůj strach z KS Číny – a začali podepisovat. Začala jsem lidem říkat: „Hlas jednoho člověka může být tichý, ale když se spojíme a promluvíme společně, má to obrovskou sílu. Toho se KS Číny bojí nejvíce – našich hlasů.“ A když jsem to řekla, ještě více lidí bylo ochotných podepsat.

Tato zkušenost mi ukázala, že během posledních dvou let, kdy jsem objasňovala pravdu – ať už v různých projektech nebo vůči rodině a přátelům – jsem se vždy držela spíše na povrchu. Bála jsem se přímo dotknout jádra věcí, které mě nejvíce děsily. Bylo to přesně jako s mojí zkouškou xinxingu v souvislosti s disertací a profesorem – i tam jsem se vždy snažila vyhnout přímé konfrontaci. V ten okamžik jsem měla pocit, jako bych se náhle probudila ze sna.

Sběr podpisů na místě, kterého jsem se bála nejvíce – na své univerzitě

Jedna praktikující mi navrhla, abych šla sbírat podpisy zpátky do své školy. Zpočátku jsem měla velký strach, protože právě škola a známé prostředí byly tím, čemu jsem se při objasňování pravdy nejvíce vyhýbala a kde jsem se nejméně odvažovala promluvit. Uvědomila jsem si ale, že čelit svému nejhlubšímu strachu je překážka, kterou musím v kultivaci překonat – a tak jsem šla sbírat podpisy na univerzitní kampus.

Připadalo mi, jako by to bylo předem uspořádáno právě pro mě: v lesíku u kampusu je bezplatné parkoviště a cesta ke škole přirozeně nabízí možnost oslovovat kolemjdoucí. Protože jsem byla uvolněná, i lidé, které jsem potkávala, se cítili v klidu – a mnozí bez váhání podepsali.

Potkala jsem dva lidi, kteří mluvili kantonsky a řekli, že jsou křesťané. Zpočátku odmítli podepsat. Na rozdíl od dřívějška, kdy by mě takové odmítnutí znejistilo, jsem se tentokrát donutila vytrvat, a mluvila jsem s nimi vlídně. Nejprve mluvili o tom, jak KS Číny pozvedla čínskou ekonomiku, ale později si vzpomněli na utrpení svých příbuzných během kulturní revoluce. Nakonec petici podepsali oba – i tichá manželka. Poté byli tak šťastní, že mě objali, a chovali se ke mně jako k člence rodiny. Bylo to poprvé, kdy jsem zakusila radost a vděčnost vnímajících bytostí, které skutečně pochopily pravdu – a i já jsem pocítila nesmírnou radost.

Když jsem pokračovala pěšky z lesa směrem ke škole, najednou jsem uviděla dva přátele ze své laboratoře sedět přímo před školní budovou, jako by tam čekali právě na mě. Sebrala jsem odvahu a řekla jim o petici. Podepsali bez sebemenšího zaváhání.

Vrátit se zpátky do školního prostředí bylo podobné zkušenosti u baseballového stadionu. Když jsem prolomila strach z důvěrně známého prostředí, mnoho lidí bylo ochotných podepsat. Někteří nám dokonce upřímně děkovali za to, co děláme. Díky tomu jsem ještě více uvěřila, že prolomení klíčových připoutání je v této fázi mé kultivace i při zachraňování lidí zásadní.

Jednoho dne, když jsem procházela kampusem, náhle jsem pocítila silnou touhu spatřit Mistra. Začala jsem si představovat, že Mistr kráčí vedle mě, a přemýšlela jsem, kde asi právě je. Vtom jsem otočila hlavu a uviděla čínského studenta. Na okamžik jsem ztuhla, ale pak jsem sebrala odvahu, opatrně k němu přistoupila a zeptala se ho, zda by mohl podpořit ukončení pronásledování. Řekl, že má strach, a spěšně odešel. Nevyvedlo mě to z míry a s úsměvem jsem na něj zavolala: „Nebojte se!“ K mému překvapení asi po deseti metrech náhle zastavil, otočil se a rozběhl se ke mně zpátky s prosbou, abych mu podala propisku, že chce podepsat. Řekl, že se obává, aby ho někdo neidentifikoval. Uklidnila jsem ho, že může klidně podepsat přezdívkou. Nakonec nejenže podepsal své anglické jméno, ale začal i nový řádek a připsal své čínské jméno a adresu v Šanghaji. Byla jsem ohromená!

Dlouho jsem to v sobě zpracovávala. Uvědomila jsem si, že Mistr byl celou dobu po mém boku. Vše dělá Mistr. Pokud dokážu odložit svá lidská připoutání, důvěřovat tomu, že Mistr je se mnou, a věřit, že skrze má ústa mluví Mistr, pak je možné dosáhnout všeho.

Prolomení strachu a zášti

Jak jsem postupně odstraňovala strach a připoutání prostřednictvím sběru podpisů, rostlo i mé odhodlání překonat obtíže ve svém akademickém studiu.

Když jsem opět čelila disertaci a své profesorce, bez ohledu na to, jak bolestné nebo nepříjemné to bylo, nutila jsem se snášet vlny utrpení, strachu a zášti vůči druhým – a postupovat dál. Pokaždé, když jsem vytrvala, profesorka mi poskytla vedení ohledně disertace a ukázala mi cestu vpřed právě ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno ztracené. Ačkoli jsem práci stále ještě nedokončila, konečně cítím naději, že se mi tuto překážku podaří prolomit.

V tomto procesu jsem si uvědomila, že jsem po celé dva roky nikdy doopravdy neodložila zášť vůči své profesorce. Bála jsem se zranění, a tak jsem jí nedůvěřovala, a držela si odstup. Tyto bariéry ve mně vyvolávaly pohrdání vůči ní a držely ji ode mě dál – což jí znemožnilo mi opravdu pomoci.

Když jsem odložila své ego a upřímně požádala o její vedení, dostala nové nápady a dala mi užitečné rady. Moje upřímná vděčnost ji velmi potěšila. Dokonce se mi omluvila, že se mi poslední dva roky dostatečně nevěnovala, a řekla, že ji to trápilo. Já jsem jí ze srdce řekla, že to byl můj vlastní strach a ego, které mi bránily přijmout její pomoc a že právě můj postoj ji připravil o důvěru v roli mé školitelky.

Teď pilně pracuji na své disertaci a ona mi pomáhá tím, že mě chrání před tlakem z jiných stran. Cítím hlubokou vděčnost. Ačkoli stále nevíme, kdy dospějeme do cíle, konečně jsme se naučily vzájemně si sebe vážit a spolupracovat. Odložila jsem své ego a upřímně se řídím jejími pokyny. Když se objeví problémy, řešíme je společně – místo toho, abychom se navzájem obviňovaly, vytvářely na sebe tlak nebo se vzdávaly jen proto, že zatím nevidíme výsledek.

Překonání připoutání ke slávě, osobnímu prospěchu, lidským vztahům a otázkám života a smrti

Jedna praktikující, která pomáhá se sběrem podpisů u radnice, si vyslechla můj příběh a povzbudila mě, abych své profesorce a ostatním studentům řekla o Falun Dafa a pronásledování. Řekla mi, ať věřím, že to pochopí. Vzpomněla jsem si, jak moc si má profesorka cenila svého soukromí – a právě tato myšlenka mi bránila ji oslovit. Tato praktikující mě však trpělivě a opakovaně povzbuzovala, abych svou profesorku i lidi ze svého vědeckého oboru zachránila. Řekla mi, ať mluvím přímo, ať se nebojím a věřím, že lidé to mohou pochopit.

Pracuji ve výzkumu vakcíny proti HIV, a i když jsem si uvědomila, že skutečnou vakcínu proti HIV nelze vyvinout, samotná myšlenka zmínit ve vědeckém prostředí božské bytosti mě ohromovala. Vzpomněla jsem si také, jak jsem v posledních týdnech ve škole i v laboratoři viděla, jak silně lidé podporují a hájí politickou korektnost. Došlo mi, že právě toho se nejvíce bojím.

S podporou spolupraktikujících jsem nakonec odložila strach z politické korektnosti a ateismu. Pochopila jsem, že za tímto strachem se skrývala připoutání – strach, že nebudu oblíbená, strach z kritiky nebo skepse ze strany veřejného mínění a autorit, a strach ze ztráty všeho, co je spojeno se slávou a výhodami vědeckého systému. Rozhodla jsem se: Pokud je skutečně potřeba promluvit, jsem ochotná to udělat – bez ohledu na to, co mohu ztratit! Všechno, čeho se bojím, je iluze. Půjdu po cestě, kterou mi Mistr určil.

Možná Mistr viděl mé srdce, že chci zachraňovat lidi. Jednoho dne jsem potkala svou profesorku na chodbě a přirozeně jsem téma nadhodila. Pečlivě si petici přečetla – a podepsala ji. Věřím, že tím, že jsem prolomila své klíčové obavy z ní, z disertace i z evoluční teorie, jsem jí pomohla prolomit i její vlastní strach. V tu chvíli se mi vybavilo mnoho vzpomínek. Viděla jsem, jak mě v minulosti během mé zatvrzelosti a sebestřednosti vždy snášela s trpělivostí. Má nedůvěra vůči ní a připoutání k vlastnímu egu jí bránily získat Fa. Ve skutečnosti byla daleko božštější, laskavější a vnímavější, než jsem si kdy představovala.

Poté mi Mistr přivedl do cesty i mnoho dalších předurčených profesorů. Když jsem ve škole sbírala podpisy, potkala jsem profesorku, které jsem dříve objasňovala pravdu. Po krátkém zaváhání se podepsala, ale stále vypadala nejistě, jestli to vůbec k něčemu bude. Když jsme pak spolu jely výtahem nahoru, potkaly jsme další profesorku. Když jsem jí zmínila, že už brzy dokončím disertaci, upřímně mě potěšila. Už dříve jsem jí vyprávěla o Dafa a o Shen Yun. Když jsem jí podala petici, na chvilku zaváhala, ale pak uviděla na archu podpis jiné profesorky. Zeptala se: „To je profesorka A?“ Řekla jsem, že ano, že učí genetiku. Druhá profesorka se hned podepsala také.

Brzy poté jsem se vydala po kampusu sbírat podpisy mezi studenty. Když jsem se vracela ke vstupu do budovy, nečekaně jsem znovu narazila na onu druhou profesorku. Tentokrát byla ve společnosti několika dalších profesorů, které jsem také dobře znala. Stručně jsem jim vysvětlila situaci a znovu zdůraznila, že právě Falun Dafa mi pomohl dostat se z deprese a umožnil mi vrátit se k psaní disertace. Všichni věděli, čím jsem si prošla, a měli radost z mého pokroku. Během rozhovoru začala tato profesorka povzbuzovat ostatní, aby také podepsali. Jedna z profesorek, která s ní byla blízká přítelkyně, nejprve nechtěla. Zeptala se jí: „Proč ne? Prostě to podepiš!“ Druhá profesorka nedokázala najít důvod, proč nepodepsat, chvíli váhala – a pak se přece jen podepsala.

Šťastně jsem nesla arch s podpisy zpět do kanceláře. Cestou jsem znovu potkala první profesorku. Ukázala jsem jí podpisy ostatních profesorů a řekla jí, že právě díky tomu, že uviděli její jméno, se rozhodli podepsat. Viditelně ji to dojalo a řekla mi: „Jsme skvělý tým.“

Vím, že to všechno bylo uspořádáno Mistrem. Jediné, co musím udělat, je kultivovat své srdce. Jakmile dosáhnu potřebné úrovně, Mistr může přivést lidi, kteří odpovídají této úrovni, aby byli zachráněni.

Překonání představ o původu lidí

Jedna praktikující, která koordinuje místo objasňování pravdy před čínským konzulátem, řekla, že konzulát je doupětem KS Číny. Po několika předchozích zkušenostech jsem si řekla, že jít ke konzulátu mi pomůže dále překonat moje nejhlubší strachy. Cestou tam jsem nemohla potlačit vlnu nadšení a radosti – jako bych na ten den čekala už dlouho. Jakmile jsem dorazila, uviděla jsem muže stát u příjezdové cesty a pozorovat praktikující. Bez většího přemýšlení jsem k němu rovnou přistoupila a začala mu objasňovat pravdu. Mluvila jsem trochu nesměle a ze začátku nechtěl poslouchat. Pak jsem zmínila pandemii a možnost budoucích virů, a řekla mu, že mluvím kvůli jeho zdraví a doufám, že se mu podaří poznat pravdu. Začal poslouchat – i když trochu neochotně.

Později jsem si uvědomila, že to byla vzácná příležitost. Když běžně oslovím čínské lidi, většinou utečou, jakmile začnu mluvit. Ale agenti KS Číny za to, že tam stojí, dostávají zaplaceno, a tak tam zůstávají – jsou to předurčené bytosti, které neutíkají. To mi dává šanci trénovat objasňování pravdy čínským lidem. Až je příště potkám, chci k nim mluvit laskavě – tak, aby buď pochopili pravdu a kvůli vlastní bezpečnosti vystoupili z KS Číny, nebo aby se negativní faktory za nimi natolik zalekly, že si už netroufnou vrátit se zpátky.

Když jsem skutečně prolomila své představy o evoluci, začala jsem z celého srdce věřit, že každý člověk je božská bytost, která sestoupila do lidského světa kvůli Zákonu (Fa). Jen si – kvůli lžím a vrstvě prachu – dočasně zvolili svou současnou identitu. Když skutečně pochopí pravdu, není možné, aby dál konali zlo – ve skutečnosti jsou to oni, kdo jsou skutečnými oběťmi, a právě oni nejvíce potřebují být zachráněni. Jedinou otázkou je, zda dokážu dosáhnout stavu laskavého a racionálního soucitu, ve kterém jim pravdu vysvětlím tak, aby jí porozuměli. Když jsem se na to podívala takto, všechen strach i negativní emoce z mého srdce zmizely.

Později, při sbírání podpisů, jsem byla ještě klidnější a přistupovala jsem k lidem s myšlenkou, že podpis je pro jejich spásu. Někdy stačilo jen pár slov a lidé se hned podepsali. Potkala jsem jednoho Číňana, který pracoval v nedaleké nemocnici. Když si vše vyslechl a pochopil, byl hluboce dojatý a vzal si pero, aby se podepsal. Uvědomila jsem si ještě jasněji, že to, jestli se lidé mohou zachránit nebo zda se podepíšou, nezáleží na tom, co přesně říkám – záleží na tom, zda mé srdce skutečně míří ke spáse druhých, zda jednám kvůli nim, a ne kvůli snaze získat jejich podporu.

Jako by vesmír mé pochopení potvrdil. Mladá žena ze Západu velmi upřímně podepsala petici u dvou praktikujících, kteří neuměli dobře anglicky. Přistoupila jsem k ní, abych jí vysvětlila, co děláme. Okamžitě se zeptala, jestli by mohla dostat víc malých lotosových květů. Podala jsem jí hrst. Byla nadšená a pečlivě si je uložila do tašky. Řekla nám, že je chce rozdat přátelům ze své umělecké komunity. Požádala jsem ji, aby předala i to, co jsme jí řekli, a aby recitovala slova napsaná na květech. Nadšeně slíbila, že to udělá. Řekla, že vše chápe, a objala mě. Ukázala mi, že s sebou nosí Bibli. Byla velmi šťastná a požádala o další letáčky.

Později jsem mluvila s jednou ženou, která se identifikovala jako lesba. Po vyslechnutí pravdy chtěla, aby petici podepsaly i její dítě a partnerka. Rychle jsem se zbavila svých představ a podala jí lotosový květ, přičemž jsem jí řekla stejná slova povzbuzení. Řekla mi, že všechno, co jsem jí řekla, jí partnerka opakuje už dlouho. Nakonec si dychtivě vyžádala víc lotosových květů a řekla, že se nemůže dočkat, až nastoupí do autobusu a začne to sdílet s ostatními. Bylo to poprvé, co jsem byla svědkem tak hluboké proměny člověka, který skutečně porozuměl pravdě. Naléhavost a nadšení, s jakými chtěla zachránit druhé, ve strachu, aby nepřišla o žádné své předurčené spojení, mě hluboce dojala a inspirovala.

Cestou domů jsem měla plnou hlavu myšlenek. Uvědomila jsem si, že bez ohledu na rasu – Číňan, černoch, běloch; bez ohledu na povolání – profesor nebo špión; bez ohledu na víru – křesťan nebo muslim; bez ohledu na příslušnost ke skupině – nejzákladnější pravda je, že každý je bytost, která sestoupila z vyšších sfér a nese v sobě božskou stránku. To, co nám brání je zachránit, nejsou jejich identity, ale mé vlastní lidské představy o nich. Když jsem dokázala tyto představy o jejich totožnosti pustit, i oni je dokázali pustit – a prorazit skrze vrstvy povrchních představ, aby se spojili se svou božskou stránkou a probudili se.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem pocit, že skutečně kráčím cestou božské bytosti. Úplně jsem opustila úzkost a připoutání k tomu, kdy bude má dizertace dokončena. Řekla jsem si, že pokud budu dobře dělat to, co mohu, bude to stačit.

A jakmile jsem se skutečně uvolnila a přestala se snažit něco dokazovat, najednou jsem ve výzkumných datech uviděla perspektivu, kterou jsem dříve neviděla. Najednou jsem měla nápady k disertaci, mohla jsem znovu psát! Mám pocit, že ta bariéra mezi životem a smrtí, která mě tolik let svírala, se konečně chýlí ke konci.

Jsem nekonečně vděčná Mistrovi. Děkuji i všem spolupraktikujícím!

Toto je mé pochopení na současné úrovni. Prosím, laskavě poukažte na vše, co není v souladu s Fa. Heshi.

(Vybrané příspěvky přednesené na Fa konferenci v Kanadě v roce 2025)