Mistr byl během zkoušky při mně

(Minghui.org) Když jsem lidem objasňovala pravdu o Falun Dafa, byla jsem zatčena policisty v civilu a tu noc jsem byla nezákonně zadržena na místní policejní stanici. Uvědomila jsem si, že jsem sice přišla o fyzickou svobodu, ale moje mysl byla svobodná a měla jsem u sebe Mistra. Pronásledování jsem neuznávala – věděla jsem, že se mám řídit Mistrovým učením, ať jsem kdekoliv. Neustále jsem recitovala Fa, vysílala spravedlivé myšlenky a objasňovala pravdu policistce, která mě hlídala. Do rána pochopila pravdu a souhlasila s vystoupením z Komunistické strany Číny (KS Číny) a jejích přidružených organizací.

Druhý den mě hlídala jiná policistka. Byla docela mladá a měla na sobě odznak KS Číny. Pomyslela jsem si: „Tak brzy v životě nastoupila na špatnou loď.“ Povídala jsem si s ní a postupně ji vedla k tomu, aby vystoupila z KS Číny a zajistila si tak bezpečí. Usmívala se, ale nesouhlasila s tím, že by měla vystoupit. Neustále odcházela a vracela se, aby se u nadřízených informovala, kdy mě budou moci pustit domů. To odpoledne mě převezli do místní vazební věznice. Když jsem viděla, že po celém dni stráveném se mnou ještě nebyla zachráněna, nechtěla jsem tuto příležitost promarnit. Bez ohledu na ostatní policisty jsem k ní rychle přistoupila, pevně uchopila obě její paže a řekla: „Opravdu vám přeji jen to nejlepší – prosím, vystupte z KS Číny, Svazu mládeže a Mladých pionýrů, abyste byla v bezpečí. Tato šance je vzácná.“ Přikývla a řekla: „Dobře!“ a popřála mi, abych se o sebe postarala.

Vazební věznice byla ještě zlověstnější než policejní stanice. Když se strážný dozvěděl, že praktikuji Falun Dafa, požadoval, abych podepsala formulář hanobící Dafa. Řekla jsem mu, že nejsem zločinec, a odmítla jsem podepsat. Po patové situaci zakřičel: „Počkejte, až uvidíte, jak si s vámi poradím!“ Zůstala jsem klidná, protože jsem věděla, že Mistr je při mně.

Vězeňkyně musely recitovat vězeňský řád a kázeňské dozorkyně to také přísně vyžadovaly. Pomyslela jsem si: „Pokud to odmítnu recitovat, měla bych alespoň dozorkyni vysvětlit proč a využít to jako příležitost k objasnění pravdy.“ Během přestávky jsem řekla vězeňkyni, která měla v naší cele na starosti pořádek, že chci vidět kázeňskou dozorkyni. Odpověděla mi: „Nechcete recitovat řád a přesto chcete vidět dozorkyni? Nebojíte se?“ Pomyslela jsem si: „Mistr je se mnou, čeho bych se měla bát? Musím ji zachránit.“

Když jsem se setkala s kázeňskou dozorkyní, řekla jsem jí, že jí chci něco vysvětlit: „Víte, proč odmítám recitovat vězeňský řád? Protože nejsem zločinec. Recitace těchto pravidel je pro zločince, ne pro mě. Jsem praktikující Falun Dafa a řídím se pouze tím, co mi říká Mistr.“ Zeptala se: „Nebojíte se, že vás potrestám?“ Usmála jsem se a řekla: „Jste tak laskavá, proč byste to dělala? Navíc jsem neudělala nic špatného. Jsem tady jen proto, že praktikuji Pravdivost–Soucit–Snášenlivost a chci být dobrým člověkem. Teď jsem nucena pobývat na místě pro zločince a nutí mě recitovat vězeňský řád.“ Než jsem stačila domluvit, vstala a odešla. Později, když se řád znovu recitoval, vyhlásila vedoucí cely: „Dozorkyně řekla, že A [míněno já] ho recitovat nemusí.“ Tak jsem ten čas mohla využít k recitování Mistrových učení. Děkovala jsem Mistrovi za soucitné spasení a za to, že si vybrala laskavost – a tím nespáchala špatný čin vůči Dafa.

Vazební věznice uspořádala soutěž ve zpěvu „rudých písní“ a vyžadovala, aby se jí všichni zúčastnili. Obrátila jsem se na novou mladou dozorkyni a řekla jí: „My [v té době byla v cele ještě další praktikující] se nezúčastníme. Nemůžeme chválit KS Číny, protože má ruce potřísněné krví.“ Dozorkyně zrudla vzteky a začala na mě hlasitě křičet. Zůstala jsem nepohnutá, klidně jsem se na ni dívala a vysílala spravedlivé myšlenky. Když viděla, že jsem zcela neotřesitelná, zeptala se přede všemi: „Tak co, [mé jméno], zazpíváte, nebo ne?“ Řekla jsem: „Ne!“ Zvýšila hlas: „Řekněte to znovu!“ Tak jsem také zvýšila hlas a zopakovala: „Ne!“

Mladá dozorkyně se rozzuřila, nařídila celé cele trest v podobě nuceného sezení a vyběhla ven. Okamžitě jsem si uvědomila, že jsem udělala chybu. I když jsem se nebála, neměla jsem se k ní stavět s lidskými emocemi. Nejenže se mi ji nepodařilo zachránit, ale navíc jsem ji popostrčila k tomu, aby spáchala špatný čin vůči Dafa, a způsobila jsem, že celá cela byla potrestána. Požádala jsem vedoucí cely, aby dozorkyni vyřídila, že jsem se mýlila a chci s ní mluvit. Dozorkyně se vrátila s úsměvem a řekla: „Všichni, postavte se! Trest končí. Tak co, [mé jméno], když nechcete zpívat, tak nemusíte.“ Když je myšlenka praktikujícího v souladu s Fa, Mistr pomůže.

V mžiku oka jsem byla ve vazební věznici už rok. Vykonstruovaný případ proti mně se nikam neposunul. Dívala jsem se, jak lidem, kteří přišli přede mnou nebo po mně, jejich případy jeden po druhém uzavírají, a já pořád zůstávala. Někdy jsem cítila úzkost. Nechtěla jsem ve vězení ztrácet čas – chtěla jsem pryč! Tohle nebylo místo, kde bych měla být. Pevně jsem věřila, že Mistr je při mně, a všechno jsem svěřila Jemu. Neustále jsem si upravovala myšlení. Čas, který jsem strávila u nucených prací, jsem vnímala jako čas k vysílání spravedlivých myšlenek a recitování Fa. Neříkala jsem nic zbytečného. Vedoucí cely mě dokonce pochválila: „Podívejte se na paní, je tak stará, a přitom nikdy neřekne ani slovo a celý den tiše pracuje.“ V duchu jsem se musela smát.

Jednoho rána ve 4 hodiny, když jsem měla službu noční hlídky u dveří cely (24hodinová rotační služba vyžadovaná vazební věznicí), jsem náhle uviděla, jak se chodba venku zalila rudým světlem, které bylo stále jasnější a jasnější. Co se to děje? Vyměnila jsem se s člověkem naproti a rychle přistoupila ke dveřím. Uviděla jsem cestu podobnou rudému koberci, která sestupovala z nebe až k našim dveřím, lemovanou po obou stranách velkými rudými lucernami zářícími nádherným světlem – bylo to radostné a velkolepé. Uvědomila jsem si, že mi Mistr říká: „Cesta domů je pro tebe připravena – neměj obavy.“ Nedokázala jsem zadržet slzy. Děkuji, Mistře, za Váš nesmírný soucit! Děkuji, že jste mě vždy chránil a dával mi klid v srdci.

Druhý den, když jsem se chystala jít na nucené práce, nemohla jsem najít boty. Všichni mi pomáhali hledat, ale nikde nebyly. Pak hlídka u dveří zavolala: „Tvoje boty jsou u dveří!“ Řekla jsem: „Skvělé, to asi půjdu domů. Ano, jdu domů!“ „Já jdu domů!“ – celá cela propukla v smích.

Věděla jsem, že Mistr je při mně a ví o všem. Opustila jsem touhu jít domů a soustředila se na to, co má praktikující dělat. Pomáhat Mistrovi zachraňovat lidi je naše poslání. Bez ohledu na prostředí či okolnosti ho musíme plnit. Vždy jsem věřila, že poslat mě do vazební věznice bylo jen změnou prostředí pro zachraňování lidí. Mistr byl se mnou a já jsem se nebála. Když jsem byla v cele jediná praktikující, zachraňovala jsem lidi sama. Když jsme tam byly dvě, spolupracovaly jsme. Zapisovaly jsme jména těch, kterým jsme pomohly vystoupit z KS Číny, denně jsme seznam aktualizovaly a předávaly ho buď právníkům, kteří chápali pravdu a přišli na návštěvu, nebo praktikujícím, kteří byli propuštěni. Věznice měla velký obrat – lidé přicházeli a odcházeli rychle. Snažila jsem se mluvit se všemi, kdo přišli do naší cely. Někteří souhlasili s vystoupením z KS Číny a děkovali mi. Nenechala jsem nikoho bez povšimnutí, ani ty, kteří odešli brzy po příchodu; pokud zůstali, objasňovala jsem pravdu podrobněji. Byla jsem tam zadržována přes rok a věřila jsem, že Mistr je přímo u mě. Nikdy jsem neustoupila od toho, co má praktikující dělat.

Později prokuratura můj případ zamítla. Byla jsem prohlášena za nevinnou a propuštěna. Jsem hluboce vděčná za Mistrovo vedení a ochranu po celou tuto cestu! Děkuji, Mistře, za Váš nesmírný soucit a neustálou ochranu! S úctou se Vám klaním!