[Sanfranciská Fa konference] Mé pochopení: „Kultivovat se a přitom se co nejvíce přizpůsobovat běžným lidem“

(Minghui.org) Děkuji Vám, Mistře! Zdravím vás, spolupraktikující!

Do Spojených států jsem se přestěhovala v roce 1994. V roce 1997, když jsem byla na vysoké škole, mě jeden člen rodiny, který praktikoval Falun Dafa, vzal na přednášku Mistra Li v San Franciscu. Byla jsem hluboce ohromena Mistrovým výkladem o principech Fa vesmíru a časoprostoru a rozhodla jsem se začít praktikovat Falun Dafa.

Neměla jsem žádnou představu o tom, co kultivace znamená. Byla jsem vychována moderní vědou, která učí, že „vidět znamená uvěřit“. Ale o tom, co Učitel učil, jsem neměla nejmenší pochyby. První dva roky mé kultivace byly nejšťastnějším obdobím mého života.

Uchvacovaly mě zázračné příběhy, o které se dělili spolupraktikující. Byla jsem v pravém kultivačním prostředí, kde se všichni snažili studovat Fa a zlepšovat svůj charakter, a byl to nádherný pocit. Toto pokojné prostředí se však rychle změnilo, když Komunistická strana Číny (KS Číny) začala s pronásledováním Falun Dafa.

V roce 1999 zahájila KS Číny rozsáhlou kampaň, jejímž cílem bylo Falun Dafa zcela zničit. Tento rok pro mě také znamenal ukončení vysoké školy a začátek profesní kariéry na Západě. I když jsem už nežila v Číně, cítila jsem obrovský tlak. Nerozuměla jsem dobře západní společnosti a neměla jsem stálý příjem. Jako člověk nový na trhu práce jsem se cítila ztracená a nejistá. Neměla jsem jasnou představu, jak pokračovat ve své kultivaci.

Protože jsem dobře nechápala Fa a protože praktikující zahajovali mnoho projektů na objasňování pravdy a odhalování pronásledování, přistupovala jsem k běžnému zaměstnání lhostejně. Myslela jsem si, že kultivace brzy skončí, a tak stačí vystačit si s jakoukoli prací. Tento přístup se přenesl i do projektů objasňování pravdy, do nichž jsem se později zapojila, vnímala jsem je jen jako dočasné. Nedělala jsem si dlouhodobé plány a chyběla mi profesionalita. Tehdy jsem si neuvědomovala, že tato krátkodobá mentalita je ve skutečnosti produktem kultury KS Číny, která byla do lidí vštěpována. Myslela jsem si, že pouhé věnování velkého množství času a energie projektům znamená, že se pilně kultivuji.

Když se teď ohlížím zpět, jasně vidím své nedostatky.

Kultivuji se a pracuji v běžné společnosti už více než 20 let. Jak jsem hlouběji studovala Fa a jak postupuje náprava Fa, mé pochopení kultivační cesty, po které kráčím, se prohloubilo. Zde jsou některá z mých nedávných pochopení.

Kultivace ve složitém prostředí

V běžné lidské společnosti se všechno točí kolem honby za slávou a ziskem. Ve firmách na Západě, pokud nemluvíte o zvýšení platu nebo povýšení, vedení si může myslet, že vám chybí motivace a potenciál. Když jsem poprvé vstoupila na pracovní trh, věřila jsem, že jako kultivující se nemám soutěžit o slávu ani o zisk jako běžní lidé, stačilo mi splnit své úkoly. Moje schopnosti byly uznávány, ale pro vedení jsem byla „neviditelná“. Tento způsob myšlení řídil můj profesní život po mnoho let.

Pracuji v oblasti biotechnologií. Poté, co jsem před čtyřmi lety nastoupila do nové firmy, mi nový obor a nové odpovědnosti poskytly čerstvý pohled.

V našem oddělení bylo osm lidí a můj nadřízený byl vedoucím oddělení. Ann, další kolegyně, a já jsme každá měla dva výzkumné asistenty a vedly jsme různé projekty. Ann byla starší než já, měla vyšší titul a s naším nadřízeným spolupracovala mnoho let. Ale z nějakého důvodu nikdy nebyla povýšena a její platová třída byla o několik úrovní nižší než moje.

Po nástupu do nové firmy jsem si udržovala pokorný a přátelský přístup. Tvrdě jsem pracovala a udržovala dobré vztahy s kolegy. Zpočátku mi Ann s nadšením představovala firmu i obor. Považovala jsem ji za člověka přímočarého. Dokonce jsem cítila, že je nespravedlivé, že nebyla povýšena, a proto jsem se rozhodla jí kdykoli pomoci.

O rok později jsme byly povýšeny obě. Vedení uznalo mé schopnosti a svěřilo našemu týmu všechny důležité projekty. Po vyhodnocení pracovního zatížení jsem vedení navrhla, aby jeden z projektů byl převeden na Ann. Jednak jsem měla příliš mnoho práce, což by mohlo zpozdit projekt. A také jsem si myslela, že by jí to mohlo pomoci získat další povýšení, pokud úspěšně dokončí důležitý projekt. Dokonce jsem s ní osobně mluvila a vysvětlila jí, jaký prospěch by pro ni tento projekt měl. Ann projekt ráda přijala. Věřila jsem, že tím ukazuji, že mám jen malé připoutání k osobnímu prospěchu.

Ann nějakou dobu na svém projektu pilně pracovala, ale pak se úplně změnila. Začala zanedbávat vlastní projekt a zasahovala do mého. Kritizovala mou práci a trvala na tom, že se musí zapojovat do všech aspektů mého týmu. Dokonce i náš nadřízený řekl, že překračuje své kompetence. Navenek jsem zůstala klidná a nepostavila se jí přímo, ale uvnitř jsem byla plná zášti. Vždyť jsem jí tuto příležitost dala já, a teď po mně šlapala! Nestěžovala jsem si vedení, ale o Ann jsem mluvila negativně se svými dvěma asistenty a používala ji jako „špatný příklad“.

Jedna asistentka se nervózně zeptala: „Vezme nám naše projekty?“ Kvůli svým lidským připoutáním jsem sebevědomě odpověděla: „Jen se soustřeď na svou práci a osvojuj si dovednosti, nesnižuj se k malým intrikám.“ Věřila jsem, že moudrost a požehnání kultivujícího jsou nad rámec toho, s čím mohou běžní lidé soutěžit.

Věděla jsem, že musím zlepšit svůj charakter, ale bylo to opravdu těžké, když se tato zkouška dotkla tak hluboce mého srdce. Více než půl roku jsem byla uvězněná v přetahování mezi spravedlivými myšlenkami a lidskými myšlenkami.

Naštěstí jsem nikdy nevzdala touhu se kultivovat. I když jsem se pořád nacházela na té úrovni, mé stížnosti zůstávaly jen slovní. Laskavost kultivujícího mě držela na uzdě. Věřila jsem, že osobní zášť by neměla ovlivnit naše oddělení ani celou firmu. Když loni jedna z Anniných asistentek odešla, půjčila jsem jí jednu svou, aby jim pomohla dodržet termíny projektů.

Letos v březnu firma provedla masivní propouštění a zrušila 60 procent pracovních míst. Můj nadřízený rezignoval už půl roku předtím. Ann a její asistentka byly propuštěny. Já se svými dvěma asistentkami jsem zůstala.

V šoku jsem se zamyslela nad svou kultivací. Osud člověka je předurčený – změnit jej může jen kultivace. Annin osud byl už rozhodnut a ona mi v tomto procesu vlastně pomohla zlepšit si charakter. Byla jsem jí upřímně vděčná. Když Ann odcházela, byla klidná. Objaly jsme se a upřímně si popřály všechno dobré. Dodnes jsme v kontaktu. Náš vztah se vrátil k tomu, jaký byl, když jsem do firmy nastoupila.

Projekt, který jsem jí kdysi předala, se nakonec vrátil zpět ke mně.

O dva měsíce později za mnou přišel nový nadřízený s vážným výrazem. Srdce mi poskočilo obavou, zda nepřijde další vlna propouštění. Místo toho mi řekl, že vyšší vedení věří, že jsem sehrála klíčovou roli v úspěchu firmy, a rozhodlo se mi udělit zvláštní retenční bonus pod podmínkou, že zůstanu alespoň další rok.

V té době jsem ve skutečnosti zvažovala, že si začnu hledat nové místo. Když jsem zaváhala, nadřízený dodal: „Jsi jediná z celého našeho velkého oddělení, kdo tuto nabídku dostal, nikdo jiný. Neodmítej ji.“

Pro zaměstnance střední úrovně v biotechnologické firmě je takové uznání vzácné.

Když jsem se ten večer vrátila domů, postavila jsem se před Mistrovu podobiznu a upřímně mu poděkovala. Byla jsem vděčná za Mistrovo vedení a požehnání, které mi Dafa přinesl.

Stát se vedoucí posílilo mé pochopení soucitu

Dalším zcela novým aspektem této práce bylo, že jsem měla řídit podřízené. Zpočátku jsem se této změně velmi bránila. Dlouhá léta jsem pracovala samostatně. Stačilo mi řídit jen sebe, aniž bych musela brát ohled na ostatní nebo další okolnosti. Řečeno přímo – prostě jsem nechtěla přijímat větší odpovědnost.

Moje dvě asistentky byly v oboru nové a jejich zaškolení vyžadovalo zvláštní úsilí. Jejich přítomnost, přestože jsme byli jen malý tým, mi však velmi pomohla prohloubit pochopení Fa.

Jak jsem už zmínila, neucházet se o povýšení nebo zvýšení platu není v souladu s tím, jak společnost funguje. Na Západě lidé chápou svou práci jako kariéru, plánují dlouhodobě, soustředí se na budování udržitelných pracovních systémů a udržují odpovědný postoj, aby nakonec dosáhli svých cílů. Povýšení a zvýšení platu jsou jen doplňkovou odměnou za toto nasazení, nikoli však konečným cílem.

Když jsem poprvé převzala manažerské povinnosti, mým pochopením bylo jednoduše „být dobrým člověkem“ a ke každému se chovat stejně, bez ohledu na jeho postavení. Nepohrdala jsem nikým jen proto, že měl nižší pozici, a nechtěla jsem využívat příležitosti, abych shodila těžkou práci na druhé, zatímco bych si přivlastnila zásluhy.

Tento přístup zpočátku fungoval dobře. Nebyla jsem „panovačná“. V laboratoři jsem sdílela pracovní zátěž se svým týmem, zaskakovala za ně, když potřebovali volno, a dbala, aby harmonogramy projektů zůstaly na správné cestě. Když jsem navrhla zlepšení, zavedli je do praxe. A když výsledky dopadly skvěle, připsala jsem zásluhy svému týmu. Dokonce jsem potají dělala úkoly, které dělat nechtěli.

Jednoho dne jsem přišla do kanceláře ještě před úsvitem, abych připravila důležitý úkol. Když jsem vešla do laboratoře, vypadala, jako by se tam přehnalo tornádo. Okamžitě jsem se rozzuřila: „Ti dva lenoši sotva něco udělali a nechali mě, jejich šéfovou, abych uklízela tenhle nepořádek!“ Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem se rozčilovala. Nedokázala jsem se ani soustředit na svou práci.

Zastavila jsem se a začala se dívat do sebe, abych našla kořen tohoto problému. Najednou mi přišla myšlenka: „Nemáš ve skutečnosti jen strach, že tě někdo využije? Nemá to nic společného s tím, zda jsi šéfová, nebo ne.“ Moje zloba zmizela. Ať je ten druhý kdokoli, je tu proto, aby mi pomohl v kultivaci. S tímto jasnozřením jsem svou práci rychle dokončila. Strávila jsem hodně času úklidem laboratoře a doplněním chybějících zásob, aby se ostatním lépe pracovalo. Když pak přišli do kanceláře, promluvila jsem s nimi klidně, poukázala na problém, a vysvětlila, že úklid po dokončení experimentu je součástí práce a umožňuje ostatním kolegům vykonávat jejich úkoly.

Podobné situace se staly ještě několikrát. Díky těmto zkouškám se mé připoutání k vyhýbání se ztrátám postupně zmenšovalo. Po nějaké době jsem si všimla, že laboratoř zůstává uklizená a že si moje asistentky začínají vytvářet dobré pracovní návyky.

Když jsem je učila odborným dovednostem, chtěla jsem jim pomoci k rychlejšímu povýšení, a tak jsem vyzkoušela některé „metody běžných lidí“ – přisuzovala jsem jim zásluhy za svou práci, připravovala prezentační slidy, dokonce i psala scénáře a žádala je, aby si prezentace opakovaně zkoušely. Snažila jsem se jim vytvářet příležitosti pomocí těchto konvenčních prostředků.

Jenže moje nezištná pomoc nakonec podpořila jejich závislost. Ztratily motivaci se zlepšovat a začaly spoléhat na hotové výsledky. Věděly, že když udělají chybu, já ji napravím a přesto jim přiznám zásluhy, takže se staly pasivními. Nakonec, i když byly povýšeny, jejich výsledky nesplnily očekávání a neodpovídaly profesním standardům.

Mistr viděl mé nedostatečné pochopení a použil slova druhých, aby mě osvítil. Nejvíce na mě zapůsobilo, co řekl jeden nadřízený: „Být dobrým člověkem není totéž jako být dobrým vedoucím. Jako vedoucí je tvým úkolem pomoci jim vybudovat si odborné dovednosti, etické standardy a samostatnost.“

Tato prostá slova mě hluboce inspirovala. Uvědomila jsem si, že dlouhodobou mezerou v mé kultivaci bylo považovat „vyhýbání se konfliktům a nebojování o osobní prospěch“ za nejvyšší formu soucitu (shan). Začala jsem znovu promýšlet, jak skutečně naplnit soucit jako manažerka na pracovišti.

Když jsem dříve předávala pracovní dovednosti, prostě jsem ukazovala své postupy. Díky letitým zkušenostem jsem svou práci znala do detailu a mohla rychle přecházet od jednoho nápadu k druhému. To ale nováčkům ztěžovalo sledování. Když se mě moje asistentky ptaly na podrobné kroky, vyhrkla jsem věty jako: „To je přece jasné!“ nebo „Takhle je to moc pomalé.“ Teď jsem si uvědomila, že jsem nepřemýšlela z jejich perspektivy a že je moje slova mohla odrazovat.

Takže jsem změnila způsob komunikace. Začala jsem tím, že jsem se nejdříve ptala, jak by k úkolu přistoupily ony, a snažila jsem se porozumět jejich uvažování. Teprve na tom základě jsem vysvětlila své nápady krok za krokem, podle potřeby i názorně ukázala. Povzbuzovala jsem je, aby nejen plnily pokyny, ale aby hledaly i své vlastní postupy.

Pokud šlo o přípravu vědeckých prezentací, stále jsem nabízela návrhy a rámec, ale trvala jsem na tom, aby si je dotyčný sepsal sám. I když slidy nebyly dokonalé, povzbuzovala jsem je, aby představili své myšlenky a byli sebejistí. Také jsem se od svého nadřízeného naučila, jak pomoci novým zaměstnancům stát se sebevědomějšími.

Práci jsem jasně rozdělila a zásluhy přisoudila podle toho.

Po rozsáhlých propouštěních mi obě asistentky poděkovaly. Jedna řekla: „Jsem vděčná, že jsi nás naučila správnému pracovnímu postoji. Samotnými dovednostmi bych možná nepředčila ty, kteří byli propuštěni.“ Druhá si uvědomila, že musí převzít více zodpovědnosti a naučit se samostatnosti.

Byla jsem velmi potěšena, že mají dobrý přístup a etiku. Chtěla jsem je naučit nejen technickým dovednostem, ale také tomu, jak být dobrými lidmi a tím být přínosní pro společnost. Pokud máme kultivovat a zároveň se co nejvíce přizpůsobovat běžné společnosti, musíme jednat zodpovědně a spolehlivě.

Vím, že mám stále mnoho co zlepšovat v tom, jak být soucitná při vedení lidí. Myslím, že až dosáhnu vyššího pochopení Fa, budu jednat jinak.

Samotný proces sepsání této zkušenosti mi také umožnil získat hlubší náhled na svůj stav kultivace a některé nevyřešené otázky týkající se lidí a situací. Mým původním záměrem bylo potvrdit Fa, nikoli prokazovat své osobní schopnosti, protože mnoho lidí stále nesprávně chápe Falun Dafa a Mistra.

Doufám, že prostřednictvím svých pozitivních zkušeností potvrdím velkolepost Mistra a hlubokost Dafa. Praktikující nejen svědčí o zázracích, ale také je vytvářejí. Pokud budeme skutečně následovat principy Falun Dafa, i ten nejobyčejnější a na pohled nevýznamný život může vyzařovat mimořádné světlo.

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!

(Vybráno ze zkušeností přednesených na Fa konferenci v San Francisku 2025)