Stát se opravdovou Mistrovou učednicí

(Minghui.org) Je mi 80 let a Falun Dafa praktikuji už více než 20 let. Díky vedení, péči a požehnání Mistra jsem mohla krok za krokem kráčet po cestě pomoci Mistrovi v období nápravy Fa. Dnes bych se ráda podělila o své zkušenosti v kultivaci – jako zprávu Mistrovi a ke sdílení s ostatními praktikujícími.

V roce 1998 jsem trpěla silnými bolestmi hlavy. Jeden příbuzný mi řekl o Falun Dafa (také známém jako Falun Gong). Když o něm mluvil, najednou jsem pocítila, jako by mě cosi „švihlo“, a celé tělo se mi uvolnilo. Bolest hlavy okamžitě zmizela a byla jsem jasně při vědomí. Říkala jsem si: „Cože? Falun Gong je tak úžasný?“ Okamžitě jsem ho chtěla začít cvičit. Tak jsem vstoupila do dveří kultivace. Na začátku praxe jsem cítila, jak se mi ve spodní části břicha a v dlaních otáčel Falun. Řekla jsem si, že Falun Gong opravdu není obyčejné cvičení.

1. Následovat Mistrova učení a překonat těžkosti doma

Po 20. červenci 1999 začala Čínská komunistická strana (ČKS) pronásledovat Dafa a já byla zavřená v zařízení na vymývání mozků. Když jsem se vrátila domů, manžel mě bil a křičel na mě. Předtím, než jsem začala s kultivací, jsem byla velmi rázná a tvrdohlavá, ale teď to bylo naopak. Pomyslela jsem si: „Teď je čas splácet karmu, kterou jsem v minulosti vytvořila.“ Mistr řekl:

„... řekli jsme, že jako praktikující nesmíte bojovat, když vás někdo napadá, anebo se zlobit, když vás někdo uráží...“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Takže když už princip chápu, musím ji splatit. Každý den jsem studovala Fa, cvičila a objasňovala pravdu – a takto jsem žila sedm nebo osm let.

Jednoho dne jsem doma uviděla výtisk knihy Dafa a Mistrovu podobiznu nahoře v odpadkovém koši. Rychle jsem je vzala zpátky. Manžel mě při tom uviděl a dvakrát mi uštědřil facku. Obličej mi otek­l. Kopl mě do břicha a já narazila na zeď. Rychle jsem vstala, šla do svého pokoje a posadila se na zem do plného lotosu. V tu chvíli manžel rozkopl dveře, přiběhl ke mně a křičel – ale najednou ztichl. Potichu se otočil, po špičkách odešel a dveře tiše zavřel. Celou dobu jsem neotevřela oči. Když jsem po cvičení pohlédla do zrcadla, můj obličej byl neporušený. Od té doby mě už nikdy nebil ani na mě nekřičel.

2. Pevná víra v Mistra a odmítnutí pronásledování ze strany zla

V roce 2015 jsem spolu s ostatními praktikujícími podala žalobu na Jiang Zemina pod svým skutečným jménem. Později jsem slyšela, že mnozí praktikující byli obtěžováni. Mě to ale nepohnulo – dál jsem dělala, co bylo třeba. Jednoho rána přišli ke mně domů tři policisté. Jeden z nich se zeptal: „Jste ta a ta? Podala jste žalobu na Jiang Zemina?“ Odpověděla jsem: „Ano.“ On na to: „Pojďte s námi.“ Pomyslela jsem si: „Učedníci Dafa zachraňují lidi všude, kam jdou; tak jim prostě objasním pravdu.“ Řekla jsem: „Dobře! Pojďme!“

Na policejní stanici přede mě položili vytištěný dokument, abych ho podepsala. Řekla jsem: „Nerozumím, co je tady napsané.“ Mladý policista na chvíli oněměl. Pokračovala jsem: „Chcete tím říct, že jsem falešně obvinila Jiang Zemina? Ale vždyť jsem ho chtěla žalovat – jak by to mohlo být falešné obvinění? Tento dokument nemohu podepsat.“ Odstrčila jsem papíry stranou.

Policista s aktovkou spěchal a zakřičel: „Nepodepíšete? Věřte nebo ne, zadržíme vás na 15 dní!“ Usmála jsem se a řekla: „O tom vy nerozhodujete.“ On se naštvaně podíval a řekl: „Nevím, kdo má tedy poslední slovo!“ Odpověděla jsem: „Můj Mistr má poslední slovo!“ On na to: „Váš Mistr už je ve Spojených státech…“

Při objasňování pravdy jsem poznala, že mi Mistr dal nadpřirozenou schopnost: když někdo haní Mistra a já mu řeknu, aby zmlkl, nedokáže už nic říct. Řekla jsem: „Nemluvte nesmysly o věcech, kterým nerozumíte! Zmlkněte!“ Policista vyběhl z místnosti.

Po chvíli přišel jiný policista a řekl: „Když nepodepíšete, natočíme video.“ Vytáhl kameru a ptal se: „Podala jste žalobu na Jiang Zemina?“ Řekla jsem: „Ano.“ On se ptal: „Proč jste na něj podala žalobu?“ Řekla jsem: „Protože porušoval zákony. Pronásledoval Dafa a také mě.“ Odložil kameru a řekl, že mě musí vzít na lékařskou prohlídku do nemocnice. Jakmile jsem nastoupila do auta, začala jsem jim objasňovat, že „sebeupálení na náměstí Nebeského klidu“ bylo zinscenované ČKS.

Když jsme byli skoro u nemocnice, najednou se mi udělalo špatně a chtělo se mi zvracet. Nohy mi zchromly a sedla jsem si na zem. Pomyslela jsem si: „Mistře, co se mnou je? Co jsem udělala špatně?“ Pak se mi u ucha objevila ústa a řekla: „Je to iluze.“ Ach, to mě Mistr chránil.

Policisté mě odnesli do nemocnice. Lékař řekl, že mám tlak 190. Z toho důvodu mě vazební věznice odmítla přijmout. Tak mě policisté odvezli domů. A já dál chodila zachraňovat lidi bez přestávky.

Jednou, když jsem šla objasňovat pravdu, srazil mě mladík na motorce. Odmrštil mě pět nebo šest metrů daleko. Zátylkem jsem narazila o zem a zaslechla jsem hlasité „křup“. Měla jsem pocit, že mi z hlavy stříká krev. Lidé kolem mi pomohli vstát. Došla jsem k tomu mladíkovi a řekla: „Neboj se, chlapče. Praktikuji Falun Gong a nebudu tě obviňovat.“ Začala jsem mu objasňovat pravdu a přesvědčila jsem ho, aby vystoupil z komunistické strany. Poté, co odešel, jsem zkontrolovala kolo i zátylek – a vše bylo v pořádku. To Mistr zachránil můj život.

Když jsem ten večer doma četla knihu Dafa – více než 300 stránek – na každé stránce zářilo světlo a každý interpunkční znak byl jako malý zlatý nuget. Dívala jsem se na to a nechtěla knihu odložit. Tento stav trval celý týden, než zmizel. To mě Mistr povzbuzoval.

3. Dívání se do sebe a překonání iluze nemoci

V srpnu loňského roku mi nebylo dobře. Skoro měsíc jsem nemohla jíst. Když jsem se napila vody, hned jsem ji vyzvracela. Cítila jsem, že mám žaludek neustále plný. Hodně jsem zhubla a neměla žádnou sílu. Kolem krku se mi objevila tvrdá bulka a na hrudi další, velká jako vlašský ořech. Pořád jsem si vybavovala, že moji dva bratři zemřeli na rakovinu jícnu, žaludku a plic. Pak jsem se ale probrala: „Moji bratři byli obyčejní lidé, ale já jsem jiná – jsem kultivující a Mistr na mě dohlíží.“

Zachovávala jsem si spravedlivé myšlenky i činy a každý den jsem dál chodila ven, i když bylo mé tělo slabé a stále jsem si chtěla lehnout. Ve spravedlivých myšlenkách jsem však zůstávala pevná a nikdy jsem si nelehla.

Co se to dělo? Dívala jsem se do sebe, každý den jsem chodila ven objasňovat pravdu, denně studovala dvě přednášky a cvičila ráno i večer. Četla jsem také další Mistrovy spisy. Nic zvláštního jsem nenašla. V srdci jsem prosila: „Mistře, prosím, osviťte mě.“

Jednoho večera mi zavolala nejstarší sestra. Obvykle nikdy tak pozdě nevolala. To nebyla náhoda. Ach, vzpomněla jsem si – před pár dny mi volala a vynadala mi. Rozzlobila jsem se a chovala se k ní s nelibostí. Staré síly uviděly mou skulinu a začaly mě pronásledovat. To všechno byla iluze a já to nesmím uznat. Poslala jsem mocné spravedlivé myšlenky: Jsem učednicí Mistra, nikdo se mě nesmí dotknout. Kdo se odváží, ten zahyne.

Nepřestala jsem vysílat spravedlivé myšlenky, dokud nebylo všechno zlé odstraněno. V okamžiku, kdy jsem zvedla dlaň, jsem viděla, jak z ní vychází oslnivé bílé světlo. O dva dny později jsem pocítila, že ze mě od hlavy až k patě něco odešlo. Bulka na krku zmizela, stejně tak bulky na hrudi.

V tu chvíli se mi v mysli objevila hromada škeblí. Vzpomněla jsem si, že mi sestra často kupovala živé škeble a dávala mi je do lednice. Já jsem je pak snědla poté, co uhynuly. Mistr mě osvítil: to je zabíjení. Vybavila jsem si Jeho učení a řekla jsem: „Škeble, buďte chápavé. Až dosáhnu dovršení, určitě vám zařídím místo, kam půjdete. Kdybych to nezvládla, Mistr mi pomůže. Jděte a vyčkejte, a už mě nevyrušujte.“

Najednou jsem pocítila, že celé tělo je uvolněné. Po měsíci, kdy jsem skoro nejedla, jsem okamžitě pocítila hlad, najedla se a cítila se zase normálně.

Tato zkušenost mě ještě více utvrdila v odhodlání jít po cestě pomoci Mistrovi v nápravě Fa a nikdy nepolevit. Mistr ve svých učeních opakovaně zdůrazňuje význam dívání se do sebe. Jeho slova jsem si vždy uchovávala v mysli. Když narazím na jakýkoli problém, vždy ho prozkoumám od začátku do konce – a když poměřuji své srdce podle Fa, vždycky najdu něco, co je třeba napravit.

4. Mistr mi daroval nadpřirozené schopnosti: moje kouzelné kolo

Mé jízdní kolo je hlavním prostředkem dopravy, když objasňuji pravdu a zachraňuji lidi. Každý den na něm ujíždím po městě jednu až dvacet mil. Každému, koho potkám, objasňuji pravdu – někteří jsou vděční, jiní na mě křičí. Ať je reakce jakákoli, nenechám se tím pohnout. Jen naslouchám Mistrovým slovům a z celého srdce zachraňuji lidi. Někdy se mi podaří oslovit více než třicet lidí denně, jindy tak deset. Často svému kolu říkám: „Starý příteli, pojď! Jdeme zachraňovat lidi!“

Jednoho dne jsem znovu vyjela. Byl velmi větrný den. Dojela jsem k supermarketu. Před vchodem stálo zaparkovaných několik kol a motorek. Uprostřed byla volná mezera, a tak jsem tam kolo postavila. Stála tam dívka, která prodávala zboží. Už jsem jí objasnila pravdu, a tak jsem jí řekla: „Jdu dovnitř. Podívejte se, prosím, na moje kolo.“ Souhlasila, takže jsem ho nezamykala a šla nakoupit.

Uvnitř jsem jednomu člověku objasnila pravdu, koupila trochu zeleniny a vyšla ven. Uviděla jsem své kolo zaparkované přímo u východu. Podivila jsem se: Přisunula mi ho sem ta dívka? Dívka se na mě usmála: „Teto, vaše kolo je úžasné. Viděla jsem, jak samo vyjelo z parkovacího místa, pak hops, hops, hops, objelo dokola a zastavilo přímo u východu. Vypadalo to, jako by čekalo na svou majitelku.“

Podívala jsem se na místo, kde jsem kolo původně nechala – všechna ostatní kola tam byla povalena větrem. V košíku mého kola přitom zůstalo vše neporušené. V srdci jsem vykřikla: „Mistře!“ a po tvářích mi začaly téct slzy.

Od té doby si svého kola nesmírně vážím. Když se vrátím z deště, vždy ho nejdříve pečlivě očistím, než udělám cokoli jiného.

Na mé cestě kultivace je Mistrova ochrana patrná všude a v každém okamžiku. Všechny problémy, velké i malé, byly vyřešeny. Vím, že Mistr je tu pro mě vždycky. Jen když budu pilně kultivovat, dokážu se odvděčit za jeho soucit.