Poctivá a laskavá domácí pomocnice

(Minghui.org) V roce 2016 jsem začala pociťovat bušení srdce, časté závratě a silnou únavu. Po důkladném vyšetření v nemocnici tradiční čínské medicíny v hlavním městě provincie mi byla diagnostikována úzkostná porucha.

Podstoupila jsem léčbu a více než rok užívala léky, ale nedošlo k žádnému významnému zlepšení. Častý a silný pocit, že umírám, mou úzkost ještě zhoršoval. Právě když jsem ztrácela naději, mi řekla tchyně o Falun Dafa a to mi úplně změnilo život.

Mistr mi krátce po začátku praktikování pročistil tělo a já jsem postupně znovu nabyla zdraví. Při studiu Fa jsem pochopila, že moje kariéra v oblasti fyzioterapie mi už neslouží.

Dva měsíce poté, co jsem odešla z práce, mě jedna přítelkyně požádala, abych vařila a vykonávala drobné práce pro její matku. Zjistila jsem, že mě tato činnost opravdu baví a že se pro ni hodím. Jedním z důvodů je, že mám skutečnou radost z vykonávání zdánlivě všedních domácích prací, z organizace a péče o domácnost. Ocenila jsem také relativně jednoduché pracovní prostředí – při práci pro rodinu bylo málo politiky, soutěživosti a intrik, na rozdíl od běžného pracoviště. Líbilo se mi to natolik, že od té doby pracuji jako domácí pomocnice.

„Máte velmi vysoké morální zásady!“

Po zrušení omezení souvisejících s pandemií covidu-19 v roce 2023 jsem si našla práci u jedné rodiny v obytné čtvrti vedle té naší. Mezi mé povinnosti patřilo odvést a přivést jejich dítě ze školy a připravit večeři. Pracovala jsem tři hodiny denně od pondělí do pátku a dostávala jsem 1 800 jüanů měsíčně.

O několik měsíců později začalo dítě navštěvovat mimoškolní kroužek. Rodina se mě zeptala, zda bych mohla pracovat denně o hodinu déle. Bylo to pro mě náročné, protože jsem potřebovala vyzvednout vlastní dítě a připravit doma večeři. Ale protože nás Mistr učí vždy myslet nejprve na druhé, souhlasila jsem s delší pracovní dobou.

S dalšími hodinami by se samozřejmě měla zvýšit i odměna. Rodina mi nabídla 2 400 jüanů měsíčně. Řekla jsem: „Není to moc?“ Paní domu odpověděla: „Ne, to není moc.“ Ukázala mi svůj výpočet: „Teď dostáváte něco přes 27 jüanů na hodinu, což je více než 81 jüanů denně. Pokud přidáme jednu hodinu, bude to 109 jüanů denně, což za 22 pracovních dnů dělá 2 399 měsíčně – zaokrouhlíme to na 2 400.“

Byla spokojená a čekala na mou reakci. Mně se to ale nezdálo správné. Vzpomněla jsem si, že když jsem šla na pohovor do agentury pro domácí pomocnice, která mě k této rodině přidělila, bylo mi řečeno, že za každou další hodinu práce denně se mzda zvyšuje o 300 jüanů měsíčně, ne o 600. Napadlo mě: „Kdybych nic neřekla, technicky by to nebyla lež.“ Pokud bych šla podle výpočtu zaměstnavatelky, vydělala bych o více než 300 jüanů měsíčně navíc. Ale pokud bych to před nimi zatajila, abych měla více peněz, nebyla bych pak nepoctivá a chamtivá? Jaká bych to byla kultivující?

Řekla jsem tedy manželům sazby agentury a paní se podivila: „Opravdu? To jsem nevěděla.“ Navrhla jsem jí, aby si to ověřila u agentury. Řekla jsem jí, že mám svou víru, a žertem na ni mrkla: „Kdybych vám řekla, čemu věřím, možná byste se polekala.“ Rozesmála se. Pokračovala jsem: „Praktikuji Falun Gong, který učí univerzálním principům Pravdivosti–Soucitu–Snášenlivosti. Nemohu vám to zamlčet, protože nás Mistr učí, abychom ve všem mysleli na druhé. Naším cílem je nakonec dosáhnout stavu nezištnosti.“ Byla velmi ohromená: „Máte velmi vysoké morální zásady!“

Druhý den mi zaměstnavatelka řekla, že se poradila s agenturou a že to skutečně je 300 jüanů navíc za každou přidanou hodinu denně. Dohodli jsme se tedy na zvýšení o 300 jüanů k původním 1 800.

Kdybych nepraktikovala Falun Dafa, jak bych mohla být tak poctivá, i když šlo o můj vlastní zisk? Jak bych mohla dodržovat tak vysoké zásady? Jak bych se vůbec mohla stát tak ohleduplnou osobou? Kdybych se nekultivovala v Dafa, jak bych dokázala nebojovat o malicherné zisky? Zaměstnavatelka mi už sama nabídla více peněz a já jsem to mohla nechat tak. Nebylo by to pro mě lepší, kdybych dostávala vyšší odměnu? Ale jako kultivující jsem to nemohla připustit, protože mým cílem je pozvedat svou úroveň a nakonec se vrátit ke svému původnímu, pravému já.

Představení Dafa matce trpící depresí

Moje předchozí práce skončila v létě 2024. Když na podzim začala škola, našla jsem si nové zaměstnání. Nová rodina měla čtyři děti – jedno na druhém stupni základní školy, jedno ve třetí třídě, jedno ve druhé třídě a jedno předškolní dítě. Rodina už měla chůvu, která s dětmi bydlela, starala se o jejich denní režim a doprovázela je do školy a na kroužky. Mým úkolem bylo přijít večer, pomoci s nádobím a uklidit kuchyň. Poté jsme společně s matkou a chůvou pomáhaly dětem s domácími úkoly.

Matka byla velmi podrážděná a vznětlivá. Na děti téměř denně křičela a bila je. Brzy jsem zjistila, že jí před třemi lety diagnostikovali těžkou depresi, kvůli níž musela být hospitalizována. Podařilo se jí z ní dostat a postupně se zotavila.

Dokázala jsem se vcítit do toho, čím procházela, a vysvětlila jsem jí, že jsem sama trpěla úzkostnou poruchou. Řekla jsem jí, že jsem byla hospitalizovaná a více než rok jsem se léčila, ale příznaky přetrvávaly – až do chvíle, kdy jsem začala praktikovat Falun Dafa. Vytiskla jsem jí články o tom, jak praktikování Falun Dafa pomohlo praktikujícím zotavit se z deprese, a dala jsem jí je. Naučila jsem ji: „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré“ a řekla jí, aby si tyto požehnané věty opakovala, kdykoli to půjde, protože jí to pomůže. Když jsem přišla druhý den do práce, řekla mi, že se jí ty články velmi líbily.

Pomoc dítěti vybudovat si sebevědomí laskavostí

Chůva, která u rodiny bydlela, byla také velmi vznětlivá – možná proto, že měla na starosti čtyři děti, nebo proto, že se na ni přenesly nálady matky. Kdykoli děti udělaly chybu, křičela na ně nebo je nutila stát v koutě. Pokud při dělání úkolů neseděly rovně, přísně je napomínala. Matka si mi postěžovala, že ji chůva stresuje, a řekla, že se v její přítomnosti cítí přetížená a dušená. Uvedla příklad: strávila deset minut v obývacím pokoji a po celou dobu chůva na děti křičela.

Po novoročních svátcích mi byla přidělena pomoc žákyni třetí třídy, dceři. Byla velmi neposedná a nesoustředěná a byla známá tím, že se nedokáže zaměřit na práci. Když jsem jí jednoho dne pomáhala s úkoly, vešla do pokoje její matka pro něco a okamžitě na dceru začala křičet, že se hrbí. Když matka odešla, pošeptala jsem jí: „Seď rovně, ať na tebe zase nekřičí.“ Ona lhostejně odpověděla: „No... taková moje máma je.“ Řekla jsem jí: „Právě proto by ses měla snažit víc a ukázat mamince, že to zvládneš lépe. Jsi hodná holka a vím, že dokážeš udělat správnou věc. Pojďme si dát cíl a pracovat na něm společně.“ „Dobře,“ přikývla a soustředila se na úkol.

O pár dní později si dcera opět nezapsala domácí úkoly, protože neměla návyk si je zapisovat. Její matka zuřila. Bouchala ji opakovaně nabíjecím kabelem. Chudák dívka se schoulila na zemi a plakala bolestí. Matka stále křičela, a pak dceři roztrhala sešit. Když matka skončila, utěšila jsem ji a vysvětlila, proč je důležité zapisovat si úkoly. Řekla jsem jí, že sešit je sice roztrhaný, ale musí najít způsob, jak si úkoly zapsat hned další den, aniž by na něco zapomněla, a že to hned zkontroluji.

Když jsem její poznámky další den zkontrolovala, našla jsem všechno úhledně napsané na papíře. Okamžitě jsem ji pochválila: „Výborně. Skvěle jsi zapsala všechny úkoly. Pokud v tom budeš pokračovat, za tři týdny si vytvoříš dobrý návyk.“ Zeptala se bezelstně: „A to znamená, že po třech týdnech už nebudu muset úkoly zapisovat?“ Usmála jsem se: „Ne. Ale jakmile se z toho stane zvyk, bude to pro tebe snadné. Také pochopíš, jak je důležité všechno si zapisovat, a už nebudeš zapomínat na domácí úkoly.“ Nebyla to odpověď, ve kterou doufala, ale smířila se s ní. „Dobře,“ řekla.

Prošla jsem její hromádku papírků a našla použitý sešit. Řekla jsem jí, aby ho prozatím používala. Usmála se a poděkovala mi. Než jsem ten den odešla, slíbila jsem jí: „Když celý tento týden poctivě zapíšeš všechny úkoly, budu mít pro tebe překvapení.“ Její oči se rozzářily: „Udělám to!“ A opravdu – splnila to. Následující týden jsem jí jako odměnu dala plnicí pero v pěkné barvě a ona byla tak šťastná: „Děkuji, teto!“ Malá odměna jí dodala sebevědomí. Stala se velmi motivovanou a každý den si pečlivě zapisovala úkoly. Další týden jsem jí za dobrou práci dala plnicí pero v jiné barvě. Její schopnost soustředění se také zlepšila a dokázala úkoly dokončit za kratší dobu.

Jednoho dne, než jsem odešla, si mi matka postěžovala, jak těžké je děti vychovávat. Řekla jsem jí: „Všimla jste si? Vaše dcera se za poslední dva týdny tolik zlepšila. Daří se jí skvěle!“ Přikývla, že si toho opravdu všimla.

Hned následující pondělí mi matka nadšeně řekla: „Nevím, co se s ní stalo, ale moje dcera si vede výborně v hodinách angličtiny. Nikdy dříve si nedokázala zapamatovat krátké eseje, které jim učitel zadával. Vždycky jí to trvalo hrozně dlouho – někdy i více než hodinu. Všichni jsme museli čekat, než to dodělá. Ale tuto sobotu měla esej naučenou a zvládla ji hned napoprvé!“ Byla jsem za ni moc ráda: „To je skvělé. Jsem šťastná, že to slyším.“ Když jsem pak s dcerou pracovala, řekla jsem jí, co o ní maminka říkala a jak je na ni pyšná. Povzbudila jsem ji: „Tvoje máma si všimla, jak ses zlepšila, a její názor na tebe se mění. Pojďme pracovat dál a být ještě lepší.“ Dívka přikývla s velkým úsměvem.

Když se u úkolů hrbila, našla jsem jí obrázek zdeformované páteře a ukázala jí: „Pokud takhle budeš sedět dlouhou dobu, tvoje páteř se zdeformuje. Záda se ti ohnou a ramena nebudou rovná. Jsi tak hezká dívka – přece nechceš mít takovou postavu, že? To by vůbec nevypadalo dobře.“ Jakmile jsem to dořekla, okamžitě si sedla rovně.

Kdykoli se začala rozptylovat, jemně jsem jí připomněla, aby se soustředila a mohla tak úkoly dokončit rychleji a mít více času na hraní. Její rukopis býval nepořádný. Když jsem jí vysvětlila, že neupravený rukopis se k její kráse nehodí, začala se opravdu snažit psát úhledně.

„Mělo by být více takových chův, jako jste vy!“

Když byla dcera v pátek na kroužku, matka mě požádala, abych se postarala o jejího nejmladšího syna. Měla jsem mu pomoci s domácími úkoly, než si spolu zahrajeme hru. Když se po chvíli přišla podívat a viděla, jak si hrajeme a dobře se bavíme, zeptala se: „Máte hotové úkoly?“ Řekla jsem jí, že jsme je zvládli za půl hodiny.

Matku to velmi překvapilo, protože ona sama měla vždy potíže pomoci synovi s domácími úkoly. Vysvětlila mu věc jednou či dvakrát a když to nepochopil, zvýšila hlas a křičela na něj. Někdy dokonce házela věcmi. Prodloužený proces vyčerpával jak matku, tak dítě. Matka řekla: „Mělo by být více takových chův, jako jste vy.“

Kdybych nepraktikovala Falun Dafa, neměla bych tak velké srdce, tolik trpělivosti s dětmi a snášenlivosti k jejich chybám a zlozvykům. Stejně jako matka a chůva bych na děti křičela a fyzicky je trestala, jakmile by udělaly něco, co se mi nelíbilo. Matce jsem řekla, že v ní vidím sama sebe z doby předtím, než jsem začala praktikovat Falun Dafa.

Praktikuji Falun Dafa a moje slova i činy Dafa reprezentují. Chci lidem ukázat, jak mě praxe změnila k lepšímu, a doufám, že si uvědomí, jak je Dafa nádherný. Svými činy chci ukázat světu: „Falun Dafa je spravedlivý Fa. Mistra hanobí Komunistická strana Číny.“