Následky předvádění se

(Minghui.org) Jako učedník Dafa v období nápravy Fa vím, že bych měla pomáhat Mistru Li při nápravě Fa a při zachraňování vnímajících bytostí a nikdy nezapomínat na odpovědnost a poslání, které nesu. Jsem si jasně vědoma toho, že při plnění tří věcí zaostávám za pilnými praktikujícími. Nicméně praktikující kolem mě si myslí, že mám silné spravedlivé myšlenky, dobrou schopnost osvícení a dobře objasňuji pravdu. Časem však ve mně začalo narůstat připoutání k předvádění se – a následovala jedna zkouška za druhou.

Následky

Po nějakou dobu byly v některých obytných komunitách na nástěnkách vyvěšeny plakáty, které hanobily Mistra a očerňovaly Dafa. Několik praktikujících a já jsme je s ochranou Mistra postupně sundali.

Většina těchto skleněných vitrín stála přímo naproti vrátnici obytného areálu a směřovaly na ně kamery. Abychom se vyhnuli odhalení, jeden z nás držel deštník a otevřenou tašku, zatímco druhý rychle páčil zámek šroubovákem, strhl plakát, vložil ho do tašky a odešli jsme.

Jednou při páčení vitríny byl hluk tak hlasitý, že vyšel strážný podívat se, co se děje. V tom okamžiku projel kolem motocykl s burácejícím motorem. Využili jsme rozptýlení a odešli nepozorovaně. Když pak strážný kontroloval záznam z kamer, byla tato část úplně prázdná. Podobné příhody se staly ještě několikrát. Přestože to někdy vypadalo velmi nebezpečně, žádnému praktikujícímu se nakonec nic nestalo.

Koordinátoři mě často žádali, abych navštěvovala praktikující procházející karmou nemoci, sdílela zkušenosti a vyměňovala si s nimi porozumění. Z jejich souhlasných pohledů a obdivného tónu ostatních se ve mně postupně vyvinulo připoutání k předvádění se, pocit nadšení, potvrzování sebe sama a dokonce připisování si zásluh za to, co pro nás učinil Mistr. Byla jsem na sebe pyšná. Ačkoli jsem věděla, že vše zařídil Mistr, připoutání přetrvávala, protože jsem se skutečně nekultivovala ve Fa.

Jednou, když jsem byla na cestě k domu praktikujícího studovat Fa, jsem šla po cestě a člověk přede mnou mi náhle podstrčil nohu a podrazil mě. Těžce jsem upadla na zem a přimáčkla si levou nohu pod tělo. Bolest byla tak silná, že jsem se nemohla zvednout. Praktikující, který šel přede mnou, se otočil, uviděl mě na zemi a pomohl mi vstát. Trpělivě jsem snášela bolest a kulhaje jsem v srdci řekla Mistrovi: „Mistře, prosím, pomozte mi.“

Bolest okamžitě polevila a já pokračovala do domu praktikujícího. Cestou zpět však byla moje levá noha silně oteklá a pohmožděná a nemohla jsem na ni došlápnout. Musela jsem poskakovat.

Když jsem se vrátila domů, studovala jsem Fa a vysílala spravedlivé myšlenky. Skutečně jsem se však nepodívala dovnitř ani se neosvítila k tomu, proč k události došlo. Místo toho jsem jen prosila Mistra, aby mi pomohl rychle se uzdravit. A skutečně – následující den jsem ráno mohla dělat cvičení Dafa jako obvykle. Díky Mistrově soucitu byla moje noha už druhý den v pořádku.

Vrátila jsem se na místo studia Fa s připoutáním ukázat praktikujícím, jak rychle se moje noha uzdravila. Výsledkem však bylo, že jsem byla ten den zatčena a odvedena do vazební věznice.

Dívání se do sebe a zachraňování lidí ve vazební věznici

Ve vazební věznici jsem každý den recitovala Hong Yin, vysílala spravedlivé myšlenky a dívala se do sebe. Nedokázala jsem se však soustředit. Kvůli svým mezerám ve mně staré síly našly příležitost, což vedlo k mému pronásledování.

Když jsem se dívala dovnitř, objevila jsem mnoho připoutání – sklony k předvádění se, marnivost, horlivost, zášť, touhu po uznání i potřebu potvrzovat sebe sama. Každý den jsem odhalila připoutání, kterého jsem si dříve nevšimla, a ujišťovala jsem Mistra, že jsem odhodlána se zcela napravit. Věřila jsem, že tady nemám být, a cítila jsem, že musím najít cestu ven.

Ať už se praktikující Dafa nacházejí kdekoli, musíme potvrzovat Fa, nikdy nezapomenout objasňovat pravdu a pomáhat Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti. Při stání ve frontě na jídlo platilo pravidlo, že ti, kteří přišli později, šli na konec řady. Noví lidé přicházeli téměř každý den a já jsem je vždy pustila před sebe. Vždy jsem se stavěla na konec fronty. Ostatní zadržení si brali krabičky s větší porcí jídla, takže na konci obvykle zbývalo jídla méně.

V jedné cele bylo pohromadě 30 až 40 lidí. O jednu matraci se dělili dva lidé, celkem bylo 20 matrací. Po spaní se musely matrace úhledně složit, ale přenášeli je vždy jen dva lidé – byla to těžká práce, která se musela dělat dvakrát denně. Ačkoli jsem se na té práci kvůli svému věku nemusela podílet, vždy jsem pomáhala těm, kdo ji měli na starosti.

Nově příchozí vězni obvykle na začátku plakali. Utěšovala jsem je a povzbuzovala. Vyprávěla jsem jim o Dafa a pomáhala jim vystoupit z KS Číny.

Vězni se často mezi sebou hádali a já jsem pomáhala spory urovnávat. Všichni si mě vážili. Bez ohledu na věk, ať staří či mladí, mi říkali „teto“. Někteří lidé říkali, že by bylo skvělé, kdyby měl každý takový charakter jako „teta“. A pár z nich dodalo, že se jim po mně bude stýskat, až budu propuštěna.

Protože moje rodina nevěděla, že jsem zadržována ve vazební věznici, nikdo mi neposlal peníze. Nemohla jsem si nic koupit. Ostatní vězni se se mnou dělili o jídlo či věci denní potřeby a dojalo mě jejich opravdové laskavé srdce.

Když jsem do centra dorazila, jedna z vězenkyň, která tam byla už delší dobu, mi řekla: „Vy praktikující Falun Dafa býváte obvykle propuštěni po třiceti dnech.“ Pomyslela jsem si tedy, že mám dost času, abych každý den pomohla jednomu vězni vystoupit z KS Číny. Nečekaně jsem však byla propuštěna už po dvaceti dnech. Hluboce jsem litovala, že jsem ten čas nevyužila k tomu, abych pomohla všem.

Ve věznici nás jeden strážný každý den hrubě urážel. Denně jsem na něj vysílala spravedlivé myšlenky a přála si, aby s praktikujícími Dafa zacházel laskavě.

Jednoho dne ke mně tento strážný přišel. K mému překvapení se velmi mírným tónem zeptal, zda mi někdo neubližuje. Řekla jsem, že ne. Potom se mě zeptal: „Nemáte nějaké potíže? Postarám se o vás. Nebudu vás trestat.“

Dříve jsem považovala studium Fa za pouhou formalitu. Když jsem studovala s ostatními praktikujícími, nedokázala jsem Fa vstřebat. Pletla jsem si zaměstnanost navenek s opravdovou kultivací a pohlížela na osobní objasňování pravdy tváří v tvář jen jako na úkol, který je třeba splnit.

Po propuštění z věznice jsem se věnovala výrobě kalendářů s objasňováním pravdy a jejich distribuci. Také jsem chodila do obytných čtvrtí a venkovských vesnic rozdávat DVD, brožury a další materiály. Dokonce jsem se vydávala i k úřadům veřejné bezpečnosti, soudům, prokuraturám a vazebním věznicím a vysílala tam spravedlivé myšlenky. Byla jsem neustále zaneprázdněna, v neustálém shonu. Teprve zadržení mi ukázalo, jak málo jsem Fa skutečně studovala a že jsem se doopravdy nekultivovala.

Uvědomila jsem si, že jsem se dříve vymlouvala na svůj věk, a proto jsem nevěnovala dostatek pozornosti memorování a recitaci Fa. Začala jsem Fa recitovat s klidnou myslí. Za posledních pět let jsem přednesla Zhuan Falun nazpaměť už osmnáctkrát. Budu v tom pokračovat, plně se rozpouštět ve Fa, neustále se očišťovat a napravovat, a žít podle principů Pravdivosti–Soucitu–Snášenlivosti. Jen důkladným studiem Fa se projeví síla zachraňování bytostí.

Budu pilnější v kultivaci a naplním očekávání našeho soucitného Mistra i Jeho bezmezné milosti.