Zbavení se základního připoutání k tomu vypadat krásně a upraveně

(Minghui.org) Když se mluvilo o základních připoutáních, dlouho jsem si myslela, že jsem je už v dřívějších fázích pronásledování odstranila, a téma mě tedy příliš netrápilo. Poslední dobou jsem však zjistila, že mám stále větší potíže vycházet s lidmi kolem sebe — hádali se se mnou bezdůvodně, říkali mi věci, které bolely, a chovali se iracionálně. Dlouho jsem to přisuzovala zdegenerované morálce, kdy přátelství erodují moc a osobní zájmy. Považovala jsem za normální, že se lidé takto chovají, zvlášť poté, co jsem přišla o výbornou práci a přestala žít v honosném stylu. S touto myslí jsem vůči mnoha lidem cítila zášť. Až teprve když mě postihla obzvlášť těžká zkouška, začala jsem se dívat dovnitř.

Vždy jsem pociťovala silné připoutání ke své rodině, ale právě toto pouto mi často přinášelo bolest. Čím víc jsem se o ně starala a čím víc jsem se za ně obávala, tím více se zdálo, že se mi vzdalují a že se ke mně chovají nespravedlivě. Přestože jsem léta snášela jejich negativní chování a postoj, stále dokázali nacházet nové způsoby, jak mou trpělivost zkoušet. Měla jsem pocit, že mě už méně vnímají jako milovanou osobu a více jako někoho, kdo má plnit jejich potřeby.

Kdykoli mě zachvátil vztek, uvědomila jsem si, že to není proto, že bych nechtěla dávat, ale že mě přiměli cítit se jako neuctívaná, ošklivá služka — obraz, který hluboce nenávidím. Věděla jsem, že ten pocit pramení z ponižování, které jsem zažívala už v dětství. Celý život jsem se snažila tomuto obrazu vyhnout, a zdálo se, že jsem uspěla. Jako dospělou mě společnost vnímala jako inteligentní a elegantní. Přesto jediné slovo od rodiny mě mohlo zase srazit k tomu nechtěnému obrazu.

Nemohla jsem se přestat vidět jako ta ošklivá služka a trápilo mě to. Nedávno mě zasáhla tvrdá rána a ten bolestný pocit se ještě prohloubil. Často jsem studovala Fa v naději, že se tohoto připoutání k rodině zbavím. Jednoho dne, když jsem četla, se mi vynořila myšlenka: „Proč ten obraz tak nenávidím? Kdybych se opravdu narodila s takovým obyčejným, nevzhledným zjevem, raději bych zemřela? Proč se s tím nesmířím?“

S pomocí Mistrova vedení jsem si přečetla článek „Zlatý Buddha (s Mistrovými komentáři)“. V příběhu dva muži, kteří působili uctivě, ale postrádali upřímnost, skočili do kotle s vroucím olejem a proměnili se v kousky smaženého těsta. Naproti tomu upřímné srdce řezníka, jenž vypadal špinavě a neupraveně, se proměnilo ve zlatého Buddhu poté, co bez váhání svěřil své srdce těm dvěma, když uslyšel, že jdou spatřit Buddhu. Uvědomila jsem si, že mezi obrazem ošklivé služky, kterým jsem pohrdala, a obrazem takzvaného špinavého řezníka není v podstatě žádný rozdíl. Má nechuť k obrazu ošklivé služky vycházela z mé touhy vypadat navenek důstojně – touhy zakořeněné v nečistých myšlenkách.

Před více než dvaceti lety navštívila jedna praktikující domov důchodců a uviděla staršího diabetického pacienta, jehož nohy byly plné vředů a hnisu. Vědoma si toho, že je praktikující a že by měla být ke druhým laskavá, připravila kýbl s vodou a umyla starému člověku nohy od krve a hnisu. Když jsem to viděla, byla jsem hluboce otřesena a uvědomila jsem si, že bych toho nikdy nebyla schopná. Dodnes si tu scénu pamatuji a občas se ptám sama sebe: „Dokázala bych to teď?“ Moje odpověď stále zní ne, protože mi stále záleží na tom, abych působila pěkně a elegantně, i když vím, že praktikující by takto neměl uvažovat.

Uvědomila jsem si, že mám jedno základní připoutání: usilování o vše, co je pěkné a krásné – příjemné životní prostředí, příjemnou povahu, elegantní vzhled a držení těla. Toto usilování bylo ve mně dobře skryté.

Toto připoutání bylo těžké rozpoznat, protože se skrývalo za pojmem sebekultivace – „praktikuji, a proto se přece chci stát lepším člověkem“. V jednu dobu jsem byla předmětem závisti mnoha lidí. Poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa, jsem získala hlubší porozumění životu a začala jsem se na svět dívat z nové perspektivy. Postupně jsem uvěřila, že jsem duchovní a moudrá, a v duchu jsem si říkala: „Podívej, Falun Dafa ze mě udělal krásnější a elegantnější osobu.“ Svou touhu stát se krásnou a elegantní jsem omlouvala jako neškodnou. Přála jsem sobě i všem kolem sebe, aby byli pokojní, ušlechtilí, ctnostní a jemní. Kvůli tomu jsem se vyhýbala místům, která jsem považovala za nečistá nebo podřadná, a stranila se lidí, které jsem považovala za nemorální nebo vulgární, protože jsem se bála, že by mohli snížit mé postavení. Dívala jsem se na ně svrchu, přestože jsem se snažila působit laskavě. Abych si udržela pocit půvabu a elegance, často jsem vyhledávala samotu. Bylo to, jako bych žila jako princezna, ochotná zůstat jen v krásné zahradě a neochotná vkročit tam, kde by si mohla umazat sukni.

Neviděla jsem, že vše hezké a elegantní je výsledkem kultivace a nelze toho dosáhnout uměle, zvlášť když jsem se snažila použít Dafa k dosažení tohoto sobeckého cíle. Kultivace znamená snášet zkoušky v tomto nečistém světě, abychom se stali čistšími a přizpůsobili se vyšším měřítkům. Já jsem však dělala pravý opak – vyhýbala jsem se špinavým věcem světa a promarnila příležitosti ke kultivaci.

Být praktikujícím znamená být bezpodmínečně nezištný, soucitný a čelit i těm nejtěžším situacím s radostí. Díky tomuto porozumění jsem objevila základní připoutání, které se ve mně dlouho skrývalo. Četla jsem mnoho článků na Minghui a viděla, jak jiní praktikující snášejí mnohem těžší zkoušky než já, a přitom necítí zášť. Jejich vytrvalost mě inspirovala a rozhodla jsem se odstranit tu špinavou představu sebespravedlnosti. Postupně jsem přestala cítit zášť vůči rodině a přátelům. Mé srdce se zjemnilo a otevřelo, a touha chovat se jako princezna zmizela. Bolest z pocitu „ošklivé služky“ mě už netrápila. Cítila jsem se lehká, jako nový člověk.

Děkuji Vám, Mistře. Konečně jsem se stala otevřenou a ušlechtilou praktikující, opravdovou navenek i uvnitř, a už necítím potřebu vyhýbat se některým prostředím.