Kultivační zkušenosti malíře

(Minghui.org) Jsem profesionální malíř. Během více než dvaceti let kultivace jsem mnohokrát šel mimo směr a opakovaně dělal chyby, ale Mistr se mě nikdy nevzdal. Rád bych se podělil o několik svých kultivačních zkušeností a porozumění. Pokud něco není v souladu s Fa, doufám, že mě spolupraktikující soucitně opraví.

(1)

Často si říkám, že kultivace je otázkou volby. V klíčových momentech jde o to, jestli se člověk rozhodne směřovat k božskému, nebo zůstane na lidské úrovni. Když jsem se učil malovat, někdy jsem se rozhodl správně, jindy špatně. Většinou, když bylo rozhodnutí v souladu s Fa, brzy jsem to poznal – ale když jsem se rozhodl špatně, bez výjimky jsem si to uvědomil až zpětně.

Na střední škole jsem nepraktikoval pilně. Věděl jsem jen, že Dafa je dobrý a že bych měl jít po cestě, kterou pro mě Mistr uspořádal. Ale jak vlastně jít po cestě, kterou Mistr určil? Tehdy jsem tomu ještě jasně nerozuměl.

Ve škole jsem se na studium malby nesoustředil, protože moje mysl byla dost aktivní. Chtěl jsem zkoušet různé věci, ale všechny byly spojeny s moderními, zkaženými uměleckými formami. Nějakou dobu jsem měl velký zájem o street art a graffiti, a tak jsem se to šel učit. Tehdy mě to velmi přitahovalo, ale když jsem se dozvěděl víc o tom, co za tím ve skutečnosti stojí, probral jsem se.

Přečetl jsem si Učení Fa na setkání o komponování hudby a tvorbě výtvarného umění a pochopil jsem, že je dobré dělat věci v souladu s principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Ale to, co street art a graffiti vyjadřuje a reprezentuje, s těmito principy nesouzní – a tak jsem se po tomto uvědomění rozhodl, že se touto cestou nevydám.

Postupně jsem díky studiu Fa opustil mnoho uměleckých forem, které jsem měl dříve rád, a začal se učit klasickou olejomalbu úplně od začátku. Moje tehdejší myšlenka byla jednoduchá: historie olejomalby sahá hluboko do minulosti, a na Západě má slavnou tradici – Mistr tedy tuto cestu určitě schvaluje.

Tentokrát jsem si vybral správně.

Ale jak se to naučit? A od koho? V mém tehdejším prostředí všichni, kdo by mě mohli učit, znali jen moderní věci – to mě velmi trápilo. Chtěl jsem, aby moje díla byla víc tradiční a důstojná, a s tím se postupně objevilo i silné připoutání. Začal jsem být zaslepený a pořád jsem hledal něco vnějším způsobem. Navštěvoval jsem známé malíře a seznamoval se s lidmi z akademické sféry – doufal jsem, že se od nich něco naučím. Ačkoliv jsem si myslel, že dělám pokroky, často jsem se stal samolibým. Někdy jsem dokonce žárlil na úspěchy druhých. Uvízl jsem v tom velmi hluboko.

Pak jsem si náhodou všiml, že moje úplně první obrazy – když mě ještě nikdo nic neučil – byly stokrát lepší než ty, které jsem dělal teď. Uvědomil jsem si, že jsem sešel z cesty. Jako praktikující Dafa se přece mám asimilovat k Dafa – tomu nejdokonalejšímu ve vesmíru. V původním stavu jsem byl nevinný a čistý, a tak byly i mé obrazy přirozeně čisté. Většina toho, co jsem později hledal a co jsem se učil, vzniklo ve zkaženém prostředí. Nasbíral jsem toho příliš mnoho. Pokud bych si tyto věci nepojmenoval a neodstranil, bylo by to jako vrstvy hlíny, které mě dusí. Uvědomil jsem si, že i malba je jako kultivace – nemohu nic hledat navenek, musím se dívat dovnitř.

Jak jsem pokračoval v malbě i v kultivaci, začal jsem zpětně vidět své vzpomínky jinak. Uvědomil jsem si, že i slova, která mi kdysi říkali moji obyčejní učitelé, pro mě ve skutečnosti uspořádal Mistr. Ačkoliv i oni měli odchylky, to, co mi říkali, bylo často velmi správné a blízké tradiční malbě. Právě tyto zdánlivě nesourodé podněty se nakonec spojily do velmi důstojné, tradiční cesty. Ukázalo se, že Mistr pro mě už dávno vše připravil. Jen jsem si myslel, že jsem výjimečný, a tak jsem pořád hledal – a nic nenašel. Poté, co jsem to pochopil, jsem přestal nahánět poznání. Všechno, co jsem měl znát, mi začalo přicházet prostřednictvím Fa.

Začal jsem se naplno soustředit na malbu a přestal hledat venku. Objevil jsem mnoho odpovědí, které se dotýkaly samotné podstaty umění. Ze všech stran ke mně začaly přicházet i poznatky z nejnovějších výzkumů. Často jsem dostával náznaky ke svým otázkám. Kultivace je opravdu úžasná.

(2)

Pod vlivem obrazů z oficiálních výstav v Číně a zkušeností z akademického prostředí jsem se dlouho bál tvořit vlastní malby. Uměl jsem malovat menší věci, ale neměl jsem ponětí, jak vytvořit skutečně větší dílo. Měl jsem zakořeněné představy, že tvorba obrazu spočívá hlavně ve sbírání podkladů, v dostatečném množství fotek a ve zpracování celé řady náčrtků. Myslel jsem si, že nejdůležitější je právě ta fotka – bez ní přece technika, kterou jsem se naučil, nemůže fungovat.

Spolupraktikující mi poradili, že když je v Číně těžké malovat přímo o pronásledování, mohl bych zobrazit krásné scény z praxe kultivace. Jednou jsem nebeským okem velmi jasně uviděl božskou bytost – ale moje představa, že vše musím malovat realisticky, mě zablokovala jako hora. Maloval jsem pomalu a tuto příležitost jsem promarnil.

Začal jsem se dívat na obrazy Rafaela a mistrů renesance. I oni malovali bohy a lidi – bez jakýchkoliv fotek. A přesto vytvořili tak nádherné umění. O co se opírali? Vedl jsem v hlavě boj s těmi zakořeněnými představami, ale přehlížel jsem to nejdůležitější – že tito umělci měli pevnou víru v Boha. Před vynálezem fotoaparátu přece také žili mistři malíři. Nedostatek fotografií nebo podkladů přece není důvod, proč nemohu tvořit. Bojoval jsem s těmito představami a přemýšlel – co mě vlastně tak brzdilo? Objevil jsem skryté připoutání k pověsti – strach z toho, co si o mně ostatní pomyslí, když bude můj obraz jiný než ty ostatní. Když jsem si toto připoutání uvědomil, rozhodl jsem se, že se o to prostě pokusím.

Začal jsem pracovat s představivostí a načrtnul jsem spoustu malých kompozic. Šlo to mnohem rychleji, než jsem čekal, ale zároveň mě to úplně vyčerpalo. Vybral jsem jednu ze skic a pustil se do návrhu barev. Pomocí softwaru jsem nahrál barevný náčrt do počítače a pracoval s barevností. Začal jsem malovat hlavy hlavních postav, navrhovat výrazy. Udělal jsem kompletní návrh každé postavy a převedl je do barevné podoby. Trvalo to zhruba dva týdny. Vyřešil jsem i detaily, kde jsem předtím neměl jasno. Některé drobnosti jsem si vyfotil na mobil jako pomůcku. Tento krásný proces trval asi měsíc – každý den jsem vytvořil něco nového. Cítil jsem, jak se tyto postavy v průběhu tvorby rodí do existence. Celý průběh mi dodával vnitřní sílu a odhodlání.

Pak jsem si nechal udělat rám a zvolil rozměr plátna. Začátek šel rychle, ale objevilo se spoustu potíží, které jsem nečekal – kvůli většímu formátu najednou působily původně pečlivě vykreslené linie jako příliš volné, kompozice vypadala nevyváženě. Tyto úpravy byly dost bolestivé. Pokaždé, když jsem něco měnil, litoval jsem, že jsem to nepromyslel dřív. Ale byla to cenná lekce.

Jakmile jsem se dostal do soustředěného stavu, zjistil jsem, že vedle sebe ani nepotřebuji malý návrh – prostě jsem bral štětec a maloval. Někdy ten stav vydržel i dlouho. Vše šlo přirozeně, jako by přede mnou postavy skutečně stály. Ale samozřejmě byly i dny, kdy jsem se necítil dobře – a myslím, že to bylo tím, že jsem v těch chvílích nedržel krok s kultivací. Když jsem nemohl začít malovat, četl jsem Fa, jak jen to šlo. A zjistil jsem, že ten pěti­měsíční proces tvorby proběhl vlastně velmi plynule.

Přiznávám, že moje mysl během malování nebyla vždy čistá. Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek – a i to byl proces kultivace. Někdy jsem zaslechl v hlavě hlasy, které mě chválily. Když se objevila touha po pověsti, odmítl jsem ji. Moje srdce se postupně čistilo – a když byl obraz téměř hotový, měl jsem chuť se rozplakat. Ten pocit byl radostný, ale ne kvůli mně. Cítil jsem Mistrovu soucitnou ochranu během celé tvorby. Mistr mě nikdy neopustil – i když jsem to sám chtěl mnohokrát vzdát. A také jsem silně cítil, že všechno, co teď dělám, není kvůli mně, ale pro lidi kolem mě – pro všechny vnímající bytosti. Najednou se přede mnou rozprostřel široký, otevřený svět. Když jsem se ohlédl zpátky na ty "hory", které jsem kdysi nedokázal překročit, vypadaly už jen jako měkké kopečky.

Přes kultivaci jsem překonal své představy a dokázal něco, co jsem dříve považoval za nemožné.

Ještě jednou děkuji Mistrovi za jeho soucitnou ochranu. Vím, že se dál musím pevně držet Mistrových slov a vytrvat na cestě kultivace.

Heshi!

Články, ve kterých praktikující sdílejí svá pochopení, obvykle odrážejí vnímání jednotlivce v určitém okamžiku na základě jeho kultivačního stavu, a jsou nabídnuty v duchu umožnění vzájemného povznesení.