Mladá praktikující: Usilovně kráčím po své cestě kultivace

(Minghui.org) Narodila jsem se v 90. letech. O Falun Dafa jsem věděla už od dětství, protože jej praktikovali rodiče, ale sama jsem začala praktikovat až v roce 2021. Seznámila jsem se se svým manželem právě díky tomu, že také cvičil Falun Dafa, a tak mám partnera, se kterým mohu pilně kráčet na cestě kultivace.

Zocelování v průběhu zkoušky

Měla jsem připoutání – stále jsem se obávala, že protože jsem začala pozdě, nebude dost času a nebudu schopná splnit své poslání pomáhat Mistrovi zachraňovat lidi. Když jsem objasňovala pravdu, například při rozdávání informačních materiálů s manželem, příliš jsem lpěla na samotné činnosti. Byla jsem tak připoutaná, že jsem pracovala jako stroj – každý den bez zastavení. Nedokázala jsem se dívat do sebe.

Ačkoli jsem dělala posvátnou věc – pomáhala při nápravě Fa – mé úmysly nebyly čisté, a toho využily staré síly. Když jsme rozdávali letáky, někdo nás udal. Policie nás vypátrala, zatkla a držela ve vazební věznici. Nezákonně nás zadržovali více než rok.

Po zatčení jsem odmítla spolupracovat. Neřekla jsem ani jméno, tak se rozhodli použít rozpoznávání obličeje. Ani po třech pokusech mě však nedokázali identifikovat. Chtěli po mně heslo k telefonu. Když jsem ho odmítla prozradit, kopli mě do kolen a dali facku. Zakřičela jsem: „Falun Dafa je dobrý! Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré!“

Když jsme s manželem procházeli zdravotní prohlídkou, mluvil s policisty o Dafa a řekl jim, že když člověk vystoupí z Komunistické strany Číny, zajistí si bezpečí. Já jsem hovořila s jednou policistkou. Pozorně poslouchala a kladla otázky.

Cestou do vazební věznice začalo pršet. Jeden z policistů, možná když pochopil pravdu, řekl: „Prší. Možná vás Bůh lituje.“

Mého manžela a mě odvezli do různých vazebních věznic. Když jsem dorazila, bylo už po desáté hodině večer, a určili mi místo na spaní vedle jedné praktikující. Věděla jsem, že to soucitný Mistr zařídil, aby mě v těžkostech povzbudila.

S její pomocí jsem se rychle dostala z depresivního stavu a začala objasňovat fakta spoluvězeňkyním. Někdo mě později nahlásil vedoucí cely. Ta nařídila, aby mě sledovali a nedovolili mi s nikým mluvit. Přesto jsem si našla příležitosti mluvit s lidmi kolem sebe. Vězeňkyně, která mě udala, se pak dostala do sporu s jinou a byla od vedoucí cely tvrdě pokárána. Ocitla se ve velmi těžké situaci. Nikdo z rodiny jí neposílal peníze na útratu a nikdo se o ni nestaral. Seděla sama v koutě a plakala, že už nechce žít.

Necítila jsem vůči ní zášť za to, že mě udala. Držela jsem ji za ruku a utěšovala. Byla dojatá. Už nikdy mě vedoucí cely neudala. Když jsem měla být převezena do jiné cely, řekla mi: „Dávej na sebe pozor.“

Brzy mě převedli do přechodné cely, kde jsem se setkala s dlouholetou praktikující paní Feng. Strávily jsme spolu tři týdny a vzájemně si sdělovaly části Fa, které jsme měly naučené nazpaměť.

Pak nás od sebe oddělili. Když mě převedli do stálé cely, pokračovala jsem ve cvičeních. Odmítla jsem recitovat vězeňský řád, takže mi vedoucí cely řekla, že mě nahlásí dozorci. Odpověděla jsem jí: „V minulosti lidé říkali: Když člověk ráno slyšel Tao, večer může umřít.“ (Rozplynout se ve Fa, Podstata dalšího pokroku)

Pomyslela jsem si: „Když se nebojím ani smrti, tím spíše se nebudu bát, že mě nahlásíte vedoucí týmu!“

Vedoucí týmu přišla, aby se mnou mluvila. Pořád jsem měla soutěživou mentalitu, takže poté, co jsme si vyměnily pár slov, jsem na ni začala křičet, protože hanobila Falun Dafa. Zakřičela jsem: „Falun Dafa je dobrý! Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré!“ Vedoucí týmu poslala někoho pro pouta a okovy a nechala mi je nasadit.

Protože jsem byla spoutaná, nemohla jsem chodit vzpřímeně a i používání toalety mi bylo omezeno. Když jsem se vrátila do cely, spoluvězeňkyně byly zděšené tím, co viděly, a neodvážily se ke mně přiblížit. Byla jsem rozrušená a začala hlasitě objasňovat pravdu – mluvila jsem o zinscenovaném sebeupálení na náměstí Nebeského klidu, o „kameni se skrytými znaky“, o tom, jak starověká Římská říše pronásledovala křesťany a nakonec byla zničena čtyřmi velkými morovými ranami, a také o tom, že dobro a zlo přinášejí odpovídající následky.

Vložila jsem do toho všechny své síly a můj hlas se nesl celým prostorem. Ozval se i někdo z mužské cely dole a zakřičel: „Určitě jsi už unavená z toho křiku, odpočiň si.“

Jeden dozorce řekl spoluvězeňkyním: „Zacpěte jí pusu.“ Nikdo se ale neodvážil ke mně přiblížit. Potom nařídil vedoucí cely: „Jestli znovu zakřičí, nedávejte jí žádnou vodu.“

Zakřičela jsem zpátky: „To je v pořádku, klidně mi vodu nedávejte. Od této chvíle nebudu jíst. Držím hladovku na protest proti pronásledování.“ Ten den jsem nic nejedla. Když viděly, že to myslím vážně, několik vězeňkyň se mě snažilo přemluvit, abych jedla. Některé říkaly, že nerozumí, proč by praktikující měla hladovkou ubližovat sama sobě. Když jsem to slyšela, začala jsem znovu jíst.

V poledne si vězeňkyně zdřímly, ale já ne. Seděla jsem spoutaná na pryčně, zvedla dlaň a celé odpoledne vysílala spravedlivé myšlenky. Dozorčí mi několikrát gestem naznačoval, ať si také lehnu, ale jen jsem se usmála a zavrtěla hlavou.

Po polední pauze se najednou ozvalo hlášení, že ti, kdo nedostali všechny tři dávky očkování, mají vystoupit ven. Přečetli několik jmen, mezi nimi i moje. Uslyšela jsem také jméno paní Feng. A tak jsem šla ven.

Když jsem ji spatřila, pochopila jsem, že to bylo uspořádání Mistra. Když mě uviděla v poutech, zeptala se, co se stalo a zda jsem potrestaná za to, že jsem cvičila. Bylo to, jako bych potkala člena rodiny. Neudržela jsem slzy a řekla jí: „Ano.“ Řekla mi, abych s nimi nebojovala, ale chovala se k nim se soucitem. Dodala také, že mé hlasité svědectví toho rána bylo dobře vykonáno. Spoluvězeňkyně z její cely poznamenaly, že musím být vzdělaná, protože to, co jsem řekla, dávalo smysl.

Podpírala mě, když jsme scházely ze schodů, protože jsem byla spoutaná a nemohla jít rychle. Vedoucí týmu zakřičela zepředu: „Přidejte, vy vzadu!“

Ve mně se znovu probudila soutěživost a odpověděla jsem: „Jsem v poutech, nemůžu jít rychle.“

V cele zavládlo ticho a všechny oči se upřely na mě. Vedoucí týmu přišla blíž a začala mi dávat facky. Paní Feng okamžitě přiběhla, chytila jí ruku a zastavila ji slovy: „Nebijte ji.“ Všichni čekali, že paní Feng bude seřvána, ale vedoucí týmu neřekla nic a odešla.

Došlo mi, že je to pro mě výstraha. Proč byla paní Feng, která denně cvičila a neporušovala pravidla, v pořádku, zatímco já jsem byla spoutaná a ještě zbitá? Protože její myšlenky byly v souladu s Fa, staré síly si na ni netroufly. Dozorcům jsem se sice nepodřídila, ale stále ve mně přetrvávala soutěživost a zášť. Proto byl výsledek jiný.

Po setkání s paní Feng jsem se uklidnila a začala se více dívat do sebe. Objevila jsem v sobě sobectví, soutěživost, zášť, pohrdání i marnivost. Protože jsem byla spoutaná, bylo pro mě obtížné chodit na toaletu nebo si umývat vlasy. Laskavé spoluvězeňkyně se nabídly, že mi vlasy umyjí, pomohou mi při používání toalety, dokonce mi praly ponožky. Věděla jsem, že Mistr zařídil, aby mi pomohly. Cítila jsem vděčnost a zároveň věděla, že jim musím pomoci k tomu, aby byly zachráněny.

Bylo mi jasné, že Mistr nedovolí, aby mi pouta a okovy nasazovali neustále. Jakmile se napravím v souladu s Fa, budou je muset sundat. Jenže mé emoce kolísaly. Někdy jsem byla pevná, jindy ve mně převládla připoutání. Po devíti dnech přišla příležitost. Jeden dozorce se zeptal vedoucí cely, jak si vedu. Odpověděla, že jsem v pořádku. Dozorce jí řekl, ať mě přiměje napsat omluvný dopis.

Okamžitě mě napadlo, že ten dopis musím využít k objasnění pravdy. Byla jsem pevná a pomyslela si: „Jedině tak mohu v této zkoušce dosáhnout průlomu.“

Vzala jsem pero a napsala: „Omlouvám se vedoucí týmu. Neměla jsem na vás křičet ještě předtím, než jsme si spolu promluvily. Náš Mistr nás učí řídit se Pravdivostí–Soucitem–Snášenlivostí. Nepodařilo se mi být laskavá ani tolerantní. Toho dne jsem od vás slyšela, že jiní praktikující, se kterými jste se setkala, si vedli dobře. Některé vězeňkyně neměly peníze a oni jim finančně pomohli. Byli laskaví, na rozdíl ode mě, která jsem hned začala křičet. Ve srovnání s nimi jsem se cítila opravdu zahanbeně. Myslím si ale, že kdybyste slyšela můj životní příběh, možná byste mi tu reakci odpustila.“

Do dopisu jsem napsala, jak naše rodina začala praktikovat Falun Dafa, co nám praxe přinesla, i to, jak nám v těžkých dobách praktikující nezištně pomáhali. Popsala jsem také zkušenosti své rodiny s opakovaným pronásledováním. Dopis měl šest stran.

Spoluvězeňkyně říkaly, že mi to nepomůže. Obávaly se části, kde jsem uvedla, že Dafa je dobrý, a ptaly se, zda přesto chci, aby mi sundali okovy. Nenechala jsem se pohnout. Bylo mi jasné, že jedině potvrzením krásy Dafa a tím, že se dozorci dozvědí pravdu, mohu v této zkoušce obstát.

Když jsem dopis odevzdala, přišla za mnou dozorkyně a řekla: „Četla jsem váš dopis. Byl velmi upřímný. Nejsme bezcitní lidé. Dojalo mě, jak vám a vaší rodině praktikování Dafa prospělo.“ Sundala mi okovy a promnula oteklá zápěstí. Od té chvíle se její postoj ke mně úplně změnil.

Setkání se zkouškami po propuštění z vazební věznice

První zprávou, kterou jsem po propuštění slyšela, bylo, že zatkli mého otce a nikdo nevěděl, kde je držen. S manželem jsme se ho snažili najít. Dozvěděli jsme se, že byl poslán do vězení a držen na samotce, protože se odmítl vzdát Falun Dafa, a dál cvičil.

Když jsme ho konečně mohli navštívit, měl příznaky karmy nemoci. Pomáhali jsme mu vysílat spravedlivé myšlenky. Když pak přišel další termín návštěvy, dozorce nám ji odmítl povolit se slovy, že dokud se „nepřetvoří“, nesmíme se s ním setkat.

Pomyslela jsem si: „To, co říká dozorce, není rozhodující. Rozhodující je jen to, co říká Mistr.“ Podala jsem proto stížnosti a upozornila na porušení článku 48, oddílu 4 „Zákona o věznicích“. Řekla jsem jim, že ať mají jakékoli vnitřní předpisy, nesmějí porušovat ústavu, jinak jednají nezákonně. Poté, co prokuratura obdržela mou stížnost, mi sdělili, že problém s návštěvami je vyřešen a že otce mohu navštívit.

Na návštěvní den jsme s manželem přišli brzy ráno, ale čekali jsme celé dopoledne. Všichni, kdo byli na seznamu, se už vrátili, a dokonce i odpolední návštěvy proběhly, ale my jsme svého otce stále nespatřili. Na recepci nám řekli, že dopoledne proběhla uvnitř věznice porada, kde se rozhodovalo, zda se s otcem smíme setkat. Deset minut předtím dostali telefonát, že návštěva je povolena, a řekli nám, ať počkáme.

Čekali jsme dál, dokud nebyla věznice pro ten den uzavřena. Strávili jsme tam víc než čtyři hodiny. Pak se dozorce zeptal mého manžela: „Pořád praktikujete Falun Dafa?“ Manžel pevně odpověděl: „Ano, praktikuji.“ Potom se obrátil na mě. Hlasitě jsem řekla: „Ano, praktikuji! Ale to nemá nic společného s naší návštěvou otce.“

Když staré síly viděly, že nemáme strach, dozorce rychle změnil postoj a už nic neřekl. Protože ale návštěvní doba vypršela, dovolili nám jen krátké, desetiminutové setkání.

Po návratu domů jsem znovu zavolala na prokuraturu a vysvětlila, že naše návštěva byla zpožděna o více než čtyři hodiny a že nám byl čas s otcem zkrácen. Upozornila jsem také na to, že mu věznice zakázala koupit si holicí strojek. Poté byl problém vyřešen a při každé další návštěvě ho přivedli okamžitě.

Úřady z komunity nás pak opakovaně hledaly doma. První dvě návštěvy manžel nebyl doma a já jsem se neukázala. Později mu volali a chtěli znát mé kontaktní údaje a místo zaměstnání, ale nic jim neřekl.

Jedna pracovnice z komunity jednoho dne zavolala na manželův mobil. Když jí to nezvedl, dozvěděla se o tom babička a řekla: „Jestli zavolá znovu, vezmi jí to. Když budeš mlčet, bude si myslet, že něco skrýváš. Nic špatného jste neudělali, tak proč by ses jí měl bát?“

Ta slova pro mě byla náznakem od Mistra. Rozhodla jsem se jednat aktivně. Sama jsem navrhla manželovi, že pracovnici vyhledáme a objasníme jí pravdu. Souhlasil.

Odpoledne jsme šli do komunitního centra. Sotva jsme si sedli, jedna žena nás začala fotografovat. Okřikla jsem ji: „Víte, co děláte? Porušujete má práva. Musíte ty fotografie okamžitě smazat!“ Jeden ze zaměstnanců poblíž jí také řekl, aby je vymazala. Okamžitě odpověděla: „Dobře, hned je smažu.“

Jasně jsem řekla: „Jsme dobří lidé, kteří věří v Pravdivost–Soucit–Snášenlivost. Nechci, aby byl můj soukromý život příliš sledován a narušován. Vím, že jen děláte svou práci, ale pokud to není něco, co skutečně chcete, stačí se jen formálně vykázat.“

Objasnila jsem jí pravdu a řekla, že skutečnost, že covid dosud neutichl, je varováním z nebes. Poslouchala pozorně. Když s ní manžel začal mluvit o KS Číny, komunističtí duchové za ní se polekali a ona řekla: „Přestaňte, jinak zavolám policii.“ Manžel klidně odpověděl: „Klidně jim zavolejte.“

Když viděla, že se nebojíme, zmlkla. Další pracovník se snažil situaci uklidnit: „Není to tak vážné. Rozumím vaší žádosti a nebudeme vás už obtěžovat. Pokud z města odjedete, dejte nám vědět, pokud vám to bude vyhovovat.“

Usmála jsem se a nic dalšího neřekla. V srdci jsem věděla: „Pouze Mistr má vše ve svých rukou.“ Než jsme odešli, řekla jsem jim: „Rozumím vám. Není to tak, že byste sami chtěli chodit k nám domů, je to úkol, který vám zadal nadřízený. Můžete mu dnes má slova předat. Pokud to bude nutné, mohu mluvit přímo s ním.“ Už nikdy nás nepřišli obtěžovat.

Bez soucitné ochrany Mistra a bez síly, kterou mi dává Dafa, bych nikdy nedošla tak daleko. Jedině splněním poslání – pomáhat Mistrovi při nápravě Fa a zachraňování vnímajících bytostí – mohu naplnit svůj prastarý slib. Ať bude má cesta jakkoli trnitá, dojdu po ní až do konce a má víra v Dafa nikdy neochabne.