Řídila jsem se Pravdivostí–Soucitem–Snášenlivostí, když jsem učila tělesnou výchovu

(Minghui.org) Jsem penzionovaná učitelka. Trpěla jsem mnoha zdravotními problémy a vyzkoušela nejrůznější léčbu i lidové prostředky, ale nic nepomáhalo. Několik měsíců poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa, všechny nemoci zmizely.

V roce 2013 jsem se zúčastnila soutěže dovedností učitelů tělesné výchovy. Jen dva účastníci byli starší padesáti let – já a jeden muž. Jednou z disciplín byl kotoul vzad a stoj na ramenech a loktech, což bývá pro starší lidi náročné, protože mívají potíže s páteří. Před čtyřiatřicátým rokem věku bych si kvůli četným nemocem na takové pohyby ani netroufla. Po zahájení praxe Dafa v padesáti letech jsem se však mohla soutěže zúčastnit – a dokonce jsem získala ocenění.

Ráda se podělím o několik příběhů ze života předtím, než jsem začala praktikovat, i poté.

Dříve jsem měla silná připoutání k touze po slávě a bohatství, k žárlivosti, zášti, soutěživosti a hádkám. Udělala jsem mnoho věcí, za které se dnes stydím. Uvedu dva příklady.

Jednou, při hodnocení profesních titulů, jsem se považovala za nejlepší kandidátku na „učitelku první třídy“ – ať už podle výsledků, nebo podle praxe. Když mě nevybrali, pohádala jsem se se dvěma řediteli a dokonce jsem šla podat stížnost na školský úřad. Připadala jsem si tehdy jako „bojovnice“.

Jindy jsem se dostala do sporu s učitelem tělesné výchovy kvůli pracovní záležitosti. Ani jeden nechtěl ustoupit a hádka přešla od slovních útoků až k fyzickému konfliktu.

Tyto příklady odrážejí můj stav mysli předtím, než jsem začala praktikovat Dafa. Později jsem se v práci řídila Pravdivostí–Soucitem–Snášenlivostí a chovala se tak, jak nás učí Učitel Li.

Když jsem učila na střední škole, střídali se učitelé tělesné výchovy ve vedení ranní rozcvičky studentů. Znamenalo to vstávat v šest hodin ráno za pouhé tři jüany, takže se do toho nikomu nechtělo. Kdybych nepraktikovala Dafa, dělala bych to samé. Protože však má praktikující myslet nejprve na druhé, tento úkol jsem převzala a po mnoho let vedla ranní cvičení denně. Důsledkem bylo, že s rodinou jsem se vídala jen o víkendech, zatímco ostatní učitelé přicházeli až na osmou. Bylo to náročné, ale nikdo mě k tomu nenutil – dělala jsem to dobrovolně, protože jsem upřednostnila ostatní.

Tělesná výchova vyžaduje zvláštní dovednosti a je fyzicky i psychicky náročná. Přesto byl koeficient vyučovací hodiny u tělocviku jen 0,9, zatímco u ostatních předmětů 1,0–1,2. To se promítalo do měsíčních, pololetních i ročních prémií. Kolegové z oddělení tělesné výchovy cítili křivdu a rozhodli se protestovat tím, že přestali vést cvičení o přestávkách.

Nechtěla jsem, aby to škole způsobilo problémy, a tak jsem byla jediná, kdo cvičení vedl. Některým kolegům se to nelíbilo a kritizovali mě, že se k nim „nepřidávám“. Na celookresní poradě dokonce jeden kolega u večeře pronesl: „U nás je učitelka, která s námi nikdy nespolupracuje.“ Učitelé z jiných škol reagovali, že s takovým člověkem by se nedalo vycházet.

V takovém prostředí bylo těžké být „tím dobrým“. Kdybych nepraktikovala Dafa, určitě bych do toho nešla – vyvolávalo to zlost, že tolik pracuji. Praktikující se však drží vysokých standardů a neoplácí, ani když je udeřen či urážen. Proto jsem to snášela bez zášti. Ve skutečnosti jsem tehdy byla jediná, kdo přestávkové cvičení vedl. Nedostala jsem za to žádný zvláštní plat, vedení mě nepochválilo a kolegové mě kritizovali. Na konci roku se mě jeden z nich zeptal, jak velkou prémii jsem dostala. Odpověděla jsem, že žádnou. „Myslel jsem, že jste dostala hodně zaplaceno! Udělala jste toho tolik a úplně zadarmo,“ řekl. Jen jsem se usmála.

Každý rok pořádal okres basketbalové a atletické soutěže. Ve volném čase jsem trénovala studenty – jak chlapecký, tak dívčí tým. Škola mi přidělila ještě jednoho učitele, aby se mnou vedl atletický tým, ale často se vymlouval a odcházel, takže jsem zůstávala sama. Nevadilo mi to. Po mnoho let naše škola obsazovala první nebo druhé místo. Okresní školský úřad uděloval odměny jako pobídku. Kolega, který téměř nic nedělal, měl radost, když jsem se s ním o bonus podělila rovným dílem, a mně to nevadilo.

Na venkovské škole jsme neměli správce sportovního vybavení. Učitelé si je běžně půjčovali a starali se o něj sami. Jednou si jiný učitel vypůjčil gymnastickou žíněnku, která byla u mě, a už ji nevrátil. Tvrdil, že ji vrátil. Nechovala jsem k němu zášť a tiše jsem škole pořídila novou.

Jako praktikující jsem chtěla vycházet se spolupracovníky dobře a svou práci dělat svědomitě. Každou hodinu jsem si pečlivě připravovala. Když přišel na hospitaci vyšší úředník, hodinu tělesné výchovy velmi pozitivně ohodnotil.

Abych studentům přiblížila, jak technika běhu do zatáčky souvisí s dostředivou a odstředivou silou, použila jsem píšťalku na krku a názorně předvedla otáčení a odhození předmětu. Studenti rychle pochopili jak fyzikální princip, tak techniku. Aby je výuka bavila, zvolila jsem formu hry – rozdělila jsem je do čtyř týmů a uspořádala štafetový běh kolem velkého kruhu. Bylo to velmi účinné.

Byla jsem také pověřena pořádáním různých uměleckých aktivit – bojových umění, aerobiku, latinskoamerického tance i kruhového tance připomínajícího olympijské kruhy. Přípravě jsem věnovala mnoho úsilí a škole přinesla vyznamenání.

Na studenty jsem kladla vysoké nároky, ale kázeňské přestupky jsem řešila laskavě a pomáhala jim porozumět cílům vzdělávání i životním principům. Upřímně jsem o ně pečovala, spolupracovala s třídními učiteli a rodiči, navštěvovala rodiny a někdy je doprovázela domů. Když jsem viděla odpadky, sebrala jsem je; ocelovou drátěnkou jsem odstraňovala čmáranice ze zdí. Vlastním příkladem jsem studenty vedla ke změně návyků k lepšímu. Získala jsem jejich úctu i jednohlasnou chválu kolegů a nadřízených.

Po zahájení pronásledování Falun Dafa ze strany KS Číny jsem byla nezákonně zadržena a poslána do pracovního tábora a do centra vymývání mozků. Byla jsem mučena, protože jsem vytrvale stála za vírou v Pravdivost–Soucit–Snášenlivost. Ničeho však nelituji – jsem nesmírně vděčná za Dafa. Právě Dafa mi pomohl projít nejtěžšími chvílemi a naučil mě být soucitná a laskavá i k těm, kdo mi ubližovali. Dafa mi přinesl sílu a naději. Děkuji Dafa a děkuji Vám, Mistře! Praktikování Dafa je volba, které nikdy nebudu litovat.

Články, v nichž kultivující sdílejí svá pochopení, obvykle odrážejí osobní pohled v daném čase podle jejich stavu kultivace a jsou nabízeny v duchu vzájemného povznášení.