Ryzí zlato se rodí v peci života

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začala praktikovat v roce 1998 a nyní je mi osmdesát let. Od té doby se mé tělesné zdraví i duševní klid nesmírně zlepšily. Ve srovnání s těžkostmi, které provázely první polovinu mého života, bylo praktikování Dafa jako vstup do ráje. I poté, co Komunistická strana Číny (KS Číny) v roce 1999 zahájila brutální pronásledování, jsem se této nádherné praxe odmítla vzdát.

Dětství plné utrpení

Neměli jsme peníze na léčbu

Narodila jsem se v roce 1947 do zámožné venkovské rodiny. Téhož roku zahájila Komunistická strana Číny pozemkovou reformu. Protože nás zařadila mezi bohaté rolníky, zabavila naší rodině půdu i majetek a přerozdělila je. Stali jsme se také terčem diskriminace a byli jsme odsunuti na okraj společnosti.

Když mi byl pouhý rok, vytvořil se mi na levém chodidle závažný vřed a kolem kotníku se objevilo sedm hlubokých otvorů vyplněných odumírající tkání. Protože naší rodině zabavili majetek, neměli jsme peníze na léčbu. Rány se zaněcovaly, vytékal z nich hnis a já každý den plakala bolestí.

Trvalo déle než čtyři roky, než se rány zahojily. Během té doby jsem se nemohla naučit chodit. První krůčky jsem udělala až v šesti či sedmi letech. Levá noha nakonec výrazně zeslábla a byla viditelně tenčí než pravá. Když jsem ji přes den příliš namáhala, v noci mě silně bolela a nemohla jsem spát. I při sebemenším doteku jsem křičela nesnesitelnou bolestí.

Za Velkého hladomoru málem zahynula celá rodina

V roce 1958 zahájila KS Číny kampaň Velkého skoku vpřed. Po celé Číně se ve velkém vymýšlely a zveličovaly výsledky a prosazovaly se absurdní plány pod hesly jako „výnos deset tisíc jinů obilí z jednoho mu“, „masová výroba oceli“ a „překonat Británii a dohnat Spojené státy“. Úroda zůstávala nesklizená a hnila na polích, zatímco lidé hladověli.

Nejhorší utrpení naši rodinu postihlo v roce 1960. Neměli jsme žádné obilí a hlad byl nesnesitelný, zvláště pro třináctiletou dívku v období rychlého růstu. Zatímco jiní kradli obilí ze skladů výrobního družstva, naší rodině by kvůli „třídní nálepce“ hrozily při dopadení těžké následky. Nikdo z nás se neodvážil krást, a tak jsme vyhubli a zeslábli natolik, že jsme sotva chodili. Někdy jsem skutečně věřila, že už umírám.

V květnu a červnu maminka vařila spadané vrbové listí a nakládala je do slaného nálevu. Jedli jsme ho plné velké mísy, ale brzy jsme měli znovu hlad. Na podzim jsme jedli holé kukuřičné klasy, dřeň kukuřičných stonků a kůru stonků bavlníku – věci, kterých by se nedotkla ani prasata.

Těšili jsme se na každotýdenní návštěvy u babičky. Před domem měla velký úrodný pozemek, ale KS Číny jí zakázala pěstovat na něm plodiny. Na neobdělávané půdě místo nich hojně rostly jedlé plané rostliny a dozrávaly plané obiloviny. Babička sbírala zrní, mlela je na kamenném mlýnku a z mouky připravovala bochánky v páře. Jednou týdně nás maminka s mladším bratrem brala k babičce, kde jsme se dosyta najedli bochánků. Nějak jsme tak navzdory hladovění přežili.

Boj o přežití

V té době se k naší rodině často chovali špatně. Přestože jsem byla ještě malá, postavila jsem se jim a bránila nás, abychom přežili.

Když mi bylo jedenáct, výrobní družstvo naši rodinu ošidilo a dalo nám méně obilí. Když jsem viděla, jak málo jsme dostali, zeptala jsem se: „Proč je podíl naší rodiny tak malý?“ Odpovědný pracovník řekl: „To odpovídá pracovním bodům, které vaše rodina získala.“ Zeptala jsem se: „Kde máte záznamy? Ukažte mi je. Já jsem si naši práci také zapisovala.“ Rychle jsem vše přepočítala na počítadle a zeptala se: „Teď už by to mělo být správně, že?“ Po ověření čísel nám odpovědní pracovníci museli přidat další obilí.

Tehdy všichni jedli ve společné jídelně, kde každý při každém jídle dostával příděl kousků jamů. Zatímco ostatní rodiny dostávaly velké hromady, my tři – maminka, bratr a já – jsme dostali jen několik kousků. Když jsem viděla takovou nespravedlnost, rozzlobeně jsem popadla váhu a žádala: „Zvažte to znovu. Jak můžeme pro tři lidi dostat tak málo?“ Odpovědní pracovníci se neodvážili odpovědět. Místo toho nám přihodili další dva velké kusy. Zacházeli s námi nespravedlivě na každém kroku. Kdybych nebojovala za naše práva, neměli bychom co jíst.

Když začala Kulturní revoluce, jeden člen výrobní brigády nařídil mamince zametat ulice. Šla jsem za vedoucím brigády a zeptala se: „Proč nutíte maminku zametat ulice?“ Odpověděl: „Statkáři a bohatí rolníci v minulosti vykořisťovali lidi, takže teď je to takhle.“ Namítla jsem: „Všichni víte, že maminka ani tatínek nikoho nevykořisťovali. Tatínek celé dny pracoval na poli a maminka doma mlela mouku a starala se o celou širokou rodinu. Byli to poctiví pracující lidé, kteří se živili vlastní prací. Nikdy nikoho nevykořisťovali, takže maminku nemůžete nutit zametat ulice.“ Protože jsem svůj postoj tak pevně obhajovala, člen brigády příkaz odvolal a nakonec nechal celou věc být. Ostatní vesničané mě za to chválili.

Ve škole jsem se stala „třídním nepřítelem“

Na základní škole učitelé i spolužáci uznávali mé výborné studijní výsledky. Kvůli třídnímu označení naší rodiny mi však nebylo dovoleno nastoupit na dobrou školu druhého stupně. Několik spolužáků se dostalo na dobré školy, ostatní šli na běžné. Mě poslali do školy s omezenou výukou. Chodili do ní žáci se špatnými známkami nebo nevyhovujícím třídním původem. Na začátku sklizně pšenice se vyučování přerušilo a pokračovalo až po skončení podzimu, takže jsme půl roku zůstávali bez výuky. Tak mi bylo odepřeno běžné vzdělání.

S nespravedlivým zacházením jsem se setkala i při přijímacích zkouškách na střední školu. Bez ohledu na výsledky jsem neměla nárok na přijetí. Protože jsem však bodově výrazně převyšovala všechny ostatní, souhlasila s mým přijetím jedna střední odborná zemědělská škola. Ve třídě jsem byla jediná, koho označovali za člověka se špatným třídním původem. „Třídní boj“ byl tehdy všemocným heslem a cokoli jsem řekla, mohli snadno překroutit a označit mě za „třídního nepřítele“. Každý, kdo se mnou soucítil nebo se ke mně zachoval laskavě, mohl být obviněn z nedostatečně důsledného přístupu k třídnímu boji. Protože mě komunistická strana zařadila do jedné z „pěti černých kategorií“, spolužáci se mnou zacházeli jako s vyvrhelem. Psychický tlak, který jsem snášela, byl obrovský.

Jednou jsme si s několika spolužáky povídali a rozhodli se dát si jména, která by odrážela ducha doby. Jedna dívka řekla: „Budu si říkat ‚Rudý plod‘.“ Druhá řekla: „Já si budu říkat ‚Kulturní revoluce‘.“ Já navrhla: „A co ‚Li Xin‘? Znamená to začít znovu, nastolit ‚novou éru‘.“ Třídní tajemnice Svazu mládeže vyskočila, zlostně se na mě podívala a pronikavým hlasem vykřikla: „Chceš si říkat ‚Nastolení nové éry‘? Jsi reakcionářka, která brání reformám! Ti, kdo ‚neničí staré‘, jsou reakcionáři.“ Další spolužačka poznamenala: „To si tedy chce říkat ‚Zničit staré a nastolit nové‘?“ Já plakala a ostatní se smáli.

Podle informací, které jsme dostali při přijetí do školy, jsme měli být po dokončení studia přiděleni na různé okresní zemědělské úřady. Těsně před naším absolvováním však vypukla Kulturní revoluce a všechno se ponořilo do chaosu. Na určená místa jsme nesměli nastoupit, a tak jsme jen čekali ve škole. Spolužáci s rodinnými kontakty si nakonec našli zaměstnání. Odcházeli jeden po druhém, až jsem zůstala sama. Kvůli stavu nohy jsem nemohla vykonávat ruční zemědělské práce a třídní původ mé rodiny byl považován za problematický, takže mi nikdo nechtěl přidělit zaměstnání. Ve škole jsem čekala až do konce roku 1969 a pak jsem odešla.

Během té doby mě místní lidé seznámili s několika možnými nápadníky. Kvůli špatnému zdraví a nepříznivému rodinnému původu však žádný vztah nevyšel. Později mě někdo seznámil s mužem z města, který se nakonec stal mým manželem. Do školy chodil jen tři roky a měl nízké vzdělání. Neměli jsme mnoho společného, ale vzhledem ke svému vlastnímu znevýhodnění jsem mu upřímně řekla: „Mám problematický rodinný původ.“ Když mlčel, dodala jsem: „Ani zdraví nemám dobré a s věkem se bude jen zhoršovat.“ Odpověděl: „Až zestárneš, postarám se o tebe. I kdyby ses nemohla hýbat, budu se o tebe starat.“ Ta prostá, upřímná slova mě dojala a do očí mi vyhrkly slzy. Zasnoubili jsme se, uzavřeli úředně sňatek a dostali oddací list. Nakonec jsem byla zapsána do evidence domácnosti jeho rodiny.

Zrod ryzího zlata

Získání neocenitelného pokladu

Během oslav lunárního Nového roku v roce 1998 jsem se zúčastnila srazu spolužáků. Zhang Hui, což je pseudonym, měla v naší třídě na starosti studijní záležitosti a dlouhodobě ji trápilo špatné zdraví. Její stav se nezměnil ani poté, co začala pracovat. V den srazu však vypadala nádherně a měla krásnou, narůžovělou pleť. Naprosto mě to ohromilo. Zvláštní bylo, že na ostatní spolužáky to zřejmě nezapůsobilo tolik jako na mě. Když se ohlížím zpět, možná se Mistr Li rozhodl ukázat to jen mně.

Když jsem se Zhang Hui zeptala, proč vypadá tak krásně, odpověděla: „Praktikuji Falun Dafa (Falun Gong).“ Zeptala jsem se: „Kde cvičíš?“ Odpověděla: „V parku Donghe.“ Dychtivě jsem se zeptala, v kolik začínají, a ona řekla: „V pět ráno.“ Můj zájem okamžitě vyprchal. Pomyslela jsem si: „Tak brzy rozhodně nevstanu. Vždyť sotva otevřu oči v sedm.“ Kvůli silné bolesti nohy jsem usínala až ve dvě nebo ve tři ráno, takže jsem časné vstávání nesnášela. Ve všední dny připravoval snídani manžel. Z postele jsem vstávala teprve tehdy, když mě zavolal k jídlu. Kvůli tak časnému začátku cvičení jsem váhala, zda se o praxi vůbec dozvědět více.

Jednoho rána jsem se náhle probudila krátce po čtvrté, úplně svěží a plná energie. Nemohla jsem znovu usnout, a tak jsem se rozhodla navštívit cvičební místo. Oblékla jsem se, vyrazila do parku a uviděla tam asi dvacet cvičících skupin. Nedokázala jsem poznat, která z nich cvičí Falun Dafa, a tak jsem si jednu náhodně vybrala a zamířila k ní. Když jsem se zeptala, zjistila jsem, že jsem vybrala správně. Chvíli jsem stála stranou a pozorovala je. Přitom jsem zjistila, že bolest nohy zmizela. Řekla jsem praktikujícímu, který vítal nové zájemce: „Je tu nádherné energetické pole. Možná bych se také měla začít učit. Jak na to?“ Odpověděl: „Pokud máte zájem, musíte si přečíst knihu Zhuan Falun. Nestačí jen cvičit a knihu nečíst.“ Zeptala jsem se: „Kde ji mohu sehnat?“ Odpověděl: „V mateřské škole Xinmiao bude v půl sedmé večer kurz pro začátečníky. Praktikující budou promítat videonahrávky Mistrových přednášek. Pokud se chcete učit, měla byste tam přijít.“

Po večeři jsem tam s nadšením vyrazila. Když promítání začalo, překvapilo mě, jak mladě Mistr Li vypadá. Obsah se nepodobal ničemu, co jsem kdy slyšela. Čím déle jsem poslouchala, tím více mě přednáška uchvacovala. Každý den jsme poslouchali jednu přednášku a pro mě se stala tím, na co jsem se z celého dne těšila nejvíce.

Během třetí přednášky jsem slyšela Mistra Li říci: „se v kultivaci musíte věnovat jen jedné kultivační disciplíně.“ Později jsem cestou domů potkala kolegyni, která mě nabádala: „Měla byste odříkávat jméno ‚Buddha Amitabha‘. Je to účinná kultivační cesta.“ Nikdy předtím jsme spolu nemluvily, přesto mi přímo před domem nadšeně doporučovala buddhistickou praxi. Protože o ní stále mluvila, řekla jsem jí: „Praktikuji Falun Dafa. Náš Mistr navíc řekl, že se při praktikování musíme věnovat pouze jedné kultivační cestě.“ Když to slyšela, odpověděla: „Dobře tedy. Měla byste zůstat u Falun Dafa.“ Tuto kolegyni pravděpodobně poslal Mistr Li, aby vyzkoušela mé odhodlání stát se učednicí Dafa.

Poté, co jsem zhlédla sedmou nebo osmou Mistrovu přednášku, mě při návratu ze cvičení zastavila bývalá kolegyně, která už byla v důchodu. Hlasitě zavolala: „Sestro! Kde jsi byla?“ Odpověděla jsem: „Byla jsem cvičit Falun Dafa.“ Zvolala: „Páni, ty vypadáš dobře! Máš nádhernou pleť. Za pouhých pár dní ses tolik změnila. V téhle skvělé praxi bys měla pokračovat.“

Bydlím ve třetím patře. Dříve mě při stoupání do schodů nohy strašně bolely a po každém poschodí jsem si musela odpočinout. Ten den jsem však schody vyšla téměř bez námahy. Nadšeně jsem si pomyslela: „Kolegyně mi pochválila pleť. Podívám se do zrcadla.“ Zjistila jsem, že už nemám oteklý obličej. Dříve jsem kvůli potížím s usínáním často měla bledý, opuchlý obličej a oteklé oči. Teď jsem však vypadala naprosto zdravě.

Poraněná levá noha mě provázela od jednoho roku až do dvaapadesáti let, takže jsem ani nevěděla, jaké to je žít bez bolesti. Po pouhých několika dnech praktikování Falun Dafa však chronická bolest zmizela. V noci jsem mohla tvrdě spát a každé ráno brzy vstávat. Radost, kterou jsem cítila, se nedá vyjádřit slovy.

Podařilo se mi získat knihu Zhuan Falun. Principy Dafa, které jsem v ní našla, zahojily hluboké duševní rány způsobené diskriminací kvůli třídnímu původu naší rodiny. Ve Falun Dafa jsou si praktikující rovni. Učí se brát ohled na druhé a jednat podle zásad Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Nemusejí se před ostatními mít na pozoru ani se obávat osobních útoků. O takovém pocitu klidu a bezpečí se mi nikdy ani nesnilo.

Desátého dne mého praktikování mě navštívila maminka. Jakmile mě uviděla, zvolala: „Dceruško, ty úplně záříš! Už nemáš oteklý obličej a pleť máš tak růžovou.“ Řekla jsem jí: „Mami, praktikuji Falun Dafa.“ Odpověděla: „Pokračuj, určitě pokračuj. Moje dcera je zachráněna!“ Objala jsem ji a radostně jí řekla: „Už mě ani nebolí noha.“ Maminka byla tak šťastná, že se jí do očí nahrnuly slzy radosti.

Falun Dafa je praxe, která pomáhá zlepšovat morální charakter a zároveň upevňovat tělesné zdraví. Aby však člověk takové proměny dosáhl, musí nejprve kultivovat své srdce a mysl. Brzy jsem poznala, jak hluboce bolestný tento proces může být. Léta šikany ve mně vypěstovala silnou zášť, bojovnost, přehnanou potřebu se bránit, předsudky a bezdůvodnou podezíravost vůči druhým. Ve snaze zbavit se těchto negativních vlastností jsem začala kultivovat soucit. Když jsem objevila skutečný smysl života, rozhodla jsem se každý den prožít naplno.

Vystoupení na obranu Falun Dafa

Jako praktikující Falun Dafa jsem prožívala nesmírné štěstí. V červenci 1999 však KS Číny zahájila pronásledování Dafa a jeho praktikujících. Zpočátku mě to hluboce trápilo. Nedokázala jsem pochopit, proč někdo pomlouvá tak prospěšnou praxi. Protože jsem osobně zažila zázračné uzdravující účinky Falun Dafa a poznala jeho morálně bezúhonné učení, má víra zůstala pevná navzdory záplavě lží v médiích.

Abych pomohla čínským spoluobčanům pochopit pravdu, stahovala jsem z webové stránky Minghui.org letáky objasňující pravdu, nechávala je vytisknout v tiskárně a rozdávala je v okolí. Později jsem vyvěšovala plakáty a transparenty s hesly odhalujícími pravdu o pronásledování. S dalšími třemi praktikujícími jsem také jela do Pekingu, abychom vyjádřili podporu Falun Dafa. Stáli jsme u mostu Jinshui a volali: „Falun Dafa je dobrý!“ Navzdory nebezpečí jsme se bezpečně vrátili domů.

V srpnu 2001 mě při vyvěšování plakátů objasňujících pravdu se spolupraktikující zatkli policisté a odvezli na policejní stanici. Té noci jsem si všimla, že policista, který nás hlídal, usnul. Zavolala jsem, že potřebujeme na toaletu. Pomyslela jsem si: „Pokud se ozve některý z policistů poblíž, půjdeme jen na toaletu. Jinak to budu považovat za znamení, že máme odejít.“ Hlavní železná brána prostoru, kde nás drželi, byla zamčená a zeď u toalety byla tak vysoká, že se nedala přelézt. Když jsme však z toalety vyšly, uviděly jsme vedle dveří opřený mimořádně vysoký hliníkový žebřík. Bylo to zvláštní, protože při našem příchodu tam nebyl. Bez dalšího přemýšlení jsme po žebříku rychle přelezly zeď a dostaly se k hlavnímu vchodu. Právě tam stál taxík s běžícím motorem. Zeptaly jsme se: „Máte volno?“ Řidič odpověděl, že ano, a tak jsme nastoupily a odjely. Přestože u sebe nosím hotovost jen zřídka, ten den jsem náhodou měla trochu peněz, které stačily na zaplacení jízdy. Až později jsme si uvědomily, že se záhadný žebřík a čekající taxík objevily díky moci Dafa a Mistra Li, aby nás zachránily před policií.

Nemohly jsme se vrátit domů, a tak jsme se uchýlily k dalšímu praktikujícímu na předměstí. O několik dní později jsme se spojily s dalšími praktikujícími, kteří také museli opustit domov. Dali jsme se dohromady a odjeli do rušného obchodního města. Přicházelo tam podnikat mnoho lidí z celé země, takže to bylo ideální místo, kde jsme se mohli skrýt, aniž by se někdo pozastavoval nad naší přítomností. Zásoby, letáky objasňující pravdu a CD jsme převáželi na tříkolkách, aniž bychom vzbuzovali podezření.

V tomto okresním městě se nakonec shromáždilo nejméně dvanáct praktikujících, kteří museli opustit své domovy. Pracovali jsme na projektech, jejichž prostřednictvím jsme veřejnosti přibližovali pravdivé informace o Dafa a pronásledování. Někteří vyráběli informační letáky a CD, jiní je balili a rozváželi na různá distribuční místa. Další se snažili přesvědčit praktikující, které úřady donutily zříci se víry, aby se vrátili ke kultivaci Dafa. Navzdory těžkým životním podmínkám jsem tyto tři roky věnovala nápravě nespravedlností páchaných na Falun Dafa. Bylo to skutečně naplňující období.

I v naší malé skupině docházelo ke konfliktům. Jedna praktikující například nevycházela s ostatními. Každý, kdo s ní spolupracoval, se nakonec rozčílil. Jednu praktikující dokonce dohnala k slzám. Také jsem se s ní hádala a dostávala do sporů, aniž bych si uvědomovala, že jde o příležitost zlepšit si charakter. Tehdy jsem ještě nevěděla, jak se dívat do sebe a zkoumat vlastní jednání, a tak jsem se s ní nesmyslně přela a hašteřila.

V prosinci 2004 jsme se s další praktikující vracely autobusem z jiného města. Policista v civilu si všiml, že čte kapesní vydání Zhuan Falun. Rychle knihu zavřela a vložila ji do mé tašky, ale autobus později zastavili a prohledali. Obě nás odvezli do vazební věznice v sousedním okrese. Díky pevným spravedlivým myšlenkám byla spolupraktikující propuštěna. Mě policie dál zadržovala, ale po třech letech a čtyřech měsících mimo domov už jsem byla unavená životem na útěku. Když se mě policisté zeptali, dobrovolně jsem jim sdělila skutečné jméno. Ve vazební věznici jsem pak držela patnáctidenní hladovku. Brzy přijeli členové rodiny a policisté z mého rodného města a bylo mi dovoleno vrátit se domů.

Po návratu mě přišli navštívit policisté z místní stanice. Řekla jsem jim: „Policie jsem si vždy vážila. Sloužíte lidem tím, že trestáte zlo a hájíte spravedlnost. Ve vazební věznici však se mnou místo násilníků a zločinců byli převážně obyčejní lidé. Jen se domáhali nápravy poté, co se stali oběťmi nekalého jednání místních úřadů. Jak tohle může policie dělat? Proč nezatýkáte skutečné zločince, ale místo toho vězníte dobré lidi?“

Policisté se po sobě jen podívali a mlčeli. Jeden poznamenal: „Tetičko, vy se ale umíte vyjadřovat.“ Odpověděla jsem: „Náš Mistr nás učí být dobrými lidmi a žít podle zásad Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Proč jsme utlačováni? Jakého zločinu jsme se dopustili, že si zasloužíme takové pronásledování? Po dlouhém přemýšlení jsem si uvědomila, že jsme neudělali nic špatného. Chybu udělala KS Číny, když toto pronásledování zahájila. Ani policie neposoudila situaci podle zákona a nejednala v souladu s ním.“ Poté mě policisté přestali obtěžovat.

V roce 2010 mi byl nezákonně uložen rok nucených prací, protože jsem se odmítla vzdát víry ve Falun Dafa. Jednoho dne mi vedoucí skupiny řekla: „Když vám nebude dobře, dejte mi vědět.“ Následujícího dne mi jedna spoluvězeňkyně řekla: „Tetičko, vy musíte být nemocná.“ Odsekla jsem: „Jaká nemoc? Žádnou nemám.“ Přemýšlela jsem, zda mi Mistr Li nedává náznaky, ale nedokázala jsem přesně pochopit, co mám udělat. Té noci se mi zdálo, že jsem se dostala z pracovního tábora na svobodu, a věděla jsem, že je čas odejít. Druhého dne jsem vedoucí skupiny řekla: „Bolí mě noha. Strašně se bojím, že odsud nevyjdu živá.“ Personál mi změřil krevní tlak a zjistil, že je velmi vysoký. Vedoucí skupiny mě pak varovala: „Dávejte pozor, abyste neupadla.“ Když jsem však šla v řadě, náhle jsem se zhroutila na zem. Všichni se vyděsili a přispěchali mi pomoci vstát.

V následujících dnech jsem několikrát upadla a pokaždé všechny vyděsila. Kvůli pádům a také proto, že mi bylo přes šedesát let, mě personál pracovního tábora odvezl na vyšetření do nemocnice. V duchu jsem Mistrovi Li řekla: „Nechávám to ve vašich rukou. Pokud chcete, abych odsud odešla, odejdu.“ Po vyšetření vedení tábora zařídilo můj návrat domů na léčení mimo zařízení. Domů jsem se vrátila o více než šest měsíců dříve.

Jak mi Mistr Li prodloužil život

V roce 2005 můj mladší bratr onemocněl leukemií a já se o něj šla starat do nemocnice. Jednoho dne si mě jeho žena vzala stranou a zeptala se: „Sestro, mám kvůli jeho nemoci opravdu velké obavy. Co když se to zhorší?“ Odpověděla jsem: „To neříkej. Ještě se může stát zázrak.“ Zamyšleně řekla: „Ano, také v zázrak doufám. Vždyť u tebe se stal. Kdyby se stal i jemu, znamenalo by to, že se věštec mýlil.“

Zmateně jsem se zeptala: „Jak to myslíš?“ Vysvětlila mi: „Sestro, ty to nevíš, ale tvůj bratr si kdysi dávno nechal od věštce předpovědět vaši budoucnost. Věštec řekl, že ty se dožiješ třiapadesáti a tvůj bratr sedmapadesáti let. Ty už jsi však tento věk překročila. Bylo by nádherné, kdyby i manžel přežil sedmapadesátý rok.“ Náhle mi to došlo a řekla jsem jí: „Dafa jsem začala praktikovat ve dvaapadesáti letech. Mistr Li mi prodloužil život, abych se mohla kultivovat. Všechny tyto roky jsou darem od Mistra.“

Už dříve jsem bratra vybízela, aby praktikoval Falun Dafa, ale odmítl s tím, že jeho učení nechce věřit. Nakonec zemřel v sedmapadesáti letech, čímž se věštcova předpověď naplnila.

Využít čas k zachraňování životů

Když jsem si uvědomila, že mi byl prodloužen život, začala jsem si ho vážit ještě více. Naučila jsem se používat počítač a tiskárnu a začala vyrábět letáky objasňující pravdu. Zpočátku jsem je připravovala u jiného praktikujícího, ale později jsem s podporou manžela a nakonec i dětí přestěhovala vybavení k nám domů. Letáky jsem nejen rozdávala, ale také jimi zásobovala praktikující v okolí.

Jednoho dne jsem si všimla, kolik lidí svižně jezdí po silnici na elektrických skútrech, a rozhodla se, že bych také jeden chtěla. Kvůli slabé noze jsem obvykle chodila pomalu, takže by mi elektrický skútr pomohl. Požádala jsem o něj rodinu, ale odmítli: „Je ti přes šedesát. V tvém věku není rozumné jezdit na elektrickém skútru. Co když budeš mít nehodu?“ Nenechala jsem se odradit a prosila manžela tak dlouho, až nakonec souhlasil.

Elektrický skútr mi posloužil jako pár výkonných nohou a umožnil mi cestovat rychleji a pohodlněji. Spolupraktikující žasli: „Když chodíš, vypadáš jako osmdesátiletá, ale jezdíš jako osmnáctiletá. Jsi tak rychlá!“ Během uplynulých čtrnácti let mě elektrický skútr vozil po celém městě a pomáhal mi šířit pravdivé informace o pronásledování Falun Dafa.

Více než dvacet let zkušeností mi pomohlo najít nejúčinnější způsoby, jak lidi přesvědčovat k vystoupení ze stranických organizací. Když jsem začínala, vyprávěla jsem o hanebné historii KS Číny, ale bylo to časově náročné a vyčerpávající. Vysvětlit fakta jednomu člověku trvalo dvě až tři hodiny a výsledky byly různé. Navíc jsem kvůli mnoha domácím povinnostem jen obtížně nacházela na tuto práci dostatek času. Po rozhovorech s místními praktikujícími jsem zjistila, že všechno dokážu jasně vysvětlit v několika větách. Protože většina lidí má mnoho povinností, sdělení musí být stručné a srozumitelné. S těmi, kdo se chtěli dozvědět více, jsme pak mohli hovořit podrobněji.

Také jsem přestala oslovovat cizí lidi větami jako „promiňte, že vás obtěžuji“ nebo „dovolte, abych vám něco řekla“. Tyto strojené a nepřirozené formulace vytvářely odstup a lidé se kvůli nim snáze stáhli. Místo toho jsem začala používat pozdravy vyjadřující opravdový zájem a ohleduplnost, aby lidé cítili, že mi záleží na jejich dobru. Když se například ochladilo, říkala jsem: „Sestro, bratře, dnes se ochlazuje. Dobře se oblečte, ať nenastydnete. Návštěva nemocnice by vás mohla stát stovky jüanů, tak na sebe dávejte pozor!“ Kolemjdoucí obvykle reagovali úsměvem a poděkováním. Mohla jsem tak plynule přejít k objasňování pravdy a přesvědčit je, aby vystoupili z organizací KS Číny – ze samotné strany, Svazu mládeže a Mladých pionýrů.

V současnosti chodím ven čtyřikrát až pětkrát týdně a pokaždé přesvědčím třicet až čtyřicet lidí, aby vystoupili z KS Číny. Kromě počasí přizpůsobuji úvodní slova také tomu, jak člověk, kterého oslovuji, působí nebo čím je osobitý. Upřímným zájmem o jeho dobro navazuji vztah, díky němuž nezaujme obranný či odmítavý postoj. To otevírá cestu k přátelskému rozhovoru, umožňuje mi vysvětlit pravdu o pronásledování a pomáhá dotyčnému rozhodnout se vystoupit z KS Číny.