Díky praktikování Falun Dafa se má nenávist proměnila v laskavost

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začala praktikovat v roce 1997. Ráda bych se podělila o to, jak jsem se kultivací zbavila hluboce zakořeněné nenávisti.

Mé dětství

Maminka měla vážné srdeční potíže. Starší bratr a sestra žili u prarodičů. Během dospívání jsem si dávala velký pozor, abych rodičům nepřidělávala starosti — bála jsem se, že maminka zemře.

Maminka zemřela, když mi bylo patnáct let, a tím začalo mé utrpení. Otec byl státním zaměstnancem a během kulturní revoluce ho poslali na venkov k „převýchově“. Mnoho let nebyl doma.

Prarodiče se nastěhovali k nám. Právě jsem byla v období rychlého růstu. Dokud maminka žila, jedli jsme docela dobře. Když se sestra vdala, babička jí dala všechny naše zásoby kvalitního obilí. Pokud jsem toho snědla trochu víc, vynadala mi. Naše sousedka jí řekla: „Vždyť jsou to všechno vaše vnoučata. Nejednáte s nimi nespravedlivě?“

Pokaždé, když jsem babičku požádala o peníze na školní sešity, tvářila se nevrle. Snažila jsem se proto popsat obě strany listů až do posledního místečka. Učitel matematiky si jednou, aniž by mě jmenoval, postěžoval, že se mu domácí úkoly těžko opravují, když píšeme inkoustovým perem na obě strany papíru.

V takovém prostředí jsem nejen tělesně strádala, ale stala se ze mě i bázlivá dívka, která neustále odhadovala nálady ostatních. Ze strachu, abych nesnědla víc, než mi bylo dovoleno, jsem vždy rychle zhltla trochu jídla a odešla od stolu. Když se otec znovu oženil, situace se ještě zhoršila. Kdykoli se občas vrátil domů a potají mi pošeptal: „Neboj se najíst,“ po tvářích mi tekly slzy. V těch letech jsem proplakala spoustu nocí.

Manželský život

Když jsem dospěla do věku na vdávání, svitla mi nová naděje. Myslela jsem si, že jakmile budu mít vlastní domov, už se nebudu muset ostatních bát. Chtěla jsem s budoucí tchyní dobře vycházet a chovat se k ní jako k vlastní matce.

Věci se však vyvinuly jinak. Tchyně byla velmi prchlivá. Ještě před svatbou jsme se se snoubencem kvůli nějaké maličkosti pohádali a jeden z mých kolegů z práce se nám snažil pomoci spor urovnat. Rozumný člověk by se k návštěvě zachoval zdvořile, ale tchyně kolegu vyhodila.

Mnohokrát jsem kvůli tomu brečela. Jako dítě bez matky jsem si už vytrpěla dost a ze všeho nejvíc jsem se děsila toho, že se provdám do špatné rodiny. Pokud se takto chovali ještě před svatbou, nedokázala jsem si představit, jaké to bude, až se stanu snachou. Chtěla jsem zrušit zasnoubení, ale snoubenec mě prosil, abych ho neopouštěla, a sliboval, že se už nic zlého nestane.

Možná to byl prostě můj osud, protože jsem toužila uniknout z domova, kde jsem nepoznala lásku. Nakonec jsem však opustila jeden nešťastný domov a vstoupila do druhého, který byl snad ještě horší. Kdykoli jsme se s manželem kvůli něčemu nepohodli, tchyně mě vyhodila z domu.

Doufala jsem, že manželova sestra projeví trochu pochopení a zastane se mě, abychom si vše v klidu vyříkali. Ona mě ale odbyla: „To mě nezajímá. Hlavně ničím nerozčiluj mou mámu.“ Pak o mně navíc začala šířit lži, aby mě vyprovokovala. Konflikty se vystupňovaly natolik, že mě švagrová i tchyně začaly bít. Jsem od přírody uzavřená a potlačovaný hněv mě málem přivedl k psychickému zhroucení.

Jednoho brzkého rána, když jsem ještě ležela v posteli, začala tchyně hystericky bušit na dveře. Rámus vyděsil mé roční dítě tak, že začalo plakat. Tchyně mě pak vyhodila z domu a křičela: „Až vypadneš, můj syn si najde někoho lepšího!“ Neměla jsem kam jít, a tak jsem se nastěhovala do ubytovny pro svobodné zaměstnance naší firmy.

Kamarádka z dětství mi tenkrát řekla: „Tolika ženám jsi už říkala ‚mami‘, ale žádná se k tobě jako k dceři nechovala.“

Život pod cizí střechou a naprostý nedostatek lásky ve mně zanechaly hluboké šrámy. Vůči všem, kteří mi ublížili, jsem cítila silnou nenávist. Když jsem v noci kráčela sama po ulici a viděla rozsvícená okna, svíralo se mi srdce při pomyšlení, že v tomto obrovském světě je tolik domovů, ale pro mě se nikde nenajde místo. Doufala jsem, že pokud se na mě Nebesa dívají, slitují se nade mnou.

Na ubytovně jsem žila přes půl roku a přerušila veškerý kontakt s manželovou rodinou. I když mi tchyně po manželovi poslala rodinný zlatý prsten jako omluvu, má zášť jen zesílila. Otec se pokoušel situaci urovnat, ale moje nenávist vůči nim nepolevovala.

Navštěvovala jsem chrámy, pálila vonné tyčinky a vyhledávala věštce. Doufala jsem, že potkám někoho moudrého, kdo by mi pomohl domoci se spravedlnosti.

Dva různí věštci mi řekli, že mám předurčený vztah s buddhismem. Žena, která mě tehdy doprovázela, byla velmi zbožná a každý den odříkávala mantry, ale jí věštci nic takového neřekli. Nepřipadala jsem si nijak výjimečná — jen jsem měla pocit, že musím snášet mnohem víc utrpení než ostatní. Více než deset let jsem žila v neustálé nenávisti.

Začínám praktikovat Falun Dafa

V roce 1997 jsem začala praktikovat Falun Dafa a konečně jsem pochopila, o čem ti věštci mluvili. Na Dafa jsem čekala po mnoho životů.

Mistr Li Hongzhi rozvázal uzel v mém srdci. Pochopila jsem, že veškeré mé utrpení je způsobeno mou vlastní karmou. Až bude všechna má karma přeměněna, budu se moci s Mistrem vrátit domů. Kdybych nepotkala tyto lidi, s nimiž se tak těžce vycházelo, potkala bych zkrátka jiné, protože má karma musela být splacena. Nic se neděje bez příčiny.

Učení Falun Dafa mi pomohlo zbavit se nenávisti. Všechno v životě je jen divadelní hra. Mistr nade mnou bděl po mnoho životů. Mám obrovské štěstí a každý den mě naplňuje radost.

Můj syn už mi nemusel každý den volat, aby se ujistil, že mi nikdo neubližuje. Mistr mi pomohl pochopit, že těžkosti, které jsem prožila, připravovaly cestu pro mou kultivaci, a pomohl mi zcela se zbavit veškeré zášti.

Začala jsem znovu komunikovat s manželovou rodinou. Nosila jsem tchyni dárky, které byly obvykle mnohem dražší než to, co jsem kupovala vlastnímu otci. Jednou mi teta z manželovy strany řekla: „Dáváš jí dárky a pomáháš jí v domácnosti, ale ona o tobě za tvými zády stejně neřekne půl slova dobrého.“ Dříve by mě taková poznámka rozčílila do běla, ale teď jsem praktikující Dafa. Světské křivdy už mě netrápí — zkrátka jen dělám to, co dělat mám.

Jednou jsem objednala taxi, které mělo tchyni dovézt k nám domů. Řidič jí poznamenal: „To máte ale hodnou snachu!“ Ona jen odsekla: „Ujde.“ Dřív bych si pomyslela, že je prostě protivná. Nyní to však vnímám jen jako zkoušku k odstranění mého připoutání k vděčnosti a touhy po uznání.

Když bylo tchánovi a tchyni devadesát let – přesně dvě desetiletí poté, co mě vyhodili z domu – pozvala jsem je, aby bydleli u nás, a uvolnila jim naši ložnici. Byli už velmi staří a chtěla jsem, aby měli ten nejlepší pokoj v celém bytě. Manžel má dva starší bratry a jednu starší sestru, ale všichni měli doma složitou situaci. My jsme z nich nejmladší, a tak jsme dobrovolně převzali péči o staré rodiče na sebe.

Tchyně trpěla inkontinencí, a proto jsem jí musela měnit pleny a prát kalhoty. Zvláště její pleny velmi silně zapáchaly. Jednou mi řekla: „Já vlastně nejsem špatný člověk.“ V duchu jsem si pomyslela: „Jsem praktikující Dafa, minulostí už se nezabývám.“

Tchán byl hodný člověk. S přibývajícím věkem se však někdy netrefil do záchodové mísy a zapomínal splachovat. Vždy jsem po něm mlčky uklidila a s úsměvem mu to připomněla. Před každým jídlem jsem ho vesele volala ke stolu.

Manžel je prchlivé povahy a často na mě křičel. Odpovídala jsem mu: „Nekřič na mě před tvými rodiči, jinak si budou myslet, že se hádáme, a nebudou se tu cítit dobře.“ Každý den jsem se na ně usmívala. Mistr nás učí brát ohled na druhé, a proto se vždy snažím chovat laskavě, ochotně pomáhat a myslet nejprve na ostatní.

Manželovy sourozence naše jednání velmi dojalo. Jednak jsme na sebe vzali nejtěžší břemeno, a navíc se kvůli našim dřívějším špatným vztahům ostýchali mě o pomoc s péčí vůbec požádat. Každý měsíc nám přispívali na výdaje. Když pak rodiče zemřeli, chtěli nám přenechat větší podíl z dědictví. Řekla jsem manželovi: „Nevezmeme si o nic víc, než nám náleží. Nedělali jsme to přece pro peníze.“

O tchána a tchyni jsem dokázala takto soucitně pečovat jedině proto, že praktikuji Falun Dafa. Kdybych nebyla kultivující, nikdy bych to nedokázala. A kdybych nepraktikovala Dafa, neměla bych k tomu ani fyzickou sílu a zdraví. Manžel mi pak řekl: „Celou naši rodinu strašně moc dojalo, že jsi jako praktikující Dafa dokázala oplatit nenávist laskavostí.“ Celá jeho rodina díky tomu pochopila pravdu o Dafa a tchán s tchyní si se mnou dokonce četli knihy Dafa. Tchyně tehdy pronesla: „Slova v Dafa jsou tak hluboce pravdivá!“

Knihy Dafa si přečetla i moje švagrová. Její manžel dokonce jednou při rodinném setkání v restauraci nahlas zvolal: „Falun Dafa je dobrý!“ Nyní je jim už téměř osmdesát let. Občas jim připravím něco k jídlu. Oni mě na oplátku často zvou na oběd, protože na vlastní oči viděli úžasné změny, které u mě nastaly poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa.

Jsem nevýslovně vděčná Mistrovi za to, že mě zbavil veškeré zášti a dal mi úplně nový život. Budu si vážit i toho mála času, který nám ještě zbývá, abych dobře dělala tři věci, naplnila své sliby a odvděčila se Mistrovi za jeho soucitnou spásu.