Výboje elektrickým obuškem a brutální bití: Muž z oblasti Ningxia líčí kruté mučení ve vězení

Úvodní strana > Pronásledování > Příběhy pronásledování

Říj. 21, 2026 | Od zpravodaje Minghui z oblasti Ningxia v Číně

(Minghui.org) Čtyřiapadesátiletý Sun Jianfeng z okresu Zhongning v autonomní oblasti Ningxia Hui byl 15. ledna 2020 protiprávně odsouzen k šesti letům a čtyřem měsícům vězení a poslán do věznice Shizuishan, kde čelil brutálnímu mučení.

Po propuštění Sun popsal pronásledování, jímž si ve vězení prošel:

„Kdykoli měl službu zástupce vedoucího oddělení Zhang Yanjun, opakovaně mě odváděli na malé prostranství. Tam mi Zhang elektrickým obuškem zasazoval výboje do hlavy, obličeje, úst, uší, krku, nohou i rukou. Na popálených místech se mi tvořily hluboké strupy. Nařídil vězňům, aby mi strhli ponožky a boty a přitiskli mě k mokré zemi, načež mi znovu dával elektrické rány. Přidržovali mi končetiny u podlahy a bili mě plastovou trubkou, až mi z nohou silně tekla krev. Plastovými trubkami a bambusovými holemi mě tloukli také do stehen a hýždí, takže jsem byl po celém těle posetý podlitinami.“

Dřívější pronásledování

Sun dříve pracoval v elektrárně spadající pod železniční správu v Lanzhou. Protože se odmítal vzdát víry ve Falun Gong, byl úřady opakovaně zatýkán a vězněn.

V roce 1999 byl Sun zatčen a odvlečen do vazební věznice okresu Zhongning, kde ho po celou dobu zadržování nechávali svázaného. V říjnu 2000 byl převezen do Pekingu a poslán na rok a půl do tábora nucených prací. Tento nespravedlivý trest mu byl posléze prodloužen o dalších šest měsíců.

V roce 2002 byl Sun poslán na další tři roky do tábora nucených prací. Jelikož se své víry nevzdal, zaměstnavatel ho po propuštění nechal téměř dva roky nepřetržitě sledovat.

V lednu 2007 jej policisté a příslušníci Úřadu 610 zadrželi na ubytovně a odvezli do střediska pro vymývání mozků Gongjiawan ve městě Lanzhou. Tam byl podrobován násilnému krmení a násilnému podávání neznámých léků. Nechávali ho mrznout venku na sněhu, déle než padesát dní ho drželi na samotce s rukama spoutanýma za zády a plných 72 dní jej nechali viset zavěšeného za pouta.

V březnu 2012 byl Sun zatčen znovu a posléze odsouzen k pěti a půl roku odnětí svobody. Ve vstupním výcvikovém středisku věznic oblasti Ningxia a ve věznici Yinchuan ho dozorci bili, odpírali mu spánek a nutili ho celé dny nehybně sedět na malé stoličce. Když byl v září 2017 propuštěn, chyběla mu většina zubů a nedokázal vůbec kousat pevnou stravu. Měl těžce poškozenou bederní páteř, zcela zešedivělé vlasy, byl extrémně vyhublý, zesláblý a působil zcela otupeně.

Odveta za podání správní žaloby

V květnu 2018 podal Sun u soudu obvodu Xingqing správní žalobu. Požadoval v ní, aby věznice Yinchuan okamžitě zastavila pronásledování Falun Gongu a vyplatila mu odškodnění za vyražené zuby i utrpěné psychické trauma. Zároveň se domáhal, aby byli dozorci Hu Jianqiao, Lu Wei a Duan Mingliang hnáni k trestní odpovědnosti za jeho mučení.

Střední soud města Yinchuan případ projednával 15. srpna 2018. Místo spravedlnosti se však Sun dočkal jen další odvety: o měsíc později byl opětovně zatčen a třináct dní nezákonně vězněn.

Poslední zatčení a nespravedlivý rozsudek

Dne 31. prosince 2018 Sun v obytné čtvrti rozdával materiály objasňující pravdu o Falun Gongu. Všiml si ho však pracovník ostrahy a udal ho policii. Sun byl odvezen do vazební věznice okresu Zhongning, kde úřady následně formálně schválily jeho zatčení.

Soud obvodu Shapotou zahájil proces 7. ledna 2020 a 15. ledna jej odsoudil k šesti letům a čtyřem měsícům vězení. Zpočátku byl umístěn do vstupního výcvikového střediska věznic oblasti Ningxia a necelý měsíc nato eskortován do věznice Shizuishan.

Osobní svědectví o krutostech ve věznici Shizuishan

„Dne 31. prosince 2018 jsem v obytném komplexu Yinghai v okrese Zhongning rozdával materiály objasňující pravdu o Falun Gongu. Člen ostrahy se mylně domníval, že chci ukrást elektrokolo, a přivolal policii. Prokuratura okresu Zhongning vzápětí schválila mé zatčení a nakonec mě odsoudili k šesti letům a čtyřem měsícům odnětí svobody. Proti rozsudku jsem se odvolal ke Střednímu soudu města Zhongwei, ten však verdikt beze změny potvrdil.

V dubnu 2020 mě převezli do přijímacího oddílu vstupního výcvikového střediska věznic oblasti Ningxia. Všichni nově příchozí vězni byli nuceni podepsat slib věrnosti Komunistické straně Číny. Já jsem to jednoznačně odmítl, a proto mě okamžitě uvrhli do režimu ‚přísného dohledu‘.

Každý vězeň s náboženským vyznáním byl označen za osobu vyžadující zvláštní ostrahu a byl mu přidělen spoluvězeň, který musel sledovat každičký jeho krok. Hlídač v mé cele dohlížel na všechno, co dělám. Měl jsem přísně zakázáno mluvit o qigongu, víře i o zákonných právech. Nikdo se mnou nesměl promluvit ani slovo. Při sezení jsem musel držet nohy křečovitě natažené před sebou a nesměl jsem je pokrčit. Bylo mi odpíráno i zavřít oči nebo večer vyjít na chodbu, když ostatní sledovali televizi ve společenské místnosti. Zůstával jsem pod nepřetržitým dozorem zamčený v cele.

O měsíc později mě přemístili do věznice Shizuishan. Všechny nováčky nechali nastoupit na nádvoří. Jakmile ověřili mou totožnost, přistoupilo ke mně několik vězňů v červených vestách a přetáhli mi přes hlavu neprůhlednou černou kuklu. Chytili mě z obou stran, zkroutili mi ruce za záda a někam mě vlekli. Později jsem zjistil, že mě umístili do 16. oddělení se zvýšenou ostrahou.

Mučení nuceným stáním

Byl jsem zařazen do pátého oddílu. Zjistil jsem, že ve stejném oddílu vězní i spolupraktikujícího Luan Ninga. Každý den stál na chodbě dozorce a vyřvával povely: museli jsme půl hodiny v pozoru stát a pak jsme si směli na pouhých pět minut sednout. Ani večer nepřišla úleva – ve drilu jsem musel pokračovat až do noční večerky. Každý den mě nutili stát bez hnutí více než deset hodin, až mi nohy otekly a pálily prudkou bolestí. Zvedal se mi žaludek, točila se mi hlava a měl jsem pocit, že mi oči vyletí z důlků.

Svědkem trýznění spolupraktikujícího

Po třech měsících jsem zaslechl, jak službu konající vězeň hlásí, že Luan v cele provádí cvičení Falun Gongu. Vzápětí zaduněly těžké kroky přibíhajících vězňů a chodbou se neslo Luanovo neochvějné volání: ‚Falun Dafa je dobrý!‘, zatímco ho surově vlekli pryč.

O několik dní později jsem slyšel skupinu vězňů, jak na Luana zběsile řvou, aby seděl nehnutě, vzpřímeně a s otevřenýma očima. Měli za úkol ho ve dne v noci terorizovat a na vlastní uši jsem slyšel, jak si jednotlivé směny předávají instrukce, jakými způsoby ho mají trápit. Drásalo mi to srdce a žádal jsem o rozhovor s ředitelem věznice. Zástupce vedoucího oddělení se mě zeptal, co udělám, pokud mě ředitel odmítne přijmout. Řekl jsem mu, že v tom případě odmítám dál snášet jejich výcvik.

Protest proti pronásledování

Ředitel věznice samozřejmě nepřišel. Po týdnu marného čekání jsem se rozhodl, že se výcviku přestanu účastnit. Od rána do noci jsem stál nehnutě na místě. Službu konající vězni říkali, že v tomto oddělení se ještě nikdo neodvážil takto vzdorovat. Z místnosti, kde drželi Luana, se neustále ozýval řev a sprosté nadávky, které mě v noci probouzely ze spánku. Občas jsem zahlédl, jak Luana odvádějí s rukama zkroucenýma za zády a černým pytlem na hlavě. Po nějaké době ho zmučeného vlekli zpět.

Vězně Li Jiana jsem znal už z věznice Yinchuan. Sloužil v oddělení přísného dohledu a později byl přeložen do Shizuishanu. Zde zastával funkci šéfa kárné komise vězňů v 16. oddělení.

Šestnácté oddělení vzniklo vybráním téměř čtyřiceti vybraných vězňů z různých pracovních čet. Z nich pak byla sestavena desetičlenná úderná skupina určená výhradně k týrání praktikujících Falun Gongu. Jelikož se její složení neustále obměňovalo, málokdo přesně věděl, kdo všechno v ní působí. Na protest proti bezpráví jsem setrvával ve stoje bez hnutí déle než deset dní, až mi klouby zatuhly tak strašlivě, že jsem se téměř nemohl pohnout.

Eskalace násilí

Vězeň Li za mnou jednoho dne přišel a tvrdil, že vedení oddělení chystá další vlnu represí, a proto by pro mě bylo lepší zapojit se zpět do drilu a rozhýbat si tělo. Uvěřil jsem mu a začal jsem se výcviku znovu účastnit.

O několik dní později však dorazil zástupce vedoucího oddělení Zhang Yanjun se svými lidmi a okna i dveře neprodyšně zakryli černou látkou. Donutili mě sednout si na plastovou stoličku bez nožek. Dva vězni se posadili těsně ke mně a přikázali mi, že se nesmím v pase ani o píď předklonit, nesmím sklonit hlavu, natáhnout nohy ani se jakkoli pohnout.

Pokusili se mi pod bosá chodidla a pod zadek podstrčit fotografii Mistra Li Hongzhi, což jsem jim ze všech sil odmítl dovolit. Zlostně tedy Mistrovu fotografii nalepili na vodní káď. Následně mě vyvlekli na malé prostranství, navlékli mi svěrací kazajku a na hlavu narazili černou kuklu napuštěnou pálivou pepřovou tekutinou. Od rána až do poledne jsem musel stát v jediné strnulé poloze.

Vedení věznice sestavilo zvláštní skupinu pověřenou vystupňováním mučení. Tvořil ji samotný ředitel věznice, vedoucí politicko-výchovného oddělení, náčelník oddělení a pět jeho zástupců. K nim přibrali skupinu vybraných trestanců z výrobních dílen. Dozvěděl jsem se, že věznice si dokonce pozvala specialistu na vymývání mozků z Pekingu.

Zhang nechal vyrobit dvě zvláštní dřevěné stoličky. Každá byla stlučená ze tří hrubých prkének o velikosti malé dlaně. Z jedné strany z nich trčely ostré hlavičky hřebíků, z druhé byl přibitý kovový pás. Nutili nás sedět na těchto nástrojích v prázdné místnosti. Hlídači nám odpírali přístup na záchod, nesměli jsme se napít vody ani se pohnout. Byli jsme podrobováni spánkové deprivaci a každou hodinu nás surově budili. Spát jsme museli na zahnívající slaměné matraci. Ve vedlejší, stejně zařízené místnosti drželi za stejných podmínek Luana.

Tato muka trvala nepřetržitě tři měsíce. Když musel být Luan v důsledku těžkého mučení hospitalizován, přesunuli mě přímo do jeho cely. Nebylo v ní vůbec nic, jen velká káď s vodou.

Kroucení kloubů, páčení a bodání

Když jsem s nimi odmítl spolupracovat, vytáhli hřebíkovou stoličku a nutili mě na ni usednout. Vší silou jsem se nohama zapřel o rohož na zemi. Tři vězni se na mě vrhli, kroutili mi ruce za zády a drtili mi pas a stehna, až jsem byl posetý černými modřinami. Jeden z nich vzal propisku a s potěšením mi hrotem ryl do zad. Kancelářskými sponkami mě bodali do zad, stehen i paží. Chytali mouchy a cpali mi je pod triko, přičemž mě zasypávali nejhrubšími urážkami. Dávali mi sotva pár zrnek rýže a přes den mi zcela zakázali chodit na toaletu. Po deseti dnech tohoto pekla mi vypověděla kolena a nebyl jsem schopen vstát ze země.

Vrátili mě zpět do cely a dávky jídla mi zkrátili na polovinu. K obědu jsem dostával jen suchou placku a pár kousků zeleniny, k večeři pouze kalnou vodu s několika plovoucími nudlemi. Dril přitom nabíral na obrátkách a spát nám dovolili jen minimálně.

Mrazy a krutý hlad

V treskuté zimě dozorci nařizovali otevírat okna dokořán. Veškeré teplé oblečení mi zabavili. Třásl jsem se neustálým chladem a v noci jsem zimou nezamhouřil oka. Zoufale jsem se tiskl ke zdi, ale deka byla promrzlá na kost a tuhá jako plech.

Později mě přeložili do třináctého oddílu. Místnost byla holá, jen rohož a káď. Stěny byly pokryté špínou a pryčna nánosem prachu. Vzduch byl tak vysušený, že mi neustále tekla krev z nosu. Nedali mi žádné hygienické potřeby a porce jídla dál zmenšovali.

Byl jsem vyhublý na kost, sotva jsem popadal dech, nohy pode mnou vypovídaly službu a při chůzi jsem vrávoral. Víčka mi těžkla vyčerpáním a musel jsem se přemáhat, abych vůbec udržel otevřené oči. Už jsem neměl ani sílu s kýmkoli promluvit. Hlady jsem celé noci nespal. Vězni mi začali posměšně přezdívat ‚Zombie‘.

Další formy týrání

Jednoho dne mě Zhang vytáhl z cely, vrazil mi do ruky malý hadřík a nařídil mi, abych s ním vycídil celou chodbu. Po čase mi dal o něco větší hadr a zakázal mi na okamžik vydechnout. Po několika dnech přinesl ještě větší kus látky. Při vytírání mi stál za zády vězeň – nesměl jsem zvednout hlavu, narovnat záda ani pohnout očima do strany.

Posléze přivlekli obrovský hadr těžký vodou, který museli nést dva lidé. Zatímco jsem dřepěl na zemi a vytíral, dozorce na mě i na podlahu neustále vyléval další vodu. Lil ze mě pot, ale napít mi nedali. Venku už panovalo teplo, ale mě odmítali nechat převléknout se do čistého. Nesměl jsem se mýt, holit, stříhat si vlasy ani nehty.

Kdykoli jsem nevytíral podlahu, musel jsem od rána do večera podstupovat zostřený dril. Celé dny jsem musel trávit v dřepu a v pozoru.

V oddělení přísného dohledu zřídili speciální trestnou četu, kam mě zařadili. Celé dny jsme museli neúnavně pochodovat a dupat o zem. Všichni jsme byli promočení potem. Ostatní trestanci však dostávali větší příděly stravy, zatímco mně odpírali i to málo. Toto týrání trvalo rok a půl. Velitel oddílu mi bez obalu řekl, že můj odpor je marný, protože mě čeká ještě mnoho let žaláře.

Když udeřily další mrazy, vězni opět vyrazili okna dokořán, aby do cely proudil mrazivý vzduch, a nechávali mě mrznout. Odpolední klid mi zakázali – směl jsem jen stát nebo strnule sedět. Často mě zavírali do naprosté izolace, kde jsem po celé týdny neslyšel lidský hlas.

Když jsem při jedné z povinných prověrek do formuláře napsal, že praktikovat Falun Gong není žádný zločin, vedoucí oddílu mě v noci odvlekl na volné prostranství a plastovou trubkou mě surově mlátil do bosých chodidel. Nohy mi nateklé zfialověly a pokryly se krevními podlitinami. Vzápětí mě za trest poslali na další dva měsíce zostřeného výcviku.“