Čínská Fahui | I drobnosti jsou příležitostí ke kultivaci

(Minghui.org) Zdravím Vás, Mistře! Zdravím vás, spolupraktikující!

U příležitosti 23. čínské konference Fa na Minghui bych se ráda podělila o několik zkušeností, při nichž mi zdánlivé drobnosti poskytly příležitost ke kultivaci.

Opouštění připoutání k čistotě a pohodlí

Bydlela jsem v pronajatém domě v areálu, kde žilo několik rodin. Všichni jsme používali jedinou společnou toaletu bez automatického splachování, takže jsme museli nabírat vodu do lavoru a splachovat ručně. Můj pokoj byl přímo naproti toaletě, vzdálené asi čtyři metry. Mezi sousedy byli otec se synem, kteří pocházeli z venkova. Synovi Lelemu bylo přes třicet let. Po použití toalety nikdy nesplachoval.

V letních vedrech byl zápach nesnesitelný. Několikrát jsem Lelemu připomněla, aby splachoval, ale on se jen usmál, řekl: „Promiňte!“ a loudavě odešel. Nezbývalo mi než pokaždé po něm nabrat vodu a spláchnout. Lele byl celý den doma a na toaletu chodil nesčetněkrát. A já po něm pokaždé musela splachovat. Postupně se ve mně začala hromadit silná zášť a nespokojenost.

Jednoho dne jsem viděla, jak Lele vychází z toalety, a chtěla jsem ho zavolat zpátky, aby spláchl. Několikrát jsem otevřela ústa, ale nakonec jsem se zarazila. Dokázala jsem zůstat zticha, uvnitř jsem však byla úplně rozbouřená. Plná zášti jsem popadla lavor, naplnila ho vodou a spláchla. Když jsem se však vrátila do pokoje, rychle jsem se uklidnila. Mohlo být opravdu pouhou náhodou, že jsem se setkala s tak nepříjemnou situací? Neměla snad odhalit má připoutání?

Začala jsem se dívat do sebe a objevila mnoho skrytých lidských připoutání.

Mistr řekl:

„Zlému člověku vládne závist.
Ze sobeckosti a hněvu si stěžuje na nespravedlnost vůči sobě.
Dobrý člověk má vždy srdce soucitu.
Bez nespokojenosti a nenávisti, bere těžkosti jako radost.
Osvícený člověk nemá žádná připoutání.
Klidně pozoruje lidi ve světě, podvedené iluzemi.“
(Úrovně,Podstata dalšího pokroku)

Nebyla má zášť vůči Lelemu ve skutečnosti projevem závisti? Zášť je opakem soucitu a nelibost vůči tomu či onomu pramení ze sobectví. Jsem praktikující a do nového vesmíru mohu vstoupit pouze tehdy, když se přizpůsobím Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti.

Musím se řídit měřítky Dafa. Bez ohledu na to, jak nepatrná se záležitost zdá, neměla bych hledat chyby u druhých. Místo toho bych měla jejich nedostatky používat jako zrcadlo, v němž se podívám sama na sebe.

Jakmile svá připoutání najdu, měla bych je odstranit. Měla bych se přizpůsobovat Dafa a dál neposilovat to špatné, co v sobě mám.

Potřebuji rozšířit své srdce, naučit se být tolerantní a kultivovat soucit. Jakmile mě to napadlo, veškerá zášť v jediném okamžiku zmizela. Když Lele znovu vyšel z toalety, s naprosto klidnou myslí, kterou už nic netížilo, jsem naplnila lavor vodou a šla spláchnout.

Nic, s čím se v kultivaci setkáváme, není náhodné. Všechno Mistr uspořádal proto, abychom se zlepšovali. Když se opravdu dívám do sebe, dokážu najít připoutání, která potřebuji odstranit, a můj charakter se zlepšuje. Potom už daná záležitost nemá důvod existovat. A i kdyby přetrvávala, už by mé srdce nerozrušovala.

Když jsem se změnila, změnili se i strýc s tetou

Vyrůstala jsem v početné rodině a život doma byl těžký. Když jsem byla malá, rodiče mě poslali ke strýci a tetě na sever. Strýc mě měl rád jako vlastní dceru. Teta však měla velmi panovačnou povahu. Její slovo bylo v domácnosti zákonem. Když něco nešlo přesně podle jejích představ, rozzuřila se a často se se strýcem hádala. Ukládala mi mnoho domácích prací. Musela jsem neustále odhadovat její náladu, a proto jsem se cítila velmi nejistě.

Když jsem dospívala, rodiče si mě vzali zpátky domů. Strýc o mě dál velmi pečoval. Během mého vysokoškolského studia mi na školné přispíval dokonce více než vlastní otec. Na jeho laskavost jsem nikdy nezapomněla.

Minulou zimu mě strýc s tetou požádali, abych okamžitě přijela na sever. Strýci diagnostikovali rakovinu hrdla a naléhavě potřeboval operaci. Chtěli, abych se o něj přijela starat. Když jsem to slyšela, nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Pokud bych odjela na sever, bylo by těžké se brzy vrátit, což by ovlivnilo mou kultivaci. Kdybych však nejela, neměla bych klidné svědomí. Uvědomila jsem si, že bych neměla být sobecká a měla bych dávat přednost druhým. Dala jsem proto výpověď v práci a odjela ke strýci.

S tetou jsme strýce doprovodily do nemocnice na vyšetření, po nichž podstoupil operaci. Každý den jsem za ním chodila do nemocnice a starala se o něj. Strýc s tetou na mě téměř ve všem spoléhali a byli se mnou velmi spokojení. Po strýcově propuštění jsem o ně oba dál pečovala. Teta každý den chodila tančit nebo hrát mahjong a veškerou péči o strýce i domácí práce nechávala na mně.

Jakmile se teta vrátila domů, často na mě křičela, a tak jsem byla neustále v jednom kole. Všimla jsem si také, že při jídle přisouvala mísy s pokrmy k sobě a ke strýci, jako by se bála, že toho sním příliš mnoho. Mohou se zdát jako maličkosti, ale bylo mi to nepříjemné. Někdy na mě dokonce mluvila stejně přísným a tvrdým tónem jako v mém dětství.

Díky kultivaci postupně slábl pocit méněcennosti, který jsem si vytvořila v dětství. Říkala jsem si: „Je mi skoro šedesát. Copak bych pořád měla chodit kolem tebe a odhadovat tvou náladu jako malá?“ Přestože jsem se s tetou nehádala, někdy byla má nespokojenost patrná z výrazu tváře.

Jednoho dne přišel bratranec opravit nějaké spotřebiče. Navrhl tetě, aby na elektroměr přiložili magnet, který by zastavil zaznamenávání spotřeby, a mohli tak ušetřit dost peněz. Když jsem to slyšela, snažila jsem se jí to rozmluvit a vysvětlovala princip, že bez ztráty není zisku. Tetu to rozzlobilo a řekla mi, abych se do toho nepletla. Neovládla jsem se a trochu jsem se s ní přela.

Později jsem si uvědomila, že jsem se nechovala jako kultivující. Uvízla jsem v běžném uvažování obyčejných lidí a přela se o to, kdo má pravdu a kdo ne. Ve skutečnosti by stačilo jasně vyjádřit svůj postoj. Neměla jsem mít stejnou bojovnost jako teta. Ani její tehdejší postoj ke mně nebyl náhodný. Nevyužíval snad Mistr tuto situaci k odhalení některých mých připoutání? Byla to dobrá příležitost ke zlepšení. Já jsem ji však nezvládla dobře.

Po této události jsem se opakovaně dívala do sebe a našla mnoho připoutání, včetně zášti, bojovnosti, neschopnosti přijmout kritiku, strachu ze ztráty tváře a pohrdání druhými. Hledala jsem proto stále hlouběji. Pod jednotlivými vrstvami připoutání jsem nakonec objevila, že k tetě necítím stejnou opravdovou, srdečnou laskavost jako ke strýci. Můj postoj k ní vycházel spíše ze zdvořilosti a formální úcty ke staršímu člověku. Uvědomila jsem si, že chyba je na mé straně.

„Teto, promiň,“ omluvila jsem se jí. „Mluvila jsem příliš příkře a neměla jsem ti odmlouvat. Prosím, nezlob se. Příště si povedu lépe.“

„Vždyť už teď si vedeš skvěle,“ usmála se teta a vlídně dodala: „Staráš se o nás oba. Co víc bych si mohla přát?“

Kromě každodenní péče o strýce jsem jim také pouštěla nahrávky Mistrových přednášek a videa jako „Cesta bouřemi a strastmi“ a „Pro dnešek i budoucnost“. Teta trpěla různými zdravotními potížemi. Oběma jsem často říkala, že opakování slov „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré“ jim může zlepšit zdraví. Rádi souhlasili.

Změnila jsem se i já. Začala jsem o ně opravdově pečovat a ve všem, co jsem dělala, brát ohled na jejich potřeby. Strýc v Dafa upřímně věřil, a tak se rychle zotavil. Na Nový rok se s úctou postavil před Mistrův portrét a poděkoval mu.

Od chvíle, kdy jsem opustila zášť vůči tetě, se mnou mluvila mnohem laskavěji a zdvořileji. Když jsem jí upravila nějaké oblečení, aby jí lépe sedělo, neustále mě chválila, jak jsem chytrá a šikovná. Strýc měl velkou radost, když viděl, jak si s tetou povídáme a společně se smějeme. Při jídle mě teta pobízela, abych si přidala. Říkala, že se o sebe musím dobře starat a že jsem příliš hubená. Pečovala o mě jako maminka. Nic takového se předtím nikdy nestalo.

Jednou se teta vrátila z mahjongu, když jsem právě poslouchala nahrávku Mistrovy přednášky. Tiše se posadila vedle mě a naslouchala. S úsměvem poznamenala: „Ta snášenlivost je neuvěřitelně těžká! Ty ji možná dokážeš naplnit, ale já bych to určitě nezvládla.“

Jindy mě teta viděla cvičit. Přišla ke mně a s úsměvem řekla: „Chtěla bych se naučit cvičení Falun Dafa. Naučila bys mě je, prosím?“ Nečekala jsem, že mě požádá, abych jí ukázala, jak se cvičí. Měla jsem však velkou radost a naučila ji všech pět cvičení.

Přestože strýc s tetou nezačali praktikovat, jejich povzbudivá proměna mě hluboce těšila. Vím, že všechny tyto nádherné změny pramení z Mistrovy milosti.

Budu se dál přizpůsobovat Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti, pilně se kultivovat, dobře dělat tři věci a následovat Mistra zpět do svého skutečného domova!

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)