Čínská Fahui | Přizpůsobování se Fa, oplácení zla dobrem a neúnavná záchrana lidí

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začala praktikovat v březnu 1998 na doporučení svého otce. Ten již nějakou dobu kultivoval a o této praxi mluvil s velkým uznáním.

V té době jsem pečovala o tchána, který prodělal mozkovou mrtvici. Když jsem si vzpomněla, jak se ke mně po mnoho let krutě choval, zaplavoval mě pocit křivdy a zášti. Poté, co jsem však začala praktikovat Falun Dafa, začala se zášť v mém srdci, která byla tvrdá jako led, postupně rozpadat a rozpouštět.

Deset let života s manželovými rodiči

Narodila jsem se do rolnické rodiny a nyní je mi sedmdesát let. Když mi bylo pětadvacet, provdala jsem se za muže ze sousední vesnice. Byl nejstarším dítětem v rodině a měl tři mladší sestry, které ještě chodily do školy.

Tchyně měla špatné zdraví a sotva zvládala vařit, zatímco tchán Zhuzi byl policistou a odborníkem na bojová umění. Krátce poté, co jsem se jako novomanželka přistěhovala do jejich domu, mi tchán výhrůžně řekl: „V tomhle domě rozhoduji já. A neopovažuj se mi odmlouvat.“

Manžel pracoval mimo naše hospodářství, takže veškerá tíha péče o domácnost spočívala na mých bedrech. Chovali jsme starou prasnici, která měla dvakrát do roka selata. Krmila jsem ji, sháněla krmivo a čistila chlívek.

Starali jsme se také o broskvový sad a vlastní zemědělský pozemek. Celé dny jsem musela pracovat na poli, takže jsem byla neustále v jednom kole a neměla ani chvilku odpočinku.

Manžel měl jeden den v týdnu volno a někdy mi pomáhal. Celou svou měsíční výplatu odevzdával matce, protože výdaje na vzdělání jeho tří mladších sester byly poměrně vysoké.

Časem si všechny tři manželovy sestry začaly hledat životní partnery. Zhuzi posuzoval každého jejich nápadníka a trval na tom, abych u těchto rozhovorů byla přítomna i já. Často trvaly až do půlnoci a někdy dokonce do svítání. Byla jsem vyčerpaná a nevyspalá, ale nezbývalo mi než to den za dnem snášet.

Život byl těžký, ale když jsem zatnula zuby, dokázala jsem to vydržet. Největší utrpení mi však způsobovala Zhuziho výbušná povaha a jeho nerozumné, panovačné chování. Když jsem řekla něco, co se mu nelíbilo, udeřil mě. Někdy mě bil, i když jsem vůbec nic neřekla.

Jednou jsem po jídle šla umýt nádobí. Syn nechal na stole kousek sladké brambory a tchyně ho zvedla a snědla, protože nechtěla plýtvat jídlem. Zhuzi se rozzuřil a začal mě bít. Přitom křičel: „Tvoje matka má cukrovku! Neměla by jíst sladké brambory!“

Tchyně se mě snažila zastat a říkala: „Vždyť to byl jen malý kousek. Nic mi to neudělá, neumřu na to.“ On ji však neposlouchal a dál mě bil. Byl to silný muž a několik prudkých ran mě srazilo k zemi.

Žila jsem s nimi deset let. Často mě bil a tělo jsem měla neustále pokryté modřinami. Staré rány se ještě nestačily zahojit a už přibývaly nové.

Jednou mě zbil tak surově, že mě dlouho bolela noha a při chůzi jsem kulhala. Než jsem se stačila zotavit, zbil mě znovu. Někdy bylo bití obzvlášť kruté. Nebyl to jen Zhuzi, kdo mě bil – přidávaly se k němu i jeho tři dcery.

Několikrát mě málem zabil. K poslednímu takovému incidentu došlo na autobusové zastávce. Zhuzi mě srazil na zem, obkročmo si na mě sedl a oběma rukama mi svíral krk tak silně, že jsem nemohla dýchat. Právě v tu chvíli vystoupili z autobusu ředitel školy a jeden učitel. Odtáhli ho ode mě a zachránili mi život.

Po tak dlouhém fyzickém i psychickém utrpení a útlaku jsem v hloubi duše cítila nesnesitelnou bolest. Nedokázala jsem však plakat, jako bych ztratila schopnost prolévat slzy. Místo toho mě přepadaly záchvaty nezvladatelného, hysterického smíchu. Nedokázala jsem ovládat ruce ani nohy, divoce jsem poskakovala a rozhazovala končetinami, jako bych se úplně pomátla. Měla jsem nutkání Zhuziho zabít a potom sama zemřít. Už jsem nechtěla žít.

Nakonec manžel pronajal pokoj a odstěhoval mě i syna z venkova. V tomto klidném a příjemném prostředí jsem se postupně zotavila po fyzické i psychické stránce.

Později, když jejich matka vážně onemocněla, se dvě z dcer vrátily, aby jí nějakou dobu pomáhaly. Nedokázaly však snášet otcovo chování, a tak odešly a přestaly rodičům poskytovat jakoukoli další pomoc.

Zhuzi prodal dům a s manželkou se přestěhoval ke své oblíbené dceři, druhé v pořadí. Ta však brzy začala společně se svým manželem jejich přítomnost nesnášet a nakonec je vyhodili. Když odcházeli, požádal ji o nějaké peníze, protože právě ona spravovala jeho měsíční důchod. Dcera však úmyslně hodila bankovky na podlahu a řekla mu, ať si je sám sebere. Zhuzi se rozplakal, peníze tam nechal a s manželkou odešel.

Zhuzi už neměl domov, a tak se s manželkou ubytovali v ubytovně svého bývalého zaměstnavatele. Později požádali mého manžela, aby si rodiče odvezl k sobě. V té době jsme již bydleli v bytě a náš život se konečně začal zlepšovat.

Příchod manželových rodičů pro mě byl obrovským šokem. Znovu se mi vybavily všechny bolestné vzpomínky z minulosti. Nedokázala jsem se s tím smířit a celý týden jsem proplakala.

Když mě Zhuzi uviděl, zjevně se zastyděl a působil velmi neklidně. Zdravotní stav jeho manželky se výrazně zhoršil. Byla zmatená a nepřítomně hleděla před sebe. Když jsem ji takto viděla, obměkčilo mě to. Byla to dobrosrdečná žena, která celý život snášela bití a špatné zacházení. Bylo mi jí opravdu líto.

Nikdy jsme se spolu nepohádaly a ona o mně vždy mluvila hezky, ať už v rodině, nebo před ostatními lidmi. Kvůli ní jsem je tedy neochotně přijala k nám. Zášť však v mém nitru zůstávala hluboko zakořeněná a nedokázala jsem se jí zbavit.

Náš byt je malý a nachází se ve vyšším patře domu bez výtahu. Pro manželovy rodiče tak bylo velmi obtížné vycházet ven, zejména když potřebovali k lékaři. Manžel opakovaně žádal své nadřízené o pomoc, až nám nakonec umožnili pronajmout pro rodiče jednopokojový byt v přízemí. Později jsme si půjčili peníze, byt koupili a nechali jej zapsat do vlastnictví tchána.

Tchyně trpěla především následky mozkové mrtvice a cukrovkou. Jak se její stav zhoršoval, musela být často hospitalizována. O všechno jsem se starala sama. Krmila jsem ji, podávala jí léky, koupala ji a čistila, když se znečistila.

Manželovy sestry jí občas koupily jídlo a přišly se podívat, jak se jí daří, ale nikdy mi nepomohly s péčí. Jednou se tchyně znečistila právě ve chvíli, kdy ji navštívila druhá švagrová. Ta pomohla uklidit asi polovinu nepořádku, ale pak odmítla pokračovat a řekla: „Už to nezvládnu. Ty to máš opravdu těžké.“

Tchyně zemřela v listopadu 1995. Ještě téže noci prodělal tchán mozkovou mrtvici a museli ho urychleně převézt do nemocnice. Šla jsem tam, abych se o něj postarala. Obě události následovaly bezprostředně po sobě, takže jsem si vůbec neodpočinula.

Přestože Zhuzi přežil, nemohl chodit a lékaři doporučili, aby se zotavoval doma. Po návratu z nemocnice jsem mu kromě každodenní péče musela pomáhat také s rehabilitačními cvičeními. Den za dnem jsem byla vyčerpaná a mé srdce bylo plné hlubokého pocitu křivdy a zášti.

Překonání pocitu křivdy a zášti: Laskavé zacházení s tchánem

V roce 1998 jsem začala praktikovat Falun Dafa. Když jsem nastoupila na cestu kultivace, pochopila jsem, že utrpení, které v tomto životě prožívám, je důsledkem karmy, kterou jsem sama vytvořila, a že jde o dluhy, které musím splatit. Uvědomila jsem si, že špatné zacházení ze strany manželových rodičů může být následkem mých vlastních činů v minulosti. Možná jsem jim v některém předchozím životě ubližovala nebo se k nim chovala nespravedlivě.

Jak jsem pokračovala ve studiu učení Dafa, má mysl byla stále jasnější. Zášť vůči tchánovi, chladná a tvrdá jako led, se začala rozpadat a postupně se rozpouštěla. Začala jsem se k němu chovat s opravdovou laskavostí, stejně jako bych se chovala ke svému vlastnímu otci.

V dětství jsem chodila do školy nepravidelně, dohromady asi jen dva roky, takže jsem v knihách Dafa mnoho znaků neznala. Neznámé znaky jsem si zapisovala a manžel se synem mi ve volných chvílích vysvětlovali jejich význam. Nakonec jsem dokázala knihy číst sama.

Každý den jsem studovala učení a předčítala ho Zhuziovi nahlas. Říkával: „To, co Mistr říká, je opravdu úžasné. Jak je možné, že Mistr všechno ví?“ Každý den jsem meditovala a on se ke mně přidával. Jeho zdravotní stav se postupně zlepšoval. Brávala jsem ho na procházky po našem obytném areálu a někdy jsem ho na tříkolce vozila do malého parku nebo na trh. Byl nadšený a radoval se jako malé dítě.

V červenci 1999, poté co Komunistická strana Číny (KS Číny) zahájila pronásledování Falun Dafa, se Zhuzi už neodvažoval meditovat. Byl policistou a dobře znal škodlivé metody KS Číny. Řekl: „Jsem členem komunistické strany a musím poslouchat ústřední vládu. Nepřiprav mě o plat.“ Přestal také poslouchat Fa.

V roce 2005 jsem byla odsouzena ke dvěma letům v táboře nucených prací. Když mě manžel přišel navštívit, hned jak mě uviděl, rozplakal se a dlouho nedokázal promluvit. Nakonec ze sebe dostal: „Otec je vážně nemocný a nemá se o něj kdo starat.“ Odpověděla jsem: „Proč prozatím nenajmeš někoho, kdo se o něj postará? Až se vrátím domů, budu o něj pečovat já.“

Když jsem se vrátila domů, Zhuzi se už nedokázal sám o sebe postarat. Musela jsem ho krmit, neudržel moč ani stolici a často býval hospitalizován. Ve dne v noci jsem o něj pečovala sama. Bylo to nesmírně vyčerpávající.

Neměla jsem ani čas se najíst. Když jsem ho krmila, jedli jsme z jedné misky. Nejdříve jsem dala sousto jemu a potom jsem si vzala sousto sama. Někdy jsem hned po krmení musela uklízet jeho výkaly.

Jedna zdravotní sestra to viděla a řekla: „Jste opravdu obdivuhodná. Nevadí vám, že je tak znečištěný?“ Upřímně jsem odpověděla: „Nevadí mi to. Každý jednou zestárne a onemocní. Tomu se nikdo nevyhne.“ Opravdu jsem jím nepohrdala, protože jako praktikující se snažím ke každému chovat laskavě. A koneckonců to byl můj tchán. Trpěl, a proto jsem mu měla věnovat péči a laskavost, aby se mu ulevilo.

Někdo, kdo znal historii naší rodiny, mi řekl: „Ty ho krmíš a uklízíš po něm? Copak jsi zapomněla, jak surově tě kdysi bil? Nech ho umřít hlady! Nedávej mu nic k jídlu!“ Jen jsem se lehce usmála. Byla to pravda. Kdybych nepraktikovala Dafa, kdo ví, co bych možná udělala.

Často si pro sebe opakuji „Úrovně“ z knihy Podstata dalšího pokroku, abych si připomínala, že mám být ctnostným člověkem, nikoli člověkem, který páchá zlo.

Mé tři švagrové se nezměnily. Přinesly trochu jídla, navštívily otce v nemocnici a po krátké chvíli zase odešly. Já jsem však byla naprosto klidná a necítila jsem ani stopu zášti. S nikým jsem se nesrovnávala a dokázala jsem je pochopit. Všechny byly vdané, měly vlastní rodiny, manžele a děti, o které se musely starat. Každá měla své starosti a ani jejich život nebyl snadný.

Když Zhuziho propustili z nemocnice, bylo krásné počasí, a tak jsem ho vyvezla na invalidním vozíku ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a vyhříval se na slunci. Několik lidí se ho zeptalo: „To je vaše dcera?“ Hrdě odpověděl: „To je moje snacha. Je ještě lepší než vlastní dcera!“

Zhuzi se dosud nevzdal členství v komunistické straně. Několikrát jsem s ním o tom mluvila, ale neodpovídal. V roce 2012 se jeho stav zhoršil a ztratil schopnost mluvit. Bylo zřejmé, že mu zbývá už jen málo času.

Jednoho dne jsem ho jemně vzala za ruku a řekla: „Tati, proč nevystoupíš z komunistické strany? Když to uděláš, můžeš odejít na nádherné místo a být pod Mistrovou ochranou. Jestli souhlasíš, stiskni mi prosím ruku.“ Rozuměl mi. Pevně mi stiskl ruku a dlouho ji nepouštěl. Měla jsem z něj opravdovou radost. Byl zachráněn a čekala ho světlá budoucnost. Nedokázala jsem zadržet slzy. Nedlouho poté zemřel. Odešel pokojně, bez velkého utrpení.

Oplácení křivd ctností a nelpění na majetku

Během let mé tři švagrové viděly všechno, co jsem pro jejich rodiče udělala. Často říkaly: „Opravdu to měla moc těžké.“ Manželův strýc mě dává ostatním za příklad. Ve vesnici i mezi širším příbuzenstvem mě často chválí za oddanou péči o manželovy rodiče a říká, že jsem mimořádně dobrá snacha. Kdykoli se vrátím do naší původní vesnice, lidé mi často ukazují zdvižený palec a říkají: „Ty jsi nejlepší!“

Desítky našich příbuzných vystoupily z KS Číny a jejích přidružených organizací. Všichni uznávají Dafa a vědí, že změny, kterými jsem prošla, jsou výsledkem mé kultivace v Dafa. Byl to právě Dafa, kdo odstranil zášť, kterou jsem v sobě po mnoho let nosila.

Naše rodina byla každoročně vyhlašována „Vzornou rodinou“. Předseda místního obyvatelského výboru osobně přiváděl lidi k nám domů, aby nám předali diplomy a ceny. Jednou mě dokonce vyhlásili „Vzornou snachou“ a zveřejnili o mně článek v městském časopise. Dozvěděla jsem se o tom, až když mi časopis přinesli. Neodvážili se však zmínit, že důvodem, proč jsem se stala tak dobrým člověkem, je praktikování Falun Dafa.

Jednou mě odvezli na kurz takzvané „transformace“. Tento proces vedli pracovníci obyvatelského výboru a přišel také jeho vedoucí se třemi dalšími lidmi. Když mě uviděli, dívali se na mě laskavě, ale nic neřekli. Při odchodu mi vedoucí jemně řekl: „Za několik dní se pro vás vrátíme.“ Hned následující den mě však odvezli domů. Za všechny roky, které od té doby uplynuly, mě pracovníci obyvatelského výboru ani jednou nepřišli domů obtěžovat. V hloubi srdce totiž všichni znají pravdu.

Po smrti manželových rodičů začal v jejich bytě bydlet náš syn. Manžel chtěl převést vlastnické právo k bytu, k čemuž potřeboval podpisy svých sester. Všem třem zavolal a vysvětlil jim situaci. Všechny bez váhání příslušné dokumenty podepsaly.

Řekly: „Naše rodina ti toho tolik dluží. Rodiče díky tobě prožili pohodlné stáří a ty jsi to měla tak těžké.“ Odpověděla jsem: „Kdybych nepraktikovala Falun Dafa, nedokázala bych to.“ Mé švagrové si Falun Dafa hluboce váží a uznávají mou upřímnost, laskavost a snášenlivost.

Když s námi manželovi rodiče žili, oba často potřebovali lékařskou péči, hospitalizaci a léky. To všechno stálo peníze. Tchán odešel do předčasného důchodu a pobíral jen malou penzi, takže pojištění pokrývalo pouze část nákladů na jeho léčbu a pobyty v nemocnici.

Tchyně byla rolnice, a proto jsme veškeré její výdaje na léčbu museli hradit sami. Často jsme si tedy museli půjčovat peníze od jiných lidí. Vedli jsme si seznam všech dluhů a půjčili jsme si od více než deseti rodin. Kdykoli jsme měli trochu peněz, okamžitě jsme část dluhu splatili. Za ta léta jsem už ztratila přehled o tom, kolikrát byli manželovi rodiče hospitalizováni a kolik peněz jsme za jejich léčbu utratili. Uhradili jsme také veškeré náklady na jejich pohřby. Mé švagrové nepřispěly ani jediným jüanem a ani jednou nepomohly.

Po tchánově smrti poskytl jeho bývalý zaměstnavatel na pohřební výdaje 86 000 jüanů. Manžel peníze převzal a pozval své tři sestry na společné jídlo. Peníze jsme rozdělili následovně: každá ze tří sester a můj manžel dostali po 20 000 jüanech a náš syn obdržel 6 000 jüanů. Všechny sestry byly velmi spokojené.

Kdybych nepraktikovala Falun Dafa, rozhodně bych něco takového nedokázala. Za ta léta jsme na péči o manželovy rodiče vynaložili mnohem více peněz, než činila tato částka. Kdybych jim peníze nenabídla, nikdo by se neodvážil si o ně říct. A kdyby to někdo přece jen udělal, určitě bych mu připomněla všechny staré účty.

Nyní, když praktikuji Falun Dafa, se však musím řídit Mistrovým učením a být skutečně dobrým člověkem. Můj manžel je nejstarším synem v rodině a existuje staré přísloví: „Nejstarší bratr je jako otec.“ Když už rodiče nežijí, musí nejstarší bratr zastoupit otce a starat se o své mladší sourozence. Musela jsem tedy odložit vlastní zájmy stranou a chovat se k mladším švagrovým laskavě.

Nyní je mé srdce každý den naplněno radostí. Mistr nás učí být dobrými lidmi, kteří jsou nesobečtí a dávají přednost druhým před sebou samými. A právě o to jsem se snažila. Takovou radost si za peníze nekoupíte. Můžete ji prožít pouze prostřednictvím opravdové kultivace.

Manželův strýc, jediný bratr jeho otce, měl se svým bratrem velmi blízký vztah. V rodné vesnici nám stále patřil malý pozemek. Kdybychom ho pronajali někomu jinému, dostávali bychom za něj nejméně několik tisíc jüanů ročně. Strýc ho však chtěl obdělávat, a tak jsme ho nechali, aby na něm dál hospodařil. O penězích jsme se ani jednou nezmínili.

Později pozemek zabrala jedna veřejná instituce, která na něm chtěla vybudovat parkoviště. Strýc se nezmínil o náhradě za pozemek a my jsme se na ni ani neptali. Už je starý a vydělávat peníze pro něj není snadné. Vnímáme ho jako manželova otce, velmi si ho vážíme a snažíme se k němu chovat s úctou a péčí, jaká náleží rodičům. Přejeme si jen, aby prožil stáří ve zdraví, štěstí a bez starostí.

I on vnímá naše dobré úmysly. Kdykoli nás vidí, vítá nás s radostným úsměvem. Jeho srdečný smích je pro mě tou nejlepší odměnou, jakou mohu dostat. Být laskavý je opravdu radost!

Moje rodina mě podporuje

Manžel a syn byli po všechna ta léta svědky celé mé cesty. Oba z ní měli prospěch a na vlastní oči viděli, čím jsem prošla. Velmi dobře vědí, že mě Falun Dafa zachránil – a zachránil také naši rodinu. Jsou to prostí, dobrosrdeční muži, kteří možná neumějí své pocity dobře vyjádřit slovy, ale svou vděčnost Mistrovi a Dafa projevují skutky.

V roce 2008 jsem začala doma vyrábět materiály objasňující pravdu. Část jsem rozdávala sama a část jsem poskytovala ostatním praktikujícím, aby je mohli šířit. Manžel z vlastní iniciativy nakupoval papír a s radostí ho vynášel po schodech nahoru, aniž by si kdy stěžoval na únavu. Syn měl hodně práce, ale večer mě často vozil autem do odlehlých oblastí a venkovských vesnic, kde jsme rozdávali materiály objasňující pravdu.

Manžel mě často vozil na motocyklu, abych mohla rozdávat materiály. Projeli jsme téměř všechny oblasti v našem okolí. Manžel i syn byli velmi vynalézaví. Během cest pozorně sledovali okolí a dovolili mi sesednout z motocyklu teprve tehdy, když bylo bezpečno. Materiály objasňující pravdu jsem vyráběla a rozdávala jedenáct let a všechno probíhalo velmi hladce.

Požehnání díky víře v Dafa

Když byl tchán ještě naživu, chtěla jsem ho jednou vzít na projížďku na své tříkolce. Podívala jsem se dolů a pod vozidlem uviděla peněženku. Když jsem ji otevřela, našla jsem v ní přesně 500 jüanů v bankovkách a několik drobných mincí. Okamžitě jsem zavolala její majitelce. Řekla mi: „Právě jsem dostala výplatu, když jsem peněženku ztratila. Celou noc jsem nespala a přemýšlela, kde jsem ji mohla upustit. Byla jsem z toho úplně zoufalá.“

Když si žena přišla peněženku vyzvednout, přinesla tchánovi dva balíčky sušeného sójového mléka. Snažila jsem se dar odmítnout, ale ona na tom důrazně trvala.

Řekla: „Vy jste opravdu dobrý člověk! Nikdy by mě nenapadlo, že svou peněženku ještě někdy uvidím. Moc vám děkuji!“ Odpověděla jsem: „Praktikuji Dafa a náš Mistr nás učí, abychom byli dobrými lidmi a nikdy si nebrali nic, co nám nepatří. Neděkujte prosím mně, poděkujte Mistrovi Dafa!“ Žena přistoupila k Mistrovu portrétu, spojila dlaně před hrudí a několikrát s úctou pronesla: „Děkuji Vám, Mistře Dafa!“

Objasnila jsem jí pravdu o KS Číny a ona okamžitě souhlasila s vystoupením z KS Číny a jejích přidružených organizací. Dala jsem jí amulet Dafa s poselstvím objasňujícím pravdu a řekla jí, že pokud bude často opakovat slova „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré“, přinese to požehnání lidem, kteří se snaží být dobrými.

Odpověděla: „Budu si to pamatovat.“ Potom šťastně odešla a pevně přitom svírala svou peněženku. Někdo z našeho obytného areálu, kdo tuto ženu znal, se později zmínil, že onemocněla rakovinou, ale uzdravila se. Uplynulo již více než deset let a stále se jí daří dobře.

Jeden pracovník ostrahy v našem obytném areálu pochází z jiného města a jeho manželka pracuje ve stejném areálu jako chůva. Objasnila jsem mu pravdu o Falun Dafa a on ochotně souhlasil s vystoupením z KS Číny a jejích přidružených organizací. Dafa si velmi váží a řekl, že by se tuto praxi rád naučil.

Při několika příležitostech jsem ho požádala, aby mi pomohl vylepovat samolepky s informacemi o pravdě o Falun Dafa, a on souhlasil. Vzala jsem ho do dvou obytných areálů a několika ulic, kde samolepky vylepoval velmi rychle.

V našem vlastním obytném areálu byla vitrína s obsahem, který pomlouval Dafa. Sklo bylo mimořádně silné, a tak jsem ho požádala o pomoc. Několikrát do něj udeřil sekerou, než se mu podařilo vytvořit otvor dostatečně velký na to, abych dovnitř mohla sáhnout a papír strhnout.

Nečekala jsem, že ho štěstí potká tak brzy. Když jeho syn dokončil vysokou školu, seznámil se s dívkou z našeho okolí a oženil se s ní. Dívčina rodina byla zámožná a jako svatební dar jim koupila nový byt v nově postaveném obytném komplexu. Pracovník ostrahy nemusel zaplatit ani jediný jüan. Později se dívčina matka znovu provdala a odstěhovala se. Dceři přenechala další byt, a ta do něj nechala nastěhovat svého tchána, pracovníka ostrahy.

Pracovník ostrahy a jeho manželka už nemusejí pracovat. Zůstávají doma a starají se o vnouče. Později mě pozval na návštěvu. Při té příležitosti jsem v jejich obytném areálu rozdávala letáky objasňující pravdu. Byla to čistá a pěkná čtvrť s dobře navrženými byty. Manžele potkalo několik radostných událostí a oba jen zářili štěstím. Je skutečně pravda, že jediná laskavá myšlenka vůči Dafa přináší nebeské požehnání, štěstí a bezpečí.

Mé odhodlání zůstává neochvějné navzdory zkouškám a utrpení

V roce 2019 jsem po společném jídle s více než deseti lidmi předala každému při odchodu z restaurace balíček informačních materiálů, které obsahovaly pravdu o pronásledování. Jeden z nich mě ze zlého úmyslu udal a v důsledku toho jsem byla odsouzena ke čtyřem a půl letům vězení.

Když jsem se v roce 2024 vrátila domů, nemohla jsem už pokračovat ve výrobě materiálů objasňujících pravdu. Vytrvale jsem však chodila do parku, kde jsem lidem objasňovala pravdu osobně. Mistr mi přiváděl lidi s předurčeným vztahem. Kdykoli jsem s nimi mluvila o pravdě, většina byla ochotna vystoupit z KS Číny a jejích přidružených organizací.

Mistr mě povzbudil ve snu a ukázal mi bohatou úrodu. Nasbírala jsem mnoho vlašských ořechů. Některé jsem nesla na ramenou a další jsem sbírala rukama. Sklidila jsem také spoustu velkých broskví a Mistr mi dal různé lahodné pochoutky, jaké jsem nikdy předtím neviděla. Když jsem se probudila, stále jsem v ústech cítila jejich přetrvávající vůni!

Tímto své dnešní sdílení končím. Děkuji Vám, Mistře! Děkuji také vám, spolupraktikující, že jste si trpělivě přečetli celý text.

(Vybraný příspěvek pro 23. Čínskou konferenci Fa na Minghui.org)