(Minghui.org) Letos v létě ke mně přijela neteř s nadějí, že ji budu doučovat. Na rozdíl od loňského léta, kdy ve škole nedostala žádné domácí úkoly, jich letos na prázdniny dostala spoustu. Postupovala jsem však jako obvykle a zadávala jí stejné množství úkolů jako předchozí rok. Když tedy dokončila úkoly do školy i práci ode mě, nezbyl už čas na probírání nového učiva pro nadcházející pololetí.

Vztahy s rodinou odhalují skryté sobectví

Situaci komplikovalo to, že jsem provozovala doučovací školu ve vzdálenější části města, zatímco neteř zůstávala u mě doma. Mohla jsem se jí tak věnovat až večer po návratu. Kdykoli jsem se jí zeptala, jak jí práce jde, byla viditelně podrážděná, až jsem se nakonec přestala ptát úplně. Říkala jsem si, že je to tak vlastně lepší; ušetřím si starosti, když ji nebudu muset učit. Navíc jsem se utvrzovala myšlenkou: „Životní cesta člověka je už předem určena.“ Neuvědomovala jsem si však svůj sobecký postoj a touhu po pohodlí, kvůli nimž jsem od celé věci dávala ruce pryč a chovala se lhostejně a nezúčastněně.

Když se blížil den neteřina odjezdu, zavolala jsem matce a vysvětlila jí situaci. Jakmile uslyšela, že jsem neteř nedoučovala, začala mi to vyčítat. Řekla, že kdybych ji opravdu chtěla doučovat, mohla jsem ji vzít s sebou do své školy. Obvinila mě, že mi jde jen o peníze. Vzhledem k tomu, že by mi doučování neteře nic nevyneslo, jednoduše jsem se o ni nestarala. Když jsem tato obvinění slyšela, rozčílila jsem se a s matkou se prudce pohádala. Obořila jsem se na ni, obvinila ji z překrucování mých slov a dokonce jsem jí vmetla, že nemá žádné zábrany.

Před několika dny se ženil mladší syn mé nejstarší sestry. Když jsem přijela domů na svatbu, matka mi řekla, že novomanželům dala svatební dar ve výši 10 000 jüanů (1 500 amerických dolarů). Připadalo mi to příliš a zmocnila se mě zášť, závist a rozhořčení. Před lety dal otec nejstarší sestře jako věno byt. Když byl náš starý rodinný dům zbourán, dostali jsme jako náhradu tři nové byty. Jeden z nich měl připadnout rodičům, ti ho ale odmítli. Ani my ostatní sourozenci jsme si ho nechtěli vzít, a tak ho dostala nejstarší sestra s tím, že se na oplátku v budoucnu postará o rodiče ve stáří. Když se však jejímu staršímu synovi narodilo druhé dítě, odstěhovala se s manželem pryč, aby pomáhala pečovat o vnouče. Její jednání ve mně vyvolalo hlubokou zášť.

Protože nejstarší sestra dostala větší podíl rodinného majetku, ale nesplnila svou povinnost postarat se o rodiče, využívala jsem každé příležitosti k zasévání svárů. Při každém telefonátu jsem matce říkala: „Jestli něco potřebuješ, zavolej jim.“ Nejenže jsem si nekultivovala řeč, ale také jsem manželem nejstarší sestry pohrdala. Odmítala jsem ho proto oslovovat švagře a ani jsem na něj nepromluvila, když jsme se na synovcově svatbě potkali.

Jedna z mých starších sester také praktikovala Falun Dafa. Když před několika lety zemřela, spolupraktikující mě nabádali, abych se ujala její dcery, která chodila na základní školu a byla mladou praktikující Dafa. U mě doma by měla dobré kultivační prostředí a praktikující dokonce slíbili, že mi s péčí o ni pomohou. Byla jsem však tehdy pod obrovským tlakem. Pod vlivem lidských připoutání a ze strachu z další odpovědnosti jsem si dítě k sobě vzít odmítla. Když mě jedna ze spolupraktikujících označila za sobeckou, pocítila jsem vůči ní zášť a touhu jí to oplatit. Začala jsem být přecitlivělá a i její běžné poznámky jsem si vykládala jako posměch. Dodnes jsem vůči ní chovala negativní pocity.

Nedávno se stalo něco, co mi pomohlo uvědomit si, že můj negativní výklad poznámek této spolupraktikující se mohl značně lišit od toho, jak to původně myslela. Šlo o drobnou příhodu s jednou mou žákyní a její matkou. Napsala jsem matce a zeptala se jí, kdy bude mít její dítě školní prázdniny. Odpověděla, že o tom zatím nemá žádné zprávy. Věděla jsem však, že škola už rodiče informovala, protože ke mně na doučování chodilo i další dítě ze stejné třídy a jeho rodiče mi už termín prázdnin sdělili. Začala jsem si domýšlet, že je ta matka vychytralá a nechce svou dceru přes prázdniny na mé hodiny posílat. K mému překvapení mi ale ještě téhož večera termín prázdnin napsala s tím, že dcera bude na mé hodiny dál docházet. Přimělo mě to zamyslet se nad svou podezíravostí, nad připoutáním k vlastnímu prospěchu a nad sklonem vyvozovat závěry pouze na základě vlastních subjektivních domněnek.

Uvědomila jsem si mnoho svých nedostatků ve vztazích s rodinou. Když mě dříve spolupraktikující označila za „sobeckou“, vznikla mezi námi roztržka. Při zpětném pohledu je ale zřejmé, že její poznámka ve skutečnosti pojmenovala hlubokou pravdu, která mi měla otevřít oči.

Brala jsem život v tomto hmotném světě příliš vážně. Toužila jsem po klidném a pohodlném životě a vyhýbala se práci či starostem navíc. Ať už tedy šlo o doučování neteře, nebo o přijetí osiřelé dívky do rodiny, posuzovala jsem tyto záležitosti z hlediska vlastního prospěchu, místo abych k nim přistupovala nesobecky. Neuvědomovala jsem si, že život v tomto světě je pouhé divadelní představení a že skutečně záleží jedině na kultivaci v Dafa. Má rozhodnutí proto vyvolávala kritiku spolupraktikujících a stížnosti rodiny.

Navíc jsem se vůči příbuzným, kteří nepraktikují, nechovala ani s tou nejzákladnější zdvořilostí, například abych je pozdravila. V duchu jsem si vedla přehled o tom, kdo z příbuzných nedodržel své sliby a kdo získal nějaké výhody, aniž by sám čímkoli přispěl. Jednala jsem s nimi malicherně a s předsudky, což vůbec neodpovídá požadavkům kultivace v Dafa.

Záviděla jsem nejstarší sestře, že dostala větší podíl rodinného majetku, a přitom s péčí o rodiče nepomáhala. Zamyslela jsem se ale vůbec nad vlastním jednáním? I já jsem dala Mistrovi posvátný slib, že mu budu pomáhat s nápravou Fa a zachraňovat vnímající bytosti. A mezi tyto vnímající bytosti patří i má rodina a přátelé. Přesto jsem se k nim nechovala laskavě a dokonce jsem v rodině zasévala sváry.

Poté, co jsem sestoupila s Mistrem do lidského světa, mi Mistr soucitně uspořádal kultivační cestu. Umožnil mi setkat se s Dafa a navázat předurčené vztahy se spolupraktikujícími, abychom se mohli na svých kultivačních cestách vzájemně podporovat. Přesto jsem se chovala sobecky, rozčilila se při sebemenším podnětu a jednala panovačně a neústupně. Už jen tímto chováním jsem neplnila svůj slib kultivovat se a zachraňovat vnímající bytosti. Jednání nejstarší sestry a jejího manžela vychází z jejich vlastních karmických vztahů s mými rodiči. Navíc mě jejich chování mělo přivést k dívání se do sebe a k odstranění vlastních sobeckých připoutání k hmotnému prospěchu.

Mé pocity ohledně dceřiny práce odrážejí má vlastní připoutání

Dříve jsem byla pod obrovským finančním tlakem, protože jsem musela vydělat dost peněz na pokrytí dceřiných výdajů. Po absolvování vysoké školy si však našla učitelské místo, takže už jsem se naší finanční situací nemusela trápit a mé neustálé myšlenky na peníze postupně ustupovaly. S tím, jak se měnilo mé smýšlení, přibývalo mi v doučovací škole žáků, a úzkost, kterou jsem v sobě léta nosila, se rozplynula.

Brzy se však objevily nové zkoušky. Dcera byla v práci pod velkým tlakem a své negativní emoce si často přinášela domů. Zpočátku jsem k tomu cítila nevoli, protože mě zatěžovalo, že ji musím neustále utěšovat a povzbuzovat. Když jsem se ale nedávno naučila dívat se do sebe, zjistila jsem, že její chování se přesně podobá mému. I já jsem bývala úplně stejně netrpělivá, jakmile jsem narazila na problém. Dokonce i můj manžel poznamenal: „Naše holka je úplně jako ty. Proč si všechno tak bere? Vždyť jsou to jen světské záležitosti.“

Jako praktikující si to jasně uvědomuji. Přesto mě hmotné věci tohoto světa stále pohlcují a mé myšlenky ovládají lidské city. Kdykoli si dcera stěžuje na práci a uvažuje o odchodu, přepadá mě strach, že to skutečně udělá a přijde o stálý příjem. Dělám si starosti i tehdy, když se jí v práci nedaří. Dcera se zmínila, že její blízká kolegyně má takové potíže s jedním nezvladatelným žákem, že by ho nejraději nechala ze školy vyloučit. Mou okamžitou reakcí byl souhlas. Podvědomě jsem totiž doufala, že potíže kolegyně s tímto žákem dají vyniknout dceřině schopnosti lépe zvládat vlastní třídu. Za mými myšlenkami se tak skrývala ošklivá soutěživost a touha po uznání.

Dcera učí prvňáčky. Zvládnout je bývá těžké, a tak na ně byla nesmírně přísná. Kvůli jejímu hlasitému a častému kárání už i ostatní učitelé podotkli, že je až příliš tvrdá. Dokonce i manžel, který má s výchovou malých dětí zkušenosti, jí poradil: „Mít na ně vysoké nároky neznamená, že se k nim musíš chovat tvrdě. Neustálé napomínání může potlačit jejich přirozenou živost a zbrzdit jejich rozvoj.“

Manželova reakce pramenila z opravdového zájmu o děti. Mou první reakcí však byla obava o pověst, kterou by si dcera mohla u rodičů žáků vysloužit, a o možné ohrožení její profesní pozice. Rozdíl v našem uvažování nemohl být propastnější.

Dnes ráno, když odcházela do práce, prohodila jen: „Tak já jdu.“ Ani neřekla „mami“. Její neúcta mě trochu zamrzela. Když jsem se ale podívala do sebe, uvědomila jsem si, že ani já svého tchána neoslovuji „tati“. Kromě toho, že jsem porušovala pravidla společenské zdvořilosti a úcty ke starším, bylo mé jednání poznamenáno také závistí a pocitem nespravedlnosti. Zdálo se mi totiž, že zatímco já jsem neustále v jednom kole, tchán i manžel si žijí pohodlně a bezstarostně.

Kdykoli dříve manžel dceři radil ohledně vedení třídy – například aby děti místo kárání raději povzbuzovala – odmítala ho poslouchat. Když jsem se ale nyní podívala do sebe, objevila jsem ve svém vlastním poli zatvrzelou bytost, která si trvala na svém a odmítala přijmout jakoukoli vnější kritiku. Jak by za takových okolností mohlo vůbec dojít k nějakému zlepšení? Vysílala jsem proto spravedlivé myšlenky, abych tuto bytost odstranila, a poté jsem dceři řekla: „Dítě udrží pozornost nanejvýš pět minut. Očekávat, že se bude soustředit celou čtyřicetiminutovou vyučovací hodinu, jde proti jeho přirozenosti.“

K mému překvapení si má slova vzala k srdci a svůj přístup změnila. Začala žáky více povzbuzovat a jedno z dětí jí hned zalichotilo: „Paní učitelko, vy jste tak hezká!“ Jiné, které možná nedokázalo najít správná slova, aby vyjádřilo svou vděčnost, jí jednoduše dalo bonbon. Po vyučování se kolem ní žáci seběhli, povídali si s ní a věnovali jí plnou pozornost. Ten den se děti chovaly neobyčejně dobře.

Zlepšování charakteru při spolupráci se spolupraktikující na objasňování pravdy

Na objasňování pravdy spolupracuji s jednou spolupraktikující už celá léta. Zpočátku jsme oslovovaly lidi na náměstích a později jsme procházely jednu ulici za druhou. Já jsem mluvila s lidmi a spolupraktikující mě podporovala vysíláním spravedlivých myšlenek. Nevynechaly jsme ani den, bez ohledu na kruté zimní mrazy nebo úmorná letní vedra. Během školních prázdnin jsem si dokázala ve svém nabitém rozvrhu vyhradit vždy dva dny v týdnu, abych mohla vyjít ven a objasňovat pravdu.

Jednoho mimořádně chladného zimního dne jsem se po objasňování pravdy vracela domů na elektrickém skútru. Zima mi už tak znecitlivěla ruce a nohy, že jsem musela zastavit a chvíli si dýchat na ruce, abych je zahřála. Brzy po opětovném rozjezdu mnou však mrazivý chlad pronikl znovu. Nechtěla jsem už ale zastavovat, a tak jsem si v duchu neustále opakovala „Falun Dafa je dobrý“ a bezpečně jsem dojela až domů. Přestože jsem byla celá promrzlá, u srdce mě hřála myšlenka na lidi, s nimiž jsme ten den mluvily a kteří pochopili pravdu.

Jiný zimní den byly ulice kvůli hustému sněžení téměř liduprázdné, a tak jsme se rozhodly objasňovat pravdu v nákupním centru. Cesty byly zledovatělé a tak to klouzalo, že jsme do sebe musely být zavěšené a vzájemně se podpírat. Uvnitř centra pak spolupraktikující pod záminkou výběru oblečení oslovila jednu z prodavaček. Potom jsem se přidala já a zavedla řeč na nejrůznější společenská témata. Když se prodavačka rozpovídala a začala se o věc zajímat, objasnila jsem jí pravdu. Podobným způsobem jsme pomohly mnoha lidem pochopit skutečnou situaci a vystoupit z Komunistické strany Číny (KS Číny).

Během pandemie covidu-19 ulice opět zely prázdnotou, a proto jsme začaly objasňovat pravdu v parcích, před školami a školkami a později i v nemocnicích. Většina lidí, kteří tam čekali na lékařskou péči, pocházela z okolních městeček a vesnic. Byli to prostí, upřímní lidé a mnozí z nich pravdu o Dafa ještě neslyšeli. Objasňování pravdy v nemocnicích mi také pomohlo překonat jednu výraznou psychickou bariéru. Nemocniční prostředí je totiž plné těžkých pachů nemocí a léků. Dříve se mi dělalo nevolno hned u vchodu a cítila jsem se fyzicky špatně, jako bych snad sama onemocněla. Ale abych zachránila více lidí, chodila jsem do nemocnice se spolupraktikující objasňovat pravdu dál. Časem tato psychická reakce zcela vymizela a dnes se po příchodu do nemocnice cítím naprosto normálně.

Někdy jsme čelily ještě větší zkoušce v podobě cigaretového kouře. Lidé, kteří své blízké v nemocnici doprovázeli, se často shromažďovali na chodbách, kde hromadně kouřili. Musely jsme jim tak objasňovat pravdu doslova v hustém oblaku dýmu. Stály jsme v takové blízkosti, že jsme měly pocit, jako bychom samy kouřily, ale i tuto těžkost jsme postupně překonaly.

Hluboký dojem ve mně zanechalo jedno setkání na vlakovém nádraží. Narazila jsem tam na ženu středního věku, která do města přijela kvůli léčbě. Protože pro ni byl pobyt v nemocnici příliš drahý, ubytovala se v malém, velmi skromném hostinci. Když jsem jí objasnila pravdu o Falun Dafa, nabídla jsem jí ochranný amulet. Uchopila ho oběma rukama, přitiskla si ho k tváři jako ten nejvzácnější poklad a radostně zvolala: „Přesně tohle jsem celou dobu hledala!“ Když jsem zjistila, že pochází z mého rodného města, hned jsem k ní pocítila blízkost a vyptávala se jí na tamní dění. Povyprávěla mi něco o sobě i o manželově rodině. Vybídla jsem ji, ať známým vyřídí, aby upřímně opakovali slova „Falun Dafa je dobrý“, protože se jim za to dostane velkého požehnání. Slíbila mi, že to ráda udělá.

Před dvěma lety jsem šla v zimě objasňovat pravdu do nemocnice a uviděla tam na lavičce sedět jednu ženu. Podle oblečení a způsobu vyjadřování to vypadalo, že pracuje ve státní správě nebo v nějakém státním podniku. Když jsem s ní začala mluvit o Falun Dafa, zeptala se mě, zda sama praktikuji. Když jsem přitakala a prozradila jí, že mi je už 58 let, udiveně zvolala: „Vám je skoro šedesát? Na svůj věk ale vůbec nevypadáte!“ Vysvětlila jsem jí, že si právě díky praktikování Falun Dafa udržuji mladistvý vzhled, těším se výbornému zdraví a netrpím žádnou nemocí. Jakmile pochopila, že jí říkám pravdu, ochotně souhlasila s vystoupením z KS Číny i jejích přidružených organizací. Před odchodem mě dokonce láskyplně nabádala, abych na sebe dávala pozor.

Podobných případů se stalo mnoho. Můj mladistvý vzhled, za který vděčím kultivaci v Dafa, na lidi vždy tak zapůsobil, že se snadno rozhodli z KS Číny a jejích mládežnických organizací vystoupit.

Pokaždé, když vyrážíme objasňovat pravdu, vysíláme spravedlivé myšlenky a prosíme Mistra, aby k nám přivedl lidi s předurčeným vztahem, kteří si mohou pravdu vyslechnout a být zachráněni. A s takovými lidmi se skutečně potkáváme při každé pochůzce. Mnozí z nich si dnes plně uvědomují zoufalý stav čínské společnosti a vidí zlé skutky páchané vládnoucím režimem.

Zrovna před několika dny jsem kupovala na trhu zelené fazolky a s prodavačem jsme narazili na téma letošních závažných katastrof. Hned poznamenal: „Když těm u moci chybí ctnost, my obyčejní lidé kvůli nim trpíme.“ Jindy mi zase v nemocnici jeden sedmdesátník řekl: „Nenechte se zmást těmi davy tady. Nemocnice v Pekingu jsou ještě přeplněnější. V zahraničí byste nic takového neviděla. Tady v Číně máme jídlo plné pesticidů a chemických hnojiv. Životní prostředí je silně znečištěné a úředníci jsou do jednoho zkorumpovaní. My Číňané si tak vlastně jen ubližujeme navzájem.“

Kdykoli potkám takové lidi, vysvětluji jim, že celá komunistická strana je jen „zlý přízrak, který přišel ze Západu“. Povídám si s nimi o tom, jak teorie evoluce a ateismus otrávily lidstvo, připravily ho o víru v božské bytosti a zničily morálku. Zdůrazňuji jim, že Nebesa stranu za její činy dříve či později zničí. Tito lidé se mnou naprosto souhlasí a z KS Číny i jejích organizací vystupují.

Když jsem jednou objasňovala pravdu jisté starší paní, poradila jsem jí, aby si upřímně opakovala slova „Falun Dafa je dobrý“. Okamžitě je začala vyslovovat nahlas. Později jsme se potkaly znovu a těsně před rozloučením mě zničehonic vzala za ruku, políbila ji a řekla: „Na shledanou, krásná paní!“ Hluboce jsem si uvědomila, že to její pravé já se upřímně radovalo ze své záchrany.

Samozřejmě jsem ale při objasňování pravdy objevila i svá vlastní skrytá připoutání a lidské názory. Dříve jsem například spolupraktikující často napomínala slovy: „Neustupuj od toho, na čem jsme se dohodly. Tento posvátný úkol musíme dotáhnout až do konce.“ Ve skutečnosti se za tím ale skrýval můj vlastní strach, že se mnou jednou přestane spolupracovat a zůstanu na všechno sama, bez doprovodu. Má slova tak vycházela jen z pouhého sobectví, nikoli z pocitu zodpovědnosti za spolupraktikující. Zrcadlil se v nich navíc nátlak a zastrašování – prvky tolik typické pro kulturu KS Číny.

Našla jsem v sobě také silnou touhu předvádět se a potvrzovat sebe samu. Kdykoli se mi podařilo pomoci většímu počtu lidí vystoupit z KS Číny, vždycky jsem si našla nějakou kličku, jak se o tom ostatním praktikujícím zmínit, i když na to řeč vůbec nepřišla.

Dnes se těmto připoutáním stavím čelem. Jsem odhodlaná tyto nízké lidské myšlenky rozpustit a zachraňovat lidi s naprosto čistou myslí. V tom omezeném čase, který nám ještě zbývá, se budu řídit principy Dafa, zaměřím se na svou vlastní kultivaci, znásobím své úsilí při záchraně lidí a vrátím se s Mistrem do svého pravého domova.

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)