(Minghui.org) Moji rodiče, mladší bratr a já – všichni čtyři členové naší rodiny – praktikujeme Falun Dafa. Před lety jsme opustili své rodné město a přestěhovali se do velkého města v naší provincii. S praktikujícími z rodného města jsme zůstali ve spojení prostřednictvím interních zpráv, ale ve městě, kde nyní žijeme, mnoho praktikujících neznáme.
Ostatní praktikující nám často závidí, že celá naše rodina praktikuje Falun Dafa. Všichni však máme připoutání, kterých jsme se dlouho nedokázali zbavit, a někdy dokonce vědomě děláme chyby. V každodenním životě i při spolupráci na objasňování pravdy mezi námi často vznikaly konflikty, které jsme mnohdy nedokázali vyřešit. Nakonec to vedlo k našemu pronásledování. Před devíti lety, když rodiče rozdávali v parku materiály objasňující pravdu, byl otec zatčen. Matka se vrátila domů sama.
Jakmile jsme se s bratrem dozvěděli, co se stalo, ještě té noci jsme přemístili knihy Dafa, tisková zařízení a potřeby pro tisk na jiné místo. Domluvili jsme návštěvu právníka u otce a poté jsme se vydali na policejní stanici požadovat jeho propuštění. Díky podpoře spravedlivých myšlenek mnoha praktikujících byl otec po deseti dnech propuštěn. Jeho právní postavení bylo vedeno jako „propuštění na kauci do zahájení soudního řízení“. Během celého tohoto procesu nám Mistrovy soucitné náznaky a posilování pomáhaly odstraňovat strach a upevňovat spravedlivé myšlenky. Když na to vzpomínám, cítím hlubokou vděčnost za Mistrův bezmezný soucit.
Neměli bychom se soustředit na nedostatky ostatních praktikujících
Můj otec je silný a nebojácný člověk. V nejhorším období pronásledování byl v táboře nucených prací dlouhodobě vystaven fyzickému mučení, ale nikdy neustoupil. Má však i jinou stránku povahy – dokáže být tvrdohlavý a panovačný. Jakmile se pro něco rozhodne, trvá na tom, že to dotáhne až do konce, a každý odlišný názor považuje za překážku nebo zasahování. Tato stránka jeho povahy často vyvolávala rodinné konflikty, které někdy bývaly velmi vyhrocené.
Otec však není jediný, kdo má nedostatky. Každý člen naší rodiny má ve své kultivaci mezery. Zvláště já a bratr jsme často zapomínali na požadavky kladené na kultivující, když se silně projevila naše lidská připoutání. Zapomínali jsme také na úctu, kterou by děti měly projevovat svému otci.
Když je některý spolupraktikující pronásledován, máme sklon přemýšlet o jeho kultivačních nedostatcích, a tím poskytujeme starým silám záminku k jeho pronásledování. Po otcově zatčení jsem zjistil, že do tohoto způsobu uvažování upadám také. Neustále jsem si připomínal jeho chování. Opakovaně jsem si říkal: „Tato myšlenka nejsem já. Musím ji odmítnout. Ať má jakékoli nedostatky, nejsou záminkou pro staré síly, aby ho pronásledovaly.“
Pronásledování mého otce bylo důsledkem problémů v celkové kultivaci všech čtyř členů naší rodiny, nikoli něčeho, co by způsobil pouze otec. S matkou a bratrem jsme dospěli ke společnému pochopení: Ani v rozhovorech, ani ve svých myšlenkách nebudeme připomínat otcovy nedostatky. Jakmile jsme si tuto myšlenku upevnili, naše mysl už nebyla rozrušená a mohli jsme se plně soustředit na odstranění zla a záchranu otce.
Vynucování věcí není kultivace
Na Minghui jsem četl zprávy o praktikujících se silnými spravedlivými myšlenkami, kteří podali žaloby na policisty zapojené do pronásledování jejich rodinných příslušníků. Když jsem se dozvěděl, že byl otec zatčen, měl jsem pocit, že bychom měli postupovat stejně. Mé spravedlivé myšlenky však nebyly dost silné a strach byl velmi silný. Neodvážil jsem se k tomuto kroku, a proto jsem byl ze sebe velmi zklamaný a pociťoval úzkost.
Úzkost sama o sobě představovala v mé kultivaci velkou překážku. Často si na sebe kladu velmi vysoké nároky. Když je splním, mám přehnanou radost, ale když se mi to nepodaří, propadám sklíčenosti. Jakmile ztratím odvahu, snadno něco vzdám v polovině. Toto připoutání se znovu projevilo, když jsem se snažil zachránit otce.
Když jsem pokračoval ve studiu Fa, náhle jsem pochopil, že ne každý učedník Dafa musí kráčet stejnou cestou. V kultivaci neexistují vzory, které bychom měli napodobovat. Podávat žaloby na policisty jako způsob, jak probudit a zachránit vnímající bytosti, je rozhodně správné. Pokud však můj charakter ještě nedosáhl odpovídající úrovně, není správné se k tomu nutit. Upravil jsem svůj postoj a rozhodl se dělat vše podle svých nejlepších schopností, aniž bych si předem stanovoval cíle.
Zbavování se strachu a připoutání ke spoléhání se na druhé
Yang, praktikující z našeho rodného města, patřil k lidem, se kterými jsme byli ve spojení prostřednictvím interního systému zpráv. Jakmile se dozvěděl o otcově zatčení, povzbudil nás, abychom pronásledování zdokumentovali na Minghui. Měli jsme však obavy. Báli jsme se, že pokud policie takovou zprávu na Minghui uvidí, mohla by se pomstít ještě tvrdším pronásledováním otce. Proto jsme o případu neinformovali.
O den později se nás Yang zeptal: „Na Minghui jsem nic neviděl. Nahlásili jste to?“ Když jsem mu vysvětlil naše obavy, řekl mi, že se na pronásledování díváme očima běžných lidí a že kvůli strachu zveličujeme moc zla a považujeme je za něco skutečného a hrozivého. Povzbuzeni jeho slovy jsme na Minghui zveřejnili zprávu o pronásledování.
Poté naše spravedlivé myšlenky stále sílily. V přijímací místnosti vazební věznice jsme si všimli, že na stěně jsou vyvěšena jména a funkce policistů. Přímo před službu konajícími policisty jsme vytáhli telefony a seznam vyfotografovali. Nikdo se nás nepokusil zastavit. Informace jsme odeslali na Minghui.
Pozvali jsme právníka na jídlo a dlouho s ním hovořili. Řekl: „Policie se nejvíce bojí zveřejnění svých činů. Pokud můžete kontaktovat praktikující mimo Čínu, požádejte je, aby na případ upozornili.“ Hluboce jsem se zastyděl. Jako učedník Dafa v období nápravy Fa jsem neměl při odhalování zla ani tak silné spravedlivé myšlenky jako právník, který se nekultivoval. Věděl jsem, že za tím vším stojí můj strach.
Těžko lze slovy popsat, jak hluboce byl můj strach zakořeněný. Pokaždé, když jsme šli na policejní stanici požadovat otcovo propuštění, jsem cestou vysílal spravedlivé myšlenky, ale neustále jsem měl pocit, jako by mi něco uvízlo v krku – něco, co jsem nedokázal ani spolknout, ani vyplivnout. Věděl jsem, že jde o projev mého nadměrného strachu. Bez ohledu na to, jak moc jsem se však bál, musel jsem jako praktikující odporovat pronásledování a zachránit otce. Obával jsem se, že před policisty nedokážu udržet spravedlivé myšlenky a spravedlivé jednání, a proto jsem si před každým setkáním v duchu nacvičoval, co řeknu a udělám.
Například když jsme šli na oddělení vnitřní bezpečnosti požádat o potvrzení o zadržení, chtěl jsem policisty varovat, aby otce při výslechu nemučili. Připravil jsem si tedy slova: „Můj otec byl vždy zdravý. Pokud se mu něco stane, ponesete za to odpovědnost.“ Protože mé spravedlivé myšlenky nebyly dostatečné, museli jsme to udělat společně s matkou a bratrem. Když policie přišla k nám domů provést nezákonnou prohlídku, chtěl jsem zjistit služební čísla a jména policistů a přímo před nimi si je zapsat. I to jsme museli s bratrem udělat společně. Chtěl jsem se policistů také zeptat: „Víte, že článek 300 trestního zákoníku se na Falun Gong nevztahuje?“ Mé spravedlivé myšlenky však opět nebyly dost silné. Když jsem tuto otázku položil, jeden policista vyskočil a prohlásil: „Jestli si chcete najmout právníka, tak si ho najměte! Na tohle vám odpovídat nebudeme!“
Ve srovnání s praktikujícími, kteří mají silné spravedlivé myšlenky, byl můj přístup, kdy jsem si „všechno předem plánoval, než něco řeknu nebo udělám“, velmi nezralý. Byl jsem jako batole, které se teprve učí chodit. Taková byla tehdy úroveň mého charakteru. Mistr se mě však nikdy nevzdal. Na každém kroku mě posiloval a vedl k pochopení, pomáhal mi znovu a znovu rozpoznávat vlastní nedostatky, abych se mohl neustále napravovat a zlepšovat.
Jednou jsme všichni tři šli na policejní stanici a trvali na tom, aby vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti propustil otce. Pokaždé, když jsem něco řekl, na mě ostře vyštěkl. Byl nesmírně nepřátelský. To mě přimělo zamyslet se nad situací. Vzpomněl jsem si, že když jsem předtím zmínil článek 300 trestního zákoníku, byl onen policista také velmi arogantní. Proč se tak chovali?
Po návratu domů jsem hledal v sobě. Navenek jsem chtěl zachránit policisty a osvobodit otce. Hluboko uvnitř jsem však skrýval připoutání: Doufal jsem, že změním jejich názor tím, že zapůsobím na jejich lidské city. Chtěl jsem jim říci: „Můj otec už není mladý. Je to dobrý člověk. Prosím, propusťte ho.“ Mým výchozím bodem nebyla záchrana vnímajících bytostí ani odstranění zla, ale pouze dosažení otcova propuštění.
Policisté již byli ovládáni zlem. Jen když praktikující spojí soucit s důstojností, mohou v nich probudit dobro. Já jsem však místo toho vkládal naději do toho, že se policisté slitují. Bylo to připoutání ke spoléhání se na druhé. Když jsem toto připoutání rozpoznal, vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti změnil svůj postoj. Už na mě nereagoval tak útočně.
Silně jsem také lpěl na tom, že se mohu spolehnout na právníka. Chtěl jsem, aby za mě nesl ten obrovský tlak. Myslel jsem si, že spravedlivý právník by měl být čestný, zásadový a odvážný. Když jsem se s ním setkal, byl jsem poněkud zklamaný, protože neodpovídal mé představě. Ve skutečnosti však odvedl skvělou práci. Když se setkal s otcem, povzbudil ho, aby dobře dělal tři věci a nenechal se ovlivnit lidskými city, pokud se k němu někteří dozorci vazební věznice nebo ostatní zadržení budou chovat laskavě. Také se mu podařilo získat od otce seznam lidí, kterým pomohl vystoupit z Komunistické strany Číny (KS Číny) a jejích přidružených organizací, a předat nám ho.
Těsně předtím, než právník odešel do vazební věznice za otcem, mi Mistr znovu pomohl pochopit jeden princip Fa. Vysílali jsme spravedlivé myšlenky a sledovali právníka, jak prochází branou. Náhle mě napadlo: Právník je jako jedna ruka v dimenzi běžných lidí, zatímco spravedlivé myšlenky praktikujících jsou jako druhá ruka v jiné dimenzi. Obě ruce spolupracují na odstranění zla, ale skutečně rozhodující úlohu hrají spravedlivé myšlenky praktikujících. Pomáhat Mistrovi v nápravě Fa je naším posláním a nemůžeme se spoléhat na nikoho jiného.
Obrovská síla vysílání spravedlivých myšlenek
Než jsme poprvé šli na policejní stanici požadovat otcovo propuštění, požádali jsme spolupraktikujícího Yanga z našeho rodného města, aby informoval ostatní praktikující a požádal je o podporu vysíláním spravedlivých myšlenek. Přestože město, kde jsme žili, bylo od našeho rodného města vzdálené několik set mil, spravedlivé myšlenky tamních praktikujících překonaly vzdálenost mezi námi a sehrály v našem úsilí obrovskou úlohu.
Pracovník ostrahy u vchodu na policejní stanici nás nechtěl pustit nahoru. Řekl nám, abychom nejprve zavolali vedoucímu oddělení vnitřní bezpečnosti. Ten byl velmi hrubý a do telefonu prohlásil: „S vámi se nesejdu!“ Bratr odpověděl: „Venku je taková zima a naší matce je přes sedmdesát let. Čeká tady s námi. Jestli se s námi nechcete setkat, budeme tu muset čekat dál.“ Vedoucí řekl: „Tak si čekejte, jak dlouho chcete!“ a zavěsil.
Řekli jsme si, že na konci pracovní doby bude stejně muset odejít, a tak jednoduše počkáme. Jenže za necelé dvě minuty skutečně vyšel ven, i když neochotně a s poraženým výrazem ve tváři. Vůbec jsme nečekali, že za námi přijde tak rychle. Společná síla spravedlivých myšlenek praktikujících z našeho rodného města byla obrovská. Rozložila zlo, takže mu nezbylo nic jiného než se s námi setkat.
Nečekali jsme ani to, že nás prostřednictvím Mistrových uspořádání podpoří svými mocnými spravedlivými myšlenkami praktikující z jiného města, vzdáleného tisíce mil, se kterými jsme se nikdy nesetkali. Když právník dorazil do hotelu, poprvé jsme se s ním setkali a hovořili o otcově zatčení. Právník se zeptal, zda otec do onoho parku často chodíval rozdávat materiály. Když jsme mu řekli, že ano, odpověděl: „To situaci komplikuje. Pokud policie získá záznamy z bezpečnostních kamer v parku, je docela možné, že váš otec bude odsouzen k vězení.“ Když jsme to s bratrem uslyšeli, velmi nás to tížilo.
Následujícího rána jsme se vydali za právníkem, abychom společně odjeli do vazební věznice. Stále nás tížily obavy a negativní emoce. Bratr se nekontrolovatelně třásl, já měl nohy těžké jako olovo a vrátil se mi známý pocit, jako by mi něco uvízlo v krku. Pomyslel jsem si: „Tato cesta odporování pronásledování je tak obtížná! Pokud bude otec nezákonně odsouzen k vězení, budeme s rodinou muset snášet obrovský tlak a neustále jezdit do vazební věznice, na policejní stanici, prokuraturu, soud, do věznice, na správu vězeňství a na další místa.“ V jediném okamžiku vyplula na povrch všechna má připoutání k pohodlí a strachu.
Když jsme se setkali s právníkem, ukázal nám svůj telefon a řekl: „Praktikující vás podporují vysíláním spravedlivých myšlenek!“ Ukázalo se, že se právník přátelil s několika praktikujícími z jiného města a pravidelně s nimi udržoval kontakt. Tito praktikující se ho zeptali, kde se nachází. Řekl jim tedy, ve kterém je městě a že se chystá do vazební věznice navštívit praktikujícího. Odpověděli: „Dobře, pomůžeme vám.“ Jinými slovy vysílali spravedlivé myšlenky na podporu právníka i nezákonně zadržovaného praktikujícího.
Když jsme to s bratrem uslyšeli, okamžitě se nám zvedla nálada a naše spravedlivé myšlenky zesílily. Spravedlivé myšlenky těchto praktikujících nám dodaly obrovskou sílu. Právník byl jako most, který nás spojoval s praktikujícími v jiném městě. Naše mysl se uklidnila a na tváře se nám vrátil úsměv. Všichni jsme nastoupili do taxíku a odjeli do vazební věznice.
Neuznávání pronásledování uspořádaného starými silami
Taxikář byl velmi hovorný. Sotva jsme nastoupili, začal nám vyprávět o příhodě, kdy krátce předtím odmítl jednoho cestujícího. Ten chtěl jet na vlakové nádraží, ale řidič mu řekl: „Doprava kolem nádraží je hrozná. Jakmile tam vjedete, nedostanete se ven. Teď je ranní špička, kdy se dá nejvíc vydělat. Bojím se, že uvíznu v zácpě a nebudu se moct dostat pryč.“ Proto ho odmítl odvézt. Rozčilený muž vytáhl telefon, vyfotografoval poznávací značku taxíku a pohrozil, že řidiče nahlásí.
Řidič nám řekl: „Ať mě klidně nahlásí, já to neuznám! Prostě to neuznám!“ Právník se usmál a poznamenal: „Když vám vyfotografuje obličej, už nebudete mít co říct.“ Řidič se na okamžik odmlčel a pak odpověděl: „I kdyby mi vyfotografoval obličej, stejně to neuznám! Prostě ne! Neuznám to!“ Stále dokola hlasitě opakoval: „Neuznám to! Neuznám to!“
Náhle se něco v mém srdci pohnulo. Uvědomil jsem si, že řidičovo chování nebylo náhodné. Protože jsme se obávali, že otce mohly zachytit bezpečnostní kamery v parku, málem jsme ztratili důvěru ve své úsilí odporovat pronásledování. Tento řidič však odmítal uznat obvinění, i když si cestující vyfotografoval poznávací značku jeho vozu. Dokonce i kdyby mu vyfotografoval obličej, stále by to odmítal uznat. Nepoužíval snad Mistr jeho slova, aby nám něco naznačil? Vždycky jsme říkali, že pronásledování neuznáváme, ale dokázali jsme to skutečně neuznávat z hloubi srdce?
Když jsme se dozvěděli, že otec byl zatčen, přemístili jsme s bratrem ještě té noci knihy Dafa, tiskárny a materiály objasňující pravdu na jiné místo. Naše pohnutky však nebyly zcela čisté. Nesnažili jsme se pouze ochránit knihy Dafa a místo výroby materiálů. Chtěli jsme především zabránit policii, aby získala něco, co by považovala za „důkazy“ proti otci. Jakmile jsme pojali podezření, že otce mohly zachytit bezpečnostní kamery a že zlo mohlo získat něco, co by proti němu použilo, dostali jsme strach. To ukazovalo, že jsme po celou dobu pronásledování uznávali a nedokázali jsme se nad něj povznést.
Skutečně odmítnout pronásledování a neuznávat staré síly nelze dosáhnout pouhými slovy. Opravdu toho můžeme dosáhnout jedině tehdy, když budeme Mistrovi a Fa stoprocentně věřit. Bez Mistrova vedení bychom si neuvědomili, že máme ve své kultivaci tak obrovskou mezeru.
Síla důvěry
Můj bratr znal praktikující Dong z našeho města, i když spolu byli jen zřídkakdy v kontaktu. Poté, co se právník setkal s otcem, bratr řekl: „Chci navštívit Dong a požádat ji, aby nám pomohla vysílat spravedlivé myšlenky.“ Dong podnikala v jednom nákupním centru, a tak jsme za ní tam zašli.
Bratr s ní hovořil, zatímco já jsem ji pouze pozdravil a přikývl. Hluboko uvnitř jsem jí však naprosto důvěřoval. Možná to bylo tím, že nás právě posílily spravedlivé myšlenky praktikujících z jiných měst, ale stoprocentně jsem věřil, že Dong udělá vše, co bude v jejích silách, aby nám pomohla vysíláním spravedlivých myšlenek, a že její spravedlivé myšlenky budou mít také obrovskou sílu.
Po nějaké době se bratr s Dong znovu setkal a ona mu řekla: „Obvykle jsem vysílání spravedlivých myšlenek tímto způsobem nevěnovala příliš pozornosti. Ale tentokrát, když jsem viděla, jak moc mi důvěřujete, dbala jsem na to, abych pro vašeho otce vysílala spravedlivé myšlenky při každé příležitosti.“
Tato událost mě přiměla k hlubokému zamyšlení. Nemít vůči spolupraktikujícím předem vytvořené názory ani předsudky a bezpodmínečně jim důvěřovat je samo o sobě určitou silou, která dokáže lidi měnit. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem si ze zvyku vytvářel úsudky o členech své rodiny. Například jsem si říkal, že otec má ten či onen problém: Když se dostane do určité situace, určitě bude jednat takto; když se dostane do jiné situace, jistě se zachová zase jinak. Čím více jsem takto uvažoval, tím více se zdálo, že se otec chová podle mých předem vytvořených představ. Jeho jednání jako by mé úsudky potvrzovalo, což ještě posilovalo mé předsudky a představy o něm. Postupem času se tyto myšlenky nahromadily do obrovského množství substance, připomínající „šedou horu“, která mu bránila ve zlepšování v kultivaci.
Kdybych dokázal každému spolupraktikujícímu z celého srdce a bez výhrad důvěřovat a upřímně od něj očekávat to dobré, existovalo by mezi mnou a členy mé rodiny stále tolik překážek a konfliktů?
Při záchraně vnímajících bytostí nesmí být nikdo opomenut
Když policie přišla k nám domů provést nezákonnou prohlídku, doprovázely ji dvě pracovnice místní komunity, které policistům ukazovaly cestu. Dva policisté měli uniformy. Když jsme se jich zeptali, sdělili nám svá jména a služební čísla. Byl tam také jeden muž bez uniformy. Když jsme se ho zeptali na jméno a služební číslo, netrpělivě odpověděl: „Na to se nemusíte ptát! Jsem z místní komunity.“ Když jsme vysílali spravedlivé myšlenky, nezahrnuli jsme ho do nich.
Jednoho dne, když jsem procházel kolem policejní stanice a vysílal spravedlivé myšlenky, uviděl jsem tohoto muže vycházet z budovy v policejní uniformě. Tehdy jsem si uvědomil, že svou totožnost zatajil a my jsme ho proto nepovažovali za člověka, kterého je třeba zachránit. Mistr zařídil, abych ho takto spatřil, a připomněl nám tím, že na něj nesmíme zapomínat při vysílání spravedlivých myšlenek, máme odstranit zlo, které ho ovládá, a zachránit ho.
Ve skutečnosti nezáleží na tom, zda je někdo pracovníkem místní komunity, nebo policistou. Pokud se podílí na pronásledování, měli bychom pro něj vysílat spravedlivé myšlenky a odstranit zlo, které za ním stojí. Jen tak se může projevit jeho skutečná, laskavá povaha a dostane příležitost být zachráněn. Vynakládali jsme velké úsilí na odstranění zla stojícího za policisty, ale přehlíželi jsme zlo stojící za pracovníky místní komunity. To ukazovalo, že nám chybí dostatek soucitu a že náš výchozí bod při vysílání spravedlivých myšlenek nebyl čistý.
Navenek se zdálo, že „pravomoc“ propustit otce má policie, zatímco pracovníci místní komunity nikoli. Proto jsme se soustředili na vysílání spravedlivých myšlenek pro policisty a pracovníky místní komunity jsme zahrnovali jen okrajově. Nikdo však nemá právo rozhodovat o osudu učedníka Dafa. Konečné slovo má pouze Mistr. Mistr nám svěřil vnímající bytosti. Kdyby naším výchozím bodem byla výhradně záchrana vnímajících bytostí, nepřehlédli bychom jediného člověka zapojeného do pronásledování.
Policie později souhlasila, že vyřídí otcovo propuštění na kauci do zahájení soudního řízení. Nemohli jsme však polevit v ostražitosti ani se vzdát své odpovědnosti. Napsal jsem vedoucímu oddělení vnitřní bezpečnosti dopis, ve kterém jsem mu radil, aby si pro sebe zvolil dobrou budoucnost. Nadále jsem také sledoval zprávy o něm na Minghui.
O několik měsíců později Minghui informoval, že se tento vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti znovu podílel na pronásledování. Půjčil jsem si anonymní telefonní kartu a poslal mu textovou zprávu, ve které jsem ho vyzval, aby jednal laskavě. Později jsme šli na policejní stanici kvůli jiné záležitosti a znovu jsme ho tam viděli. Otec s ním hovořil a požádal ho, aby vystoupil z KS Číny a jejích přidružených organizací. Nesouhlasil, ale už nebyl nepřátelský.
Závěrečné poznámky
Otec nakonec mohl opustit vazební věznici díky svým silným spravedlivým myšlenkám. Rozhodně odmítal uposlechnout jakýkoli pokyn policistů. Hledal v sobě, aby rozpoznal vlastní nedostatky, a vytrvale cvičil a objasňoval pravdu. Kromě toho nám podpora spravedlivých myšlenek praktikujících z jiných oblastí a spolupráce členů naší rodiny během úsilí o jeho záchranu pomohly vytvořit jedno tělo. To vše byly klíčové faktory při rozložení pronásledování.
Když na tuto zkušenost vzpomínám, uvědomuji si, že mě Mistr v každé fázi úsilí o otcovu záchranu soucitně vedl k pochopení. Pomáhal mi neustále rozpoznávat vlastní nedostatky, abych při odporování pronásledování dokázal dobře kráčet po své kultivační cestě.
Často si vzpomenu na příběh z jednoho článku na Minghui. Kultivující procházel pouští a stále viděl dvě řady stop, takže věděl, že vedle něj kráčí božská bytost. Když však procházel nejobtížnějším úsekem cesty, uviděl pouze jednu řadu hlubokých stop a pomyslel si, že ho božská bytost opustila. Vtom mu božská bytost zašeptala do ucha: „To jsou moje stopy z doby, kdy jsem tě nesl!“
Po mnoho let mě neustále provázelo Mistrovo soucitné vedení a pomoc při pochopení. Když jsem bloudil, Mistr mi ukázal cestu. Když jsem ztrácel odvahu, Mistr mě povzbuzoval, abych znovu nabral sílu. Dokonce ani tehdy, když jsem nedokázal pilně postupovat vpřed, se mě Mistr nikdy nevzdal. Vedl mě krok za krokem, abych opustil lidské představy a kráčel směrem k božství.
Jsem hluboce vděčný za Mistrovu soucitnou spásu! Budu více studovat Fa, pilně se kultivovat, odstraňovat všechna lidská připoutání a představy, skutečně se přizpůsobovat principům Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti a naplním sliby, které jsem dal před příchodem na tento svět.
Děkuji Vám, Mistře!
(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)
Copyright © 1999-2026 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.