Čínská Fahui | Moje kultivační cesta při pomoci praktikující překonat zkoušky života a smrti

(Minghui.org) Zdravím Mistra! Zdravím všechny spolupraktikující!

Jedna starší praktikující se zranila, když se při vyvěšování transparentů převrátilo vozidlo, na kterém stála. Jindy zase omdlela ve svém pronajatém bytě. V obou případech byla v ohrožení života. Pokaždé jsem se usilovně snažila napravit své smýšlení a zbavit se sobeckých myšlenek. S Mistrovou pomocí se nám podařilo obě nebezpečné situace překonat. Ráda bych se se spolupraktikujícími podělila o některá pochopení, která jsem díky těmto zkušenostem získala.

Po pádu z vozidla upadla do bezvědomí

Jedné noci mě vylekalo zaklepání na dveře. Poznala jsem, že za nimi stojí spolupraktikující, a tak jsem spěchala otevřít. Venku stáli tři praktikující. Když jsem uviděla výrazy jejich tváří, velmi mě to vyděsilo a okamžitě jsem je pozvala dovnitř.

Jedné z nich, tetě Li, jsem se zeptala: „Co se stalo?“ Vysvětlila mi: „Všichni tři jsme šli vyvěšovat transparenty, ale nějak se nám převrátilo vozidlo. Obě jsme z něj vypadly. Mně se nic nestalo, dokázala jsem sama vstát, ale když jsem se podívala vedle sebe, uviděla jsem ji ležet v bezvědomí. Strašně jsem se vyděsila! Co jsme měli dělat? Co by se stalo, kdyby se to dozvěděly její sestry? Rychle jsem začala volat Mistra a prosila ho, aby ji zachránil a pomohl nám. Druhý praktikující, který řídil, mi pomohl ji zvednout, ale vzhledem k jejímu stavu jsme se neodvážili odvézt ji domů. Co kdyby se stalo něco vážného? Poradili jsme se a rozhodli, že ji přivezeme k tobě.“

Zraněná praktikující Ann mi byla velmi blízká. Byla to drahá přítelkyně, které jsem hluboce důvěřovala. Viděla jsem, že je zmatená a dezorientovaná. Řekla jsem: „Nic jiného nám nezbývá, budeme pro ni vysílat spravedlivé myšlenky.“ Teta Li však prohlásila: „Musím domů!“ Překvapeně jsem se zeptala: „Ty tady nezůstaneš? Vždyť žiješ sama, proč musíš domů? Zůstaň tady!“ Odpověděla: „Nemůžu tu zůstat! Jsem tak rozrušená, jak bych v takovém stavu mohla vysílat spravedlivé myšlenky? Ne, ne, musím domů!“ Dodala, že ani praktikující, který řídil, nemůže zůstat. Už měl být dávno doma a jeho rodina by s tím nesouhlasila. Musel se bezpodmínečně vrátit. Oba pak spěšně odešli.

Nikdy by mě nenapadlo, že přivezou spolupraktikující v tak vážném stavu a jednoduše ji tu nechají. Jak po něčem takovém mohou vůbec usnout? Kdyby zůstali, přítomnost dalšího člověka by posílila naše spravedlivé myšlenky, mohli bychom se navzájem podporovat a v případě problémů se společně poradit.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, zaplavil mě strach a bezmoc. Tu noc jsem byla doma sama. Co si mám počít? Neměla jsem jinou možnost. Upřímně jsem požádala Mistra, aby Ann ochraňoval a postaral se, aby byla v pořádku. Pomohla jsem jí ulehnout na malé vyhřívané zděné lůžko a rychle jsem začala napravovat své smýšlení. Snažila jsem se podívat na situaci z pohledu tety Li. Bylo jí přes sedmdesát let a už samotné stání na korbě jedoucího vozidla, které se neustále rozjíždělo, zastavovalo a naklánělo, nebylo nic snadného. Dělala to jen proto, aby mohla transparenty vyvěsit co nejvýše a co nejlépe. Obě z vozidla vypadly. Už to, že se nezranila a dokázala sama vstát, byl velmi dobrý výsledek. Co víc jsem od ní mohla chtít? Byla vyčerpaná z práce do pozdních hodin, otřesená stavem Ann a obávala se také nepříznivé reakce jejích sourozenců. Byla na pokraji svých sil.

Když jsem o tom takto přemýšlela, strach a bezmoc začaly ustupovat a vystřídal je obdiv k tetě Li. Svěřila Ann do mé péče, a tak jsem věděla, že se o ni dokážu postarat. Když jsem Ann uložila a uklidnila vlastní mysl, posadila jsem se před Mistrův portrét a začala vysílat spravedlivé myšlenky. Chtěla jsem odstranit všechny zlé faktory, které spolupraktikující pronásledovaly, a požádala jsem Mistra, aby ji posílil a pomohl jí co nejdříve nabýt vědomí. V žádném případě jsme nesměli dopustit, aby si lidé, kteří nepraktikují, vytvořili negativní názor na Dafa.

Jak jsem pokračovala ve vysílání spravedlivých myšlenek, strach postupně slábl. Stále se mi však vybavovalo, v jak vážném stavu Ann je, a bezděčně jsem otevírala oči, abych ji zkontrolovala. V mysli jsem měla takový zmatek, jako by se v ní rozpoutala bouře. Nedokázala jsem se uklidnit. Prosila jsem Mistra o pomoc a snažila se popřít, odmítnout a odstranit veškeré zasahování a pronásledování. Obavy se pomalu rozplynuly, i když jsem občas ještě otevřela oči, abych se podívala, jak na tom Ann je. Nevím, jak dlouho jsem vysílala spravedlivé myšlenky, ale nakonec všechno zahalilo hluboké a pokojné ticho. Když se začalo rozednívat, Ann otevřela oči a zeptala se: „Proč spím u tebe?“ Řekla jsem: „Ty si nepamatuješ, co se stalo?“ Odpověděla: „Ne.“ Zeptala jsem se: „Vzpomínáš si, že jsi včera večer šla s Li vyvěšovat transparenty?“ Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Ano, šla jsem s nimi vyvěšovat transparenty. Ale jak jsem se dostala k tobě domů?“ Stručně jsem jí vysvětlila, že se jejich vozidlo převrátilo a ona z něj vypadla. Řekla: „Na nic z toho si nevzpomínám. Nepamatuji si, jak se vozidlo převrátilo ani jak jsem se sem dostala. Vůbec nic si z toho nevybavuji.“

Zeptala jsem se: „Jak se cítíš? Bolí tě hlava nebo něco jiného?“ Klidně odpověděla: „Nic mi není, cítím se dobře.“ Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Řekla jsem: „To Mistr tě ochránil! Jinak by následky mohly být nepředstavitelné.“ Sdílely jsme spolu svá pochopení a Ann si později uvědomila, že její mysl nebyla při vyvěšování transparentů té noci úplně čistá. Začala být netrpělivá, protože se jí zdálo, že je Li příliš pomalá. Tato nelibost pravděpodobně vytvořila mezeru, kterou mohly staré síly zneužít.

Když jsem viděla, že Ann znovu jasně uvažuje, nejeví žádné známky tělesného zranění a dokonce dokáže sama dojít domů, najednou ze mě všechna síla vyprchala, jako by ze mě někdo vypustil vzduch. Seděla jsem tiše, úplně ochablá, a dlouho jsem se nedokázala vzpamatovat. Kdo si vůbec dokáže představit, co všechno Mistr té noci podstoupil? Jak nesmírný boj mezi dobrem a zlem se musel odehrát v jiných dimenzích, aby se Ann mohla vrátit? Když o tom nyní píšu, tečou mi slzy. Znovu vyjadřuji našemu soucitnému Mistrovi svou nejhlubší vděčnost!

Ann vážně onemocněla

Dozvěděla jsem se, že se Ann plánuje přestěhovat do města, kde její dítě chodí do školy, aby mu mohla být nablízku a podporovat ho při studiu. Všimla jsem si, že ji různé rodinné záležitosti zneklidňují. Obávala jsem se, že se bude rozhodovat na základě lidských citů, což by mohlo narušit cestu, kterou pro ni uspořádal Mistr. Proto jsem její přání přestěhovat se zcela nepodporovala. Vzhledem k tomu, že tak dlouhý pobyt mimo domov nevyhnutelně přinese značné změny, navrhla jsem jí, aby všechno pečlivě zvážila, napravila své smýšlení a nechala uspořádání na Mistrovi. Ann si to však mylně vyložila tak, že jsem proti jejímu stěhování. Měla pocit, že se nedokážu vžít do její situace ani pochopit její těžkosti, a začala vůči mně pociťovat silnou nelibost.

Přestala se mnou o této záležitosti mluvit a o svých plánech mě neinformovala. Jednoduše se sama rozhodla, že do města odjede. Neuvědomila jsem si, že už je pevně rozhodnutá. Když jsem ji později navštívila, chovala se ke mně velmi chladně, přestože jsem také vnímala, jaké těžkosti prožívá. Když jsem manželovi vyprávěla, jak složitou situaci má, navrhl: „Co kdybys jí dala 2 000 jüanů?“ Když jsme jí peníze přinesli, pokusila jsem se s ní promluvit. Cítila jsem však, že se mezi námi vytvořil odstup a skutečná propast. Důvěra a vzájemné porozumění, které nás dříve spojovaly, zmizely. V minulosti mě vždy vyslechla a zamyslela se nad tím, co jsem jí říkala, i když mé návrhy nebyly vždy úplně vhodné. Tato atmosféra otevřené komunikace však byla pryč. Dokonce odmítla přijmout i těch 2 000 jüanů. Bylo to poprvé, co mezi námi došlo k takovému konfliktu. Necítila jsem vůči ní žádnou zášť, pouze hlubokou bezmoc.

Uplynula dlouhá doba. Jednoho dne jsem se dozvěděla, že Ann náhle omdlela v pronajatém bytě, kde bydlela se svým dítětem, a museli ji rychle převézt do nemocnice. Jakmile jsem tuto znepokojivou zprávu uslyšela, okamžitě jsem se s další praktikující vydala do městské nemocnice, abychom ji navštívily. Když jsme dorazily, ležela na nemocničním lůžku a dostávala infuzi. Její oči ztratily dřívější jiskru, a když nás spatřila, nebyla v jejím pohledu ani stopa po někdejší blízkosti. Když jsem s ní mluvila, měla jsem pocit, že její hlavní vědomí už nemá situaci pod kontrolou. Říkala, že si nedokáže vybavit žádné učení Fa, takže s ní nebylo možné sdílet pochopení Fa. Také měla potíže s vysíláním spravedlivých myšlenek.

Rodina Ann přivedla jakéhosi „mistra“, vyhublého muže tmavé pleti, který praktikoval pokřivenou a zlou cestu. Začal jí krouživými pohyby třít podbřišek a dokonce jí vkládal různé předměty do pupku. Ann jen nehybně ležela a nechala ho dělat, co chtěl. Během toho jsem vysílala spravedlivé myšlenky, abych odstranila znečištění, které tento muž působil jejímu tělu. Společně s druhou praktikující jsme v duchu prosily Mistra, aby nám dal příležitost ji zachránit a pomohl nám odstranit chaotické zlé bytosti v jiných dimenzích, které ji ovládaly.

Za těchto okolností se zdálo nemožné dosáhnout jejího propuštění z nemocnice. Poradila jsem se s druhou praktikující. Nemohly jsme ji tam přece jen tak nechat. Nedokázala si už vybavit Fa, její hlavní vědomí bylo zmatené a ležela tam napojená na infuze. Navíc ji tento muž svými temnými praktikami dále znečišťoval a zasahoval do ní. Kdyby to tak pokračovalo, mohla by se situace stát velmi vážnou. Rozhodly jsme se, že ji musíme dostat domů, abychom s ní mohly studovat Fa a vysílat spravedlivé myšlenky. Byly jsme odhodlané ji odtamtud odvézt za každou cenu, třeba jen na jedinou noc. Druhá praktikující navrhla: „Co kdybys promluvila s její rodinou?“ Souhlasila jsem. Udržovaly jsme si spravedlivé myšlenky a prosily Mistra o pomoc.

Požádala jsem její rodinné příslušníky, aby se mnou vyšli z nemocničního pokoje a promluvili si. Nejprve jsem jim vysvětlila, že nejsem proti tomu, aby Ann podstupovala lékařskou léčbu. Dafa nezakazuje užívání léků ani injekce, protože taková rozhodnutí jsou zcela dobrovolná. Připomněla jsem jim také náš dlouholetý blízký vztah a to, že jsme si celé roky byly jako sestry.

Řekla jsem jim, že jsem si všimla jejího špatného psychického stavu, a proto bych ji ráda vzala na jednu noc k sobě domů, abych ji trochu povzbudila. Doufala jsem, že změna prostředí jí zlepší náladu a urychlí zotavení. Koneckonců i zdravý člověk se po několika dnech strávených v nemocnici může cítit hůř. Jeden z jejích příbuzných odpověděl: „Vím, že jste si blízké, ale kdo by se v jejím současném stavu odvážil pustit ji domů?! Rozhodně musí zůstat v nemocnici. Kdyby ji sem tenkrát přivezli o něco později, nepřežila by. Má nebezpečně vysoký krevní tlak i hladinu cukru v krvi. Kdykoli může ztratit orientaci a upadnout. Kdo by se odvážil dovolit jí odejít z nemocnice? Co když znovu omdlí?“

Řekla jsem: „Chtěla bych ji vzít k sobě jen na jednu noc, abychom viděli, jestli jí změna prostředí pomůže. Také bych jí mohla pustit Mistrovo učení. Myslím, že by jí to prospělo. Zítra brzy ráno zavolám taxi a přivezu ji zpátky. Její zítřejší infuzní léčbu to nijak nenaruší.“

Příbuzný odpověděl: „Ne, to nepřichází v úvahu. Jak bychom něco takového mohli dovolit? Kdyby znovu omdlela, byla by to katastrofa.“

Řekla jsem: „Velmi dobře si uvědomuji, jak vážná je situace. Jen se zamyslete, myslíte si snad, že bych si zahrávala se zdravím Ann? Kdybych si ji vzala domů a něco se stalo, nevolala by mě vaše rodina k odpovědnosti? Mohlo by to dokonce poškodit pověst Dafa. Ale jak bych mohla jen nečinně přihlížet, když ji vidím v takovém stavu? Kdyby nás nespojoval tak blízký vztah a kdybych nepraktikovala Dafa, nikdy bych na něco takového nepřistoupila. Ani kdybyste mi nabídli celé jmění, písemně mě ujistili, že za žádnou nehodu neponesu odpovědnost, a požádali mě, abych si ji vzala domů jen na jedinou noc. Takovou pošetilost bych jednoduše neudělala.“

Příbuzný mě vyslechl a potom se zeptal: „Takže si myslíš, že by jí opravdu pomohlo, kdyby u tebe strávila noc?“

Odpověděla jsem: „Věřím, že by to přinejmenším pomohlo obrátit věci k lepšímu, rozhodně víc než její další pobyt v nemocnici. Pro Ann je to nejlepší a nejpřímější řešení. Proto jsem sebrala odvahu a přišla s vámi o tom promluvit. Jsem člověk, kterému velmi záleží na tom, aby neztratil tvář. Kdybyste mě odmítli, bylo by to pro mě dost ponižující. Nepřišla jsem s tímto návrhem lehkomyslně. Všechno jsem si důkladně promyslela. Uvědomujete si, čemu budu čelit, když si ji vezmu domů? Chápete, co všechno budu muset udělat, jaké prostředí jí budu muset zajistit a jaký by mohl být výsledek? To si ani nedokážete představit. Proto mi prosím věřte, že za toto rozhodnutí převezmu plnou odpovědnost.

„Kromě toho Ann už mnoho let studuje Fa a věnuje se kultivaci. Stejně jako já víte, kolik těžkých zkoušek díky studiu Fa překonala. Kdyby nepraktikovala Dafa, dokázala by po všech těch útrapách dojít až sem? Proto bych ji ráda vzala domů, aby mohla poslouchat nahrávky Mistrových přednášek. V nemocnici za ní stejně večer personál nechodí. Pokud se nepřeruší její ranní infuze, bude to v pořádku. Nemusíte mít obavy. Jestliže se její stav nezlepší, hned ji přivezu zpátky. I vy byste dnes večer měli jít domů a trochu si odpočinout. Po všech těch dnech strávených v nemocnici jste už opravdu vyčerpaní.“

Když jsem jim to všechno vysvětlila, rodina nakonec souhlasila, že si Ann mohu vzít domů.

Jakmile jsem získala jejich souhlas, spěchala jsem do nemocničního pokoje a řekla Ann: „Vezmu tě k sobě domů.“ Zůstala lhostejná. Řekla jsem: „Sbal si věci, půjdeme domů.“

Zeptala se: „Proč bych měla jít s tebou? S tebou nikam nepůjdu. Když odejdu, vrátím se do svého pronajatého bytu. K tobě nepůjdu.“ Když jsem to slyšela, uvědomila jsem si, že tato slova nepocházejí z jejího pravého já. Byly to zlé faktory, které se ji snažily oddělit od těla praktikujících. Také jsem cítila, že mezi námi stále zůstává určité nevyřešené napětí.

Přestože mě to trochu zklamalo, pevně jsem se soustředila na svůj záměr odstranit pomocí spravedlivých myšlenek pronásledování spolupraktikující. Věděla jsem, že Mistr stojí přímo vedle mě a posiluje mě. Také jsem si uvědomovala, že do této záležitosti nesmím vnášet žádná lidská připoutání. Praktikující, která mě doprovázela, mi pomohla Ann přesvědčit a ona nakonec souhlasila, že s námi půjde ke mně domů.

Další člen její rodiny nás všechny tři odvezl autem ke mně. Když jsme vystupovaly, napůl žertem jsem jejímu příbuznému řekla: „Jestli se zítra stane zázrak a ona se úplně uzdraví, nebude se už moci vrátit, ani kdyby chtěla. Budete ji prostě muset chodit navštěvovat ke mně.“

Když Ann dorazila ke mně domů, zapnula jsem velkou televizi. Místo abych jí hned pustila záznamy Mistrových přednášek, začala jsem přehrávat hudební videa s Mistrovými fotografiemi a písněmi, jako například „Óda na Mistrovu milost“, „Mistrovy ruce“, „Děkujeme, Mistře“ a „Falun Dafa je dobrý“. Jak se na obrazovce opakovaně objevovala Mistrova soucitná a pokojná tvář, místnost se naplnila energií, která probudila její pravé já.

Pozvala jsem několik dalších praktikujících, aby si s ní přišli promluvit. Začaly se v ní probouzet spravedlivé myšlenky. Z jejích očí zmizel zmatený výraz, a když spolupraktikující uviděla, začala být čilá a plná energie. Celý den jsme společně studovali Fa a sdíleli svá pochopení. Když jsme se toho večera ukládaly ke spánku, byla už úplně sama sebou. Stav, ve kterém se nacházela v nemocnici, zcela zmizel. Řekla mi: „Do nemocnice už se nevrátím.“

Zeptala jsem se: „Jsi si jistá, že budeš v pořádku?“

Odpověděla: „Ano. Zavolám jim, řeknu jim, že jsem se uzdravila, a oznámím jim, že už se nevrátím.“

Měla jsem nesmírnou radost. Řekla jsem jí: „Cíť se tu jako doma. Pohodlně se zabydli. Můžeme společně studovat Fa a vysílat spravedlivé myšlenky.“ Byla ráda, že může zůstat.

Domluvila jsem se se spolupraktikujícími, aby se u ní střídali a dělali jí společnost při studiu Fa. Každé dopoledne i odpoledne byli u mě doma nějací praktikující. Její zdraví se dál zlepšovalo a dokonce mi začala pomáhat s úklidem.

O několik dní později mi jedna praktikující řekla: „U tebe se dveře snad vůbec nezavírají, její příbuzní sem pořád chodí tam a zpátky! Podívej, Ann sem přišla právě proto, aby se mohla kultivovat a překonat tuto zkoušku. Neměla by dovolit, aby ji rodina tak často navštěvovala. Jestli ji chtějí vidět, mohou za ní přijít, až se vrátí domů. Snažíme se společně studovat Fa a sdílet svá pochopení, ale pokaždé, když se objeví její příbuzní, nemůžeme pokračovat. A navíc, co si asi myslí sousedé, když sem každý den chodí tolik lidí?!“

Později jsem zjistila, že příbuzní Ann skutečně navštěvovali u mě doma. Uvědomila jsem si, že praktikující upozornila na důležitou věc, které je třeba věnovat pozornost. Musíme si vážit tohoto těžce získaného prostředí pro kultivaci. Prostředí, ve kterém společně studujeme Fa, je posvátné a návštěvy běžných lidí by ho neměly narušovat, i když občasná návštěva nevadí. Mohly bychom to jejím příbuzným vysvětlit a pravděpodobně by to pochopili. Rozhodla jsem se však, že o tom s Ann nebudu přímo mluvit, protože jsem nechtěla narušit její duševní klid ani způsobit, aby se u mě cítila nepříjemně. Navíc jsem to byla já, kdo její rodinu při odchodu z nemocnice pozval, aby ji přišla navštívit. Návštěvy také pomáhaly uklidnit jejich obavy. Když viděli, že se Ann daří dokonce lépe než v nemocnici, bylo to pro ně dalším potvrzením výjimečnosti Dafa.

Abych ochránila prostředí pro kultivaci, začala jsem častěji vysílat spravedlivé myšlenky a očišťovat energetické pole svého domova. Obvykle jsem velmi opatrná, pokud jde o bezpečnost, a mám silný pud sebezáchovy. Když si všimnu nějakého možného problému, okamžitě mě přepadnou obavy a začnu si představovat nejhorší scénáře. V případě Ann jsem však dokázala být pozoruhodně nesobecká a beze strachu. Za normálních okolností bych při sebemenším náznaku problému začala přijímat preventivní opatření. Tentokrát jsem však i při vědomí možných komplikací cítila, že se z nich skutečné překážky nestanou. Jasně jsem si uvědomovala, že nejde o nedostatek rozumného uvažování ani o přehlížení bezpečnosti či možných následků. Vycházelo to z hlubokého přesvědčení, že všechny takzvané komplikace jednoduše zmizí, že je Dafa, nesobecká starost o druhé a soucit odstraní. Možná právě z tohoto přesvědčení pramenila jistota, která mi dodala odvahu vzít Ann k sobě domů.

Ani jsem se nenadála a od příchodu Ann ke mně domů uplynul přibližně týden. Úplně se zotavila a staly se z nás blízké, stejně smýšlející společnice na cestě kultivace. V den, kdy se měla vrátit domů, nás obě svíral smutek z loučení. Když jsem přišla domů na oběd, zjistila jsem, že vydrhla podlahy i kuchyň, až se všechno lesklo čistotou. Řekla mi, že už se uzdravila a že se odpoledne po společném studiu Fa vrátí domů. Navrhla jsem: „Proč tu nezůstaneš ještě pár dní?“

„Ať tu zůstanu jakkoli dlouho, jednou stejně budu muset odejít,“ odpověděla. Když jsem odcházela do práce, doprovodila mě ke dveřím a se zjevnou lítostí řekla: „Až se dnes večer vrátíš, už tu nebudu.“ Když jsem uviděla, jak se jí oči plní slzami, mlčky jsem se odvrátila a zavřela dveře. Také jsem měla oči plné slz. Byly to slzy, v nichž se mísil smutek z loučení s vděčností za dny, které jsme strávily bok po boku a společně se pozvedaly ve Fa. Odrážely naši společnou radost z překonání těžké zkoušky karmy nemoci, ale také přetrvávající lidské city, které jsme k sobě jako spolupraktikující stále chovaly a dosud je neodkultivovaly. Kéž obě, které jsme při těchto zkouškách stály jedna při druhé, dosáhneme konečného cíle, Dovršení ve Fa.

Závěr

Když přemýšlím o obou událostech, které Ann prožila, uvědomuji si, že ačkoli jsem v těch chvílích měla alespoň záblesk spravedlivých myšlenek, nebylo to něco, čeho bych dosáhla pevnou a vytrvalou osobní kultivací. Spíše šlo o to, že mě Mistr v těchto konkrétních situacích posílil, což vedlo k dobrému výsledku. Jak moc si přeji, aby mi tento stav spravedlivých myšlenek vydržel! Jak toužím vypěstovat si skutečně velkorysé a ušlechtilé srdce a společně se spolupraktikujícími otevřeně a pilně postupovat vpřed! Musím si dávat pozor, abych svou úzkoprsostí něco nepokazila a nemusela situaci napravovat až dodatečně. Ještě horší by bylo, kdybych spolupraktikujícím ubližovala, aniž bych si to vůbec uvědomovala. Ráda bych se také touto cestou omluvila všem praktikujícím, kterým jsem v minulosti možná ublížila.

Jsem Mistrovi vděčná za jeho soucitnou spásu! Děkuji Vám, Mistře!

(Vybraný příspěvek pro 23. konferenci Fa v Číně na Minghui.org)