Čínská Fahui | Moje kultivační cesta při odstraňování sobeckosti

(Minghui.org) Začal jsem praktikovat Falun Dafa s rodiči, když jsem byl dítě, a nyní praktikuji už 30 let. Zjistil jsem, že mám velmi silné připoutání k „já“. Nevšímám si pocitů druhých lidí a nesnažím se dívat na věci z jejich perspektivy. Vždy si myslím, že mám pravdu. Uvědomil jsem si také, že „ego“ je projevem sobeckosti. Chtěl bych vám říct, jak jsem svou sobeckost odstraňoval.

Odstraňování sobeckosti v práci

Pracuji v malé, ale specifické firmě. Vedu jeden tým a mám tři podřízené. Rád pracuji samostatně a ostatní mě příliš nezajímají. Nerad lidi vedu a ani v tom nejsem dobrý. Čtyři z nás pracovali nezávisle a vše bylo harmonické. Postupně však v našem týmu začaly vznikat problémy.

Případ 1:

Firma letos zavedla nový systém zaměstnaneckých výhod a byl pro zaměstnance zvlášť atraktivní. Kvůli určitým požadavkům na něj však Beth z mého týmu nedosáhla. Velmi toužila tuto výhodu získat a snažila se najít způsoby, jak splnit podmínky. Také jsem se jí snažil pomoci a ptal jsem se kolegů z jiných oddělení, jak situaci vyřešit. Přestože jsem měl hodně práce, věnoval jsem jejímu problému mnoho času a zkoušel všechny možné přístupy.

Protože Beth pracuje v jiné kanceláři, nevěděla, co jsem pro ni udělal. Požádal jsem Ann z týmu, aby rychle vyřídila některé úkony, které měly velmi těsnou lhůtu. Ann úkol splnila, ale byla velmi rozzlobená a šla si stěžovat přímo mé nadřízené. Současně Beth si myslela, že můj návrh jí způsobí určité ztráty, a chtěla, aby jí firma poskytla kompenzaci. Pokud ne, možná by odmítla tuto výhodu přijmout.

Nejen to — po telefonu si mi stěžovala a řekla, že jsem pro vyřešení jejího problému nic neudělal. Musela hledat řešení sama a cítila se v tom velmi ztracená.

Byl jsem z její stížnosti sklíčený. Připadal jsem si nespravedlivě obviněný. Věnoval jsem jejímu problému tolik času a energie. Rozčílil jsem Ann natolik, že šla za nadřízenou, a přesto Beth neocenila, co jsem dělal. Když jsem situaci nahlásil nadřízené, kritizovala mě, že jsem věci nezvládl dobře.

Cestou domů jsem se tím trápil čím dál víc a rozplakal jsem se. I když jsem věděl z Mistrova učení, že jde o zkoušku, přesto jsem se cítil hrozně. Recitoval jsem: „Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun).

Nutil jsem se na věc nemyslet a recitoval Mistrovu báseň: 

„On má pravdu
a já se mýlím,
Je zde oč se přít?“
(„Kdo má pravdu, kdo se mýlí,“ Hong Yin III)

Pocit křivdy se však vracel, a tak jsem báseň recitoval nepřetržitě. Další den byl posledním termínem pro měsíční podání — jinak by Beth musela čekat další měsíc. Ann už u nás vše administrativně dokončila; chyběly jen dokumenty od Beth. Přinutil jsem se zůstat klidný, prodiskutoval s nadřízenou návrh na náhradu jejích ztrát a po potvrzení jsem Beth zavolal — nadřízená poslouchala.

Bethin postoj se nezměnil. Vyjádřila svou nespokojenost se mnou. Řekl jsem jí vše, co jsem pro ni udělal, i to, co udělala Ann, abychom jí pomohli. Také jsem jí řekl, že jsme pracovali přesčas, abychom to vyřešili. Návrh kompenzace přijala a uvědomila si, že nás špatně pochopila. Omluvila se mi. Ten den dokončila své dokumenty ve své kanceláři a celá věc byla vyřešena.

V tomto incidentu jsem odstranil mnoho svého odporu. Zamyslel jsem se nad svým chováním: stále se dívám na věci ze svého pohledu — to je sobeckost. Protože nerad vedu jiné, odkládal jsem řešení až na poslední chvíli a začal jsem konat teprve tehdy, když už Beth nemohla čekat a tlačila mě. Jako vedoucí týmu však nesu odpovědnost za řešení problémů svých podřízených, ať se mi to líbí, nebo ne. Problém byl nakonec ve mně — nesplnil jsem svou odpovědnost a způsobil jsem, že moji podřízení byli nešťastní.

Případ 2:

Krátce po tomto incidentu se staly dvě věci.

První: Ann byla stále velmi rozzlobená kvůli prvnímu případu. Šla za mojí nadřízenou a stěžovala si na mnoho problémů, hlavně na to, že nejsem odpovědný vedoucí.

Když mi nadřízená její slova sdělila, první reakcí bylo, že jsem byl neprávem obviněn. Pak jsem pocítil frustraci. Věděl jsem, že nejsem dobrý manažer, a snažil jsem se změnit, ale nepovedlo se mi splnit očekávání nadřízené ani podřízených. Řekl jsem nadřízené: „Pokud jste stále nespokojená s mou prací, proč mě nenahradíte? Přijmu jakékoli vaše rozhodnutí.“

Druhá věc: Beth za mnou znovu přišla kvůli rozdělení práce v týmu. Požádala, aby s Ann nemusela pracovat, protože nedokáže přijmout její způsob jednání. Uvedla několik příkladů, aby to doložila.

Po telefonu jsme spolu mluvili téměř dvě hodiny a Beth byla neústupná i velmi rozhořčená. O většině situací, které zmínila, jsem nevěděl, ale věděl jsem, že to, co říká, je pravda. Ann měla tyto nedostatky.

Řekl jsem, že problémy způsobené Ann v práci pramení hlavně z toho, že jsem jako vedoucí nezajistil jasná pravidla v týmu. Nevyjasnil jsem věci, ani jsem nevěnoval pozornost rozdělení práce mezi nimi. To vedlo k problémům ve spolupráci.

Věděl jsem, že je to další zkouška. Bethin postoj mě nezasáhl, ale nevěděl jsem, jak situaci řešit. Vnitřně jsem zápasil a přemýšlel dokonce o tom, že skončím.

Informoval jsem o situaci nadřízenou. Její odpověď byla, že mám vše co nejdříve vyřešit — počínaje jasným rozdělením práce. Požádala mě také, abych zavedl týdenní porady. Začal jsem tedy přemýšlet, jak problém vyřešit. Každý den jsem se musel přesvědčovat, že to, co dělám, pomůže mým podřízeným v práci. Nemohu přemýšlet o tom, zda to chci dělat nebo ne. Musím odložit své pocity a myslet na druhé.

Zhruba dva týdny jsem promýšlel řešení. Uspořádal jsem poradu. Pečlivě jsem se připravil: od každého kroku pracovního procesu přes možné problémy až po jejich řešení. Prošli jsme vše společně. Ann i Beth také navrhly některé úpravy. Nakonec jsme všichni dospěli ke shodě a rozhodli se změny zavést od příštího měsíce.

Nadřízená byla s výsledkem porady spokojena a cítila, že jsem konečně ukázal svou skutečnou schopnost. Cestou domů jsem měl pocit, že ze mě spadla tíha. Poděkoval jsem Mistrovi za to, že mi uspořádal příležitost odstranit další část mé sobeckosti.

Další výzva přišla brzy: musel jsem pořádat poradu každý týden. Dříve jsme měli poradu jen jednou měsíčně, abychom rozdělili úkoly, a pak každý pracoval sám. Teď, když jsem měl vést týdenní porady, byl jsem vystrašený. Před každou z nich jsem se dlouho psychicky připravoval. Během toho jsem se neustále ptal: „Proč se tak bojíš? Proč nechceš ty porady vést?“

Odpověď zněla: „Stále se dívám na věci ze svého pohledu — tohle není něco, v čem jsem dobrý. Nedívám se na věci z pohledu podřízených či nadřízené. Je to stále projev sobeckosti.“

Před každou týdenní poradou jsem neustále recitoval Fa, abych překonal sobecké myšlenky. Postupně strach slábl a když jsme začali porady držet pravidelně, dřívější problémy se jeden po druhém vyřešily. Zároveň jsem viděl, že výkon Ann a Beth se výrazně zlepšil a jejich konflikty se zmírnily.

Odstraňování sobeckých myšlenek vůči příbuzným

Teta zavolala a řekla, že nás chce navštívit. Řekl jsem matce, která je také praktikující: „Chce si půjčit peníze.“ Loni nás už dvakrát žádala o půjčku kvůli svému synovi. Poprvé nám neřekla, proč peníze tak naléhavě potřebuje, a já se neptal. Hned jsem jí je půjčil. Krátce poté o půjčku požádala znovu. Tentokrát jsem se zeptal proč a zjistil jsem, že bratranec chtěl zaplatit letenku svému nadřízenému, ale neměl peníze.

Přesto jsem peníze půjčil, ale tetě jsem připomněl, aby se nenechala bratrancem zmást. Proto jsem tentokrát, když nás chtěli znovu požádat o půjčku, hádal, že je to opět kvůli bratranci. Když o víkendu přišli, řekli nám, že bratranec je stále žádá o peníze a jejich úspory jsou pryč. Teta a strýc měli nedostatečný důchod a strýc už vyčerpal limity několika kreditních karet. Také si půjčili peníze od přátel a příbuzných. Nyní chtěli půjčit od nás, protože museli splatit kreditní kartu a peníze vypůjčené od sousedů.

Matka i já jsme si mysleli, že by neměli synovi dál dávat peníze. Nebyl doma více než rok a podezřívali jsme, že mohl udělat něco špatného.

Řekl jsem tetě, proč jim nechci peníze půjčit: „Čím víc vám pomáhám, tím víc to dáváte synovi – je to začarovaný kruh. Když vám nepůjčím, už vás syn nebude žádat o peníze, protože žádné mít nebudete.“ Strýc se rozčílil a postavil se, že odejde.

Matka tetu poprosila, aby zůstala. Teta se zeptala matky, zda bychom jim mohli půjčit menší částku, jen tolik, aby splatili kreditní karty. Matka souhlasila. Nesouhlasil jsem, ale řekl jsem: „Poslechnu matku — když souhlasila, že vám půjčíme, pošlu vám peníze.“

Když teta odešla, čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl nešťastný. Seděl jsem na pohovce a plakal. Vybavil jsem si, že když jsme kupovali dům a neměli dost peněz na zálohu, požádali jsme tetu o půjčku. Ačkoli měla dost prostředků, řekla matce do telefonu: „Nemáme peníze, abychom vám půjčili.“ Když jsme byli v nejtěžší situaci, nejenže nás nenavštívila, ale ani nezavolala. Jindy přišla vyzvednout matku na pohřeb příbuzného, ale matka její telefonát nezachytila. Když teta vstoupila do našeho domu, okamžitě ji pokárala. Rozhněvalo mě to a řekl jsem jí své.

Když jsem si připomněl všechny tyto situace, cítil jsem ještě větší křivdu. Matka mi řekla, proč souhlasila tetě půjčit peníze. Před začátkem pronásledování teta Falun Dafa praktikovala, ale poté přestala. V době pronásledování nás její rodina podporovala. Matka chtěla prostřednictvím této události ukázat, že Falun Dafa je dobrý, a doufala, že se teta vrátí ke kultivaci.

Když jsem slyšel matčina slova, rozumová část se s ní ztotožnila. Ale nedokázal jsem zapomenout, jak se k nám teta v minulosti chovala. Věděl jsem, že je to špatně, a uvědomil jsem si, že to zasahuje mé připoutání k vlastnímu „já“ i sentimentální připoutání k matce. Začal jsem recitovat: „Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun), dokud jsem se neuklidnil.

Další týden matka tetě zavolala, aby si vyžádala její bankovní údaje. Zajímala se také o výši dluhu na kreditní kartě. Po telefonátu se matka zeptala, zda bychom jim mohli půjčit tolik, aby splatili všechny dluhy. Pocit nespravedlnosti se mi znovu ozval a zdráhal jsem se. Tentokrát však převážila moje rozumová stránka. Řekl jsem matce, že může poslat tolik, kolik uzná za vhodné. Když matka tetě znovu zavolala, aby jí oznámila, že jsme jí půjčili částku na splacení všech dluhů, teta i strýc byli dojati k slzám.

Když si přišli peníze vyzvednout, matka řekla: „Rozhodli jsme se tak proto, že jsme praktikující.“ Sdílela s nimi, jak jí kultivace přinesla prospěch. Tetu to dojalo a řekla, že chce znovu začít praktikovat.

Poté, co mi matka řekla, co se stalo, pomyslel jsem si, že bylo správné tetě půjčit. Bylo skvělé, že začala znovu praktikovat. Věděla, že Dafa je dobrý, a díky této události pochopila, že se o ni Mistr stále stará. Rozhodla se vrátit ke kultivaci ne proto, že jsme jí půjčili peníze. Zároveň jsem si posteskl, protože mé sobecké myšlenky byly tak silné. Kvůli tomu, jak teta v minulosti ublížila mé matce, jsem vůči ní stále choval zášť a téměř jsem jí zabránil využít příležitost vrátit se ke kultivaci. Jsem hrozný praktikující. V srdci děkuji Mistrovi za Jeho dokonale promyšlené uspořádání. Odhalilo můj problém, pomohlo mi zbavit se sobeckosti a dalo tetě příležitost znovu začít s kultivací.

Z těchto posledních zkušeností jsem si také uvědomil, jak škodlivé mohou být sobecké myšlenky. Stále mám mnoho sobeckých myšlenek. Mohu pouze pokračovat v pilné kultivaci, abych splatil Mistrovu soucitnou spásu.

Prosím laskavě poukažte na cokoli, co není v souladu s Fa.

(Vybraný příspěvek k 22. výroční konferenci sdílení zkušeností praktikujících v Číně na Minghui.org)