Čínská Fahui | Odstraňování závisti v pracovním prostředí

(Minghui.org) Jsem mladý praktikující, který vyrůstal v rodině praktikujících Falun Dafa. Od dětství jsem věděl, že Falun Dafa je dobrý. Když jsem však vyrůstal, setkával jsem se s různými pokušeními ve společnosti a postupně jsem se od Fa vzdaloval. K Falun Dafa jsem se vrátil poté, co jsem v posledních letech čelil zdravotním problémům.

Naše firma zaměstnala dívku z generace Z, které zde říkám Ava. Jsme malý podnik, kde většina zaměstnanců pochází z 90. let (generace Y) a jen několik z let 2000. Brzy jsem si všiml jedné její vlastnosti: ráda navazovala rozhovory tím, že lidi hned chválila, ale její chvála často neměla žádný základ ani souvislost — jako by chválila jen pro samotnou chválu.

Během jednoho roku se mé původně neurčité dojmy a názory na Avu postupně proměnily ve velmi silné představy a odhalily mnohá připoutání, kterých jsem si dříve nevšiml. Proces překonávání těchto negativních představ byl opakující se. Abych podal zprávu o své kultivaci Mistrovi, rozhodl jsem se vše sepsat, úplně to odhalit a nechat odejít.

Pochlebování a chvála

V té době jsem náhodou poslouchal na Minghui Radio (MHRadio.org) články o „pochlebování a zasahování démonů“. Uvědomil jsem si, že její chování mířilo na mé připoutání k přijímání komplimentů.

V té době jsem v práci často slýchal pochvaly a věděl jsem, že bych po chvále neměl toužit. Navenek jsem se tedy choval skromně, ale uvnitř jsem byl spokojený. Po každém ocenění jsem přemýšlel o své práci, vychutnával si ten okamžik, ponořil se do něj a cítil zadostiučinění. V té době jsem byl chválou opravdu trochu unášen.

A pak se objevila tato osoba, která je v pochlebování dobrá. Zvednete talíř — a ona prohlásí, že máte vytříbený vkus. Napíšete pár znaků — a ona řekne, že je to kaligrafie. Pokračuje dál a dál, s přehnanými a květnatými slovy, sem tam obohacenými internetovým slangem, přičemž se tváří, že rozumí věcem, kterým nerozumí. Cítil jsem se při jejím lichocení rozpačitě.

Bylo to poprvé, co jsem se při něčí chvále cítil tak nepříjemně, a tak jsem začal být velmi pozorný ke svým myšlenkám, slovům a činům — snažil jsem se vyhýbat tomu, abych Avu poslouchal. Když jsem slyšel pochvalu od jiných kolegů, okamžitě jsem se díval do sebe, zda necítím zalíbení nebo touhu po uznání. Snažil jsem se tyto pocity potlačit — s určitým úspěchem.

Je pro mě „zrcadlem“

Později jsem měl příležitost trávit s ní nějaký čas o samotě. Kromě toho, že jsem jí objasňoval pravdu, dozvěděl jsem se také něco o jejích minulých zkušenostech. Její „láska ke chválení druhých“ vycházela z toho, že v dětství nedostávala uznání, což v ní vyvolalo velkou nejistotu. Věřila proto, že chválit ostatní je správné, a tak je chválila – v domnění, že je to pro ně dobré.

Vysvětloval jsem jí škodlivost pochlebování a přehnané chvály, ale nepodařilo se mi ji přesvědčit. Vyjádřila některé své názory, které však byly pokřivenými moderními představami a způsoby chování. Později jsem občas přemýšlel, jak ji přimět, aby mě takto nechválila – ne proto, že bych měl starost o ni, ale z vlastního sobeckého důvodu, protože jsem to nechtěl poslouchat.

Uvědomil jsem si také, že je pro mě zrcadlem, a začal jsem si všímat, že jsem někdy i já říkal věci, které jsem ve skutečnosti nemyslel, jen proto, abych si zachoval tvář nebo abych druhé potěšil. Začal jsem tomu věnovat pozornost, ale tehdy jsem tomu ještě plně nerozuměl.

Jednoho dne jsem si uvědomil, že v hloubi duše vlastně toužím po jejím uznání — protože jsem nikdy necítil její upřímnou pochvalu, podvědomě jsem se chtěl před ní předvést, aby viděla, jak jsem schopný, a aby pak řekla právě takovou chválu, kterou jsem chtěl slyšet.

Vzpomněl jsem si, že jeden praktikující ve svém sdílení řekl: „Kořen toho, proč na lidi mám názory, je v tom, že mě nedostatečně chválí.“ Mistr mi osvítil mysl a uvědomil jsem si, že mám stejný problém. Najednou jsem měl pocit, jako by vše bylo jasné — pustil jsem všechny vymyšlené představy a vířící myšlenky ve své mysli. V tom období jsem tuto záležitost dokázal pustit.

Nezřetelná, nevysvětlitelná závist

Ava byla vůči ostatním velmi uzavřená, ale ke mně byla poměrně otevřená. Věděl jsem, že to je náš předurčený vztah — přesněji řečeno její předurčený vztah s Falun Dafa. Během našeho soukromého rozhovoru mi se slzami v očích řekla, že se cítí nespravedlivě posuzovaná, protože je podle svých slov k lidem velmi upřímná a laskavá, ale ostatní se k ní nechovají dobře, což v ní vyvolává pocit křivdy. Řekla také, že lidí tak laskavých jako ona je velmi málo.

Byl jsem tím překvapený, protože jsem si vždycky myslel, že je pokrytecká — že mluví jen proto, aby lichotila a zavděčila se, že je účelová a že neříká nic skutečně upřímného. Po tomto rozhovoru se však můj názor na ni trochu změnil.

Později jsem si uvědomil, že její poznávání světa je slabé. Například si myslí, že je upřímná, ale já vidím, že přinejmenším není opravdová. Říkala, že je k lidem velmi laskavá (včetně mě a několika dalších kolegů), ale kromě lichocení jsem neviděl, v čem její laskavost spočívá. Ve skutečnosti jsme to byli my, kolegové, kdo jí často pomáhali. Tvrdila, že doma udržuje velký pořádek, ale její pracovní stůl byl špinavý a neuspořádaný. Říkala, že je neustále velmi zaneprázdněná, ale její přímý nadřízený si stěžoval, že je sice zaneprázdněná, ale práci neodvádí.

Jednou při rozhovoru v kanceláři řekla, že být jejím přítelem je pro každého štěstí. Byl jsem zaražený, protože mi to připadalo velmi arogantní. Uvědomil jsem si, že jsem uvízl v začarovaném kruhu neustálého hledání chyb — porovnával jsem, co říká, s tím, jaká skutečně je, což ve mně vyvolávalo myšlenky typu: „Nejsi taková, jak o sobě tvrdíš.“

Cítil jsem odpor a mnohokrát jsem měl nutkání ji při jejích namyšlených řečech popírat, dokonce zesměšnit či zlehčovat. Vnímal jsem, že jde o závist, ale nechápal jsem proč — ani čeho se vlastně týká. Musel jsem najít způsob, jak tuto závist odstranit.

Snažil jsem se vidět její dobré stránky. Věděl jsem, že je laskavá; některé její myšlenky, které by jiní považovali za „naivní“, byly ve skutečnosti jen „jednoduché“. Její lichotky a chování byly věci, které si osvojila kvůli přežití. Pokud jde o její „upřímnost“ — i když nebyla zcela pravá, přece jen v sobě měla určitý druh upřímnosti. Také říkala, že nikdy druhé zlomyslně nehodnotí — není to snad velká ctnost? Většina lidí to nedokáže, včetně mě, praktikujícího. Styděl jsem se, protože já sám nedokážu nehodnotit druhé zlomyslně a často mívám negativní myšlenky.

Když jsem se doma svěřil matce, která je také praktikující, řekla mi: pokud Ava říká, že je dobrá, pak je dobrá. „Je to dobré dítě! Měl bys na ni také tak pohlížet,“ řekla. Přemýšlel jsem o jejích dobrých vlastnostech a začal jsem ji také vnímat jako dobré dítě.

Přesto se odpor stále vracel. Někdy mi připadala roztomilá a zajímavá, jindy jsem ji nemohl vystát. Nedokázal jsem snést její nepořádnost, to že věci odkládala ledabyle, její nedostatek společenských způsobů, její hamižnost a to, že si brala víc, než jí náleželo.

Pomyslel jsem si, že je mým zrcadlem. Kultivace znamená kultivovat sebe. Ona mi jen předvádí „scénu“ proto, aby mi pomohla odstranit má připoutání. Musím se dívat do sebe. Nechybí někdy i mně sebereflexe? Nejsem příliš zaměřený na etiketu? Jsem také chamtivý nebo nenasytný? Mluvím někdy tak, abych se zalíbil? Předstírám někdy, že znám věci, kterým nerozumím, a rád se předvádím? Ano, tato připoutání mám — takže je odstraním.

Kdykoli se ve mně objevila averze, popřel jsem ji: To nejsem já, zničím tě. Několikrát jsem si to zopakoval, dokud pocit postupně neodezněl.

Po určitou dobu jsem už zdánlivě neměl vůči ní pocity odporu, ale zjistil jsem, že se přesto „otevírám“ a mluvím o ní, když si její nadřízení stěžovali na její zvláštní chování.

Jednou jsem se po vyčerpávajícím úkolu vrátil do kanceláře úplně vyčerpaný. Zůstali tam už jen Ava a jeden kolega; ostatní odešli domů. Přinesl jsem různé ovoce — dost na to, aby si každý v práci vzal jeden kus. Dvě jsem dal i jim.

Ava po převzetí ovoce začala nesrozumitelně mumlat. Když jsem se zeptal, co se děje, neotočila se ke mně a nic neřekla. Zeptal jsem se třikrát, a když stále nic, začal jsem být podrážděný a odešel jsem. Pak řekla, že by si ovoce chtěla vyměnit za jiné. Obvykle se nerozčiluji, ale v tu chvíli se ve mně zvedla vlna hněvu. Zdálo se mi, že jí chybí sebereflexe, a její způsob vyjadřování i chování mě velmi dráždily. Zadržel jsem hněv a nechal ji, ať si ovoce vybere sama. Po cestě domů jsem se choval velmi nespokojeně a na její slova jsem jen stroze odpovídal. Cítil jsem, že mé chování vytvářelo tlak i na druhého kolegu.

Když jsme se rozešli, cítil jsem výčitky: takhle by se kultivující chovat neměl. Cestou domů jsem přemýšlel, proč mě její chování tak rozrušilo. Proč mě její projev tolik popuzoval? Kdyby se někdo jiný choval sobecky nebo špatně, takto bych nereagoval — jsou to běžní lidé, není třeba si to brát k srdci.

Pak jsem si uvědomil, že z jedné strany to vypadalo, jako by si nikdy nevážila mé laskavosti — vyjadřovala jen zdvořilé, přehnané díky, ale bez opravdové vděčnosti. Cítil jsem se nedoceněný. Přestože jsem nehledal hmotnou odměnu, podvědomě jsem toužil alespoň po upřímné zpětné vazbě. To pocházelo z nevyrovnaného srdce a touhy po uznání.

Také mě rozčilovalo, že se považuje za tak dobrou, a přitom se chová tak špatně. Tehdy jsem našel, čeho se má závist týká: neunesu, že se chováš špatně, a přitom si myslíš, že jsi skvělá; měla bys vědět, kdo ve skutečnosti jsi. Skrytá myšlenka byla: já jsem tak ctnostný, a přitom o sobě netvrdím, že jsem dobrý; jak můžeš ty tak bezostyšně říkat, že jsi dobrá?

Není to přesně to, co Mistr zmiňuje ve svém učení:

„ … lidé budou nešťastní, když se někomu dobře daří, místo aby se s ním radovali.“ (Přednáška sedmá, Zhuan Falun)

Teprve když jsem psal tuto zkušenost, uvědomil jsem si, že jde o zhoubnou stranickou kulturu, která „ovládá vše — od nebe a země až po lidské myšlení“. Není divu, že jsem nedokázal vystopovat původ této závisti. Mistr řekl, že zlý komunistický duch je jako jed.

Vysílal jsem spravedlivé myšlenky, abych toho zlého ducha zničil. Cítil jsem obrovskou sílu a vrstvu po vrstvě jsem odstraňoval tyto zkažené věci. Poté jsem už necítil žádný odpor ani závist.

V tomto období se stala jedna věc. Ava jednoho dne trvala na tom, abych se podíval na její fotoaparát. Každý zaměstnanec má svůj fotoaparát a jsou si podobné. Z nějakého důvodu chtěla, abych se podíval právě na ten její. Na první pohled jsem zjistil, že jí chybí doplněk, který ten den nutně potřebovala. Půjčil jsem jí svůj, a zabránil tak tomu, aby měla vážné potíže.

Uvědomil jsem si, že tato neobvyklá situace byla pomoc božských bytostí. Když mi poděkovala, odpověděl jsem jí, že jí pomáhají bohové. Už dříve mi říkala, že v těžkých chvílích jejího života jí vždy pomohlo mnoho dobrých lidí. Například několikrát, když byla velmi úzkostná a zmatená, naskytla se příležitost, že jsme spolu zůstali sami. Povídal jsem si s ní o některých principech Fa, aby mohla být osvícena, a jí to velmi pomohlo. Už dávno jsem si uvědomil, že jí pomáhají božské bytosti, ale ona si vždy myslela, že to pomohli lidé. Proto jsem upevnil její pochopení slovy: „Nebe ti pomáhá.“

Tentokrát jsem pochopil, že mě Mistr opět osvítil. Pomyslel jsem si: „Když tomuto člověku pomáhají bohové, a já proti ní brojím a stavím se proti ní, nestavím se tak proti bohům? Musím přestat být tak zaslepený!“ Jeden velký uzel v mém srdci se rozvázal.

V poslední době, když jsem viděl, že má potíže, nabídl jsem jí pomoc bez jakýchkoli sobeckých pohnutek — a poprvé jsem pocítil její opravdovou vděčnost. V tu chvíli bylo mé srdce klidné, ani se nezachvělo. Potom jsem viděl, jak se snaží být přátelská a přiblížit se ke mně, a pomyslel jsem si: Jak prosté a milé děvče. V tom okamžiku jsem zakusil nádheru pokroku v kultivaci.

Opouštění připoutání k hledání slávy

Když jsem se znovu zamýšlel nad svými dřívějšími stížnostmi vůči Avě, uvědomil jsem si, že hlubším kořenem byla závist, ale na povrchu to stále souviselo s „hledáním slávy“, protože si velmi cením uhlazeného chování a dobré pověsti. Zdálo se mi, že její chování tyto vlastnosti postrádalo — tedy že je příliš nevhodné, nepatřičné a bez základní míry sebekontroly.

Vzpomněl jsem si, že touhu po slávě jsem měl už od dětství. Má touha ukazovat se, zachovat si tvář, získat uznání a oblibu, vystavovat na odiv svůj vkus, osobnost, poznání, preference a podobně — to vše s tím souviselo.

Matně cítím existenci dalších připoutání a to, jaký druh života představují — například závist a soutěživost. I když je nedokážu vidět, dokážu vnímat jejich formu existence. Zároveň látka „slávy“ vytváří v mém prostoru obrovskou překážku; cítím, že je ohromná, a přitom neviditelná. Nedokážu ji uchopit ani najít.

Když jsem toto připoutání k hledání slávy odhalil, vysílal jsem spravedlivé myšlenky, abych jej odstranil. Cítil jsem, jak se můj prostor pročistil, jako by byla odstraněna jedna velká vrstva látky. Později, když jsem znovu vysílal spravedlivé myšlenky, už jsem tuto látku nedokázal vnímat, a proto jsem měl pocit ztráty. Ale věděl jsem, že existuje, proto jsem tuto spravedlivou myšlenku pevně držel — a nakonec jsem cítil, že značná část této látky byla odstraněna.

Opouštění svého základního připoutání: usilování o duchovní pohodlí

Dlouho jsem přemýšlel: co je vlastně mým základním připoutáním? Odjakživa jsem věděl, že Falun Dafa je dobrý. Tato myšlenka byla hluboce zakořeněná v mém srdci. Nevnímal jsem žádné jiné myšlenky. Přestože jsem se nakonec vrátil ke kultivaci kvůli zdravotním problémům, nekultivoval jsem kvůli „hledání uzdravení“. Ale měl jsem neurčitý pocit, že můj postoj k Dafa není tak čistý.

Kdysi jsem odstranil jedno připoutání a když jsem si zpětně vybavoval proces jeho opuštění, uvědomil jsem si, že jsem byl odhodlaný se ho zbavit proto, že jsem se kvůli němu cítil nepříjemně – ospalý, unavený a v dalších negativních stavech. Postrádal jsem pevnou víru a rozhodnost opravdového kultivujícího, který chce odstranit veškerá připoutání a vrátit se ke své původní pravé podstatě.

Když jsem se znovu ohlédl do minulosti, zjistil jsem, že si od dětství cením vnitřní rovnováhy a pohodlí – ne materiálního, ale duchovního pohodlí. Vždy jsem si myslel, že mým cílem je prostě kultivovat; ukázalo se však, že jsem prostřednictvím kultivace vlastně hledal stav duchovního pohodlí.

Když jsem to pochopil, zůstal jsem klidný. Uvědomil jsem si vážnost kultivace. Jasně jsem cítil, jak mě Mistr krok za krokem vyvádí z lidského stavu. Věděl jsem, že musím pracovat na hlubších vrstvách svého srdce. Měl bych být rozhodnější a čistší ve své odhodlanosti kultivovat a přistupovat k Mistrovi a k Dafa s jasnější a rozumnější myslí.

Vstoupil jsem do období, kdy jsem začal vnímat a opouštět věci, které jsem získal ze společnosti – z její pokřivené kultury, moderních způsobů chování a karmy myšlení. Často jsem si v úžasu uvědomoval: stávám se čistším! Jasně jsem cítil, že mé současné myšlenky jsou jiné než v určitém nedávném období. Je v nich méně lidských představ a skutečně jsem krok za krokem očišťován a proměňován – a často mi to připadalo neuvěřitelné.

To vše vykonal Mistr, který svým žákům poskytl úplně vše. Je to Mistr a Dafa, kteří své žáky tříbí a pomáhají jim znovu nalézt jejich původní pravé já.

Slovy nedokážu vyjádřit svou vděčnost Mistrovi za to, že mi uspořádal kultivační prostředí – včetně lidí a událostí, které jsem potkal. Má osvícenost je tak slabá, že mi trvalo celý rok, než jsem touto zkouškou prošel. Doufám, že se v budoucnu budu činit lépe.

Heshi

(Vybraný příspěvek k 22. výroční konferenci sdílení zkušeností praktikujících v Číně na Minghui.org)