(Minghui.org) Li Bai, jeden z nejslavnějších básníků čínských dějin, navštívil město Yangzhou ve svých šestadvaceti letech. Protože byl mimořádně štědrý, rozdal zde 300 000 měděných mincí (tehdejší měnu). Později se však zranil, upadl do chudoby a neměl kde bydlet. S pomocí svého sluhy Danshi se mohl uchýlit do chrámu Daming. Jedné noci měl zvláštní sen. Když se probudil, uvědomil si, jak silně se mu stýská po rodném městě, a napsal o něm slavnou báseň.
Níže uvádíme podrobnosti.
Část I. Zranění a chudoba
Yangzhou je město, kde Li Bai rozdal 300 000 měděných mincí a kde později zakusil chudobu. Stalo se pro něj místem náročným, ale zároveň hluboce inspirujícím. Právě zde napsal báseň Jing Ye Si (Myšlenky v tiché noci), jednu z nejznámějších čínských básní.
Byl rok 726 n. l. a Li Baiovi bylo 26 let. Pohřbil svého přítele Wu Zhinana u břehu jezera Dongting, poté se vydal na jih k řece Miluo, kde truchlil za Qu Yuanem, starověkým učencem proslulým svou poctivostí. Po období smutku nad přáteli navštívil horu Yuelu a historické město Lingling, cestoval také na východ do Jinlingu (dnešní Nanjing), k řece Qinhuai a chrámu Jiming. Nakonec dorazil do malebného Yangzhou.
Plný nadšení a s připravenými rukopisy navštěvoval se svými básněmi různé úředníky a významné osobnosti. Zvláště „Ódu na Dapeng“ (legendárního obřího ptáka), dílo, na něž byl nejvíce hrdý, umístil na nejviditelnější místo. Věci se však nevyvíjely tak, jak očekával. Opakovaně odcházel bez úspěchu, protože pozornost lidí byla upřena spíše na oslavy císařovy návštěvy hory Tai.
Chladné přijetí bylo nepříjemné, ale Liho to neodradilo. Naopak cítil, že lehká melancholie dobře ladí s atmosférou starobylého Yangzhou, když se procházel uličkami lemovanými vrbami a květinami. Pomalu tekoucí voda pod dávnými mosty i plavby po jezeře Slender West Lake mu přinášely uvolnění; inspiroval jej i zpěv a tanec. Ve volném čase sledoval kohoutí zápasy, jezdil na koni na lov nebo hrál cuju (starodávnou míčovou hru).
Jednoho větrného jarního dne hráli Li a jeho přátelé nadšeně cuju na zeleném trávníku. Li měl na sobě volný plášť s kulatým výstřihem a úzkými rukávy a měkké látkové boty. Na hlavě mu splýval šátek s elegantní stuhou. Byl zručným hráčem – někdy se vrhal vpřed jako tygr, jindy se pohyboval lehce jako jeřáb. Náhle prudce vykopl míč do vzduchu a všichni mu tleskali. V tu chvíli však nešťastně šlápl do díry, ztratil rovnováhu a s hlasitým zaduněním upadl.
Když se snažil vstát, zjistil, že může zatížit pouze pravou nohu, zatímco levou za sebou vleče. Pokusil se udělat několik kroků, ale znovu padl k zemi. Spoluhráči mu přispěchali na pomoc a spatřili, že jeho levá noha otekla jako kmen stromu a téměř protrhla nohavici. Li mohl jen zatnout zuby a snášet bolest, když jej nesli zpět do hostince.
Domníval se, že se během několika dní vrátí na hřiště. Přestože se o něj sluha Dansha i někteří přátelé pečlivě starali, uplynuly tři letní měsíce a Li sotva chodil. Ve skutečnosti byl pomalejší než člověk v osmdesáti letech. Říká se, že zotavení přetržených šlach a zlomených kostí trvá sto dní – a u něj tomu nebylo jinak.
Navíc mu docházely peníze. Majitel hostince se u něj často zastavoval a chladně na něj pohlížel, takže bylo zřejmé, že nastal čas odejít a hledat jiné útočiště.
Část II. Chrám Daming
Sluha Dansha si vzpomněl, že Li Bai byl dobrým přítelem mnicha Jianzhena z chrámu Daming. Možná by jim tento mnich se zahnutým obočím a úzkýma usměvavýma očima mohl pomoci?
Následujícího rána se Dansha vydal do chrámu Daming. U pagody Xiling spatřil mladého mnicha, jak krmí několik hus. Po krátkém rozhovoru jej mladý mnich zavedl do zadní části chrámu a ukázal na mnicha, který zaléval rostliny. Jianzhenovi bylo kolem třiceti či čtyřiceti let a právě zaléval zeleninu a květiny.
Beze slova vzal Dansha kbelík a začal zalévat záhon vedle něj. Jianzhen jej po chvíli poznal a při práci si začali povídat.
„Mistře, chrám vypadá skvěle. Příjmy z prodeje kadidla se tu jistě hromadí jako malý kopec. Proč si stále pěstujete vlastní zeleninu a květiny?“ zeptal se Dansha.
Jianzhen si vyhrnul rukávy a s úsměvem odpověděl: „Každá mince, kterou nám dárci přinesou, je vydělána tvrdou prací. Musíme si jejich darů vážit. Vydělávat peníze je jako nosit hlínu jehlou; utrácet je je jako vylévat vodu.“
Dansha přikývl. „Naprosto souhlasím. Představte si, že by v tomto kbelíku bylo 300 řetězů mincí. Zdá se to mnoho – stačilo by to na více než 60 000 dou rýže (jeden dou je asi 10 litrů). Ale kdyby je někdo bez rozmyslu rozdával, brzy by zmizely.“
Držel naběračku s vodou, pohlédl na orchidej, jako by byla člověkem, a zabručel: „Například jeden mladík v Yangzhou měl potíže a jeho žena čekala dítě. Požádal mého mladého pána Li Baie o pomoc.“ Vylil vodu na orchidej a pokračoval: „Můj mladý pán mu bez váhání dal třicet řetězů mincí.“
Nabral další vodu, zadíval se na podzimní chryzantémy a hořce řekl: „Otec jiného mladíka je téměř sto let starý a sotva chodí. Také přišel požádat o pomoc.“ Zaléval chryzantémy a dodal: „A můj mladý pán mu opět jednoduše dal třicet řetězů mincí.“
Po zalití nočního kaktusu a červené pavoučí lilie si povzdechl: „Jiný mladík ležel nemocný v posteli v bolestech. Můj mladý pán mu dal třicet řetězů mincí. Když pak zemřel otec dalšího muže a on držel v ruce dopis s touto zprávou a ronil slzy, můj mladý pán mu dal padesát řetězů mincí.“
Jianzhen se usmál. „Li Bai je skutečně velkorysý člověk, který si váží přátelství.“
„Ano, to je pravda,“ přitakal Dansha. „Každý někdy zažije těžké časy. Někomu povodeň vzala domov, někdo si zlomil nohu při pádu z koně, jiný přišel o místo ve státní správě, další se dostal do potíží, protože zabil tyrana. Všichni věděli, kde najít mého mladého pána. Přicházeli se skloněnou hlavou a smutnou tváří – a on jim prostě dával peníze.“
„Li Baiův otec je obchodník. Není divu, že je tak štědrý,“ poznamenal Jianzhen.
„Samozřejmě! A mám pro vás jednu veselou historku. Jednou křičel mladý pán odvedle. Můj mladý pán nic neřekl a poslal mě s třiceti řetězy mincí.“ Dansha se rozesmál. „Víte, proč ten muž křičel? Vyhrál při hazardu velkou částku. Když se to rozkřiklo, všichni příbuzní a přátelé si přišli půjčit peníze, takže se musel schovat v hostinci. Když jsem mu peníze předal, vrátil mi je a řekl: ‚Je těžké nemít peníze, ale ještě těžší je je mít.‘“
Jianzhen se zasmál. „Věděl jsem, že Li Bai píše skvělé básně, ale netušil jsem, že je tak laskavý – jako bódhisattva.“ Poté zvážněl a dodal: „Možná by mi váš mladý pán, jak říkáte, mohl také trochu vody nalít?“
Dansha zvedl kbelík a vylil poslední zbytky vody na záhon. Obrátil jej dnem vzhůru a ukázal Jianzhenovi: „Zpočátku bylo vody dost, ale nakonec došla. Budeme vděční, pokud majitel hostince mého mladého pána nevyhodí.“
V tu chvíli přiletělo několik hus a začalo v zemi hledat červy.
Dansha se rozzářil. „Mistře, tyhle husy mi něco připomínají. Jsou bílé s růžovými nohami, jemné jako dívky. Ale když se rozzlobí, klovnou i tygra. Tygr je sice král zvířat, ale proti husám si neví rady. Když můj mladý pán loni pohřbíval Wu Zhinana u jezera Dongting, vyšel z lesa tygr – i já jsem se polekal. Náhle dvě husy, které jsem choval, vyletěly z vody na břeh. Jedna tygra klovala zobákem, druhá jej bila křídly. Kroužily kolem něj a mátly ho, až nakonec utekl.“
„Ano,“ přikývl Jianzhen a otáčel růženec v prstech, „když Li Bai pohřbíval svého přítele, plakal tak, že mu tekla krev z očí, a ani se nepohnul, když se objevil tygr. Slyšel jsem o tom a velmi jej obdivuji.“
Dansha řekl: „Můj mladý pán často říká: ‚Kdo nezná poezii, ztratil polovinu života; kdo si neváží přátelství, ztratil druhou polovinu.‘ Ale podle mne ten, kdo nerozumí husám, možná ztratí život celý.“
Jianzhen se zasmál. „To má svou logiku. Možná váš mladý pán skutečně ví i o husách své. Ale zapamatujte si: je lepší jednat spravedlivě a žít skromně než páchat zlo a žít v hojnosti. Vím, proč jste přišel – nemusíte mluvit v náznacích. Pokud to vašemu mladému pánovi nebude vadit, může od zítřka zůstat v chrámu Daming.“
(Pokračování příště)
Článek v originále vyšel dne 12.července 2024
Copyright © 1999-2026 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.
