Mé zkušenosti z kultivace při účasti v pochodové kapele Tian Guo

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začal praktikovat v roce 1994 během studia na vysoké škole v Pekingu. V roce 2006 jsem viděl fotografii pochodové kapely Tian Guo z průvodu v New Yorku.

Tehdy jsem byl ještě v Číně – atmosféra byla temná a plná útlaku. Praktikující mohli být kdykoli zatčeni. Když jsem proto viděl praktikující mimo Čínu, jak na veřejnosti otevřeně a důstojně ukazují velkolepost Dafa, byl jsem velmi dojatý. Měl jsem štěstí, že jsem se na konci roku 2006 mohl přestěhovat do Montrealu v Kanadě. Když místní koordinátor oznámil, že v březnu 2007 plánujeme založit pochodovou kapelu Tian Guo, okamžitě jsem se přihlásil.

Mrknutím oka uběhlo téměř 19 let. Rád bych se podělil o některé své zkušenosti z kultivace během působení v kapele.

Spolupráce a překonávání obtíží

Když byla pochodová kapela Tian Guo (Montreal) založena, byl jsem přidělen do trumpetové sekce, protože jsem byl vysoký. Po méně než třech měsících zkoušek jsme měli vystoupit na našem prvním místním průvodu. Většina členů předtím na žádný hudební nástroj nehrála, takže se to zpočátku zdálo téměř nemožné. Všichni jsme však měli čisté přání potvrzovat Dafa, a proto jsme cvičili velmi pilně a navzájem si pomáhali. V té době bylo v sekci devět trumpetistů a často jsme společně cvičili a sdíleli své zkušenosti z kultivace.

Ne každý dokázal zahrát obtížné vysoké tóny a všichni jsme potřebovali zlepšit svou výdrž. Vedoucí kapely proto rozhodl, že se rozdělíme do dvou skupin: jedna bude hrát složité vysoké tóny a druhá se zaměří na střední a nižší tóny. Náš první průvod dopadl dobře – podařilo se nám něco, co se zdálo nemožné. Všichni byli ohromeni zázračností Dafa a měli jsme radost, že můžeme přispět k potvrzování Falun Dafa. Tak jsem se vydal na svou kultivační cestu jako člen pochodové kapely Tian Guo.

Změna role je příležitostí ke kultivaci

Asi šest měsíců poté, co jsem se připojil k trumpetové sekci, mě vedoucí kapely požádal, abych se stal kapelníkem. Byla to velká změna. Do té doby jsem měl pocit, že jsem jaksi „chráněn“, protože mě nikdo neviděl – lidé pouze slyšeli tóny, které jsem hrál a které splývaly s melodií. Byl to příjemný a bezpečný pocit. Jakmile jsem se však stal kapelníkem, měl jsem pocit, jako bych byl náhle postaven do středu pozornosti. Všechny mé nedostatky by mohly být odhaleny. Během průvodů jsem navíc musel brát v úvahu mnoho věcí a rychle reagovat. Už jen pomyšlení na to mě znervózňovalo. Věděl jsem, že toto uspořádání není náhodné, ale přesto jsem měl obavy.

Po studiu Fa jsem se o své nedávné zkušenosti z kultivace podělil s jednou praktikující. Doufal jsem, že od ní uslyším několik uklidňujících slov. K mému překvapení však řekla: „Nic není náhoda. Když jsi byl vybrán, znamená to, že máš schopnost tuto roli dobře zvládnout. Jako kapelník neseš velkou odpovědnost. Stejně jako velitel armády – jeho úkolem je vést celé vojsko, aby splnilo svůj úkol.“

Její tón i vystupování byly tak vážné, že jsem byl zaskočen. Měl jsem pocit, jako by Mistr prostřednictvím jejích slov připomínal, co je třeba. Uklidnil jsem se a podíval se do sebe. Za mými stížnostmi se skrývala snaha chránit sám sebe. Nechtěl jsem, aby ostatní viděli mé nedostatky, a chtěl jsem zůstat ve své komfortní zóně. Byla to příležitost odstranit svá připoutání a co nejlépe dělat to, co mám dělat.

Při zkouškách jsem se soustředil na zlepšování své techniky. Když ostatní praktikující poukázali na mé chyby, snažil jsem se je napravit, místo abych přemýšlel, zda jsem se zase neztrapnil. Jak se můj charakter zlepšoval, pocit nepohodlí postupně mizel. Zvykl jsem si na svou novou roli a spolu s ostatními členy kapely jsem pokračoval v potvrzování Fa.

Stal se zázrak

Na začátku jednoho večerního průvodu ještě nebyla tma. Na hůlce kapelníka je u symbolu Falunu prstenec LED světel. Kdybych ho zapnul hned na začátku, baterie by se rychle vybila, a proto jsem se rozhodl světlo zapnout až uprostřed průvodu.

Byl jsem trochu nervózní. Musel jsem nejen myslet na všechny možné změny během průvodu, ale také sledovat, kdy se setmí, abych světlo zapnul ve správný okamžik.

Všichni hráli ve velké harmonii. Když za mnou zněla majestátní hudba, měl jsem pocit, jako bych vstoupil do jiné dimenze – moje tělo i myšlenky byly lehké a prázdné. Najednou jsem si uvědomil, že se setmělo a je čas rozsvítit světlo. Počkal jsem, až skladba skončí. Když jsem však spustil hůlku dolů, zjistil jsem, že světlo už svítí. Bylo to zázračné! Rozsvítilo se samo! Spínač je navržen tak, aby se světlo nemohlo zapnout náhodně, a před průvodem jsem to zkoušel – bylo nemožné, aby se zapnulo samo.

Po skončení průvodu jsem se ostatních členů zeptal, kdy světlo viděli rozsvícené. Odpověděli, že se rozsvítilo právě ve chvíli, kdy se setmělo, a mysleli si, že jsem ho zapnul já. Věděl jsem, že nás Mistr povzbuzuje!

Překonání připoutání k sobě

V roce 2012 jsem se přestěhoval do Toronta, a tak jsem se připojil k pochodové kapele Tian Guo (Toronto). Když jsem se dozvěděl, že druhý kapelník by se měl naučit hrát na další nástroj, byl jsem vyzván, abych se připojil k sekci malého bubnu. Zpočátku jsem měl pocit, že naučit se hrát na malý buben je velmi obtížné. Po nějaké době jsem stále nedokázal splnit požadovanou úroveň ostatních praktikujících a cítil jsem velkou úzkost. Přemýšlel jsem, že to vzdám. Jednomu praktikujícímu jsem řekl, že ostatní členové kapely předvádějí své zvláštní schopnosti, zatímco já ukazuji jen své nedostatky. Praktikující v žertu odpověděl, že v tom případě bych měl ty nedostatky zlepšit. Zasmál jsem se a souhlasil – uvědomil jsem si, že odstraňování vlastních nedostatků je také součástí kultivace.

Několikrát jsem byl na pokraji toho, že to vzdám. Ptal jsem se sám sebe, zda chci skončit proto, že nedokážu splnit požadavky, nebo kvůli svým připoutáním, například kvůli tomu, že mi záleží na reputaci. Ptal jsem se: „Kdyby Mistr stál přímo přede mnou, mohl bych říct, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, ale stejně nedokážu splnit požadavky, a proto chci skončit? Nedal jsem do toho sto procent. Jak bych to mohl tak snadno vzdát?“

Dal jsem si jeden měsíc, abych dál trénoval a zjistil, zda se zlepším. Ostatní členové kapely mě povzbuzovali. Vytrval jsem a moje dovednosti se zlepšily. Dnes už dokážu pomáhat novým členům a dávat jim rady. Učení se hře na malý buben bylo příležitostí ke kultivaci a nakonec se stalo mou specializací.

Když se ohlížím za téměř devatenácti lety v pochodové kapele Tian Guo, prošel jsem nespočtem bouří – někdy jsem se cítil ztracený, jindy jsem litoval nebo byl zklamaný. Nejvíce mi však utkvěly chvíle, kdy se prohloubilo mé pochopení Fa, tichá podpora Mistra a radost z toho, že spolu s ostatními praktikujícími potvrzujeme Dafa. Pokaždé, když pochodová kapela Tian Guo vystupuje, mám pocit, jako by bylo mé tělo naplněno posvátnou energií. Když jdeme za praporem Falun Dafa, projevujeme důstojnost praktikujících a hudba, kterou hrajeme, očišťuje jiné dimenze. Je to velká čest. Po devatenácti letech zkušeností a vytrvalosti se moje počáteční nervozita proměnila v jistotu a přirozenost.

Mistr řekl:

„Kultivuj jako na začátku, a úspěch je jistý.“ (Učení Fa na Světovém dni Falun Dafa).

Doufám, že budu moci dobře spolupracovat s ostatními členy kapely, zachovat si původní přání, které jsme měli, když jsme se ke kapele poprvé připojili, pokračovat v dobré kultivaci na své cestě a splnit své sliby.

(Vybraný článek ze sdílení zkušeností k 20. výročí Tian Guo Marching Band)