Překonání vychytralosti pro pevnou kultivaci

(Minghui.org) Povzbuzena svou matkou jsem začala praktikovat Falun Dafa v roce 1998. V té době jsem chodila na střední školu a ostatní praktikující mě považovali za „mladou učednici Dafa“.

Měla jsem hodně školních povinností, takže jsem cvičení dělala s maminkou jen občas a knihu Zhuan Falun jsem četla tehdy, když jsem měla čas. Mé pochopení principů Fa bylo poměrně povrchní.

Po červenci 1999, kdy začalo pronásledování, většina mladých praktikujících v mém věku v našem okolí s praktikováním přestala. Díky neustálému povzbuzování své maminky jsem však pokračovala. Když jsem měla čas, pomáhala jsem tisknout materiály objasňující pravdu, vyvěšovala letáky a podobně. Také jsem chodila s maminkou na skupinové studium Fa a vysílala spravedlivé myšlenky, zatímco ostatní objasňovali pravdu lidem tváří v tvář.

Spolupraktikující mě často chválili a říkali: „Je skvělé, že stále pokračuješ v praktikování! Kéž by naše vlastní dítě bylo jako ty.“

Kvůli těmto pochvalám jsem však v kultivaci začala trochu polevovat a stala se samolibou. Měla jsem pocit, že i když nejsem příliš pilná, přesto se stále kultivuji. Podle slov mé maminky by se dalo říci, že jsem „držela krok s postupem nápravy Fa“. Ona mě tím chtěla povzbudit, abych nepolevila, já jsem to ale brala jako něco, na co mohu být pyšná.

Poté, co jsem odešla z Číny, jsem mohla kultivovat jako jedno tělo s ostatními praktikujícími. Později také můj manžel získal Fa. Povzbuzena jeho nadšením jako nového praktikujícího jsem měla pocit, že naše kultivace postupuje dobře a že také děláme tři věci, které mají praktikující dělat.

Zdálo se mi, že se moje kultivace zlepšuje díky různým zkouškám a díky tomu, že se vzdávám lidských připoutání. Navenek jsem byla poměrně pilná. Postupně se však začaly objevovat problémy pramenící z toho, že jsem po dlouhou dobu nekultivovala pevně a důkladně.

Zdálo se, že jsem opakovaně zkoušena ve stejných věcech. Ani stav, ve kterém jsem dělala cvičení a vysílala spravedlivé myšlenky, nebyl dobrý a nedařilo se mi udělat průlom. Zejména když jsem sdílela zkušenosti s pilnými praktikujícími, vždy jsem cítila, že se od nich v něčem liším, ale nedokázala jsem přesně určit v čem.

Jednou, když jsem o půlnoci vysílala spravedlivé myšlenky, požádala jsem Mistra o náznak, jaké je mé základní připoutání.

Tu noc se mi zdál sen. Odehrával se v období Čínské republiky a já byla vůdkyní skupiny asi čtrnácti či patnáctiletých pouličních dětí. Připadalo mi, že je ve městě nuda, a tak jsem řekla, že bychom měli odejít z města a vydat se za zábavou.

Jeden starý muž nám řekl: „To nesmíte. Venku panuje chaos. Když odejdete, může vás to stát život.“ Proti jeho varování jsem nic neřekla, ale v duchu jsem si pomyslela: „Nechceš, abych šla, ale já stejně půjdu. Vůbec tě neposlechnu.“

S jedním chlapcem jsme se potají vplížili do kasáren japonské armády a ukradli dvě uniformy. Ten chlapec byl odvážný. Vylezl na nákladní auto, sedl si dopředu a předstíral, že rozdává rozkazy: „Ty, jdi tam! Ty, pojď sem!“ Já jsem jen stála opodál a pozorovala ho.

Když jsem se probudila, zaslechla jsem u svého ucha jedno slovo: „Vychytralost!“

Tehdy jsem nedokázala pochopit, co to znamená, a teprve nedávno jsem začala rozumět náznaku od Mistra. Pojem „vychytralost“ v sobě zahrnuje soubor představ a negativních vlastností ze starého vesmíru, jako je úskočnost a klamání druhých nebo snaha chránit sám sebe tím, že člověk ze strachu následuje dav. Je to falešné já, které může mou kultivaci narušovat mnoha způsoby. Někdy je hluboko skryté, takže moje kultivace zůstává jen na povrchu, bez skutečné pevnosti, a já si toho ani nejsem vědoma.

Například při kultivování snášenlivosti jsem se snažila zůstat klidná a v každodenním životě jsem si dávala pozor na to, jak mluvím. I když nemohu říci, že jsem si pokaždé udržela svůj charakter, snažila jsem se jednat dobře.

Letos jsem pracovala na různých příležitostných pracích v hotelu a poprvé jsem se setkala se „šikanou na pracovišti“. Věděla jsem, že jde o zkoušku, a proto jsem se rozhodla udržet si svůj charakter a projevit pokojnou laskavost praktikující Falun Dafa, abych mohla svým spolupracovníkům lépe objasnit pravdu o Falun Dafa, protože všichni věděli, že jsem praktikující.

Ať už se ke mně kolegyně chovala jakkoli hrubě – křičela na mě, prudce bouchala účetní knihou o stůl nebo si na mě bezdůvodně vybíjela zlost – stále jsem se usmívala, zachovávala klid a pracovala ještě pilněji. Někdy jsem dokonce jasně cítila, že negativní bytosti za ní jsou stále rozrušenější a bezmocnější.

Tato zkouška trvala asi dva měsíce. Postupně se začala měnit a přestala mě šikanovat. Později, když jsem šla ven koupit jídlo, řekla mi: „Sestřičko, venku je zima. Tady, vezmi si můj kabát.“ Byl to opravdu zázračný obrat. Kdybych nebyla praktikující Dafa, nedokázala bych se s touto situací takto vypořádat.

Měla jsem pocit, že jsem se v kultivování snášenlivosti hodně zlepšila – dokud jsem nezažila další událost, která mi pomohla odhalit můj skrytý problém „vychytralosti“.

Jednoho dne jsme se s manželem opozdili na venkovní skupinové cvičení. On dorazil o něco dříve než já. Když jsem přišla, všimla jsem si, že jeho pohyby jsou pomalejší a nejsou v souladu s ostatními. Zamračila jsem se a byla jsem na něj naštvaná.

Po cvičení začali lidé odcházet na skupinové studium Fa, ale dva praktikující zůstali se mnou a čekali, až manžel dokončí poslední cvičení.

„Jak dlouho mu to ještě bude trvat?“ zeptal se jeden z nich.

V duchu jsem začala manžela kritizovat a myslela si: „I když jsi přišel pozdě, měl ses snažit být v souladu s ostatními. Nemyslel jsi na jedno tělo, jen na sebe. Teď, když už všichni skončili, měl bys alespoň přestat a podívat se, co dělají ostatní. Nejsi příliš zaměřený na sebe? Na první pohled se zdá, že jsi pilný, ale není to jen na oko?“

Když všichni odešli, začala jsem se s ním hádat. Vůbec jsem nebrala ohled na snášenlivost, protože jsem měla pocit, že mám pravdu.

Potom jsem přemýšlela: „Proč dokážu obstát ve zkouškách při jednání s běžnými lidmi, ale k manželovi jsem se zachovala jinak a obvinila ho, že jedná ‚jen na oko‘? Není i on zrcadlem, ve kterém se mám podívat sama na sebe? Nedělám i já některé věci v kultivaci ‚jen na oko‘?“ Když mě tato myšlenka napadla, byla jsem v šoku.

Najednou jsem si uvědomila, že moje snášenlivost byla podmíněná – měnila se podle toho, o jakého člověka šlo a v jaké situaci jsem byla. Když šlo o běžné lidi, dokázala jsem snášenlivost uplatňovat bezpodmínečně.

Když jsem pracovala na projektech Dafa a koordinátor mě občas kritizoval, nic jsem sice neřekla, ale hluboko uvnitř jsem si myslela: „Není to přece úplně moje vina.“

Někdy jsem také cítila určitý odstup mezi mnou a některým praktikujícím. Když druhá strana nereagovala vlídně, dokázala jsem si udržet charakter a omluvit se, protože jsem si myslela, že za tím musí být nějaké zasahování. Ale hluboko uvnitř jsem si zároveň říkala: „I já jsem toho hodně snesla.“

Tyto příklady ukazují, že jsem se nechovala na základě skutečné kultivace sebe sama a bezpodmínečného opouštění sobeckých připoutání. Moje snášenlivost byla „jen na oko“. Navenek to vypadalo, že snáším, ale ve skutečnosti jsem očekávala, že se ostatní budou chovat tak, jak si představuji.

Nechovala jsem se vlastně stejně jako vůdce těch pouličních dětí v mém snu? Starému muži jsem sice neodporovala, ale ve skutečnosti jsem měla svůj vlastní plán.

Za mou snášenlivostí na povrchu se skrývalo mnoho lidských představ a připoutání, například pocit neklidu, starost o „zachování tváře“, snaha vyhnout se potížím kvůli vlastnímu pohodlí a podobně. Ještě méně snášenlivosti jsem měla vůči svému manželovi, zvláště když jsem si myslela, že právě on je ten, kdo se mýlí.

Moje „snášenlivost“ byla pouze povrchní. Na první pohled to vypadalo dobře, ale ve skutečnosti jsem se nekultivovala podle stejného měřítka, což je také forma „vychytralosti“. To, co jen zdánlivě splňuje požadavky, je velmi zavádějící. Myslela jsem si, že se kultivuji, ale ve skutečnosti jsem se zásadně nezměnila.

Vzpomínám si, jak jsem poslouchala příběh v pořadu „Božská kultura“ nazvaný „Plivni mi do tváře, nechám to uschnout“. Vyprávěl o kancléři Lou Shide z dynastie Tang, který řekl svému mladšímu bratrovi, že pokud mu někdo plivne do tváře, měl by to prostě nechat uschnout, protože klidné snášení ponížení s úsměvem je lepší způsob, jak konflikt vyřešit.

Byla jsem tím šokovaná a pořád jsem kroutila hlavou se slovy: „To není možné. To bych nikdy nedokázala, nikdy.“ Když se na to dnes ohlédnu, nebyla náhoda, že jsem ten příběh slyšela.

Poté, co jsem si uvědomila svůj zásadní problém, jsem se rozhodla, že se při každé zkoušce charakteru vyžadující snášenlivost budu vždy dívat do sebe. Pokud nedokážu udržet svůj charakter na sto procent, musí to být právě to „vychytralé“ falešné já, které se projevuje. Když půjdu hlouběji, určitě najdu skryté lidské představy a připoutání, abych je mohla prostřednictvím kultivace odstranit.

Tato „vychytralost“ se projevuje i v mnoha dalších ohledech. Jednou při sdílení na místě cvičení Shun poukázala na to, že mám sklon působit dojmem, že jsem ke všem „milá“, místo abych skutečně sdílela a řekla, co si myslím.

Upřímně řečeno, tehdy jsem s ní nesouhlasila, protože jsem při sdílení s ostatními vždy dodržovala zásadu: „Stačí se dotknout podstaty.“ Koneckonců každý se musí kultivovat sám. Kromě toho to, co vidím, nemusí být skutečnost a mé pochopení nemusí být správné. Pokud bych řekla něco nesprávného, mohlo by to snadno ublížit spolupraktikujícím. Navíc i to, že nevnucuji ostatním své názory, je součástí kultivace. Teprve později jsem si uvědomila, že tento způsob uvažování byl velmi nesprávný.

Pamatuji si, že když jsem manželovi vyprávěla svůj sen, měl pocit, že v něm byl tím chlapcem, který se mnou ukradl uniformy. Řekl, že v tom životě nebyl příliš chytrý. Poté, co jsme uniformy ukradli, se cítil velmi důležitě a nakonec byl zastřelen do hlavy a zemřel. V tomto životě se narodil s hemangiomem na čele, který mu byl později chirurgicky odstraněn, ale zůstala mu jizva.

„Ty jsi mě k tomu ponoukla a nakonec jsem byl zabit. Měla bys za to nést odpovědnost,“ řekl.

Když jsem přemýšlela o tom, co řekla Shun, a o tom, co jsem viděla ve svém snu, je pravda, že jsem nenastoupila na nákladní auto s tím chlapcem ani jsem ho nevarovala, že by mohl být zabit. Jen jsem stála opodál na bezpečném místě a pozorovala ho. Je to stejné, jak Shun poukázala — když vidím problémy spolupraktikujících, neupozorním na ně přímo.

Na povrchu jsem „kultivovala svou řeč“ a nelpěla na svém „egu“, ale hluboko uvnitř pracovaly lidské představy. Pod záminkou být k ostatním „milá“ jsem se vychytrale vyhýbala své odpovědnosti, potížím a konfliktům, což ve skutečnosti mohlo spolupraktikující dokonce vystavit nebezpečí.

Moje obava, že by se spolupraktikující mohli cítit „zraněni“ kritikou, odhalila, že sama nemám ráda, když mě někdo kritizuje. Proto jsem přikládala příliš velkou váhu tomu, jak se cítí ostatní. Tato „vychytralost“ je opravdu velmi vychytralá.

Klíčem není to, zda bychom měli se spolupraktikujícími sdílet, ale s jakým nastavením mysli a jakým způsobem s nimi sdílíme. Naše názory nemusí být vždy správné, ale mohou druhým nabídnout cenné varování nebo náznak. V mém případě, kdyby Shun nepoukázala na můj problém, možná bych se stále kultivovala povrchně a mělce.

Jsem hluboce vděčná Mistrovi za jeho soucitný náznak a také za upřímná upozornění spolupraktikujících, i když mi trvalo tak dlouho, než jsem si své problémy skutečně uvědomila.

Být vychytralý je opravdu velmi škodlivé. Na povrchu jsem se zdánlivě kultivovala, ale v podstatě jsem se téměř nezměnila. Není divu, že jsem cítila rozdíl mezi sebou a skutečně pilnými spolupraktikujícími.

Při psaní tohoto článku sdílení jsem si ještě více uvědomila mnoho svých problémů. Přesto mám pocit, že existují ještě hlubší vrstvy, které je třeba odhalit a odstranit prostřednictvím dalšího studia Fa a pilné, pevné kultivace. Jsem odhodlaná opustit „vychytralost“ a věnovat se skutečné a pevné kultivaci charakteru, nikoli kultivaci „na oko“.

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!

Prosím, laskavě poukažte na cokoli nevhodného v tomto sdílení.