Nezapomenutelný den – 20. července 1999

(Minghui.org) V červenci 1999 jsme se s dvěma sestrami během letních prázdnin vrátily do rodného města – provinční metropole na severu země – abychom navštívily otce.

V té době Falun Dafa praktikovalo mnoho lidí a i v našem městě existovalo cvičební místo. Každé ráno ve tři hodiny jsme tam všechny tři chodily dělat cvičení.

Dne 20. července 1999 jsme si jako obvykle vzaly peníze na snídani a vydaly se na místo cvičení. Když jsme dorazily, našly jsme tam pouze jednu starší ženu. Řekla nám, že ostatní praktikující odešli k provinční vládě žádat propuštění těch, kteří byli zatčeni. Okamžitě jsme se rozhodly připojit se k nim. Protože byl otec již velmi starý, požádaly jsme nejstarší sestru, aby jej odvedla domů, zatímco druhá sestra a já jsme se vydaly k budově provinční vlády.

Když jsme dorazily na silnici před vládním komplexem, chodníky na všech čtyřech stranách byly zaplněny praktikujícími Falun Dafa. Bez váhání jsme se k nim přidaly. Podél silnice stála řada policejních vozidel a policisté přecházeli sem a tam. Vjezdy do okolních ulic byly postupně uzavřeny a nikomu nebylo dovoleno vstoupit ani odejít. Policie také vztyčila zábrany, aby oddělila praktikující od přihlížejících.

Brzy jsme byli zcela obklíčeni.

Když jsem se rozhlédla, všichni praktikující působili klidně a vyrovnaně. Ti vpředu stáli, zatímco vzadu lidé seděli na zemi. Nikdo nic neorganizoval, přesto vše probíhalo spořádaně. Každý chtěl pouze pokojně vyjádřit svou žádost.

Policie se však chovala, jako by čelila nepříteli. Skupiny ozbrojených policistů přijížděly, vystupovaly se štíty v rukou. Za nimi přijížděla vozidla, z nichž nás natáčeli. Poté pomalu projelo auto s reproduktory, z nichž zaznívaly výzvy, abychom se rozešli.

Nikdo se nepohnul. Postupně přicházeli další lidé a žádali policii, aby otevřela silnice a umožnila průjezd. Někteří se dokonce prodírali mezi policisty a diváky. Bylo zřejmé, že dopravní zácpu způsobila samotná policie.

Přijely desítky velkých autobusů a policie nám nařídila nastoupit. Odvezli nás na provinční stadion. Tam nám přikázali, abychom si sedli na schody. Všichni jsme tiše usedli.

Následovalo oznámení, že si máme sednout podle místa bydliště – praktikující z jednoho regionu měli sedět spolu a držet kartičku se jménem oblasti. Nikdo se však nepohnul. Praktikující po stranách opakovali: „Nehýbejte se.“ Hodiny ubíhaly a nikdo nezměnil své místo. Naše srdce byla sjednocená.

Lidé stáli u čtyř hlavních vstupů a sledovali nás. Někteří laskaví kolemjdoucí přinesli jídlo. Někteří praktikující si je vzali a nechali peníze jako náhradu.

Pokus policie rozdělit nás podle regionů selhal.

Poté zvolili jinou taktiku. Přistavily se další autobusy – tolik, že nebylo vidět jejich konec. Tentokrát jízda trvala velmi dlouho. Autobusy odjížděly po skupinách na různá místa. Naši skupinu odvezli do malé základní školy na okraji města.

Během cesty praktikující objasňovali pravdu policistům. V duchu jsem si však myslela, že je to zbytečné. Cítila jsem odpor vůči jejich jednání a nedokázala jsem se zbavit hněvu. Uvědomuji si, že moje úroveň charakteru tehdy nebyla dostatečná. Praktikující, kteří policistům vysvětlovali pravdu se soucitem, tím projevovali hlubší pochopení Fa.

Když jsem později četla Mistrovy přednášky „Jak vzniklo lidstvo“ a „Proč chce Stvořitel spasit veškerý život“, hluboce jsem litovala, kolik příležitostí zachránit lidi jsem tehdy promarnila.

Ve škole nám bylo řečeno, abychom seděli ve třídách. Na katedře bylo připraveno trochu jídla, ale většina si jej nevzala. Ti, kteří si vzali, zanechali peníze jako náhradu. Někteří praktikující, kteří přijeli zdaleka vlakem, měli s sebou jídlo v batohu a rozdělili se s námi.

Policie pouštěla videa – nedívali jsme se. Přehrávala nahrávky – neposlouchali jsme je. Odpoledne zazněla výzva, že budeme moci odejít, pokud podepíšeme dokumenty. Většina odmítla. Opakovali, že podpis znamená okamžité propuštění. Jen několik málo lidí podepsalo. Ostatní jednoduše vstali a zamířili k východu. Nepodepsaly jsme – prostě jsme odešly.

Policistů bylo mnoho, ale nedokázali zastavit všechny. Věděli, že praktikující Falun Dafa jsou dobří lidé; pouze plnili rozkazy. Blížil se večer a i oni chtěli domů. Po opuštění školy jsme si vzaly taxík a vrátily se domů.

Protože jsme nemohly rodinu kontaktovat, měli o nás všichni velké obavy. Příbuzní a přátelé se snažili zjistit, co se s námi děje.

Když náš 86letý otec slyšel, čím jsme si prošly, řekl: „Cokoli oni odmítají, musí být dobré. Praktikující Dafa si vedli velmi dobře. Od dneška chci také praktikovat Falun Dafa.“

Ani sestra, ani já jsme celý den nejedly, nepily ani nešly na toaletu. Přesto jsme necítily hlad – naopak jsme byly plné radosti a energie. Pro člověka téměř šedesátiletého to bylo skutečně mimořádné.

Když se na ten den ohlížím, vnímám jej jako zázračnou zkušenost. Byla to síla a ochrana, kterou nám Mistr poskytl. Mistr řekl:

„Ak spravodlivé myšlienky žiaka stačia, Majster silu má, prevrátiť môže nebesá“ („Milosť Učiteľa ku žiakovi,“ Hong Yin II)

Naše zkušenosti prokázaly, že Falun Dafa je skutečně úžasný.

Článek původně vyšel dne 3. srpna 2023.