(Minghui.org) V prvních letech po zahájení pronásledování Falun Dafa Komunistickou stranou Číny (KS Číny) jsem byla kvůli své víře přeřazena z oddělení, kde jsem pracovala. Noví kolegové byli ovlivněni propagandou KS Číny, měli o mně mnoho mylných představ a někteří si dokonce mysleli, že bych mohla spáchat sebevraždu nebo někoho zabít. Já jsem se jednoduše snažila řídit principy Pravdivosti-Soucitu-Snášenlivosti a postupně se všechno změnilo.
Po třech nebo čtyřech měsících v novém zaměstnání kolegové díky mému chování pochopili, co je Dafa, a začali mi pomáhat. Téměř o dvacet let později mi jedna známá vyprávěla, že na svatební hostině někdejší kolega prohlásil: „Ta a ta [míněno já] je skutečná praktikující Falun Dafa. Falun Dafa vůbec není takový, jak o něm mluví v televizi.“
Zůstat neochvějná
Pracovala jsem tehdy v obchodním oddělení. Vedoucí chtěli zvýšit zisky, a proto každému zaměstnanci ukládali povinnost prodávat další zboží. Pokud člověk nesplnil stanovenou kvótu, byly mu kráceny prémie.
Úkoly přicházely jeden za druhým. Sotva byla dokončena první várka, okamžitě následovala další. Už běžná práce byla vyčerpávající a tyto dodatečné povinnosti bylo velmi obtížné zvládat. Lidé proto začali využívat různých mezer, falšovat dokumenty a odvádět nekvalitní práci. Aby se vyhnuli postihům, stalo se falšování záznamů veřejným tajemstvím.
Tyto dodatečné úkoly jsem nikdy nestíhala dokončit. Když se však blížil termín, nově povýšená zástupkyně vedoucí mi prostřednictvím své blízké přítelkyně z našeho oddělení pomohla a převzala můj úkol. Ostatní kolegové jí totiž řekli, že kvůli své víře ve Falun Dafa bych raději přišla o část platu, než abych falšovala záznamy.
Zástupkyně vedoucí si sama přidala práci, abych mohla úkol dokončit. Bylo mi to nepříjemné a nechtěla jsem ji zatěžovat, ale ona nechtěla, aby mi byl krácen plat, protože znala mou situaci. V nejhorším období pronásledování mi byl snížen plat, prémie i roční odměny, protože jsem odmítla napsat prohlášení, že se vzdávám Falun Dafa. Na životní náklady mi zůstalo jen 0,8 jüanu denně. Byla jsem rozvedená a stále splácela hypotéku, takže jsem musela žít s naprostým minimem. Kolegové věděli, jak šetrně žiji, a občas žertovali: „I myš by z jejího domu utekla.“
Tolika zaměstnancům se nepodařilo úkoly splnit nebo falšovali záznamy, že vedení nakonec přivřelo oči a zmírnilo požadavky. Pokuty byly nahrazeny ztrátou volných nedělí. Už jsem se nechtěla dál spoléhat na pomoc zástupkyně vedoucí, a tak jsem zašla za vedoucím týmu, který měl na starosti docházku, a řekla jsem mu: „Dnes jsem sice přišla do práce, ale můžete mi zapsat volno.“
Pracovali jsme na půldenní směny a neměli jsme pravidelné volné dny. K dispozici jsme měli jen omezenou dovolenou a neděle jako náhradu za přesčasy. Každý si své volné neděle pečlivě plánoval a nikdo si nebral volno bez vážného důvodu.
Vedoucí týmu se usmál a zeptal se: „Nešlo by to vyřešit jinak?“ Odpověděla jsem: „Tohle je nejjednodušší řešení. Nemusí se mi strhávat peníze, nikdo si o mě nemusí dělat starosti a není potřeba falšovat docházku. Není to tak nejlepší?“ Vedoucí týmu nakonec neměl jinou možnost než mi zapsat absenci.
Už si nepamatuji, kolik nedělí to trvalo, než to vedoucí týmu přestal snášet. Byla jsem jediná v celé společnosti, kdo odmítal falšovat záznamy. Všichni ostatní své úkoly „splnili“ právě tímto způsobem, takže jsem byla jediným člověkem v celé pobočce, kdo byl potrestán. Přijímala jsem to klidně a nakonec vedení přestalo otázku splnění úkolů řešit.
Moje finanční situace se později zlepšila a koupila jsem si byt. Na pracovišti ale platilo pravidlo, že náklady na vytápění nebudou propláceny lidem, kteří si pořídili bydlení později, jejichž byt nesplňoval podmínky nebo přesahoval povolenou velikost. Když jsem byt kupovala, o tomto pravidle jsem nevěděla, a tak mi náklady na topení nepropláceli. Jenže roční výdaje za vytápění činily přes 800 jüanů, což téměř odpovídalo mým ročním životním nákladům.
Kolegové mi říkali: „Proč někomu nedáš nějaký dárek [úplatek]? Jinak ti to nikdy neproplatí. Kolik peněz tě to bude stát za ta léta?“
Odpověděla jsem: „Ne. Musím být poctivá.“
Jedna kolegyně, která byla blízkou přítelkyní zástupkyně vedoucí, mi řekla: „Předám ten dárek za tebe. S generálním ředitelem se dobře znám.“
Řekla jsem jí: „Ne, to nemohu udělat. Podplácení není v souladu s principy Falun Dafa.“
Po těchto událostech si mě kolegové začali vážit a pochopili, jací praktikující Falun Dafa skutečně jsou.
Je možné, že vedoucí a jeho zástupkyně o tom informovali vyšší vedení, protože když jsem byla později přeřazena jinam, noví vedoucí mi hned řekli: „Vy jste ten nejlepší člověk.“
Když za mnou přišli pracovníci Úřadu 610, jejich první slova byla: „Od stranického tajemníka až po vedoucího pobočky a ředitele vás všichni chválili. Jste tak dobrý zaměstnanec, že tady proti vám nemůžeme nic dělat.“
Uznání od kolegů
Jednou způsobil jeden zákazník v hale rozruch. Tvrdil, že přišel o peníze a že jsme všichni podezřelí. Požadoval vyšetřování. Aby vedení minimalizovalo dopad celé situace, nařídil vedoucí všem přítomným zaměstnancům, aby šli do kanceláře a se zákazníkem si promluvili. Vedoucí našeho týmu však řekl: „Ta a ta [míněno já] tam nemusí chodit. Ostatní běžte. Ona by něco takového určitě neudělala.“ Nikdo z kolegů proti tomu nic nenamítal. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi důvěřují.
Jedna kolegyně jménem Wang se později stala vedoucí. Jedna praktikující vyprávěla členovi jejího týmu o Falun Dafa a doporučila mu vystoupit z KS Číny. Dotyčný pak o tom řekl Wang a zeptal se jí, co má dělat. Wang odpověděla: „Jestli s tím nesouhlasíš, tak to prostě nech být. Jsou to všechno dobří lidé, vůbec ne takoví, jak tvrdí propaganda [KS Číny]. Pokud na ně někdy narazíš, chovej se k nim, prosím, hezky.“ Člen týmu řekl, že rozumí.
Jedna známá Wang doporučovala, aby začala praktikovat určité náboženství. Wang odpověděla: „Viděla jsem spoustu lidí, kteří tvrdili, že věří v Boha a mají víru, ale málokdo dokáže žít tak jako ta a ta [míněno já]: vracet dary, které dostane, nenechat se zlákat penězi, tiše pomáhat ostatním, nelhat a být stále stejný v řeči i činech. Tohle jsem viděla jen u praktikující Falun Dafa. I když sama nepraktikuji, Falun Dafa obdivuji.“ Vyprávěla mi to později jen tak mimochodem.
Kolegové mi pomáhají
V roce 2003 mě tři policisté v civilu bez předložení jakéhokoli průkazu nebo právních dokumentů odvedli na policejní stanici a zadržovali sedm dní. Výše zmíněná zástupkyně vedoucí mi každý den nosila jídlo — někdy dvakrát, jindy třikrát denně. Několik kolegů z našeho týmu mě přišlo na stanici navštívit a byla jsem tím velmi dojatá.
Během těch sedmi dní jsem kvůli obrovskému psychickému tlaku téměř nejedla, přesto mi zástupkyně vedoucí každý den něco přinesla. Kolegové se u mě střídali, povzbuzovali mě, abych si odpočinula a měla sílu zvládnout výslechy policie. V noci nade mnou drželi dohled pracovníci bezpečnostního oddělení našeho pracoviště, které jsem ani neznala, a říkali mi: „Vyspěte se. Jsme tady, takže jste v bezpečí.“ Policisté přišli jen jednou nebo dvakrát, aby sepsali mou výpověď. Když mě kolegové viděli připoutanou k železné židli, někteří plakali a jiní se snažili přimět policisty, aby mě alespoň na chvíli odpoutali a dovolili mi si odpočinout, ale neuspěli. I poté, co mě převezli do vazební věznice, byli to právě kolegové, kdo mi zajistili každodenní potřeby.
Díky laskavosti kolegů jsem nebyla vystavena krutému mučení. Ostatní praktikující zatčení spolu se mnou byli na policejní stanici mučeni, včetně připoutání k tygřím lavicím. Všechny je pak do vazební věznice odváželi na nosítkách.
Během prvních čtyř měsíců ve vazební věznice policie neinformovala mou rodinu, takže nikdo nevěděl, kde jsem, koho se ptát ani kde mě hledat. Neměla jsem proto žádné peníze. Vazební věznice pak kontaktovala moje pracoviště s tím, že jsem nemocná a potřebuji peníze na léčbu. Nový vedoucí proto uspořádal mezi zaměstnanci sbírku a mnoho kolegů přispělo. Vazební věznice však pouze požádala o peníze, aniž by uvedla, kam je poslat, takže se ke mně nikdy nedostaly. Po určité době vedoucí peníze kolegům vrátil. Dozvěděla jsem se o tom až po návratu domů.
Zázrak
Během zadržování se můj zdravotní stav zhoršil. Jednoho rána jsem náhle ochrnula a celé tělo mi ztuhlo. Spoluvězeňkyně byly vyděšené a zoufale zvonily na dozorce. Po dlouhou dobu nikdo nepřišel, a tak se mi všichni snažili pomoci. Někdo mi vložil do úst nitroglycerin, jiný mi mačkal bod pod nosem. Nakonec přišel dozorce, podíval se na mě, řekl: „Počkejte,“ a odešel. Až po dlouhé době přišel lékař z vazební věznice s plnou injekční stříkačkou. Bez jakýchkoli otázek mi látku vpíchl.
Celou dobu jsem byla při vědomí. Věděla jsem, že v této vazební věznici v minulosti praktikujícím podávali jedovaté látky, a jednoho takového člověka jsem viděla. Propustili ho z psychiatrické léčebny a nějakou dobu měl prázdný pohled bez života. Když jsem si na to vzpomněla, požádala jsem Mistra o pomoc.
Poté, co lékař zamkl dveře a odešel, začala látka, kterou mi vpíchl, vystřikovat zpět místem vpichu. Slyšela jsem kolem sebe hlasy. Někdo se ptal: „Vytéká to ven, co máme dělat?“
Další říkali: „Proč to stříká ven?“ „Neměli bychom to zastavit?“
Jedna praktikující v cele řekla: „Nedotýkejte se toho, nechte to vytéct. Určitě to není nic dobrého. Kdyby to bylo dobré, Mistr Li by nedovolil, aby to opustilo její tělo.“
A tak to pokračovalo, dokud všechno, co mi bylo vpíchnuto, nevyteklo ven.
Z lékařského hlediska je nemožné, aby se látka aplikovaná do svalu dostala ven stejnou cestou. Považuji to za zázrak. Všichni v cele to viděli na vlastní oči.
To jsou některé z mých zkušeností. Doufám, že díky mému příběhu více lidí pozná Falun Dafa.
(Vybraný příspěvek zaslaný u příležitosti oslav Světového dne Falun Dafa 2026 na Minghui.org)
Copyright © 1999-2026 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.
