[Oslava Světového dne Falun Dafa] Mé kultivační zkušenosti během práce v Pekingu

(Minghui.org) Kultivovat Falun Dafa jsem začala v roce 1996. Dafa mě vyvedl z bolestného a těžkého období života a navrátil mi zdraví i vnitřní klid. Téhož roku nastoupil syn na vysokou školu. Manžel zemřel, když bylo synovi pouhých sedm let, a já neměla prostředky na zaplacení školného. Nezbylo mi nic jiného než si hledat práci v jiném městě. Rozhodla jsem se odjet do Pekingu a byla jsem připravená přijmout jakoukoli práci, kterou se podaří najít.

Zachraňovat lidi bez předsudků

Náš okres patří mezi státem označené chudé oblasti. Stejně jako mnoho dalších zaměstnanců místních podniků jsem přišla o práci. Každý měsíc jsem musela posílat synovi peníze na živobytí a zároveň hradit vlastní výdaje. Potřebovala jsem proto co nejrychleji najít zaměstnání.

První den, kdy jsem navštívila pracovní agenturu, jsem se setkala s mladou ženou, která hledala někoho na domácí práce. Několika z nás položila řadu otázek a poté odešla. Když se blížilo poledne, vydala jsem se domů. Vtom mi z agentury zavolali, že si mě tato žena vybrala.

Když jsem se vrátila, právě s pracovnicí agentury probírala smlouvu a práva zaměstnavatele i zaměstnance, zejména otázku ochrany práv zaměstnanců. Později pracovnice odešla telefonovat a mladá žena mi mezitím napsala své telefonní číslo. Když se pracovnice vrátila, žena oznámila, že jí volal manžel, a odešla.

Cestou domů jsem si pomyslela: „Ta žena je opravdu tvrdá. Nechce platit provizi agentuře.“ Podle toho, co jsem viděla, jsem si dokázala představit, že její povaha nebude zrovna snadná. Přemýšlela jsem, zda nabídku přijmout. Pak mě napadlo, že možná máme předurčený vztah a že by se mohla dozvědět pravdu o Falun Dafa.

Pozvala mě k sobě domů a vysvětlila mi, že budu připravovat dvě jídla denně a uklízet domácnost. Jeden den v týdnu budu mít volno. Představila se jako Weiwei (pseudonym) a jejího manžela nazvala Yu Lai (pseudonym). Ukázala mi byt a vysvětlila, na co si mám dávat pozor. Řekla jsem jí: „Nemohu zabíjet živé ryby ani kuřata. Řídím se zásadami Pravdivost-Soucit-Snášenlivost.“

Bylo zřejmé, že Weiwei je rozmazlená mladá žena a navíc velmi vybíravá. Zeptala se mě, zda umím dobře vařit. Odpověděla jsem: „Každý má jinou chuť. Uvidíme, zda vám moje vaření bude vyhovovat.“ V duchu jsem si přitom říkala: „Se synem jsme tolik let žili velmi skromně. Nikdy jsem nevařila mnoho různých jídel. Těžko mohu posoudit, zda vařím dobře.“

Weiwei chtěla, abych nakupovala potraviny a chodila vařit předtím, než se s manželem vrátí z práce. Zadávala mi nejrůznější pokrmy, které jsem měla připravovat. Řídila jsem se učením Falun Dafa, brala ohled na druhé a pracovala jsem celým srdcem. Snažila jsem se co nejlépe připravit vše, co si přála. Nikdy mi neřekla, že by jí jídlo nechutnalo.

Weiwei často zvala domů přátele i rodiče na večeři, takže jsem se domů vracela pozdě. Jednou přijela její matka a povídaly jsme si spolu. Řekla mi: „Weiwei říkala, že vaříte výborně. Proto zve přátele i nás na večeře.“ Přede mnou mě však Weiwei nikdy nepochválila.

Postupně jsem zjistila, že její otec zastává významnou funkci v jiné provincii. Teprve tehdy mi došlo, proč se chová jako rozmazlená princeznička. Často mi také zadávala úkoly, které vůbec nespadaly do mých povinností. Nevadilo mi to, protože jsem praktikující.

Její manžel Yu Lai působil velmi odtažitě. Přestože jsem u nich pracovala už téměř měsíc, nepromluvil se mnou ani slovo.

Jednoho večera Weiwei opět pozvala rodiče na večeři. Po jídle Yu Lai řekl tchyni: „Málem jsem za volantem omdlel. Bylo to opravdu nebezpečné.“

Jeho tchán a tchyně se vyděsili a začali se vyptávat, zda půjde do nemocnice na vyšetření. Odpověděl: „Byl jsem v několika nemocnicích, ale nikdo nedokázal zjistit, co mi vlastně je.“

Řekla jsem: „Mohl byste zkusit Falun Dafa. Mnoho lidí se po začátku praktikování uzdravilo i z velmi vážných nemocí.“

Zeptal se mě, jak má začít. Stručně jsem mu to vysvětlila. Weiweiina matka dodala: „Několik mých bývalých kolegů je díky praktikování Falun Dafa ve velmi dobrém zdravotním stavu.“ Protože už bylo pozdě, odešla jsem domů.

Zdálo se mi, že Yu Lai něco uctívá. Jednoho dne jsem si všimla, jak se u dveří něčemu klaní. Podívala jsem se pozorněji a zjistila jsem, že je to měděná ropucha. Bez rozmýšlení jsem vyhrkla: „Vím, co je skutečnou příčinou vaší nemoci.“

Sama jsem se lekla, že jsem to řekla. Jak mi taková slova mohla vyjít z úst? Yu Lai se okamžitě zeptal: „A co to je?“

Odpověděla jsem: „To se nedá vysvětlit několika slovy. Příště vám to objasním.“

V následujících dnech se ale vraceli domů pozdě, takže jsem s ním neměla příležitost si promluvit.

Su Lin, bývalý učitel, který se mnou kdysi sdílel kancelář, si v Pekingu otevřel účetní firmu. Když se dozvěděl, že pracuji v Pekingu, zavolal mi: „V našem oboru platí, že čím je člověk starší, tím více si ho váží. Opravdu byste se měla vrátit ke své původní profesi.“ Bylo mu líto, že už ve svém oboru nepracuji.

Když jsem ještě učila, právě probíhalo začleňování Číny do světové ekonomiky. V roce 1993 vstoupily v platnost nové účetní standardy pro podniky, které přinesly zásadní změny v účetních postupech. Tehdy však ještě nebyly k dispozici nové učebnice. Abych své studenty neošidila o aktuální znalosti a neztížila jim budoucí uplatnění, jezdila jsem do Pekingu shánět nové studijní materiály. Přestože jsem získala ocenění za vynikající pedagogickou práci na úrovni města, nepodařilo se mi získat pracovní přeřazení, protože jsem odmítla dávat úplatky, což tehdy bylo běžnou součástí společenských poměrů.

Mimo obor jsem byla téměř deset let. Platnost účetní licence mezitím vypršela. V devadesátých letech byly počítače vzácné a elektronické účetnictví prakticky neexistovalo. Su Lin dobře věděl, že nesnáším falšování účetních knih. Řekl mi: „I jako účetní se můžete dostat do situace, kdy nebudete muset vytvářet falešné účetnictví.“ Zároveň mi nabídl, že se v jeho firmě mohu naučit pracovat s programem pro elektronické účetnictví.

Rozhodla jsem se znovu požádat o účetní licenci a během svého volného dne docházet do jeho firmy učit se nový systém.

Jednoho dne jsem se dozvěděla, že dítě jedné mé přítelkyně bylo přijato na vysokou školu a že na oslavu pořádá večeři pro přátele. Chtěla jsem se setkání zúčastnit a poblahopřát jí. Ve svém volném dni jsem šla na nádraží koupit jízdenku.

Pomyslela jsem si: „Pojedu nočním vlakem, doma se otočím a zase se vrátím. Nebudu tak chybět v práci. Pokud bude Weiwei souhlasit, mohla bych si vzít jeden den náhradního volna a po návratu ho napracovat. Mohla bych tak zůstat doma o den déle.“

Řekla jsem Weiwei, že se následující den chystám odjet domů. Okamžitě se rozzlobila.

„Kdo vám dovolil vzít si volno? Ani jeden den nepřipadá v úvahu, natož dva!“

Zůstala jsem stát jako opařená.

„Vždyť mám svůj volný den. Jak to, že si nemohu vzít ani jeden den?“

Odpověděla: „Moje tchyně jde na operaci. Po propuštění z nemocnice bude bydlet tady.“

Řekla jsem: „Jízdenku už jsem koupila. Mohla bych odjet alespoň na jeden den?“

Odmítla.

V duchu jsem si říkala: „Každé odpoledne musím čekat na tvůj telefonát, nakoupit přesně podle tvých pokynů a pak stát před domem, dokud se nevrátíš, protože bez tebe ani nemohu vejít dovnitř a začít vařit. Někdy čekám v dešti a větru i více než dvě hodiny. Navíc po mně často chceš připravovat tři jídla denně, čímž mi přidáváš spoustu práce. Je opravdu těžké se o tebe starat! A tvoje tchyně s vámi nikdy nebydlela. Teď ses rozhodla nastěhovat ji k sobě a bez jediného upozornění mi zrušit veškeré volno. Co bude s kurzem elektronického účetnictví? Neprodala jsem se přece do otroctví. Dám výpověď!“

Pak jsem se ale zamyslela.

„Každý den se snažím zachraňovat lidi. Tito lidé jsou přímo přede mnou. Mám si vybírat, koho budu zachraňovat? Dobře, neodjedu. Chci nabídnout spásu celé této rodině.“

Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se tato myšlenka vynořila.

Klidně jsem Weiwei řekla: „Domů nepojedu. Jízdenku vrátím.“

Tehdy ještě neexistoval online prodej jízdenek. Během svátků museli lidé stát dlouhé fronty. Po práci jsem autobusem jela na nádraží jízdenku vrátit. Celá cesta tam i zpět zabrala více než dvě hodiny.

Myslela jsem na to, jak mi přátelé po mnoho let pomáhali a jak moc jsem je chtěla navštívit. Bylo mi líto, že se s nimi neuvidím.

O několik dní později byla Weiweiina tchyně propuštěna z nemocnice. Weiwei chtěla, abych se o ni starala. Sama bývala doma jen zřídka a ani když doma byla, matce nijak nepomáhala. Tchyně prodělala operaci hrudníku a nebyla schopna se o sebe postarat. Potřebovala moji pomoc už jen při vstávání z postele.

Přišla jsem o všechny dny volna a nemohla jsem už docházet do firmy svého bývalého kolegy na školení. Věděla jsem, že jsem ztratila příležitost studovat, získat licenci i šanci na slušně placené zaměstnání. Ale jsem praktikující a Mistr nás učí být ohleduplní k druhým.

Když jsem Weiweiině tchyni poprvé myla nohy, cítila jsem velké rozpaky. Kromě syna, když byl ještě malý, jsem nikdy nikomu nohy nemyla. Praktikující však musí myslet na druhé. Byla velmi slabá.

Znovu a znovu jsem si říkala: „Moje matka zemřela už dávno. Nikdy jsem jí nohy neumyla.“

A najednou jsem pocítila radost, že to mohu udělat alespoň pro ni.

Starala jsem se o ni a trpělivě jsem jí vyprávěla o mimořádnosti Falun Dafa. Byla vzdělaná a laskavá. To, co jsem jí říkala, přijala.

Jednoho dne mě Yu Lai znovu požádal, abych mu vysvětlila skutečnou příčinu jeho nemoci.

Řekla jsem mu: „Na ulicích je mnoho stánků, kde lidé něco uctívají. Nikdy to nekomentuji. Ve vašem domě pracuji už dlouho a máme předurčený vztah. Z Falun Dafa jsem pochopila, že příčinou vaší nemoci je právě ta ropucha, kterou uctíváte. Je to špatná věc.“

Yu Lai mi řekl, že ji koupil v horách za 500 jüanů.

Vysvětlila jsem mu: „Možná vám přinese nějaké peníze. Když ji ale uctíváte, čerpá z vašeho těla esenci. To je skutečná příčina vaší nemoci. Zda mi uvěříte, nebo ne, je na vás.“

Následující den mi Yu Lai řekl:

„Dal jsem tu věc na balkon. Můžete se jí zbavit.“

Nečekala jsem, že se rozhodne tak rychle.

Promluvila jsem si o tom s jeho matkou a zavolala sběrače starého železa.

Řekla jsem mu: „Odvezte tu věc rovnou do hutě na přetavení. Jinak uškodí každému, kdo si ji vezme.“

O několik dní později začali Yu Lai a Weiwei praktikovat Falun Dafa. Yu Lai se naučil první čtyři cvičení najednou. Už od začátku dokázal sedět v polovičním lotosu. Kdykoli měli čas, cvičení prováděli společně se mnou. Yuova matka si také dvakrát pustila video s Mistrovými přednáškami. Yu Lai si navíc pořídil vlastní kopii VCD s přednáškami. Všichni pak vyjádřili souhlas s vystoupením z Komunistické strany Číny (KS Číny) a jejích přidružených organizací.

Přibližně o měsíc později se Yuova matka uzdravila a vrátila se domů. Do té doby již dvakrát přečetla knihu Zhuan Falun, kterou si vzala s sebou.

Weiwei se změnila k nepoznání. Zvýšila mi plat, a dokonce mi svěřila klíč od bytu, abych mohla přicházet sama. Z KS Číny a jejích přidružených organizací vystoupili také její rodiče. Když jsem od nich později odcházela za jinou prací, Weiwei plakala.

Yu Lai se zcela uzdravil. O několik let později jsem se na něj ptala jeho matky a ta mi potvrdila, že se nemoc nikdy nevrátila a syn je naprosto zdráv. Věděla jsem, že tito lidé měli s Dafa hluboký předurčený vztah.

Jediná oceněná zaměstnankyně

Další pracovní příležitost mi na internetu našla spolubydlící, která si myslela, že by pro mě mohla být vhodná. Nabízený plat odpovídal trojnásobku běžného průměru v oboru a zaměstnanecké výhody vypadaly až neuvěřitelně dobře. Přesto jsem se rozhodla poslat přihlášku s vědomím, že nemám co ztratit.

Přijímací pohovor byl velmi dlouhý. Dostala jsem za úkol vypracovat projekt, o němž personalisté tvrdili, že jde o typ zadání běžně používaný při náborech ve společnostech z žebříčku Fortune 500. Kromě toho mi kladli i několik vskutku neobvyklých otázek.

V duchu jsem si říkala: „Při tak výborných podmínkách mě určitě nevyberou.“

Na všechny dotazy jsem však odpovídala klidně a bez váhání, ani podlézavě, ani povýšeně. K mému překvapení mi za tři dny zatelefonovali, že mě přijímají. Spolubydlící měly obrovskou radost a nemohly uvěřit, že jsem toto místo získala. Byla jsem Mistrovi z celého srdce vděčná, neboť jsem v té době nesla velkou finanční zátěž spojenou se synovým studiem na vysoké škole.

V zaměstnání jsem zpočátku čelila mnoha obtížím, ale díky laskavosti a klidu, které jsem získala praktikováním Dafa, se mi dařilo vše překonávat. Po pracovní době jsem si často povídala s kolegy a sdílela s nimi mimořádnost Dafa. Každý den jsem pociťovala radost a snažila se být ohleduplná k ostatním i k zákazníkům. Mnozí z nich pak vystoupili z KS Číny a jejích přidružených organizací.

Firma, ve které jsem pracovala, nebyla velká, měla méně než sto zaměstnanců. Jednoho roku se vedení rozhodlo uspořádat pro kolektiv výlet spojený s výročním setkáním.

Řekla jsem vedoucímu: „Moji kolegové jsou mladí a rádi se baví. Já zůstanu na pracovišti a postarám se o agendu, aby firma během jejich nepřítomnosti nestála.“

O to větší bylo moje překvapení, když se po třech dnech vrátili a přivezli mi čestné uznání. Byla jsem vyhlášena jako jediná vynikající zaměstnankyně společnosti.

Podle vyprávění kolegů byla volba mimořádně napjatá. Hodnotila se řada přísných kritérií, včetně pracovních výsledků, odborných schopností i dodržování firemní disciplíny. Diskuse byly velmi bouřlivé, a účastníci dokonce poukazovali na vzájemné nedostatky. Když však přišlo na konečné rozhodnutí, panovala naprostá shoda pouze u mého jména. Kolegové mi jednomyslně udělili titul vynikající zaměstnankyně – jediné ocenění tohoto druhu, které bylo v tom roce uděleno.

Ztracená a znovu nalezená kniha

Do naší společnosti nastoupila nová uklízečka. Představila jsem jí Falun Dafa a vysvětlila jí význam vystoupení z KS Číny a jejích přidružených organizací. Často se mi svěřovala se svými rodinnými problémy; říkala, že vztah s manželem je velmi napjatý a uvažují o rozvodu. Trápily ji rovněž vleklé zdravotní potíže.

Snažila jsem se jí radit podle principů Dafa, načež uklízečka začala sama Falun Dafa praktikovat. Zapůjčila jsem jí také knihu Zhuan Falun.

Když jsem jí knihu předávala, kladla jsem jí na srdce: „Važte si této knihy a nenechávejte ji ležet na neuctivých místech.“ Slib s vážností přijala.

Jelikož pracovala pouze o víkendech, viděly jsme se až za týden, kdy mi s pláčem oznámila, že kniha zmizela.

Úzkostlivě jsem se zeptala: „Co se stalo?“

Odpověděla: „Manžel ji vyhodil.“

Nevěřila jsem vlastním uším: „Neukryl ji spíše někam? Měla byste si s ním v klidu promluvit a vysvětlit mu, že kniha je pouze půjčená a nesmírně vzácná. Musíte se ho zeptat znovu.“

Druhý den mi však potvrdila: „Ptala jsem se ho. Trvá na tom, že ji opravdu vyhodil do odpadu.“

Ani následující víkend se kniha nenašla. Uklízečka byla velmi nešťastná a nervózní, neboť věděla, jak hluboce si knihy vážím.

Uplynuly dva týdny a situace se neměnila. Byla jsem zklamaná a v duchu jsem si říkala: „Jak mohl ten muž v nevědomosti spáchat tak těžký hřích?“ Bylo mi to nesmírně líto, ale ve skrytu duše jsem odmítala uvěřit, že by se posvátná kniha mohla skutečně navždy ztratit.

Když jsem uklízečku uviděla třetí víkend, už zdálky na mě radostně volala: „Našla jsem ji!“

Nadšeně jsem se vyptávala: „To je úžasné! Schoval ji tedy manžel?“

Odpověděla: „Nikoliv, skutečně ji vyhodil. Můj dvouletý vnuk však v odpadcích uviděl zářivě barevnou knihu a vytáhl ji ven. Poté s ní běžel za otcem a prosil ho, aby mu z ní poskládal papírová letadélka. Můj zeť si naštěstí všiml, o jakou knihu jde, a okamžitě ji schoval.“

Zeptala jsem se jí: „Vyměnila jste předtím obal knihy za nějaký barevný?“ Řekla, že nikoli.

Když mi knihu vracela, viděla jsem, že je stále zabalená v mém původním čistě bílém papírovém obalu a naprosto netknutá. Jak mohlo malé dítě tvrdit, že je barevná? Později mi došlo, že se chlapci zřejmě otevřelo vnitřní oko a spatřil zářící Falun. V duchu jsem hluboce poděkovala Mistrovi.

Měla jsem takovou radost, že jsem uklízečku pozvala na oběd a u stolu se jí zeptala: „Jak je možné, že váš zeť knihu uschoval, a vy jste se o tom dozvěděla až nyní?“

Odpověděla: „Můj zeť věděl, že je to dobrá kniha, a proto si ji nechal. Když viděl, jak doma nešťastně cokoli hledám, zeptal se mě, co postrádám. Jakmile jsem mu řekla, že sháním zapůjčenou knihu o Falun Dafa, přinesl ji a vrátil mi ji. Dokonce mi ukázal, že u sebe nosí talisman s nápisem Dafa. Chtěla jsem ho od něj získat, ale odmítl mi ho dát.“

Chtěla jsem tomu spravedlivému muži osobně poděkovat, a proto jsem se zeptala na jeho jméno a zaměstnání. Když mi uklízečka sdělila jeho jméno, pracoviště i adresu, zůstala jsem v němém úžasu.

„To snad není ani možné!“ vyhrkla jsem.

Její zeť byl totiž přímým kolegou mé spolubydlící – praktikující, se kterou jsem se seznámila po svém příchodu do Pekingu. Moje spolubydlící mu již dříve v práci podrobně vyprávěla o Dafa a objasnila mu fakta o pronásledování ze strany režimu. Díky tomu tento muž věděl, že Falun Dafa je ušlechtilý, a knihu před zničením zachránil.

Pravděpodobnost takové souhry okolností byla lidským rozumem nepochopitelná. Skupina lidí, kteří zdánlivě neměli nic společného, byla ve skutečnosti v pozadí dokonale propojena prostřednictvím Dafa.

Tak byla posvátná kniha ztracena a skrze zázrak opět nalezena.

(Vybraný příspěvek zaslaný u příležitosti Světového dne Falun Dafa 2026 na Minghui.org)