[Oslava Světového dne Falun Dafa] V ten zasněžený den jsme dodrželi svůj slib

(Minghui.org) Uplynul další rok a opět přišla každoroční výzva k zasílání příspěvků pro květnové výročí „13. května“ na Minghui. Jakmile jsem vzala do ruky pero, padl mi zrak na doporučené téma letošních příspěvků: „Naše příběhy“.

Proč jsme se tehdy jeden po druhém vydali na tuto cestu? Co nás vedlo k tomu, že jsme zůstali pevní v kultivaci Dafa? Slzy mi smáčely papír, když se mi před očima začaly znovu odvíjet živé obrazy z doby, kdy jsem získala Fa a vstoupila na cestu kultivace. Byly tak jasné, jako by se odehrály teprve před okamžikem.

Lékař mi nedával žádnou naději

Praktikovat jsem začala na podzim roku 1994. Přestože mi ještě nebylo ani třicet let, byla jsem kvůli srdečnímu selhání vážně nemocná. Opakovaně mě v kritickém stavu převáželi do nemocnice na resuscitaci a bez léků jsem se neobešla.

Trpěla jsem také silnými bolestmi v bederní části zad, kvůli nimž jsem často bezmocně plakala. Lidé říkali, že jde o výhřez meziobratlové ploténky. V nemocnici mi udělali rentgen a lékař mi oznámil:

„Pro váš stav nemáme žádnou léčbu. Jeďte domů a jezte, na co máte chuť.“

Prosila jsem ho alespoň o léky proti bolesti, ale jen odpověděl:

„To nemá smysl.“

Vyšla jsem z ordinace, opřela se o zeď a bezděčně se sesunula do podřepu. Cítila jsem naprostou beznaděj a bezmoc. Byla jsem ještě tak mladá a moje dítě bylo tak malé. Opravdu mám zemřít? A co bude s mým dítětem?

Kvůli těžkým depresím jsem trpěla hroznou nespavostí a celé dny jsem přežívala v otupělém polospánku. V těchto stavech mezi bděním a spánkem jsem často viděla zesnulé osoby, jak se ke mně přibližují, zatímco jsem ležela neschopná pohybu. Tyto děsivé zážitky se opakovaly a postupně jsem upadala do stále hlubšího zoufalství.

V tomto zuboženém stavu mě rodina opakovaně vodila k lékařům tradiční čínské medicíny. Jednou si lékař při vyšetření pulsu všiml červených skvrn na mém těle a diagnostikoval mi lupus. Tehdy jsem o této nemoci nevěděla vůbec nic. Teprve v posledních letech jsem pochopila, jak děsivá choroba to ve skutečnosti je.

Lékař soukromě sdělil mé rodině, že vyhlídky nejsou dobré. Hlas jsem měla sotva slyšitelný, dýchání mi činilo potíže, často jsem pociťovala mravenčení ve vlasové pokožce a ruce i nohy jsem měla studené a necitlivé. Krevní oběh byl velmi slabý. I když na mě někdo promluvil, cítila jsem se vyčerpaná natolik, že jsem neměla sílu odpovědět.

Tak jsem dál žila v naprosté bezmoci.

Získala jsem nebeskou knihu!

Nebylo však mým osudem zemřít.

Ke konci roku 1994 mi jedna z mladších sester řekla, že začala praktikovat Falun Gong. Zároveň mi půjčila výtisk knihy Falun Gong a požádala mě, abych jí ho za několik dní vrátila.

Jakmile jsem otevřela knihu a přečetla několik prvních stran, pochopila jsem, že se mi do rukou dostal nebeský spis – něco, po čem jsem toužila celý život a co mě může vést na cestě duchovní kultivace.

Četla jsem nenasytně jednu stránku za druhou. Všechny otázky a pochybnosti, které mě po léta trápily, nacházely v této knize odpověď. Utrpení, která jsem v životě prožila, náhle dostala smysl.

Během čtení jsem dvě noci po sobě měla vysokou horečku. Celé tělo mi doslova hořelo. Manžel mě chtěl odvézt do nemocnice.

Tentokrát jsem však cítila hluboký klid a radost.

„Copak mi Mistr Li tak rychle nezačal očišťovat tělo?“

Přesně to odpovídalo tomu, co Mistr popisoval. Uznal mě za praktikující. Byla jsem praktikující. Měla jsem Mistra.

Třetího dne všechny tělesné obtíže, které mě po léta sužovaly, úplně zmizely. Dýchala jsem lehce, tělo bylo uvolněné a lehké, mysl jasná a při chůzi jsem měla pocit, jako bych se vznášela.

Tehdy jsem poznala, jak nádherný je život bez nemoci.

A přitom jsem se ještě ani nenaučila cvičení.

V roce 1995 jsme získali vzácnou knihu Zhuan Falun. A tak se stalo, že právě v mém vlastním domově jsem nalezla nebeskou knihu, posvátný text, který jsem po dlouhá léta hledala všude možně, ale nikdy ho nemohla najít.

Šíření Dafa

Od chvíle, kdy jsem začala praktikovat Falun Dafa, jsem si nejvíce přála říct ostatním, jak úžasná tato praxe je, aby z ní mohli mít prospěch také oni.

Dříve jsem se bála vycházet z domu. Měla jsem strach, že můj nemocný vzhled bude lidi děsit. Když jsem někdy přece jen vyšla ven, lidé říkali, že by mě mohl odnést i silnější poryv větru. Stýkala jsem se proto s velmi malým počtem lidí, což představovalo značnou překážku při šíření Dafa.

V té době jsem však neustále poslouchala Mistrovy přednášky. Kdykoli jsem nespala, poslouchala jsem je. A tak kdykoli někdo přišel k nám domů, okamžitě jsem mu začala vyprávět, jak mimořádný je Dafa, co říká náš Mistr a co je napsáno v knihách.

Postupně jsem přešla od čekání na lidi doma k tomu, že jsem sama začala vyhledávat příležitosti a oslovovat druhé.

První osobou, které jsem o Dafa vyprávěla, byla moje teta. Navštívila jsem ji a řekla jí, jak úžasný je Falun Dafa, že existují nahrávky Mistrových přednášek a jak výjimečná je kniha Zhuan Falun. Upřímně jsem ji pozvala k nám domů, aby si přednášky poslechla.

Souhlasila a řekla, že přijde, až bude mít čas.

Čekala jsem několik dní, ale nepřišla.

Šla jsem za ní znovu. Možná souhlasila jen ze zdvořilosti, protože uběhlo dalších několik dní a stále nic.

Myslela jsem si, že možná má předurčený vztah a že by byla škoda, kdyby tuto příležitost propásla. Vždyť ještě neslyšela Fa. Rozhodla jsem se proto pozvat ji naposledy. Pokud by nepřišla ani tentokrát, možná by to znamenalo, že skutečně nemá předurčený vztah.

Po několika pozváních se nakonec zřejmě cítila zavázaná a přišla.

Rychle jsem zapnula magnetofon a požádala ji, aby poslouchala od začátku.

Po chvíli poslouchání náhle zvolala:

„Mistr mluví tak dobře! Proč jsi mi o tom neřekla dříve?“

A tak se i moje teta začala kultivovat v Dafa.

Byla energická, výřečná a rozhodná. Když lidé viděli zázračnou proměnu mého zdraví, začali k nám přicházet studovat Fa. Jakmile slyšeli, jak hluboké a nádherné jsou Mistrovy přednášky, předávali tuto zprávu svým příbuzným a přátelům.

Netrvalo dlouho a můj obývací pokoj byl plný nových zájemců o praktikování.

Když jsem byla svědkem toho, kolik lidí získává Fa a vstupuje na cestu kultivace, měla jsem z nich opravdovou radost.

Tehdy jsem si říkala:

„Dokud jsou ochotni přijít poslouchat Fa a kultivovat se, udělám pro ně cokoli.“

Když už byly obsazené všechny pohovky, židle a dokonce i postele, vytáhla jsem malé přikrývky a matrace, na kterých spávaly moje děti, aby si spolupraktikující měli kam sednout.

A tak jsme se každý večer scházeli u nás doma, studovali Fa a společně cvičili.

Dafa proměňuje lidská srdce

Jak se pravda o Dafa šířila od srdce k srdci a od člověka k člověku, začali se o Fa hluboce zajímat také lidé z okolních vesnic a z dalších částí našeho okresu. Spolupraktikující Wenwen a já jsme tehdy nelitovaly sil; jezdily jsme od vesnice k vesnici a pouštěly lidem nahrávky Mistrových přednášek. Později nám rodiče koupili videopřehrávač, a tak jsme ho každý večer pevně připevnily na nosiče kol a vyrážely promítat video s přednáškami všem, kteří projevili upřímný zájem.

Někdy jsme během jediného večera ujely i více než padesát kilometrů jedním směrem, což znamenalo přes sto kilometrů tam a zpět. Když se pak Wenwen vracela domů a naše cesty se rozdělily, čekalo mě ještě dalších deset až dvanáct kilometrů úplně samotnou. V hornatém terénu jsem často musela dlouho tlačit kolo do strmých kopců a domů jsem se vracívala až hluboko po půlnoci.

Od přírody jsem byla vždy velmi bázlivá a cestování o samotě v noční tmě mě dříve naplňovalo hrůzou. Teď, pod ochranou Mistra, jsem však v srdci necítila vůbec žádný strach.

V zimě roku 1995 jsme se s Wenwen domluvily, že pojedeme do jedné vzdálené vesnice promítat video v domě místního obyvatele. Jakmile jsme vešly dovnitř, uviděly jsme shromážděných sedm nebo osm lidí. Tři muži seděli s cigaretami v koutcích úst, s nohou přes nohu, a od hlavy až k patě si nás opovržlivě prohlíželi, přičemž pronášeli nevhodné a uštěpačné poznámky.

Atmosféra v místnosti byla velmi nepříjemná a napjatá. Přesto jsme vnímaly, že jako praktikující nemáme právo vybírat si, komu pravdu objasníme a komu přednášky pustíme. Pomyslely jsme si, že možná právě tito lidé přišli z hlubokého důvodu, aby získali Fa.

Klidně jsme zapnuly videopřehrávač a začaly přehrávat Mistrovu přednášku. Zpočátku byli tito posluchači neklidní a dávali najevo rozrušení, ale pod vlivem mocného pole Fa se postupně úplně utišili. Po skončení první přednášky jsme jim slíbily, že následující den přijedeme ve stanovený čas znovu.

Nečekaně se však druhého dne zvedl silný vichr, který nepolevoval ani s příchodem večera. S Wenwen jsme se proto rozhodly vyrazit s velkým předstihem. Cestou bylo kvůli prudkým poryvům větru naprosto nemožné jet do kopce, a často jsme musely sesedat i na rovných úsecích. Kola zatížená technikou jsme tlačily proti větrné smršti a chůze byla nesmírně namáhavá.

Několika poryvy nám vítr dokonce obrátil celá kola opačným směrem. Chladný vzduch nás šlehal do tváří a působil ostrou bolest, ale ani na okamžik nás obě nenapadlo otočit se a vrátit se zpět. Jediné, na čem nám v mysli záleželo, bylo dorazit na místo včas, aby tito noví lidé mohli pokračovat v poslechu Mistrova učení.

Když jsme konečně rozrazily dveře a vstoupily do domu, naskytl se nám zcela jiný obraz než předchozí večer. Všech sedm nebo osm místních obyvatel stálo seřazených v místnosti a s úctou na nás čekali. Muži, kteří den předtím kouřili a chovali se hrubě, nyní projevovali dokonalou zdvořilost a vážnost.

Tato hluboká proměna lidských srdcí naprosto předčila všechna naše očekávání. Tehdy jsem poprvé takto silně pocítila obrovskou, nápravnou moc Dafa. Byla jsem dojata bezmezným Mistrovým soucitem, který dokáže usměrnit a napravit jakýkoli nesprávný stav, a z celého srdce jsem se radovala za tyto bytosti, které právě získaly Fa.

Navzdory hustému sněžení jsme dodrželi svůj slib

Té zimy se koordinátoři studijních skupin Fa z různých částí našeho regionu domluvili, že se sejdou na určeném místě ke společnému studiu Fa a vzájemnému sdílení zkušeností, abychom se jako jedno tělo chopili pilnější kultivace.

O několik dní později však naši odlehlou oblast zasáhla mimořádně silná sněhová bouře. Když jsem se ráno probudila, kvůli masivním závějím jsem nebyla schopna ani otevřít vchodové dveře domu.

Manžel mě starostlivě varoval: „V takové vánici bys nikam jezdit neměla. Jak chceš v tom hlubokém sněhu zvládnout cestu dlouhou více než třicet kilometrů?“

Bez váhání jsem odpověděla: „Musím jet. Spolupraktikující na mě spoléhají.“

Namítl: „Vždyť ani Wenwen se tam v tomhle nečasu nemá šanci dostat.“

Řekla jsem pevně: „Wenwen tam určitě bude. Vím to.“ V té době jsme v naší oblasti ještě neměli telefony, takže jsme spolu nemohly nijak komunikovat a ujistit se.

S velkým úsilím jsem vytlačila kolo z domu, i když slovo „vytlačila“ není úplně přesné. Ve sněhové pokrývce se s ním nedalo vůbec pohnout. V kopcích jsem ho proto musela vzít na ramena a s vypětím všech sil se brodit hlubokým sněhem kupředu. Když jsem se konečně namáhavě dostala za hranici naší vesnice, už bylo úplně světlo. Dorazila jsem na rozcestí, kde jsme se s Wenwen měly původně setkat, ale nikde jsem ji neviděla.

Bydlela sice o něco blíž, takže by tu za normálních okolností měla být dříve, ale napadlo mě, že možná vyrazila napřed, aby neztrácela drahocenný čas. Co by mohlo být pro praktikujícího důležitější než studium Fa a kultivace v období nápravy Fa? Protože jsem si nebyla jistá, zda už neodjela, napsala jsem botou do hlubokého sněhu velký vzkaz: „Wenwen, pokračovala jsem dál.“ Potom jsem se opět vydala na cestu.

Na silnici nebylo vidět jediné jedoucí auto. Všichni vzácní kolemjdoucí šli se sklopenou hlavou a ohnutými zády a s námahou tlačili svá kola před sebou. Pouze mně se dařilo udržet se v sedle a rychle postupovat vpřed. Myslela jsem jen na to, abych společenství praktikujících nenechala čekat příliš dlouho. Po celou tu nesmírně dlouhou trasu jsem ani jednou nesesedla. Když jsem konečně dorazila do cíle, byla jsem úplně promočená potem a z mého prohřátého těla se v mrazu viditelně kouřilo.

Jakmile jsem vstoupila do místnosti, zjistila jsem, že téměř všichni spolupraktikující už navzdory kalamitě dorazili. Chyběla pouze Wenwen.

Ostatní si zrovna s pohnutím vyprávěli, jak nesmírně obtížné bylo se sem dnes dostat. Na některých úsecích hor sahal sníh až ke stehnům a většina z nich musela postupovat krok za krokem s pomocí dřevěných holí. Všichni přitom doma čelili stejné zkoušce – jejich rodinní příslušníci je ze strachu zrazovali od cesty a říkali: „Jak se tam chcete v takové sněhové bouři dostat? Ty dvě – Wenwen a ona – přece také nemohou zvládnout tak dlouhou cestu.“

Každý praktikující však tehdy doma s neochvějnou jistotou odpověděl: „Ty dvě tam určitě dorazí. Mají pevnou vůli.“

Právě v té chvíli se otevřely dveře a vešla Wenwen. Byla naprosto vyčerpaná a stoupala z ní pára stejně jako ze mě. Ukázalo se, že u vjezdu do její vesnice ležela nízko položená část cesty, kde vítr navršil tak hlubokou závěj, že v ní s kolem úplně uvízla. Musela se z ní doslova po kouskách vyhrabávat vlastníma rukama.

Ať byly vnější okolnosti jakkoli nepříznivé a obtížné, spravedlivé myšlenky nám pomohly náš slib dodržet. Byl to posvátný Dafa, kdo nás jako jedno tělo spojil dohromady.

V letech 1995 a 1996 začalo v našem kraji praktikovat Falun Dafa velké množství lidí. Učení se šířilo čistě ústním podáním a od srdce k srdci, na základě zázračných proměn životů jednotlivců. Někdy začal praktikovat jeden člen rodiny a postupně, pod vlivem jeho laskavosti a chování, se přidala celá domácnost. Dafa se tak v celém našem regionu rozrostl do nevídané šíře.

Jsme nekonečně vděční Mistrovi za jeho soucitnou spásu!

(Vybraný příspěvek zaslaný u příležitosti Světového dne Falun Dafa 2026 na Minghui.org)