Ředitelka vazební věznice se o mě postarala

(Minghui.org) Během olympijských her v Pekingu v roce 2008 jsem nebyla pilná ve studiu Fa ani v kultivaci sebe sama. Jednoho večera mě proto někdo nahlásil úřadům za rozdávání informačních materiálů Dafa a odvezli mě na policejní stanici v obci.

Byla jsem poměrně klidná a mluvila jsem s policisty o Dafa. Řekli: „Propustíme vás, když nám řeknete jména dalších praktikujících, kteří rozdávali materiály.“

Odpověděla jsem: „Nic vám neřeknu. Neudělali jsme nic špatného.“

Řekli: „Dobře, už se vás na to nebudeme ptát.“ Mluvila jsem s nimi celou noc a druhý den mě poslali do okresní vazební věznice.

Ředitelku vazební věznice jsem znala, a když mě uviděla, řekla přísně: „To jste vy! Zase jste rozdávala letáky? Jak se odvažujete v takové době vycházet ven?“

Odpověděla jsem: „Jsme pronásledováni a náš Mistr je komunistickým režimem napadán za to, že čínským lidem nabízí spásu. Máme odpovědnost říkat lidem pravdu o této situaci. Měla byste si přečíst hlavní knihu Dafa, Zhuan Falun. Právě vy pácháte zločiny, když pronásledujete praktikující.“

Ředitelka řekla: „Vím, že praktikující jsou dobří lidé. Ti, kteří dříve nadávali rodičům a tchánovi s tchyní, s tím po začátku praktikování Falun Dafa přestali. Obdivuji vás a vážím si vás všech.“

Kuchaři řekla: „Dohlédněte, abyste se o tuto praktikující postaral, a nešetřete na jídle ani na pařených buchtách.“ Kuchař ředitelku ujistil, že o mě bude postaráno.

Ředitelka mě doprovodila do cely a řekla: „Je mi líto, že vás tím musím nechat projít.“ Spoluvězeňkyním řekla: „Nezacházejte s touto starší paní špatně. Je praktikující Falun Dafa. Dohlédněte, abyste se o ni postaraly, jinak vám prodloužím tresty.“

Cítila jsem, že Mistr je po mém boku a chrání mě, a ten večer mi ukázal dva výjevy. V prvním jsem si uvědomila, že Mistr chce, aby mé srdce bylo rozlehlé jako oceán, s klidnou hladinou bez jediné vlnky. Ve druhém Mistr chtěl, abych byla jako bambus a květy slivoně – vzpřímená a půvabná, beze strachu z třeskutého mrazu a rozkvétající s jemnou vůní.

O několik dní později ředitelka přinesla papír a pero a řekla: „Proč nenapíšete prohlášení lítosti a neuvedete, že už nebudete praktikovat? Promluvím se svými nadřízenými a snad vás nepošlou do tábora nucených prací.“

Odpověděla jsem: „Prohlášení lítosti nenapíšu a tábora nucených prací se nebojím. Nedělejte si o mě starosti. Poslat někoho do tábora nucených prací je forma pronásledování a dobří lidé tam nepatří.“ Později mě poslali do tábora nucených prací na šestnáct měsíců.

Když jsem byla propuštěna, uviděla jsem ředitelku na ulici. Zeptala se: „Jaké to bylo? Musela jste hodně trpět! Ale alespoň jste tou zkouškou prošla.“

Odpověděla jsem: „Nebylo to nic velkého a děkuji vám za váš zájem. Je tu jedna důležitá věc, kterou jsem vám ještě neřekla. Prosím, vystupte z Komunistické strany Číny. Jste laskavý člověk a měla byste být chráněna a požehnána božskými bytostmi.“

Přikývla a s úsměvem řekla: „Ano, ze strany vystoupím.“