Vážit si našeho posvátného pouta: Jak mi pomoc jiné praktikující pomohla zlepšit charakter

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začala praktikovat v květnu 1999. O pouhé dva měsíce později zahájila Komunistická strana Číny (KS Číny) brutální pronásledování této praxe. Prostředí pro společné studium Fa a cvičení bylo zničeno. Znala jsem jen několik dalších praktikujících. Náhodou jsem však potkala jednu spolupraktikující. Ráda bych se podělila o několik okamžiků z doby, kterou jsme spolu strávily, a o to, jak jsme si vážily našeho posvátného pouta.

Průměrný člověk

Během prvního lunárního měsíce roku 2020, kdy se rychle šířila pandemie „wuchanského viru“ (COVID-19), bylo v našem městě zavedeno přísné uzavření. Úřady zablokovaly silnice a uzavřely obytné komplexy. Atmosféra byla plná paniky a lidé se chovali, jako by nastal konec světa. Když jsem kráčela po opuštěných ulicích, cítila jsem hluboký smutek. Věděla jsem, že jako praktikující Dafa:

„Jediná vec, v ktorej máte svoju rolu, je zachraňovanie ľudí…”(Vyučovanie Fa v Chicagu, Učení Fa na konferencích VII).

Jak jsem to ale mohla za takových okolností dělat? Moje dcera, která je také praktikující Dafa, mi řekla, že několik velkých supermarketů zůstalo otevřených, a tak jsem se rozhodla podívat se tam.

Čtvrtý den lunárního Nového roku jsem šla do velkého supermarketu. Uvnitř bylo chladno a tísnivě ticho, zákazníků bylo jen velmi málo. Zamířila jsem k oddělení mléčných výrobků, vložila karton mléka do nákupního vozíku a – s vědomou snahou upravit si roušku – promluvila na mladou prodavačku, která mě pozorovala. Řekla jsem jí, že nošení roušky je nepříjemné. „Při takové pandemii není jiná možnost,“ odpověděla.

Přistoupila jsem blíž, usmála jsem se a řekla: „Mám pro vás skvělé řešení. Upřímně si opakujte: ‚Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré.‘ Kromě toho vám vystoupení z Komunistické strany Číny a jejích přidružených organizací pomůže zůstat zdravá a v bezpečí.“ Když jsem to říkala, podala jsem jí amulet objasňující pravdu. Vzala si ho a ostýchavě řekla, že se považuje za „průměrného člověka“, čímž odkazovala na pasáž z Mistrova učení v Zhuan Falun (Přednáška devátá, Zhuan Falun). Uvědomila jsem si, že musí být praktikující. Usmála jsem se a řekla: „Tak tedy nebuďme ‚průměrnými lidmi‘,“ a odešla jsem.

O šest dní později jsme doma společně studovali Fa a slyšela jsem, jak dcera čte pasáž ze Zhuan Falun:

„Když moudří uslyší Tao, budou ho pilně praktikovat. Když průměrní uslyší Tao, zdá se, že něco ztratí a něco si udrží. Když nejnižší typ lidí uslyší Tao, budou se mu hlasitě smát. A kdyby se mu hlasitě nesmáli, nebylo by to Tao.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Slova této praktikující mi znovu zazněla v mysli. Byla jen skromná, nebo to myslela vážně? Dostala jsem chuť ji znovu navštívit.

Následující ráno jsem se do supermarketu vrátila. Jakmile mě z dálky uviděla, zavolala: „Včera jsem na vás zrovna myslela a dnes jste tady! Moje přání se opravdu plní.“ Když jsem přišla blíž, zašeptala: „Už dlouho jsem nečetla Minghui Weekly. Dokážete sehnat výtisky?“ Slíbila jsem jí, že jí nějaké přinesu.

Jakmile jsem se vrátila domů, stáhla jsem a vytiskla nejnovější číslo Minghui Weekly. Připravila jsem pro ni také balíček materiálů k objasňování pravdy, včetně brožury a letáku. Když jsem se dívala na pečlivě zabalený balíček, ponořila jsem se do hlubokého zamyšlení a byla plná výčitek vůči sobě. Před třemi lety jsem potkala jinou praktikující přibližně stejného věku. Srdečně se mě zeptala, zda znám další praktikující v okolí, zda čtu Minghui Weekly a zda se účastním skupinového studia Fa. Teprve když dostala uspokojivé odpovědi, odešla spokojena, že dělám to, co by kultivující měl dělat. Ve srovnání s ní byl náš rozdíl v kultivaci značný. Jak je možné, že po tolika letech praktikování jsem si nevypěstovala srdce, které by přirozeně myslelo nejprve na druhé? Děkovala jsem Mistrovi za jeho soucitné osvícení, díky němuž jsem nepropásla příležitost pomoci spolupraktikující.

Hned následující ráno jsem jí materiály přinesla a řekla jsem: „Budu chodit každý týden. Stačí mi říct, co potřebujete.“ Přitiskla si materiály k hrudi a zašeptala mi s radostí dítěte: „Tyto materiály jsou tak dobré. Bylo by mi líto praktikujících, kteří na nich tolik pracovali, kdyby se nedostaly včas k vnímajícím bytostem. Prosím, přineste mi další. Budu je po práci v noci rozdávat.“ Souhlasně jsem se na ni podívala a zeptala jsem se: „Kolik balíčků potřebujete?“ Ostýchavě odpověděla: „Jsem líná, tak začněme třeba s dvaceti.“ „Žádný problém,“ řekla jsem. „Přinesu vám je, jakmile je budu mít.“

Cestou domů bylo moje srdce stále neklidné. Kvůli připoutání k pohodlí jsem si během let často nacházela výmluvy, když jsem o půlnoci vynechala vysílání spravedlivých myšlenek, zaspala nebo si po ranním cvičení znovu lehla do postele. Odmítala jsem čelit své lenosti, ale nacházela jsem důvody, jak ji omlouvat a živit. Tato praktikující svou lenost otevřeně přiznala, a tím mi ukázala moje vlastní připoutání. Uvědomila jsem si, že ve skutečnosti pomáhá ona mně, a ne já jí.

„Mýlíš se“

Začala jsem této praktikující každý týden nosit materiály. Asi po roce jsme se domluvily, že budeme jednou týdně studovat Fa u mě doma. Díky Mistrově soucitné ochraně v tom pokračujeme dodnes.

Když jsme spolu začaly studovat, viděla mě sedět v plném lotosu, a tak se rozhodla, že to také zkusí místo polovičního lotosu. Po necelé půlhodině jí noha každých pár minut samovolně sklouzla dolů, ale pokaždé si ji znovu vrátila do plného lotosu, dokud jsme nedokončily čtení první přednášky. Omluvila se za vyrušování: „Rušila jsem tě.“ Když jsme se příště sešly ke studiu, přinesla si hedvábný šátek, kterým si přivázala levou nohu, aby nesklouzávala. Její ohleduplnost vůči druhým mě dojala.

Minulou zimu mě napadlo, že bych si mohla při meditaci v plném lotosu také přivázat levou nohu stejně jako ona. Meditovala jsem více než hodinu, ale připadalo mi to jako jediný okamžik a necítila jsem vůbec žádnou bolest. Myslela jsem si, že je to skvělý nápad. Několik následujících dní jsem si nohu přivazovala při studiu Fa, vysílání spravedlivých myšlenek i při meditaci vsedě.

Když jsem se s praktikující znovu setkala, radostně jsem jí řekla: „Tvůj způsob je skvělý. Je to tak pohodlné!“ Podívala se na mě a přímo řekla: „Mýlíš se.“ Zarazila jsem se. Jak to, že se mýlím? Vtom mi vytanula na mysli Mistrova slova:

Mistr řekl:

„Jakmile je nohy začnou bolet, rychle vyskočí a začnou se uvolňovat, a pak si znovu sednou a zkříží nohy. My si myslíme, že to prostě není účinné.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun).

I když jsem nohu nesundávala, snažila jsem se vyhnout utrpení, bála jsem se bolesti a hledala pohodlí. Nebyla jsem snad stejná jako člověk, o kterém Mistr mluvil? Podívala jsem se na ni a upřímně řekla: „Děkuji ti. Máš pravdu, skutečně jsem se mýlila.“

„Myslíš si, že jsi tak schopná?“

Odpoledne 26. prosince minulého roku nás tato praktikující požádala o pomoc se svázáním ručně opsaného výtisku Zhuan Falun. Její písmo bylo velmi úhledné. Téhož večera během našeho rodinného studia Fa četl z jejího ručně opsaného výtisku můj zeť. Jako učitel pečlivě kontroloval každý znak. Když jsme dočetli, řekl: „Tato praktikující napsala znak ‚neng‘ (schopný) v celé knize špatně.“

Když se praktikující vrátila ke mně domů na studium Fa a měla již chybu opravenou, rozpačitě, ale upřímně řekla: „Nemohu tomu uvěřit. Pochopila jsem, že mi Mistr naznačoval: ‚Myslíš si, že jsi tak schopná (neng)?‘ Bylo to proto, aby odhalil moje připoutání k předvádění se, neochotu přijímat kritiku a přílišné lpění na vlastních názorech.“

Poté, co odešla, jsem se hluboce zamyslela. Nesnažil se snad Mistr pomoci odstranit stejná připoutání i mně? Praktikuji Dafa více než dvacet let, přesto je ve mně stále hluboce zakořeněné myšlení vypěstované propagandou KS Číny, že člověk má vždy pravdu. Často se projevuje jak ve společnosti, tak v rodině. Měla jsem sklon vychloubat se tím, jak dobře něco dělám nebo jak jsem v něčem schopná, a ráda jsem dávala na odiv svou „schopnost“.

Moje stará matka mi často říkala: „Sama sebe vidíš jako květinu, ale ostatní jako odpad.“ Nikdy jsem si její pronikavá slova nevzala skutečně k srdci. Teprve dnes jsem se opravdu probudila. V srdci jsem řekla Mistrovi: „Mýlila jsem se. Od této chvíle budu pilně a opravdově kultivovat Dafa. Budu kultivovat svůj charakter v každé jednotlivé myšlence, zlepšovat se prostřednictvím Fa a dobře ujdu poslední úsek své cesty.“

Od našeho prvního setkání s touto spolupraktikující uplynulo již více než pět let. Kráčely jsme spolu, vzájemně se podporovaly při záchraně vnímajících bytostí a společně se zlepšovaly. V omezeném čase, který zbývá do dokončení nápravy Fa, si budu vážit tohoto posvátného pouta, které bylo uspořádáno již před dávnými věky. Na cestě pomoci Mistrovi při nápravě Fa si přeji vytvořit se spolupraktikujícími nezničitelné jedno tělo, svědomitě dělat tři věci a naplnit naše historické sliby.