Zdálo se, jako by mému autu narostla křídla a vzneslo se do vzduchu

(Minghui.org) Letos na jaře kolem sedmé hodiny večer jsem jel po provinční silnici mezi městy Pingdingshan a Yuzhou v provincii Henan. Začínalo se stmívat. Přestože byla označována jako provinční silnice, ve skutečnosti šlo o úzkou čtyřproudovou komunikaci se dvěma jízdními pruhy v každém směru. Protilehlé pruhy oddělovala betonová středová bariéra vysoká téměř 80 centimetrů. Neustálý proud velkých nákladních vozidel naplňoval vzduch pronikavým troubením. Touto trasou jsme jeli poprvé, takže jsme vůbec neznali místní podmínky.

Když jsme se dostali přibližně do poloviny cesty, byla už úplná tma. Když jsem se blížil ke křižovatce, všiml jsem si, že v protisměru uprostřed křižovatky zastavilo velké nákladní vozidlo. Jeho poloha vytvářela optický klam, takže to vypadalo, jako by stálo v samostatném odbočovacím pruhu vlevo. Ve skutečnosti však na silnicích tohoto typu žádný odbočovací pruh není. Nákladní vozidlo jednoduše zastavilo ve svém jízdním pruhu. Domníval jsem se, že mám dostatek prostoru, a projel jsem kolem něj křižovatkou rychlostí asi 60 kilometrů za hodinu.

Náhle se ozvala ohromná rána. Jako první mě napadlo: „Ale ne, měli jsme nehodu!“ Teprve potom jsem si uvědomil, že jsem přímo narazil do čelní části betonové středové bariéry, která na křižovatce začínala.

Pak se stalo něco mimořádného. Zdálо se, jako by autu narostla křídla a vzneslo se do vzduchu. Jako by tančilo, přeskočilo betonovou bariéru a dopadlo zpět do správného jízdního pruhu.

Obloha byla černá jako uhel a vůbec jsem nechápal, jak se autu podařilo bariéru přeskočit. Bylo to neuvěřitelné. Věděl jsem jen, že se vozidlo vzneslo a vyskočilo neobyčejně vysoko. Manželka, která seděla na sedadle spolujezdce, se udeřila hlavou o střechu a já jsem na místě řidiče cítil, jak se vůz naklonil doprava. Bylo to děsivé.

Po překonání bariéry auto dál poskakovalo a otřásalo se, ale stále pokračovalo správným směrem. Bylo to skutečně neuvěřitelné. Bez přemýšlení jsem vykřikl: „Děkuji, Mistře! Děkuji, Mistře! Děkuji, Mistře!“

Manželka si tiše opakovala: „Děkuji, Mistře, že jste nás ochránil.“

Auto ujelo ještě několik desítek metrů a bezpečně zastavilo u krajnice. Věděl jsem, že do betonové bariéry narazilo obrovskou silou, a tak jsem vozidlo prohlédl pomocí svítilny v telefonu. Na předním nárazníku byla asi 20 centimetrů široká promáčklina a prohlubeň přibližně o velikosti vejce. Žádné další poškození jsem nenašel. Nejdůležitější však bylo, že nikdo z mé rodiny ani já jsme nebyli zraněni.

Když jsme se podívali na místo nehody, zaplavila nás vděčnost. Okamžitě jsme věděli, že nás Mistr zachránil. Bez Mistrovy soucitné ochrany mohlo být auto zcela zničeno a my jsme mohli přijít o život.

S manželkou jsme stále opakovali: „Děkuji, Mistře. Děkuji, Mistře.“ Věděli jsme, že náš soucitný Mistr pro nás odstranil obrovské trápení.

Poté jsem ujel asi deset kilometrů, než jsme dorazili do nedalekého městečka. Majitel jednoho obchodu nám řekl: „Tato silnice je velmi úzká. V noci tu není žádné osvětlení a jezdí tudy mnoho velkých nákladních vozidel. Nehody se tu stávají neustále.“

Překvapivě jsem se v okamžiku nehody nebál. Jednoduše jsem vystoupil, krátce auto zkontroloval a pokračoval v jízdě. Po několika dalších hodinách na cestě jsme bezpečně dorazili domů.

Ještě bych se rád podělil o jeden pozoruhodný detail. Před nehodou byla silnice plná vozidel jedoucích před námi i za námi, včetně mnoha velkých nákladních automobilů. V okamžiku nehody však před námi ani za námi nejelo jediné vozidlo. Kdyby za námi jelo byť jen několik aut v malé vzdálenosti, následky mohly být katastrofální.

Kdykoli si na tuto událost vzpomenu, stále si uvědomuji, jak nesmírně nebezpečná ve skutečnosti byla. Jsem hluboce vděčný našemu soucitnému a velkému Mistrovi. Bez jeho ochrany bych tu dnes nebyl. Klekám, abych Mistrovi vyjádřil svou nejhlubší vděčnost.