Mé štěstí pramení z praktikování Falun Dafa

(Minghui.org) Falun Dafa (Falun Gong) jsem začala praktikovat v červenci 1999 a nyní je mi 62 let. Ráda bych se podělila o své zkušenosti s tím, jak jsem se podle principů Pravdivosti-Soucitu-Snášenlivosti snažila být dobrým člověkem, a také o to, jaký prospěch mi Dafa přinesl.

Vydala jsem se na cestu kultivace

Než jsem začala praktikovat, byla jsem člověkem, který nedokázal jen tak něco přejít a vždy trval na svém. Nevěřila jsem v Boha ani v existenci nebes; věřila jsem pouze sama sobě. Když se jedna kolegyně zmínila o Falun Dafa, řekla jsem jí: „O tom se mnou nemluv. Jsem ateistka, věřím jen sama sobě.“

Když jsem však tuto kolegyni několik dní tiše pozorovala, všimla jsem si, že je velmi spolehlivá a upřímná. Zeptala jsem se jí tedy: „Můžu se podívat na tu knihu Falun Dafa, kterou čteš?“ Souhlasila. Když jsem přečetla knihu Zhuan Falun od začátku do konce, našla jsem odpovědi na mnoho otázek, které mě dlouho trápily, a rozhodla jsem se začít praktikovat.

Manžel každý den kouřil a pil, a kromě vaření se o nic nestaral. Neustále jsme se kvůli tomu hádali a měla jsem pocit, že takhle už dál žít nedokážu. Říkala jsem si, že bude nejlepší se rozvést, abych konečně měla trochu klidu. Když jsem začala kultivovat, pochopila jsem, že lidé procházejí cykly zrození a smrti a že nic v životě se neděje náhodou; vše se řídí příčinou a následkem nahromaděné karmy. Je univerzální pravdou, že dobré i špatné skutky přinesou odpovídající odplatu. Najednou jsem si uvědomila, že pokud jsem někomu v minulém životě něco dlužila, musím mu to v tomto životě splatit.

Protože jsem manželovi dlužila něco z minulého života, v tomto životě jsem mu svůj dluh splácela. Přestala jsem tedy uvažovat o rozvodu. Chodila jsem do práce, starala se o dítě a sama obstarávala domácnost. Přestala jsem mu vyčítat kouření a pití. Jak jsem se však měnila já, začal se měnit i on. Postupně jsme se přestali hádat, v rodině zavládla harmonie a já pocítila vnitřní klid.

Ani jsem nezaznamenala, kdy mi zmizela alergická rýma a také zdravotní potíže, kterými jsem trpěla od porodu. Cítila jsem se lehce a uvolněně po tělesné i duševní stránce. Byly to principy Dafa – Pravdivost-Soucit-Snášenlivost – které mě měnily v lepšího člověka.

Získala jsem uznání vedení v práci

Když jsem začala kultivovat, stala jsem se v práci svědomitější a zodpovědnější. Dokázala jsem zachovat klid, i když mě někdo pomlouval nebo na mě křičel. Nezazlívala jsem jim to, což by pro mě dříve bylo nemožné.

Správa skladu byla žádaným pracovním místem, o které měl každý zájem. Protože součástí práce bylo zabezpečení zboží a propagačních předmětů, někteří nepoctiví lidé je kradli a prodávali. Vedení znepokojovalo také nedbalé účetnictví, falšování záznamů a vysoké náklady spojené s používáním služebních vozidel k soukromým účelům. Zaměstnanci skladu se proto každé dva roky, někdy i každý rok, střídali.

Od té doby, co jsem převzala správu skladu, už nebylo nutné nikoho střídat. Mé záznamy jsou transparentní, účetnictví nefalšuji, nezpronevěřuji peníze ani si nic neberu pro sebe. Odmítám také všechny žádosti kolegů, kteří chtějí používat služební vozidla k soukromým účelům. Vedení se nemusí ničeho obávat a kolegové si také nestěžují.

V minulosti musel sklad každý rok během čtyřměsíční hlavní sezóny najímat pomocné pracovníky. Od chvíle, kdy jsem tuto pozici převzala, už firma nikoho dalšího nenajímá. V rušném období sama zvládám práci za dva lidi, čímž společnosti ušetřím značné množství peněz. Někdy také dobrovolně pracuji přesčas, aniž bych žádala o příplatek za přesčasovou práci.

Budování dobrých vztahů se sousedy

Žiji ve městě s více než deseti miliony obyvatel a vlastním dvoupatrový dům v jedné z uliček v centru města. Dům nebyl příliš velký a jeho přízemí sloužilo jako obchodní prostor.

V roce 2000 měla být řada starších budov zbourána, aby na jejich místě mohly vzniknout nové. Několik sousedů z naší uličky se na projektu dohodlo a všichni začali stavět ve stejný den. Během výstavby zasáhla rodina jednoho souseda do mého pozemku nejméně o 50 centimetrů na šířku a 11 metrů na délku; jejich nová budova měla mít čtyři patra.

Po dokončení stavby se můj obchodní i obytný prostor zúžil, zatímco sousedův obchodní i obytný prostor se rozšířil. Ostatní sousedé se mě ptali: „Tvůj dům je teď užší. Co s tím budeš dělat?“ Odpověděla jsem: „Praktikuji Falun Dafa. Kdybych nebyla praktikující, bojovala bych o to do úplného konce, i kdybych se kvůli tomu měla soudit do roztrhání těla. Dafa mě ale učí být dobrým člověkem, který se řídí Pravdivostí-Soucitem-Snášenlivostí, takže se kvůli tomu soudit nebudu.“

Těžkosti v rodině

Dcera mé švagrové je o osm let starší než naše dcera. V roce 2000 se za 50 jüanů dalo koupit mnoho sladkostí a dalších pochutin, ale tchyně je všechny dávala své druhé vnučce a mé dceři dávala pouze nápoje. Dcera kvůli tomu plakala a stěžovala si. Vysvětlila jsem jí: „Možná babička tvé sestřenici něco dlužila z minulého života, zatímco tobě třeba nic nedluží. Už to, že ti dává nápoje, je od ní štědré.“ Když se podobná situace ještě několikrát opakovala, dcera si na toto upřednostňování zvykla.

Když jsem však přinesla domů něco dobrého, dcera prohlásila: „Babička mi nic nedává, takže já jí také nic nedám.“ Odpověděla jsem: „Měla by ses rozdělit. Jednou z tradičních ctností čínského národa je úcta ke starším. Nemůžeme být tak bezohlední – musíme se s babičkou podělit.“ Dcera to pochopila a o své pochutiny se s ní rozdělila.

Dceru jsem nikdy nebila ani jí nenadávala a byla velmi poslušná. Od základní školy až do prvního ročníku druhého stupně ji učitelé při rodičovských schůzkách vždy chválili. Ve druhém ročníku však začala vzdorovat. Začala se stýkat s několika dětmi, které přestoupily na její školu, přestala se řádně učit a její známky se prudce zhoršily. Učitelé pak začali naši dceru kritizovat. Věděla jsem, že na prestižních středních školách panuje tvrdá konkurence a že řazení žáků podle výsledků testů je běžnou praxí.

V té době jsem kultivovala téměř deset let, a tak jsem navzdory tak výrazným změnám dokázala zachovat klid. Věděla jsem, že dnešní školy neučí tradiční kulturu a že je nemožné, aby děti nebyly ovlivňovány společenskými normami. Charakter a celkový vývoj dítěte pro mě byly nejdůležitější, a proto jsem dceru vždy vedla se soucitem. Když jsem mluvila s jejími učiteli, nikdy jsem jí potom jejich kritiku neopakovala. Pouze jsem jí říkala, že učitelé některé žáky pochválili a u jiných poukázali na jejich nedostatky.

Když dcera nastoupila do třetího ročníku druhého stupně, trávila doma veškerý čas hraním na počítači a oblékáním panenek. Dokázala u toho celé hodiny nehnutě sedět a neposlechla jediné slovo, které jsem jí řekla. Někdy jsem si lámala hlavu nad tím, jak jí pomoci s obtížnými domácími úkoly, zatímco ona hrála dlouho do noci na počítači. Druhý den se pak sotva dovlekla do školy. Výsledkem bylo, že v pololetních zkouškách nedosáhla dobrých výsledků.

Dcera nechtěla chodit na bezplatnou veřejnou střední školu a trvala na tom, že chce studovat na špičkové škole. Přestože měla dostatečně dobré známky, museli jsme na poplatcích za možnost výběru školy zaplatit desítky tisíc jüanů. V roce 2009 jsem zaplatila desítky tisíc jüanů, aby mohla navštěvovat prestižní střední školu. Tváří v tvář jejímu problematickému chování jsem však nevěděla, co dělat. Rozhodla jsem se, že budu kultivovat sama sebe podle principů Pravdivosti-Soucitu-Snášenlivosti, nebudu ztrácet trpělivost a budu jí upřímně a trpělivě domlouvat.

Po nástupu na střední školu se její chování postupně zlepšovalo a stala se studentkou, kterou učitelé chválili. Jednou mi řekla: „Na druhém stupni jsem byla tak nezralá. Nosila jsem takové oblečení, hned po pololetních zkouškách jsem si nechala udělat trvalou a potom jsem si vlasy zase chemicky narovnávala.“ Odpověděla jsem: „Je dobře, že ses změnila. Vždycky jsem věřila, že nesejdeš na scestí!“

Studium na střední škole pro dceru znamenalo velký tlak, ale já jsem na ni nikdy žádný další nevyvíjela. Neustále jsem se jí snažila stres zmírňovat: „Ať dostaneš jakoukoli známku, taková prostě bude. Udělej, co je v tvých silách, a jednej podle svého svědomí. Nedělej si přílišné starosti s čísly a nenech se ovládat emocemi; škodí to zdraví.“ Nakonec se dostala na univerzitu, o které snila.

Dnes má úspěšnou kariéru a vlastní rodinu. Řekla jsem jí: „Buď vděčná své tchyni. Vychovala skvělého syna – tvého manžela –, který ti dal šťastný život. Dokonce ti pomáhá starat se o dítě.“

Dům napsaný na jméno mé tchyně byl určen k demolici, přestože oba manželovi rodiče zemřeli již před více než deseti lety. V roce 2018 podplatila manželova mladší sestra úředníky demoličního úřadu a zosnovala proti nám podvod. Úředníci přišli k nám domů a lstí přiměli mého manžela, který byl ve špatném zdravotním stavu, aby podepsal dohodu o demolici. Z téměř jednoho milionu jüanů odškodnění jsme nedostali ani jediný jüan. Manžel v říjnu téhož roku zemřel na cévní mozkovou příhodu, a když bylo následujícího dubna odškodnění vyplaceno, jeho sestra prohlásila, že peníze právem náleží jí.

Když jsme se na demoliční úřad vydali požádat o odškodnění, zaměstnanci nám řekli, že manželova sestra ochrnula na polovinu těla a její manžel zemřel na rakovinu týden před čínským Novým rokem. Řekla jsem tedy: „Ty peníze už nechci. Prosím, nechte jí je všechny.“ Čtyři lidé v kanceláři zůstali ohromeně stát. Jedna z žen se vzpamatovala a řekla: „O tom teď nemluvte. Jestli ty peníze chcete, prostě o ně požádejte. Nic dalšího do toho nepleťte.“ Dcera a její manžel chtěli mou švagrovou zažalovat, ale já jsem řekla: „Je na tom tak špatně, že už se o ty peníze nechci přít.“ Když viděli, že na svém rozhodnutí trvám, rozhodli se právní kroky nepodnikat.