(Minghui.org) Jedno čínské přísloví říká: „Kdo neplánuje dlouhodobě, brzy se ocitne v nesnázích.“ Následuje několik příkladů – jak těch pozitivních, tak i těch, z nichž je možné vzít si ponaučení.
Příběh Tao Kana
Tao Kan, generál dynastie Jin, pocházel ze skromných poměrů. V době, kdy vysoké úřední funkce zpravidla ovládala aristokracie, bylo mimořádným úspěchem, že se Tao vypracoval až na post nejvyššího vojenského velitele (taiwei), který dohlížel na vojenské záležitosti osmi provincií. Bližší pohled na jeho život však ukazuje, že tento úspěch rozhodně nebyl pouhou náhodou.
Tao v dětství přišel o otce a jeho matka musela velmi tvrdě pracovat, aby chudou rodinu uživila. Přes den pracovala a večer předla přízi a tkala konopné plátno. Přestože žili v chudobě, velkoryse poskytovala Taovi své našetřené peníze, aby se mohl stýkat s lidmi čestného charakteru a rozšiřovat si znalosti.
Jednou Taa navštívil jeho přítel Fan Kui s několika společníky. Když se setmělo, strhla se silná sněhová bouře a chudá rodina zjistila, že hosty nedokáže náležitě pohostit. Taova matka vycítila jeho rozpaky a uklidnila ho: „Požádej hosty, aby zůstali. Nějak to zařídím.“
Protože neměla peníze na jídlo, ustřihla si dlouhé vlasy a prodala je, aby mohla nakoupit potraviny. Když nebylo dřevo na topení, odsekla jeden z nosných sloupů domu, aby se hosté mohli ohřát u kamen. A protože nebylo ani krmivo pro jejich koně, strhla slaměnou rohož ze své postele, nasekala ji na kusy a nakrmila jí zvířata. Tyto velkorysé skutky hluboce dojaly Taa i Fana. Fan, na něhož zapůsobily Taovy schopnosti a rozhled, poznamenal: „Má-li tak ctnostnou matku, nepřekvapuje mě, že je její syn tak nadaný.“
S podporou Fana a dalších se Tao stal vládním úředníkem. Po určitou dobu působil jako okresní úředník odpovědný za rybolov. Při jedné příležitosti, kdy jeden z jeho podřízených cestoval přes Taovo rodné město, ho Tao požádal, aby jeho matce doručil nádobu solených ryb, běžnou součást stravy místních úředníků. Po nějaké době se nádoba vrátila neotevřená s přiloženým dopisem.
„Teprve nedávno ses stal nižším úředníkem, a už jsi použil státní majetek k mému osobnímu prospěchu,“ napsala mu matka. „Místo aby mi to přineslo radost, vyvolává to ve mně velké obavy!“
Taa její slova hluboce zasáhla. Rozhodl se, že se bude po zbytek života řídit jejím učením a usilovat o to, aby byl čestným, poctivým a neúplatným úředníkem.
Příběhy z dějin: Péče o lid
Císař Taizong z dynastie Tang, který je považován za jednoho z největších panovníků čínských dějin, byl znám svou prozíravostí. V díle Zhenguan Zhengyao (Zásady vládnutí) jednou prohlásil: „V dobách stability se nesmí zapomínat na nebezpečí ani v dobách míru na možnost chaosu. I když víme, že v současnosti žádná pohroma nehrozí, musíme přemýšlet o tom, jak tento stav zachovat.“
Ve dvanáctém roce své vlády se císař Taizong jednoho dne zeptal svých nejvyšších úředníků: „Kdykoli čtu o ctnostných skutcích dřívějších císařů, neúnavně se je snažím napodobovat. Také vás všechny jsem jmenoval proto, že jsem vás skutečně považoval za mimořádně nadané muže. Výsledky našeho vládnutí však stále nedosahují úrovně období Tří vznešených a pěti Císařů. Proč tomu tak je?“
Wei Zheng, jeden z úředníků, uznal, že země skutečně žije v míru a prosperuje. Varoval však před sebeuspokojením. V průběhu dějin se každý císař, který právě nastoupil na trůn, snažil oživit správu země tím, že napodoboval velké panovníky dávnověku, jako byli Yao a Shun.
„Jakmile si však vládce začne užívat pohodlí a bezstarostnosti, má sklon propadnout pýše, rozmařilosti a požitkářství a nedokáže si až do konce zachovat svou původní dobrotu,“ varoval Wei. „Podobně když jsou ministři poprvé jmenováni, touží napravovat vládce, odstraňovat neduhy své doby a napodobovat úspěchy legendárních osobností, jako byli Ji a Xie. Jakmile však získají bohatství a vysoké postavení, starají se pouze o zachování svých úřadů a titulů a nikdo z nich již nezůstává skutečně věrný a neochvějný.“
„Kdyby vládce i ministři dokázali zůstat svědomití a vytrvalí až do samého konce, nebylo by třeba mít obavy o státní záležitosti a země by přirozeně překonala úspěchy dřívějších dynastií,“ pokračoval Wei. Císař Taizong s ním souhlasil.
Podobný přístup zastával císař Kangxi z dynastie Qing. Ve sbírce proslovů určených jeho dětem Tingxun Geyan (Ponaučení z císařského dvora) uvedl: „Když nejsou žádné naléhavé záležitosti, měl by člověk zůstat ostražitý, jako by před ním nějaký úkol stál, aby se chránil před možnými problémy. Tak se nestane nic nepříznivého.“
„Naopak když člověk čelí skutečným obtížím, měl by zůstat klidný a vyrovnaný, jako by se nic nedělo, a udržovat své myšlenky pokojné a pevné. Potom se problémy přirozeně a snadno vyřeší. Lidé v dávných dobách říkali: ‚Buď obezřetný v mysli, ale odvážný v duchu.‘ Takový postoj by měl člověk zaujímat za všech okolností.“
Tento přístup zapůsobil také na Joachima Bouveta, francouzského misionáře, kterého král Ludvík XIV. vyslal do Číny. Ve svém dopise označil Bouvet císaře Kangxiho za „nejmocnějšího panovníka na světě“ a „zapřisáhlého nepřítele líného a zahálčivého života, neboť uléhá velmi pozdě a vstává časně“.
Tragédie moderní doby
Tyto tradice se však vytratily poté, co se v roce 1949 chopila moci Komunistická strana Číny (KS Číny). Prostřednictvím mnoha politických kampaní režim stále více využíval brutalitu a propagandu a nutil lidi, aby se odvrátili od tradičních hodnot.
Ani po skončení katastrofální kulturní revoluce v roce 1976 však duchovní prázdnota za ateistické vlády KS Číny nezmizela. V květnu 1980 zveřejnil časopis China Youth dopis Pan Xiao s názvem „Cesta životem: Proč se přede mnou stále zužuje?“
„Je mi třiadvacet let – technicky vzato teprve vyrážím na cestu životem –, přesto pro mě již zmizelo veškeré tajemství a kouzlo existence. Mám pocit, jako bych už došla až na samý konec cesty,“ napsala autorka. „Když se ohlížím zpět, cesta, kterou jsem prošla, vedla od zářivé karmínové k bledé šedi, od naděje ke zklamání a nakonec k zoufalství. Byla to duševní pouť, která začala nezištnými úmysly, ale skončila obrácením se k vlastnímu já.“
Když však mladá generace, včetně lidí, jako byla Pan, pokračovala v hledání a zkoumala různé ideologie včetně západních hodnot, režim ji označil za stoupence „buržoazní liberalizace“. To nakonec vedlo k masakru na náměstí Tiananmen, kterým bylo 4. června 1989 potlačeno demokratické hnutí.
Za těchto okolností byl v květnu 1992 veřejnosti představen Falun Gong, meditační systém založený na principech Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Během pouhých několika let zaznamenalo přibližně sto milionů lidí zlepšení tělesného zdraví i morálního charakteru. Jeden praktikující, který v té době pracoval v pekingské společnosti působící v oblasti informačních technologií, napsal: „Vedoucí pracovníci střední úrovně v mé firmě rádi zaměstnávají praktikující Falun Gongu, protože jsou svědomití, pracovití a nikdy si nestěžují na množství práce.“
Poté, co však KS Číny v červenci 1999 začala Falun Gong potlačovat, se mnozí úředníci kvůli osobnímu prospěchu slepě řídili politikou pronásledování. Jednali proti svému svědomí a bezohledně zatýkali a zadržovali nevinné praktikující Falun Gongu. Následovalo vymývání mozků, mučení, nucené práce, úmrtí, a dokonce i zabíjení kvůli jejich orgánům. Jejich špatné skutky však měly své následky.
Dne 1. srpna 2005 spolupracovalo policejní oddělení okresu Xihe ve městě Fuxin v provincii Liaoning s policejní stanicí Sihe na zatčení patnácti praktikujících Falun Gongu. Tehdejší ředitel policejní stanice Sihe Meng Qingyan se touto akcí snažil získat zásluhy. Na následné schůzi fanaticky vykládal o tom, že je třeba „bojovat proti Falun Gongu až do hořkého konce“. Ještě té noci však náhle zemřel na infarkt.
Podobný případ se týkal Liu Wanquana, ředitele policejní stanice v obci Zhuzhoushan ve městě Fuxin. Z touhy po politickém prospěchu se snažil přinutit místního praktikujícího Falun Gongu Huang Xiaojieho a další, aby se vzdali své víry ve Falun Gong. Liu Huanga nejen brutálně zbil, ale napadl také jeho matku, švagra a bratrance, kteří mu pomáhali, a vymohl od nich pokuty.
Ještě závažnější bylo, že při jednom pokusu o Huangův únos Liu nařídil svým podřízeným, aby ho střelili do levé dolní části nohy. Kulka mu nohu prostřelila, a to jen proto, že odmítl spolupracovat na pronásledování. Huang byl později na základě vykonstruovaných obvinění nespravedlivě odsouzen k osmi letům vězení.
O dva roky později byl Liu nahlášen úřadům a sám odsouzen k dvanácti letům vězení. Později z věznice přišla zpráva, že onemocněl rakovinou.
Jedno přísloví říká: „Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Život je cesta utvářená rozhodnutími, která činíme. Když se řídíme svým morálním kompasem, dostává se nám bezpečí, zdraví a prosperity.
Copyright © 1999-2026 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.
