Od odporu k praktikování Falun Dafa

(Minghui.org) Falun Dafa jsem začala praktikovat v červenci 2010. Dafa rozptýlil temnotu, která mě po léta obklopovala, dal mi naději a pomohl mi nalézt smysl života.

Komunistická strana Číny (KS Číny) začala v roce 1999 Falun Dafa a jeho praktikující brutálně pronásledovat. Moje matka, praktikující Falun Dafa, byla během tří let třikrát protiprávně zatčena a vězněna.

Protože naši rodiče byli rozvedení, bydlela jsem v době, kdy byla matka ve vazební věznici, u příbuzných. Oklamaná lžemi KS Číny jsem dokonce spolupracovala s policií a snažila se matku přesvědčit, aby se vzdala kultivace. Všechny tyto snahy však byly marné. Až po letech jsem si uvědomila, že KS Číny záměrně vytvářela mezi mnou a matkou propast a podněcovala ve mně nenávist vůči ní.

Poté, co matku zatkli, jsem se snažila na ni nemyslet a neodvažovala jsem se o ní vůbec mluvit. Bála jsem se, že by ostatní mohli zjistit, že praktikuje Falun Dafa. Veškerou bolest a utrpení jsem přičítala jen jí: měla jsem pocit, že svou víru staví nade mě. S tímto pokřiveným smýšlením jsem žila celých deset let.

Během těch deseti let jsem však byla také svědkem obrovského soucitu praktikujících Dafa. Když jsme na tom s matkou byly úplně nejhůř, podali nám pomocnou ruku a vnesli do našeho života teplo. Přesto jsem se nedokázala zbavit temných vzpomínek na chvíle, kdy mi ji policie odváděla přímo před očima.

Pravda zcela odstranila nenávist

Jednoho dne jsem zhlédla video Dny, které jsme strávili s Mistrem Li. Praktikující Falun Dafa v něm vyprávěli o svých setkáních s Mistrem Li Hongzhi v raných dobách, kdy teprve začal předávat své učení. Tehdy jsem konečně poznala pravdu o Falun Dafa a veškerá má nedorozumění se rozplynula.

Od toho dne jsem začala hledat skutečnou pravdu: od krvavého masakru, který KS Číny rozpoutala na náměstí Tiananmen 4. června 1989, přes zinscenované „sebeupálení“, které režim zneužil k očernění Falun Dafa; od celosvětového šíření Dafa až po hrůzné násilné odběry a prodej orgánů praktikujících; od pokojného apelu praktikujících z 25. dubna za svobodné kultivační prostředí, až po brutální pronásledování ze strany KS Číny.

Byla jsem naprosto šokována rozsahem zla, kterého se komunistická strana dopustila. Zaplavily mě výčitky svědomí a hluboký pocit viny. Oklamaná lžemi režimu jsem deset let žila v naprostém zmatku. Nechápala jsem Dafa a dokonce zradila vlastní matku! Byla jsem plná lítosti a po tvářích mi tekly slzy. V srdci jsem se matce musela znovu a znovu omlouvat…

Poté, co jsem poznala pravdu, zášť, kterou jsem vůči ní chovala, zcela zmizela. Napadlo mě: Kdybych tehdy byla na matčině místě, zachovala bych se naprosto stejně. Pevně bych chránila svou víru, šla bych na náměstí Tiananmen domáhat se spravedlnosti a hájila to, co je správné! To, co udělala, bylo správné!

Záchrana další praktikující

Když jsem se zbavila oné bolesti, která mě svazovala více než deset let, dlouho jsem se z toho nedokázala vzpamatovat. Celý měsíc jsem zůstala doma a přečetla veškeré učení Dafa. Našla jsem tak konečně odpověď na otázku, kterou jsem hledala celý život: jaký je skutečný smysl života.

Dafa je tu proto, aby zachraňoval vnímající bytosti. Jako nová praktikující jsem měla pocit, že jsem získala Fa příliš pozdě, a proto musím co nejlépe využít veškerý svůj čas a pomáhat Mistru zachraňovat lidi. Zapojila jsem se do výrobního místa materiálů objasňujících pravdu, kde jsem se naučila vyrábět různé druhy informačních materiálů a spolu s ostatními praktikujícími jsem je rovnou i distribuovala.

Policie později toto výrobní místo odhalila a zničila. Praktikující, která ho vedla, zatkli. Během těch dvou let, co jsem ji znala, vyráběla informační materiály ve dne v noci. Neodpočívala ani o svátcích, o víkendech, a dokonce ani během čínského Nového roku. Zajišťovala tak potřeby praktikujících nejen v naší oblasti, ale i v okolních městech. Opravdu jsem ji nesmírně obdivovala.

Nikdo se tehdy neujal koordinace její záchrany, a tak jsem Mistrovi v srdci slíbila, že se do toho zapojím. Brzy se ke mně přidala i další praktikující. Se silným pocitem odpovědnosti a posláním jsem si jasně uvědomovala, kdo jsem a co musím dělat. Mistr nám řekl: „Veci človeka vedľa vás sú vašimi vecami...“ (Vyučovanie Fa na Fa konferencii vo Washingtone, D. C., Učení Fa na konferencích II)

Zrovna jsem se po mateřské dovolené vrátila do práce, takže už tak jsem měla plné ruce povinností doma i v zaměstnání. Abych mohla koordinovat záchranu naší praktikující, musela jsem být v neustálém kontaktu s právníkem a pravidelně komunikovat s její rodinou. Její příbuzní se postupně změnili – ze zpočátku odmítavého postoje začali s námi spolupracovat. Také místní praktikující překonali prvotní neshody ohledně dalšího postupu a spojili své síly. Při komunikaci s právníkem bylo navíc nutné věnovat extrémní pozornost zabezpečení mobilního telefonu. Bylo potřeba koordinovat praktikující i v tom smyslu, aby vysílali spravedlivé myšlenky pokaždé, když šel právník zadrženou praktikující navštívit do vazby. Všechny tyto úkoly na mě vyvíjely obrovský tlak a každý další krok byl nesmírně stresující. Když se mě zmocňoval strach, prosila jsem Mistra o sílu a podporu.

Abych si udržela pevné spravedlivé myšlenky, naučila jsem se nazpaměť jeden odstavec ze Zhuan Falunu a každé ráno, ještě před odchodem do práce, jsem cvičila všech pět cvičení. Ranní vstávání na cvičení pro mě bývalo dlouhou dobu velkou překážkou. Nesčetněkrát jsem se o to pokoušela, ale bez většího úspěchu. Nicméně v době, kdy jsem koordinovala záchranu, jsem se každý den přirozeně probouzela ve tři ráno. Snadno jsem vstala a začala cvičit.

Mistr mě chrání

Jednou jsem mluvila o Falun Dafa s mladým mužem. Zeptal se mě, jestli pro něj nemám nějaký leták. Když jsem mu ho podávala, znenadání mě chytil za ruku, ve které jsem leták držela, a prohlásil: „Teď už mi neutečete.“ Strachem se mi úplně sevřelo hrdlo. Bylo to vůbec poprvé, co mě takto někdo chytil, a já vůbec netušila, jak zareagovat.

Začal mi vyhrožovat, že mě odvede na policejní stanici, a chlubil se, že je voják a miluje svou zemi. Tvářil se přísně a naprosto rozzlobeně. V tu chvíli mi připomněl mě samotnou ještě předtím, než jsem začala s kultivací. V srdci se mi probudil soucit. Nechtěla jsem dopustit, aby další mladý člověk, hluboce otrávený propagandou přesně tak jako kdysi já, zůstal dál žít v klamu KS Číny! Vyprávěla jsem mu tedy svůj vlastní příběh – jak se ze zapřisáhlé odpůrkyně stala praktikující Falun Dafa, a popsala mu svou naprostou proměnu. Mluvila jsem velmi emotivně, protože vše vycházelo z mé nejhlubší osobní zkušenosti.

Jeho chladný výraz během mého vyprávění postupně roztál. Pustil mou ruku a řekl: „Můžete jít.“ Zeptal se mě ještě, co dělám za profesi, a poznamenal, že vypadám jako učitelka. Možná, že lidé mají k učitelskému povolání přirozený respekt. Bohužel jsem mu ale ze strachu neřekla nic o možnosti vystoupení z organizací KS Číny.

Jindy jsme se zas s několika praktikujícími vydali do sousedního okresu rozdávat letáky objasňující pravdu. Procházeli jsme ulicemi ve dvojicích: jeden šel vždy po přední straně ulice k hlavním vchodům a druhý obcházel domy zezadu. Zrovna když jsem mířila k dalšímu vchodu, odbočilo do naší ulice policejní auto. V první chvíli jsem se hrozně lekla, ale zachovala jsem klid a normálně pokračovala v chůzi. Z auta však vystoupili dva policisté – jeden zamířil k mé spolupraktikující a druhý si to namířil přímo ke mně. Zakřičel: „Stůjte! Někdo vás udal! Ukažte mi průkaz totožnosti.“ Odpověděla jsem mu, že jsem jen přijela navštívit přátele a občanku u sebe nemám. V tašce jsem nesla bezmála sto letáků. Nechtěla jsem si ani představovat, co by se strhlo, kdyby mi ji prohledali. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že se udusím.

Přesto jsem se nutila zachovat vnější klid a v duchu úpěnlivě prosila Mistra: „Mistře, zachraňte mě! Rozpusťte ten strach, já se nebojím!“ Znenadání se mi vybavila Mistrova slova:

„Ať je situace jakákoliv, nespolupracujte s požadavky a příkazy zla nebo s tím, co podněcuje.“ (Spravedlivé myšlenky učedníků Velkého Zákona jsou mocné, Podstata dalšího pokroku II)

Ze všech sil jsem se snažila potlačit třes ve svém hlase a policistovi jsem pevně řekla: „Nedotýkejte se mě. Jestli na mě sáhnete, zažaluji vás! Říkáte, že jste policista, tak mi nejprve ukažte svůj služební průkaz.“ Muž zjevně ustoupil a přestal být tak agresivní. Jak se ukázalo, byl to pouze pomocný policista. A pomocní policisté u sebe odznaky nenosí, ani nemají žádné takové pravomoci.

V tu chvíli k nám přišel i jeho kolega a vyrukoval na mě se stejným požadavkem. Požádala jsem ho tedy, aby se i on prokázal služebním průkazem. Také okamžitě couvl. Něco si mezi sebou polohlasně zamumlali a pak mě prostě nechali jít. Vteřinu jsem si myslela, že jsem se asi přeslechla. Jak je možné, že to tak rychle vzdali? Nemohla jsem uvěřit vlastním uším a co nejrychleji jsem z místa odešla.

Když jsem procházela těsně kolem jejich policejního vozu, všimla jsem si, že uvnitř sedí praktikující, se kterou jsem byla ve dvojici. Lekla jsem se a hlavou mi proběhlo: Proč jsi s nimi jen spolupracovala? Právě v ten moment mě policisté zastavili a zeptali se mě, jestli náhodou tu ženu v autě neznám.

Znovu mě paralyzoval strach. Pokud bych přiznala, že ji znám, veškeré mé úsilí z posledních vyhrocených minut by vyšlo vniveč. Bez rozmyslu jsem rychle vyhrkla, že ji vůbec neznám.

Bylo mi pak ze sebe naprosto hrozně. Nenáviděla jsem se za to, že jsem tváří v tvář zkoušce nedokázala důstojně říct pravdu a že jsem od své spolupraktikující zkrátka odešla jen proto, abych zachránila vlastní kůži. Dodnes je mi neuvěřitelně líto, jak jsem se tehdy zachovala, a před Mistrem se za své selhání hluboce stydím. Nedokázala jsem se plně vzdát snahy o svou vlastní ochranu a postavit se situaci čestně s myšlenkami Dafa.

Kultivovat se s nadšením, které jsem měla na začátku

V prvních třech letech kultivace mě velmi silně zasáhl neúspěch při záchraně naší praktikující, úmrtí manželových rodičů a také náhlá smrt mé vlastní matky. Velmi dlouho jsem se nedokázala vymanit ze stínu matčina odchodu.

Vůči matce, která mi byla i spolupraktikující, jsem cítila hlubokou lítost a palčivou vinu. Litovala jsem toho, že jsem jí nedokázala pomoci překlenout její obtížné období – přesně tehdy, kdy mě potřebovala nejvíc. Bolelo mě to, jako bych přišla o tu nejbližší spolupracovnici, se kterou jsme na projektech Dafa tak perfektně ladily. Trvalo mi docela dlouho, než jsem v sobě dokázala odstranit připoutání k citům vůči ní.

Poté, co jsem založila vlastní rodinu, jsem za pomoci dalších praktikujících vybudovala výrobní místo materiálů a vytrvale dál kráčela po své kultivační cestě. Také jsem chodila spolu s ostatními rozdávat informační letáky na trhy a vysvětlovala tam lidem pravdu o pronásledování. Ačkoliv se zvenčí zdálo, že dělám přesně ty tři věci, které od nás Mistr vyžaduje, v srdci jsem už dlouho nedokázala najít to čisté počáteční nadšení.

Když se teď za tím ohlédnu, připadá mi, že jsem sice odváděla spoustu práce, ale už jsem se doopravdy nekultivovala. A to se nutně promítalo i do mé schopnosti účinně pomáhat Mistrovi v záchraně vnímajících bytostí. Obzvlášť doma jsem se chovala povýšeně a vůči manželovi jsem vystupovala zcela nadřazeně. Neustále jsem ho kritizovala a byla v jednom kuse zklamaná z toho, že nesplňuje moje představy a nekultivuje se dostatečně pilně. Měřila jsem ho podle svých vlastních měřítek a hrubě mu vnucovala svá osobní očekávání. Byla jsem upjatě připoutaná k jeho kultivačnímu stavu a naplno se ve mně projevovala agresivní kultura KS Číny. Byla jsem útočná, zvlášť ve chvílích, kdy jsem si byla jistá svou pravdou. Místo abych se dívala do sebe, hledala jsem chyby jen venku u něj, za což jsem ale vzápětí vždy pocítila obrovskou lítost. Ve skutečné kultivaci jsem tak vlastně těžce zaostávala.

Jak jsem pak ale prohlubovala studium Fa, naplno mi došlo, jak silné připoutání k usilování mě při něm ovládá. Během společného studia jsem totiž viděla, že si ostatní praktikující vedou moc dobře, a já za každou cenu chtěla být také tak „pilná“. Ve skutečnosti to však byla jen temná směs soutěživosti, závisti a touhy předvést se. Úplně jsem při tom zapomněla na to, že v kultivaci neexistují žádné lidské vzory, se kterými bychom se měli takto poměřovat.

Vzhledem k tomu, že jsem začala s kultivací mnohem později než ostatní vrstevníci, svazovalo mě už od prvního dne obrovské připoutání k času. Děsila jsem se toho, co se stane, když si nebudu vést dostatečně dobře, a trápila jsem se tím, co budu dělat, pokud nedokážu splnit své historické poslání. Zoufale jsem se hnala vpřed, ale zároveň jsem s sebou vlekla obrovské psychické břemeno. Vůbec mi tehdy nedocházelo, že právě tohle je tou vůbec největší překážkou, která mi brání v jakémkoliv skutečném zlepšení.

Dnes už vím, že musím odložit všechnu tuto těžkou zátěž a znovu v sobě probudit to čisté nadšení, které jsem měla na úplném začátku kultivace.

Děkuji Vám, Mistře! Děkuji Dafa! Žádná lidská slova zkrátka nedokážou vyjádřit moji vděčnost Mistru!