Má kultivační cesta při obnovení spojení s Falun Dafa a odstraňování připoutání

(Minghui.org) Když jsem chodila na druhý stupeň základní školy, jednoho dne se mi v mysli vynořila řada otázek: Proč vůbec existuji? Proč zakouším radost, smutek, hněv a štěstí? Proč vnímám chlad, horko, sucho nebo vlhkost počasí? Proč mi předměty kolem připadají měkké, tvrdé, ledové nebo horké? Proč jsou kolem mě právě tito lidé, a ne jiní? Proč jsem se narodila právě zde, a ne jinde? Každý jednou zemře, tak proč vlastně žijeme?

Když jsem o těchto otázkách přemýšlela, někdy jsem mezi obočím cítila mravenčení. Pokoušela jsem se o svých prožitcích mluvit s kamarádkou, ta ale vůbec nechápala, o čem mluvím.

Mé spojení s Dafa

V roce 1998, kdy jsem chodila do posledního ročníku druhého stupně základní školy, nás navštívili teta se strýcem. O něčem se bavili s matkou, ale nevěděla jsem o čem. Dali jí výtisk knihy Zhuan Falun a já jsem si ho po jejich odjezdu přečetla. Našla jsem v něm odpovědi na všechny své otázky. Přesto jsem kvůli vlivu ateismu měla určité pochybnosti.

S matkou jsme chodily do domu jedné praktikující Falun Dafa, kde jsme sledovaly videozáznamy Mistrových přednášek a meditovaly. Ráno jsme pak na náměstí v obci prováděly cvičení ve stoji. Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že Falun Dafa je kultivační praxe, a myslela jsem si, že s matkou prostě jen cvičíme. Předtím jsme se totiž na stejném náměstí učily od starších lidí tancovat čínské vějířové tance a mongolské tance s hůlkami.

Neměla jsem sice ve zvyku se věcmi dlouho trápit, ale často jsem se ocitala uprostřed konfliktů mezi svými rodiči, babičkou a strýci. Snažila jsem se řídit principy Fa, myslet nejprve na druhé, být dobrou studentkou a neustále se zlepšovat. Všimla jsem si, že jsem mnohem veselejší, a cítila jsem se tak lehká, jako bych mohla vzlétnout. Také matka přestala neustále mluvit jen o negativech. Až po letech mi došlo, že tyto zkušenosti souvisely s karmou a že nás po celou dobu chránil Mistr.

Komunistická strana Číny (KS Číny) zahájila 20. července 1999 pronásledování Falun Dafa. Dne 19. července 2000 řekli ostatní praktikující matce, že městské úřady zabavily jejich nově zakoupené knihy Hong Yin. Chtěla se proto připojit ke skupině praktikujících Dafa, kteří se vydali žádat o jejich vrácení.

Matka se nejprve zastavila doma, aby mi dala několik rad. Protože jsem studovala Fa, dělala cvičení a snažila se řídit měřítky principů Fa, považovala jsem se za praktikující. Řekla jsem jí tedy, že chci jít s ní. Vzala kolo a já si sedla na zadní nosič.

Když jsme dorazily k úřadu, kde knihy Dafa zadržovali, venku už čekalo mnoho praktikujících. Bylo léto, obloha byla jasná a panovalo velké horko a sucho. Stinných míst bylo velmi málo, ale postupně se začaly objevovat velké pásy mraků, které slunce občas zakryly a vzduch tak trochu ochladily.

Ani v 16 hodin jsme od úřadů nedostali žádnou odpověď, a tak jsme vstoupili na nádvoří. Seřadili jsme se a začali cvičit. Přes slunce se v tu chvíli přehnal obrovský mrak a chránil nás před slunečním žárem. Někteří praktikující říkali, že to se o nás stará Mistr.

Večer si pro své lidi přišli vedoucí a představitelé místních organizací. Můj otec a ředitel školy mě přišli odvést domů. Přestože mi vyhrožovali, že už nebudu smět chodit do školy, později mi žádné větší problémy nedělali.

Praktikující poté začali o pronásledování informovat veřejnost. Matka chodila ven objasňovat pravdu a rozdávat informační materiály o Dafa a pronásledování. Nic mi o tom ale neříkala a nedovolila mi, abych se zapojila.

Poprvé jsme s matkou vyrazily rozdávat pravdu objasňující materiály v létě roku 2000. Uprostřed noci jsem vstala a uviděla ji, jak hledí na velkou tašku plnou letáků. Chtěla je jít rozdávat, až budou lidé spát, ale bála se tmy – úplně stejně jako já. Vždycky, když jsem byla doma sama, rozsvítila jsem všechna světla a seděla opřená o zeď, dokud se někdo nevrátil.

Nevím, kde se to ve mně tehdy vzalo, ale řekla jsem jí, že půjdu s ní. Rozdělily jsme si materiály i jednotlivé vchody a vyrazily do tmy.

Hlavní dveře bytových domů se tehdy ještě nezamykaly a na chodbách téměř nikde nebyla světla na pohybový senzor. Ve tmě jsem neviděla vůbec nic, a tak jsem musela po schodech stoupat čistě po hmatu. Byla jsem ale mladá, takže jsem je dokázala vyběhnout docela rychle. Hmatala jsem podél zdí a pokládala materiály lidem přede dveře.

Při vstupu do každého domu jsem vždy tiše zašeptala: „Přišla jsem vám říct o Dafa. Spěte klidně dál.“ Vůbec jsem se nebála a vnímala jsem to jako své poslání. Když občas začal štěkat pes, jen jsem si v duchu pomyslela: „Přišla jsem tě zachránit. Neštěkej.“

Obyvatelé v nejvyšším patře jednoho z domů si nainstalovali těžké plechové dveře. Pohybovala jsem se tak rychle, že jsem si jich ve tmě vůbec nevšimla a narazila do nich. V tiché noci se rozlehla ohlušující rána. Okamžitě jsem vyslala myšlenku: „Nic jste neslyšeli. Spěte klidně dál.“ Položila jsem letáky přede dveře a sešla dolů. Když jsem měla hotovo, už začínalo svítat. S radostí jsem kráčela domů a uviděla matku, jak se na mě z horního patra dívá a usmívá se.

Matka byla později protiprávně zatčena a následně se musela začít skrývat. Když jsme pak spolu s otcem mluvili po telefonu, nic mi neřekl, ale i tak jsem věděla, že se něco stalo. První, co mě napadlo, bylo: „Maminka bude v pořádku. Mistr ji chrání!“

Dva policisté z našeho okresu vypátrali otcovy kontaktní údaje a přes něj našli i mě. V té době jsem pracovala mimo své domovské město a oni chtěli zjistit, zda se matka neskrývá u mě. Nejprve si našli mého nadřízeného v práci, který se rozhodl, že mi pomůže, jak jen to půjde. Řekla jsem mu: „Děkuji, že na mě berete ohled. Nemějte obavy, matku u mě rozhodně nenajdou. Pokud se ale bojíte, že by to mohlo poškodit firmu, jsem ochotná dát okamžitě výpověď.“ Vedoucího velmi překvapilo, že mladá žena, která je ve firmě teprve pár měsíců, dokáže tváří v tvář takové situaci zachovat naprostý klid.

Následující den mě ti dva policisté sledovali až domů. Nedovolila jsem jim vstoupit dovnitř. Požádala jsem je, aby mi ukázali služební průkazy, a zapsala si jejich jména. Pokoušeli se mě sice zastrašit, ale pevně jsem si stála za svým a oni nakonec odešli.

Poté, co se nadřízený dozvěděl, že praktikuji Dafa, mi začal bezmezně důvěřovat. Jednou jsem procházela kolem jeho kanceláře a zaslechla ho, jak říká vedoucímu jednoho z oddělení: „S penězi jí můžete naprosto věřit. Nevezme si z nich ani korunu.“

Naše společnost neměla specializované nákupní oddělení a kvůli rozšiřování firmy bylo nutné pořizovat spoustu nových věcí. Vedoucí nákupy pověřil mě a já této příležitosti naplno využívala k tomu, abych s dodavateli mluvila o Dafa. Během náborů nových zaměstnanců sloužila naše kancelář jako čekárna pro uchazeče, takže jsem o Dafa hovořila i s nimi. V té době jsem se kultivovala poměrně pilně.

Obnovení spojení s Dafa a opuštění zášti

Matka žila daleko ode mě a několik let jsme nebyly vůbec v kontaktu. Stále mě svazovala lidská připoutání – začala jsem trávit mnohem víc času nakupováním a chozením po restauracích s kolegy z práce. Začala jsem chodit s mužem, který nepraktikoval, a postupně jsem začala polevovat ve studiu Fa i ve cvičení. Stávala jsem se zkrátka čím dál tím víc běžným člověkem.

Kultivaci jsem se věnovala jen tak napůl, dokud koncem roku 2019 neudeřila pandemie covidu. Uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde, a vrátila se k matce, abych se do kultivace mohla znovu naplno ponořit. Poté jsem poznala svého budoucího manžela a prošla si velmi trnitým procesem odstraňování připoutání k zášti.

Můj manžel je také praktikující a je o několik let starší než já. Zpočátku jsem tak nějak doufala, že se o mě bude starat a povede mě ve studiu Fa a cvičení. Jenže právě proto, že jsem se na něj chtěla spoléhat, to dopadlo přesně naopak. Pocházel z rodiny se třemi dětmi a rodiče ho odmalička hrozně rozmazlovali – byl prostě zvyklý myslet v první řadě sám na sebe. Neuměl dělat vůbec žádné domácí práce, měl špatné návyky a postrádal základní společenské vychování. A přesně to jsem mu po svatbě začala neustále vyčítat.

Když jsem otěhotněla, zrovna jsme rekonstruovali náš nový domov. Manžel o rekonstrukcích nevěděl vůbec nic, ani se nesnažil nic přiučit a už vůbec mi s ničím nepomáhal – musela jsem tak osobně dohlížet na každý sebemenší detail. Když nám pak technik přišel zapojit spotřebiče, podíval se na mé velké břicho a udiveně se zeptal: „Je u vás doma ještě někdo jiný?“

Bezmocně jsem mu odpověděla: „Vlastně tu není nikdo, kdo by mi s tím mohl pomoct.“ Od každodenních hádek kvůli naprostým maličkostem až po hluboké psychické a fyzické vyčerpání z péče o dítě se tak má zášť vůči manželovi neustále prohlubovala.

Při studiu Fa jsem se pak vůbec nedokázala soustředit a nezvládala jsem dokončit všech pět cvičení. Byla jsem neustále k smrti vyčerpaná. Kdykoli se ale ve mně zvedla vlna zášti, snažila jsem se bezpodmínečně dívat do sebe.

Přestože jsem manželovi každý den něco vytýkala, moc dobře jsem věděla, že bych to dělat neměla. Nestral se ani o mě, ani o dítě, ani o domácnost a nic nedokázal udělat pořádně, takže jsem si v duchu ospravedlňovala, že mám k jeho kritice pádný důvod. Zároveň mi ale bylo jasné, že jako kultivující bych se tím neměla nechat pohnout a že jsem pravděpodobně ještě nenašla svá vlastní hluboká připoutání.

Mistr řekl:

„...„On má pravdu a já se mýlím,
“ Je zde oč se přít?“
(Kdo má pravdu, kdo se mýlí, Hong Yin III)

Co jsem tedy dělala špatně? Dlouho jsem se nedokázala pohnout z místa ani tento svazující stav prolomit. Bylo to opravdu bolestivé. Kdybych nepraktikovala Dafa, pravděpodobně bych upadla do těžké deprese.

Měla jsem pocit, že se z toho snad zblázním, a tak jsem na webových stránkách Minghui.org začala vyhledávat články o kultivaci uprostřed rodinných konfliktů, abych zjistila, jak to zvládají ostatní. Praktikující v nich často psali, že poté, co začali praktikovat Dafa, jejich zášť vůči manželovi prostě zmizela a oni se do něj dokázali plně vcítit. Ale jak přesně tohoto stavu dosáhli? Připadalo mi, že za tím musí být nějaký konkrétní proces nebo metoda.

V jednom článku jistá praktikující popisovala, jak ji manžel bil pokaždé, když dělala cvičení. Jednoho dne se při tom ale rozplakala, protože najednou hluboce pocítila, co všechno musí její manžel snášet, aby ona mohla kultivovat. A v tu chvíli mi to došlo. Náhle jsem pochopila, co celou tu dobu blokovalo mou mysl, i když to možná nedokážu úplně přesně vyjádřit slovy. Proč jsem doteď nedokázala vidět, že mi manžel ve skutečnosti jen pomáhá? Všechny mé neustálé stížnosti na něj nakonec roztály jako jarní sníh a má mysl se nádherně pročistila.

Postupně jsem si tak přestala stěžovat na to, že mi vůbec nepomáhá s chodem domácnosti. Když už se pustil do vaření, přestala jsem na všem hledat chyby a občas mu rovnou pomohla umýt zeleninu nebo něco připravit. Když pak dovařil a kuchyně vypadala jak po výbuchu, bez řečí jsem to po něm uklidila.

Konečně jsem dokázala vidět, že mu na mně doopravdy záleží, že miluje naše dítě a stará se o náš společný domov – jen zkrátka svým vlastním způsobem. Manžel mi tak pomohl opustit pocit křivdy, zášť, nabubřelé ego, pýchu i marnivost. Pochopila jsem také, proč jsem se tolik nedokázala ztotožnit s kultivačními cestami popisovanými ostatními praktikujícími: byly to zkrátka jejich cesty. Já si musím v kultivaci vyšlapat tu svou. Teprve ve chvíli, kdy k něčemu skutečně dospěji svým vlastním, niterným pochopením, stane se to pevnou součástí mé kultivační cesty. Jsem za to svému manželovi hluboce vděčná.

Stále v sobě mám mnoho připoutání, kterých se musím zbavit. Ale jak náprava Fa vstupuje do své závěrečné fáze, budu se snažit být mnohem pilnější a nezklamat Mistra.