Místnost plná policistů poslouchala, když jsem mluvila o Falun Dafa

(Minghui.org) Předtím, než jsem začala praktikovat Falun Dafa, jsem měla velmi špatné zdraví. Největším problémem byla vyhřezlá ploténka v bederní části páteře, kvůli které jsem byla půl roku upoutaná na lůžko a nemohla se vůbec hýbat. V květnu 1996 jsem se podívala na videozáznam Mistrových přednášek o Fa – a můj život se od základu změnil. Nemusela jsem utratit ani haléř, a všechny moje nemoci zmizely. Už 29 let jsem zdravá, plná energie a dokážu pracovat dlouhé hodiny bez únavy. Díky tomu mám lepší příjem a spokojenější život. Cítím se opravdu požehnaná.

V prosinci 2024 mě místní policie zatkla, když jsem na trhu lidem objasňovala pravdu o Falun Dafa. Odvedli mě na policejní stanici. Místnost byla plná policistů – všichni hleděli do svých počítačů, jen jeden z nich mě vyslýchal. Seděla jsem na židli a odmítala odpovídat na jeho otázky.

Nakonec řekl: „Řekněte mi, jak vám Falun Dafa pomohl.“

„Zcela mě proměnil,“ odpověděla jsem.

V tu chvíli se všichni policisté otočili a podívali se na mě. A já jsem jim začala vyprávět svůj příběh.

Jednoho dne, když jsem jela autobusem linky 13, řidič náhle prudce zabrzdil. Tři z nás, kteří jsme stáli, jsme upadli na zem. Horní část mého těla narazila na hranu schodu a zlomila jsem si tři žebra na levé straně. Jiný cestující utrpěl otřes mozku. Všichni v autobuse nadávali – jen já ne. Neřekla jsem ani slovo. Věděla jsem, že to řidič neudělal schválně.

„Paní, vy jste zraněná nejvíc,“ řekl řidič. „Ale jste jediná, kdo mi nenadává.“

Odvezli mě do nemocnice. Lékař řekl, že se nesmím hýbat, jinak by mohlo dojít k poškození vnitřních orgánů. Jeden z pracovníků místního dopravního úřadu trval na tom, že musím zůstat hospitalizována, protože zodpovědnost za zranění nese jejich oddělení.

Řekla jsem jim: „Nemusím být v nemocnici. Praktikuji Falun Dafa. Když se vrátím domů a budu dělat cvičení, rychle se uzdravím. Dříve jsem měla velmi špatné zdraví, ale díky Dafa jsem se stala zdravou.“

A tak jsem se vrátila domů. Druhý den jsem si položila otázku: „Měla bych cvičit i s těmito zraněními?“ A hned jsem si odpověděla: „Ano, měla.“

Začala jsem cvičit. Když jsem se předklonila, bolest byla tak silná, že jsem měla slzy na krajíčku. V tu chvíli jsem uslyšela laskavý Mistrův hlas: „Mé dítě.“

Ten hlas byl naprosto zřetelný a teplý proud mi prostoupil celé tělo. Věděla jsem, že mě Mistr chrání. Četla jsem Zhuan Falun a dělala cvičení.

Nad zlomenými žebry jsem měla velkou bouli. Několik praktikujících Falun Dafa přišlo ke mně domů vysílat spravedlivé myšlenky. Krátce poté boule splaskla a zmizela. Bolest ustoupila a cítila jsem se, jako by mi bylo z těla odňato něco těžkého.

Ten den mi zavolal řidič autobusu: „Už nesmím řídit. Musím jít na školení.“

Řekla jsem mu: „Zajděte za svým nadřízeným a požádejte ho, aby vám dovolil znovu řídit. Mají teď málo řidičů. Nebudu vás vydírat ani dělat problémy. Nemusela jsem být ani hospitalizována.“

Za tři týdny jsem se vrátila do práce a řidiči jsem zavolala: „Už jsem úplně v pořádku a zpět v práci. Řekněte to, prosím, svým nadřízeným.“

Netrvalo dlouho a do mého domu přišli manažeři dopravního podniku. „Plně přebíráme odpovědnost a vyplatíme vám odškodnění. Kdyby se to stalo běžnému člověku, zůstal by v nemocnici i poté, co by se uzdravil. Vy jste odmítla hospitalizaci. Kolik peněz si přejete?“

Odpověděla jsem: „Nechci žádné peníze. Řidič to neudělal schválně a nebylo to jeho přáním. Jsem praktikující Falun Dafa. Můj Mistr nás učí, že máme vždy myslet nejdříve na druhé. Nesmíte věřit tomu, co se o Falun Dafa říká v televizi – není to pravda. Dafa učí lidi být dobrými. I když vám někdo ublíží, měli byste ho pochopit a projevit snášenlivost.“ V očích jednoho z manažerů jsem zahlédla slzy.

Všichni policisté poslouchali tiše a zdálo se, že se jich mé vyprávění hluboce dotklo.

Řekla jsem jim: „Mívala jsem špatnou povahu a snadno jsem se rozčilovala. S manželem jsme se často hádali. Když jsem začala praktikovat Dafa, naučila jsem se dívat do sebe – a od té doby se s ním už nehádám.“

„Kdo ty hádky vyvolával?“ zeptal se jeden z policistů.

„Já,“ odpověděla jsem.

Poté jsem se s nimi podělila o další příběh. Jednoho velmi chladného dne jsem šla po opuštěné cestě, když kolem mě projel mladík na tříkolce a na zem mu upadl svazek peněz. Sebrala jsem ho a volala: „Mladíku, mladíku!“ Zároveň jsem za ním běžela, ale jel rychle a neslyšel mě. V tu chvíli projížděl kolem muž na elektrickém skútru, a tak jsem ho požádala, aby mladíka dohonil a řekl mu, že ztratil peníze. O chvíli později se mladík vrátil. Byl to asi osmnáctiletý doručovatel.

„Upadly vám tyto peníze,“ řekla jsem a podala mu svazek bankovek.

Vzhlédl ke mně, tiše peníze převzal a bez poděkování odjel. Pomyslela jsem si: Chudák chlapec, asi ho nikdo nenaučil slušnému chování. Kdybych mu ty peníze nevrátila, měl by velké potíže je nahradit – bylo to několik tisíc jüanů. Kdybych nepraktikovala Dafa, možná bych si je nechala – kdo by to v dnešní společnosti neudělal?

Viděla jsem, že policisté mé vyprávění poslouchali s obdivem.

Policie kontaktovala vedení mé vesnice a místní zemědělské družstvo, aby jim oznámila, že jsem byla zatčena. Oba vedoucí to však ignorovali, protože už věděli, co Falun Dafa skutečně je. Uvědomovali si, že pronásledování dobrých lidí přináší následky, a proto mě už léta neobtěžovali.

Pod ochranou Mistra jsem byla ten samý den propuštěna.

Ráda bych vzkázala policistům, kteří slepě plní rozkazy: vaše životy máte ve svých rukou. Neúčastněte se pronásledování Falun Dafa. Ti, kteří tak činili, už čelili následkům – ať už to byli vysocí představitelé jako Zhou Yongkang nebo Li Dongsheng.