Kultivování svého charakteru uprostřed ztrát

(Minghui.org) Můj manžel byl vojenským důstojníkem a přidělili nám nový, prostorný byt v centru města. Byli jsme z něj nadšení a považovali ho za náš domov na celý život. Utratili jsme mnoho peněz za moderní spotřebiče a nábytek, aby byl opravdu pěkný.

O rok později byl manžel převeden do civilního sektoru. Nový zaměstnavatel právě dokončil reorganizaci bytového programu a zůstal mu už jen jeden volný byt. Byl ve staré, zanedbané budově. Protože jsme ještě spláceli půjčku za náš první byt, neinvestovali jsme do něj žádné peníze. Jen jsme ho vyčistili a přestěhovali část našich věcí. Mysleli jsme si, že tam zůstaneme jen dočasně a později se vrátíme do původního bytu, takže většina našich věcí tam zůstala.

Jenže manžel dovolil, aby se do našeho prvního bytu nastěhoval jeho mladší bratr s rodinou – aniž by mi o tom řekl. Když jsem to zjistila, byla jsem rozrušená a měla pocit, že mi něco tají. Potom jsem si ale pomyslela: „Neměli by být praktikující Falun Dafa dobrými lidmi? Udělat laskavost švagrovi a jeho rodině je přece dobrá věc. Byt je stále náš, a až si najdou vlastní, budeme se moct vrátit. Jsou to příbuzní, určitě se o náš nábytek i spotřebiče dobře postarají.“

Když jsem však jednoho dne šla do prvního bytu pro housle, uviděla jsem svého švagra, jak má na nohou pantofle, které mi ušila maminka. A utíral konferenční stolek novými ručníky – také dárky od maminky.

Srdce mi sevřela bolest! Nic jsem ale neřekla, protože jsem si připomněla, že jako praktikující Falun Dafa bych to měla nechat být. Uvnitř jsem si však stěžovala: „Dovolila jsem ti bydlet v mém bytě, ale nedala jsem ti své věci! Jak si můžeš dovolit používat moje věci? Neuvědomuješ si, že jsi tu jen host?“ K tomu se ještě mladší švagrová chovala, jako bych tam byla navíc. Místo vděčnosti ke mně cítila nelibost.

Při další návštěvě jsem uviděla svého švagra, jak má na nohou další pár mých ručně šitých pantoflí. Tehdy jsem si uvědomila, že švagr s rodinou začali byt považovat za svůj. Vzali si, co se jim hodilo, a zbytek rozprodali nebo rozdali. Srdce mě znovu bolelo, ale mlčela jsem.

Pochopila jsem, že musím odložit připoutání – a to nejen k materiálním věcem, ale i k citům k mamince. Když jsem pomyslela na to, jak mi má stará maminka tyto pantofle ušila, pocítila jsem mezi námi hluboké pouto a chtělo se mi plakat. Rychle jsem se ovládla a pomyslela si: „Je konec! Je konec! Už je pryč!“ Od té doby jsem se do našeho prvního bytu nikdy nevrátila.

Můj švagr tam žil více než deset let. Jednou se několik manželových sourozenců sešlo s rodinami v domě mé tchyně. Během rozhovoru jsem se náhodou dozvěděla, že manžel byt prodal švagrovi jen za 70 000 jüanů. Moji příbuzní z manželovy strany mi to celou dobu tajili. Byla jsem v šoku. Nemluvě o tom, že za uplynulých deset let se tržní hodnota bytu znásobila a měla by cenu nejméně několika set tisíc jüanů.

Nedokázala jsem přijmout, co manžel udělal. Byla jsem vnitřně rozbouřená a plná hněvu. Pomyslela jsem si: „Nejdřív jsi tajně nastěhoval svého bratra do našeho bytu a pak jsi mu ho za mými zády prodal. Jak jsi mohl být tak nespravedlivý? Když mě tvoji rodiče bili a nadávali mi, přísahal jsi mi se slzami v očích, že se ke mně budeš chovat dobře. To, co jsi udělal, je chovat se ke mně dobře? Tvoje rodina nepřispěla na koupi bytu ani haléřem, ale moji rodiče ano. Jak jsi ho mohl prodat, aniž bys mi řekl jediné slovo?“

„Starala jsem se o naši domácnost celým srdcem. Nebyl to jen byt, byl to náš krásně zařízený domov! Lednice byla plná. Švagr si nemusel nic kupovat; prostě se nastěhovali a začali tam žít! Více než deset let tam bydleli bez nájmu, zatímco my jsme žili ve starém domě a dál spláceli hypotéku za byt mého švagra!“ Byla jsem tak zraněná a tak rozhořčená!

Vzpomněla jsem si také, jak moji příbuzní z manželovy strany v době, kdy byl manžel v armádě, vymýšleli historky a chovali se bezohledně, aby mi ztížili život. Byla jsem doma sama a starala se o naše dítě. Bylo to tak bolestivé, že jsem několikrát plánovala spáchat sebevraždu. Švagři i švagrové stáli na straně své matky a povzbuzovali ji, aby se ke mně chovala špatně. Čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem je nenáviděla. Nenáviděla jsem každého z nich. Kdybych se nenaučila Falun Dafa, chtěla bych je mít ze svého života pryč.

Potom jsem si znovu pomyslela: „Ale když jsem praktikující Falun Dafa, musím se chovat jako praktikující.“ Přinutila jsem se řídit Mistrovým učením – odložila jsem zášť i sobectví a s nikým jsem se nepřela. Nechala jsem věci, aby se vyvíjely přirozeně. Řekla jsem si: „Byt už patří švagrovi, není potřeba se hádat.“ Snášela jsem to a snažila se uklidnit.

Tímto způsobem se podařilo předejít krizi, která se zdála nevyhnutelná. Nakonec se vše urovnalo. Moje tchyně dokonce řekla manželovým sourozencům: „Takovou hodnou snachu byste nenašli v žádné z okolních vesnic.“ A švagrová dodala: „Taková švagrová se najde jen jedna v celé zemi!“

Řekla jsem jim: „Neříkejte, že jsem jediná dobrá. Takoví jsou všichni praktikující Falun Dafa. Falun Dafa je dobrý a Mistrova učení jsou dobrá. Kdybych nepraktikovala, hádala bych se a bojovala o své zájmy jako každý jiný.“ Můj manžel i celá jeho rodina na mě hleděli s pocitem viny a obdivu.

Ačkoli se zdálo, že je věc uzavřená, občas mi hlavou probleskla myšlenka: „Situace, kterou Mistr popisuje v Zhuan Falun, skutečně existuje, ale to přece nemusí být můj případ! Ten byt byl po všech stránkách můj – jak by mi nakonec nemohl patřit? Dej mu těch 70 000 jüanů a vezmi si byt zpět!“ Stále jsem byla připoutaná k bytu a neměla jsem pevnou víru v Mistra a ve Fa. Myslela jsem si, že mám pravdu, aniž bych si uvědomovala, že v sobě stále nosím zášť.

Když jsem však otevřela Zhuan Falun a znovu si přečetla tu pasáž, jako bych slyšela Mistrův hlas. Silná energie mi proudila od temene přímo do srdce, celé tělo se zachvělo. Neudržela jsem se a zvolala: „Mistře, mluvíte o mně! Mluvíte o mně!“ Cítila jsem, že Mistr stojí vedle mě a ví o mně úplně všechno – i o tom připoutání, kterého jsem se nedokázala vzdát.

V tu chvíli moje připoutání k bytu úplně zmizelo. Pocítila jsem vděčnost k manželovi, protože mi dal příležitost splatit karmický dluh z minulosti. Pochopila jsem také, proč se můj švagr necítil jako host a proč byla švagrová rozmrzelá. Vtrhla jsem do jejich prostoru s postojem spravedlivého rozhořčení. Uvědomila jsem si, že všechno, co bylo v tom bytě, patřilo jim – bez ohledu na to, jak se tam věci dostaly.

Zajímavé je, že v té době manžel potichu koupil velký dům s garáží. Po jeho dokončení a vybavení prudce vzrostly ceny nemovitostí a my jsme prodali byt ve staré budově za přesně stejnou tržní cenu, jakou měl náš původní byt.

Na vlastní zkušenosti jsem pochopila, že když dokážeme odložit připoutání a upřímně se kultivovat podle Fa, to, co nám náleží, neztratíme – a to, co nám nepatří, nemůžeme získat silou. Tímto způsobem se zlepšujeme v charakteru. Všechna Mistrova uspořádání jsou pro naše dobro!

Články, v nichž praktikující sdílejí svá porozumění, obvykle odrážejí osobní vnímání v určitém čase podle jejich úrovně kultivace a jsou nabízeny s cílem vzájemného povzbuzení a společného zlepšování.