Rozložit pronásledování odstraněním strachu

(Minghui.org) Když jsem byla dítě, často jsem slyšela lidi vyprávět strašidelné příběhy. Postupně se ve mně vyvinul strach. Bála jsem se tmy – měla jsem pocit, že kolem mě číhají duchové. V noci jsem nechodila ven a na toaletu jsem chodila jen s doprovodem. Když někdo ve vesnici zemřel, byla jsem vyděšená. Ten pocit strachu mě provázel mnoho let.

Na podzim roku 1991 vezl můj manžel seno k domu mé sestry. Kvůli starému rodinnému sporu mu vesničan se svými dvěma syny zablokoval cestu a s noži napadli manžela i švagra. Mého manžela uvěznili za „překročení mezí nutné obrany“. Bolest a křivda, které jsem cítila, byly ohromující. Tehdy jsem si uvědomila, že duchové nejsou děsiví – děsiví jsou lidé, kteří ztratili morálku a lidskost.

Začátkem roku 1999 jsem měla to štěstí začít praktikovat Falun Dafa. Už po několika dnech studia Fa a cvičení zmizely všechny mé nemoci. Byla jsem tak vděčná, že jsem každému říkala, jak úžasný Falun Dafa je. Když KS Číny začala 20. července 1999 pronásledovat Falun Dafa, moje rodina, příbuzní i blízcí sousedé – oklamaní propagandou režimu – se mě snažili zastavit. Říkali: „Když si myslíš, že je to dobré, praktikuj doma, ale už o tom nemluv.“ Jenže jsem nemohla mlčet. Byla jsem zdravá a šťastná a měla jsem pocit, že jen říkám pravdu. Proč se bát?

Jedné noci v roce 2005 jsme dvě další praktikující a já šly na skupinové studium Fa. Po něm nám koordinátorka dala pravdu objasňující brožury k rozdání. Ty dvě mě poprosily, abych šla na ulici, které jsem se bála. Pomyslela jsem si: „Vy dvě tam nejdete, ale chcete, abych tam šla sama? Dva domy, kde žili lidé, kteří lhali, nedávno postihlo úmrtí.“ Pak jsem si ale uvědomila, že to možná Mistr uspořádal, aby mi pomohl odstranit samotný kořen strachu. Souhlasila jsem.

Když odešly, uklidnila jsem mysl, odříkávala Mistrovu báseň „Čoho sa obávat´?“ z Hong Yin II a sebevědomě, spravedlivě jsem prošla celou ulicí a vložila brožury ke každému domu. Zázračně každý výtisk, který jsem položila, zářil zlatým světlem – a dokonce i mé ruce se třpytily. Cestou domů jsem jasně cítila, jak se z mého těla sesunula obrovská hmota látky (karmy). Od té chvíle jsem se ani o půlnoci, když jsem sama procházela kolem hřbitova, už nikdy nebála.

V roce 2015 jsem se zapojila do celostátního úsilí praktikujících podat žaloby na Jiang Zemina, bývalého vůdce KS Číny, který pronásledování Falun Dafa zahájil. Když jsem dopis psala, cítila jsem klid a spravedlnost. Ale když jsem měla dopis podepsat, objevil se ve mně zbytek strachu a cítila jsem se neklidná. Skupina z nás šla společně podat žaloby na poštu. Pošta byla zrovna v rekonstrukci, a tak dvě praktikující řekly, že půjdou zařídit odeslání, a my ostatní počkáme venku. Čekala jsem s ostatními nervózně. Ty dvě se dlouho nevracely. Pak přijela koordinátorka autem. Jakmile vystoupila, přepadl mě ohromný pocit strachu a napětí. Bála jsem se, že se něco stane. Krátce poté, co vešla dovnitř, vyšly obě praktikující ven a rychle jsme odešly.

Mnoho praktikujících obdrželo odpověď z Nejvyššího soudu, ale já ne. Uvědomila jsem si, že kultivace je vážná věc. Protože jsem stále měla strach a tuto zkoušku jsem neprošla dobře, nesplnila jsem požadovaný standard. Od té chvíle jsem se rozhodla připoutání ke strachu odstranit. Intenzivně jsem studovala Fa, očišťovala svou mysl učením a posilovala své spravedlivé myšlenky. Opakovaným studiem Fa rostly mé spravedlivé myšlenky stále víc a víc.

O tři měsíce později jsem náhle pocítila, že policie přijde ke mně domů. Cítila jsem klid a řekla si, že jim objasním pravdu. Krátce poté někdo prudce bušil na okno. Lekla jsem se a vlna nevystižitelného strachu mi rozbušila srdce. Do místnosti vešel účetní vesnice s dalším mužem. Zeptala jsem se sama sebe: „Proč se tak bojím? Jsem praktikující, proč bych se jich měla bát? Přišli slyšet pravdu.“

Muž se zeptal: „Proč jste žalovala Jiang Zemina? Ten vás osobně pronásledoval?“

Odpověděla jsem: „I když jsem nebyla pronásledována přímo, velmi jsem trpěla nepřímým pronásledováním. Když jsem začala praktikovat Falun Dafa, všechny mé nemoci zmizely bez léčby. Ale od 20. července 1999, kdy Jiang zahájil pomluvy a pronásledování, moje rodina se mě bála, nadávala mi a zakazovala mi studovat Fa a dělat cvičení.“

Můj manžel, plný strachu, řekl: „Proč jsi ten dopis musela psát?“

Odpověděla jsem: „Je to mé právo.“

Muž nic neřekl. Byl celý zpocený, když se skláněl nad papír a něco zapisoval. Posunula jsem si stoličku a klidně si sedla vedle něj, sledovala jsem ho, jak píše. Trhal papír, psal znovu, zase trhal – stále dokola. Usmála jsem se a jemně řekla: „Mladý muži, přestaňte psát. Je to zbytečné. Nepodepíšu ani neoznačím prstem nic, takže psaní nemá smysl.“

Když to uslyšel, postavil se a řekl: „Jdeme,“ a odešel.

Články, v nichž praktikující sdílejí svá pochopení, obvykle odrážejí osobní vnímání v určitém okamžiku na základě jejich stavu v kultivaci a jsou nabízeny v duchu vzájemného povzbuzování k pokroku.